Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Kamerová medicina

Kamerová medicina

RECENZE: Cinematerapie (režie: Ivan Vojnár, 2010) – MATĚJ NYTRA –

Film, který vznikl na inzerát. Projekt Ivana Vojnára a České televize přináší skutečné životní příběhy jedenácti (ne)obyčejných lidí, kteří se přihlásili do natáčení s touhou uklidit si v duši. Jejich potenciální publikum – konzumenti dojímavých story v televizních reality show – se ale musí zvednout z domácích křesel a vyjít za nimi do kina.

Zdroj: Artcam

Jedenáctka – jako ve fotbale – životních příběhů, zklamání, problémů, proher, smutků nad ztrátami blízkých. To je jako celá náplň televizní show na jeden měsíc. Jenomže tady ji může divák vidět za necelé dvě hodiny. Odvážný divák. Takový, který si v záplavě fikčních (neomezených) světů, sestavovaných do nepřeberného množství sezónních trháků pro multikina, vybere skromný malý snímek bez komerčních ambicí. Divák toužící po realitě. Po hmatatelných příbězích, které se mohou stát také jemu. Snad právě s jedním z aktérů vystupujících v semi-dokumentárním projektu Cinematerapie se dík podobným životním zkušenostem může směle ztotožnit.

Jedním je asociální, psychicky narušený samotář. Skladatel kýčovitých textů k trampským písničkám. S trochu zapadlou horní i dolní čelistí. Tomáš. Protipólem mu je excentrická, nepříjemně afektovaná modelka aktů a amatérská zpěvačka posedlá Darinou Rolins – Olivie. Tu znají někteří čtenáři recenzí z filmových fotek nad články (kde pózuje v průsvitném svetru, a jiné). I tyto dva – prakticky protilehlé – případy se nakonec spojí, dík filmu se dostanou do blízkého, důvěrného kamarádství. A pak že kamerová medicína nemůže nikomu pomoct.

Můžeme sledovat další a následující. Syna cirkusového mistra, pana Václava, který se vyrovnával v útlém věku s útěkem maminky. Paní Ingrid, jejíž manžel uvízl v síti mafiánských čachrů, které se mu ne náhodou následně staly osudnými. Mladý, trochu alternativně žijící manželský pár, do jehož života vstoupila „queer“ orientovaná černošská spolubydlící a své zacílení přenesla z části na členy této „rodiny“. Sedmdesátník Milan zase řeší problémy s pejsky, jež miluje, ale o které průběžně přichází kvůli dluhům a existenčním problémům všeho druhu, jak to tak v naší dnešní neurovnané kapitalistické společnosti bývá. A „potomek Da Vinciho“ Josef (Polášek: se jménem, ano, jako ten brněnský herec). Pavel (úraz na motorce), šestinásobná matka Eva a o něco starší Anna (smrt manžela z politických důvodů), které trochu splývají. Tedy: je z čeho si vybírat.

Ale bude někoho tato mozaikovitá struktura bavit? Z hlediska kritického zhodnocení takto skutečnými scénáři, skutečnými zápletkami formovaného díla je důležité odpovědět si, jaký užitek či míru zajímavosti pro diváka může mít. Logicky se Cinematerapie, propagovaná jako směs slz (i smíchu) všech druhů, nedostala měsíc po premiéře do návštěvnostních žebříčků a v podstatě nebyla ani celoplošně nasazena do kin.[1] Diváky si – můžeme to nyní již konstatovat – nenašla. Ale ani to zas není nikterak překvapivé, když známe tradici, na co se v tuzemsku obyčejně chodí.

Aktivní terapie

Základní otázkou tedy je: Cinematerapie = pozoruhodné dílo, nebo jen vypočítaný projekt, jenž recykluje a chtěl profitovat z obliby žánru reality show, který zatlačuje domácí diváky do sedaček několikrát do týdne se stálým úspěchem? Vojnárův projekt ale od těchto pořadů odlišuje elementární rozdíl v tom, jak zachází se svými „hvězdami“. Ty zde v pravém slova smyslu ani hvězdami nejsou, médiem nejsou nijak zveličovány a oslavovány. V žádném případě není budován kult dokonalých, odvážných, krásných a sexy stars, které by se dostávaly na plakáty a podléhaly komerčnímu světu showbyznysu. Protagonisté Cinematerapie jsou spíš „slaboši“. A je útrpné se na ně dívat, sledování jejich osudů neznamená žádnou teenagerovskou extázi. Ve shodě se žánrem ale do osudů svých „soutěžících“ zasahuje, a proto není „čistým“ dokumentem, který by stavěl na své objektivitě či naopak angažovanosti (typu filmů Auto*mat). Při srovnání se současnou nabídkou televizí by se film nejvíce blížil k čétéčkové Poště pro tebe, kde se objevují v podstatě shodné příběhy a pořad protagonistům nakonec vždy umožňuje interakci se ztracenou či odmítanou osobou a nabízí duši a vztahům jakési smíření. Cinematerapie po dobu 10 měsíců, kdy její štáb vybranou jedenáctku sledoval a zpovídal, zapojila některé své hrdiny do hry víc a zprostředkovala setkání i společné rozhovory aktérům se společnými zájmy, aby z nich vykvetly radostné či (uf!) ošklivé reakce nepostrádající zajímavost ani moment překvapení. Kamera jim vstoupila do života, ne, že by jenom filmovala z povzdálí. Navíc (podle ohlasů samotných účastníků[2]) je Ivan Vojnár, jako ředitel dění na scéně, občas přinutil říci i co před kamerou nechtěli, jinými slovy: osoby se v určité chvíli (a do určité míry) začaly stávat postavami a mysl podlehla nátlaku či pokušení a odhalila i skrytá tajemství.

Samozřejmě, že to chtělo velkou odvahu už jen se na casting (je zaznamenaný zejména v první pasáži filmu) přihlásit. A kdo by k tomu svolil, že? Už proto jsou „případy“, které ve výsledném tvaru nakonec vystupují či ne (Vojnár do snímku nepustil zhruba deset dalších uchazečů), po svém způsobu jedinečnými a jako takové znamenají specifický vzorek pro psychologické, etnografické či jiné bádání a motivace je tedy jasná. Potíž je, že konceptem filmu je na ně nahlížet mainstreamově a nenáročně, prakticky s myšlenkou na tutéž cílovou skupinu, jaká sedí u televize v osm hodin večer. Laik v antropocentrických oborech tedy má radost, zatímco odborník postrádá důvod kupovat lístek.

Svižná koláž

Z hlediska formy kráčí snímek dál ve šlépějích – už i u nás bohatě rozvinutého – konceptu filmu-mozaiky (posledně Mamas & Papas). Z kilometrů záznamu se ale tvůrci prostříhaly k docela dynamickému tvaru, který má spád a jen několik hluchých míst a v podstatě je i srozumitelně a poctivě seskládán. Jednotliví „problémáři“ do osnovy nevstupují zaráz, ale postupně na etapy, takže divák má vždy možnost detailně se seznámit s aktuálním příběhem a poté až přechází spolu s filmem k dalšímu a může ihned srovnávat. Aktéři jsou uváděni jmenovkou přes celý záběr. Širší formát digitálního materiálu není použit jen pro zachycení většího prostoru, ale využívá funkčně možnost dostat dvě (či více) postav do záběru najednou a vidět reakce ve tvářích, bezprostřední mimiku, když „problémáři“ spolu hovoří (ta afektovaná tmavovláska se například brýlatého ztracence ptá na jeho sexuální zkušenosti). V mozaice se nedá v podstatě ztratit; leda pokud by se divák záměrně jal některé příběhy „vypustit“ chtě se soustředit jen na ty, které ho enormně zajímají. I tuto diváckou taktiku prakticky koncept nepopírá a nabízí ji.

V obraze se střídají černobílé pasáže – ty, jak bylo už naznačeno, přídatně doplňují čirou realitu dokumentu o inscenované scény, rekonstruující fatální uzly na příběhových liniích zpovídaných. Jsou aktivním doplněním faktů o dimenzi, která (v bezbarvém obraze) působí jako sen, hypotetický flashback. (Vystupuje v nich najatá herečka Anna Stropnická a její paruky, převleky, kostýmy – stává se třeba paní Annou za mladých let). Nutno říct, že tyto epizody tvar filmu sice ozvláštňují, ale zároveň mírně matou a tvoří z celého plánu trochu – vtíravě diváckou – atrakci. (No, alespoň však nálada černobílé přírody a jiného dá vzpomenout na pozapomenutý Vojnárův snímek Cesta pustým lesem.)

Pomohlo?

Co ale diváka i nediváka Cinematerapie stejně asi nejvíc trápí, je otázka – tak pomohla jim ta léčba kamerou, nebo ne? A co k tomu říct: ani „problémáři“ samotní se neshodnou. Jejich životy pokračují na každý pád dál a tam, kde končí střih filmu, nepřestává koloběh denních povinností, veselostí, trampot nikoho z nás. V tom se skutečný příběh liší od toho fikčního: neexistuje žádné bezčasí ve věčnosti po zatmění plátna. Účastníci jdou dál svojí cestou. „Ta moje story už není, ta moje story skončila, dělám barák sám a… sám,“ říkal po zhlédnutí urostlý Pavel. A režisér Vojnár do poslední sekvence stříhá záběr pravoúhlé křižovatky: do obou stran vede cesta stejná.

Cinematerapie

scénář: Tomáš Bojar

režie: Ivan Vojnár

kamera: Michal Černý

střih: Šárka Němcová

vystupuje 11 hlavních protagonistů, hraje Anna Stropnická

ČR, 2010, 108 min.

[2] Viz Film po filmu (natočený na předpremiéře snímku v dubnu): http://www.ceskatelevize.cz/program/10291822807-10.05.2010-22:55-2-film-po-filmu-cinematerapie.html


[1] Tam, kde jsem ji viděl já, tj. v artovém kině čtyřsettisícového Brna, se obsazená sedadla dala spočítat asi na prstech čtyř končetin, jež jsem nemusel krčit z důvodu stísněného prostoru.


Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru