Nejasná zpráva o putování

ANALÝZA: ZPRÁVA O PUTOVÁNÍ STUDENTŮ PETRA A JAKUBA (Drahomíra Vihanová, 2000) – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Úvod

Zprávou o putování studentů Petra a Jakuba Drahomíra Vihanová navázala na své předchozí celovečerní filmy v rovině osobitého vyjádření s existenciálním přesahem. Tento přesah byl v prvních dvou snímcích ukryt pod povrchem, nebyl explicitně deklarován, pro vnímavého diváka však nemohl být problém film přečíst a v této rovině oba filmy fungují beze zbytku i dnes. Zabitá neděle i Pevnost mohou být chápány jako odkaz (k) minulosti, ale lze je stejně dobře vztáhnout na současnost. Hlavní hrdina je jasně určen, časoprostor obou filmů je poměrně uzavřený[1] a oba snímky působí kompaktním dojmem po stránce stylové i obsahové. V obou případech měla Vihanová dle mého názoru k dispozici kvalitní předlohu, navíc dramaturgicky zdařile uchopenou. Třetí celovečerní snímek Drahomíry Vihanové je na tom značně odlišně snad ve všech výše zmíněných aspektech.

Krátký pohled do minulosti

Zprávu o putování… je mnohem jednodušší odsoudit jako celkově nezdařilý snímek, který skutečně jako celek  nefunguje, než pokoušet se oddělit od sebe nevyvedené scény a naopak ty, které se povedly. Jednoznačně odsudečně přistupovali ke snímku v době jeho uvedení kritikové a recenzenti.[2] Jednou z mála výjimek vedle Jana Lukeše byla recenze Aleny Prokopové v časopisu Cinema, kde autorka pohlížela na Zprávu o putování… v kontextu další režisérčiny tvorby, snímku s podobnou tematikou (Marian Petra Václava, 1996) a skrze paralely s filmem Pasti, pasti, pastičky (1998) Věry Chytilové, generační souputnice Vihanové, a především poukázala na hlavní nedostatek filmu – hojně přepisovaný scénář, který se dočkal čtyř verzí.

Hledání hlavní postavy

Nejprve stručné nastínění výchozí situace filmu: stala se vražda; Rom Imro zasadil své nevěrné manželce sedm bodných ran. Tato vražda je chápána jinak uvnitř romské komunity, jinak vně. Tresty se liší. Otázkou zůstává, zda soudní systém má právo zasahovat do byť sebezávažnějších sporů Romů, kteří mají vlastní soudy a tresty. Zápletka se odvíjí od názorové konfrontace dvou přátel, kteří byli svědky vraždy.

Jak jsem zmínila, předchozí dlouhometrážní počiny Vihanové se vyznačují funkčností a kompaktností celku, což nelze říct o Zprávě… Jedním z důvodů nefunkčnosti filmu jako celku je nevyjasněnost postavy protagonisty. Název napovídá, že se zřejmě bude jednat o studenta práv Petra (bohužel ve většině scén nepříliš věrohodně působící Gustav Řezníček) a studenta filozofie Jakuba (velmi dobrý Adrian Jastraban). Ti mají, spolu s postavou Roma Imra (v téměř němé roli Marián Balog), skutečně nejvíce prostoru. Na začátku se jejich cesty spojí, aby se v zápětí rozdělily a až na výjimky (rvačka Jakuba s Petrem, Jakubovo spíše letmé setkání u soudu s Imrem) jsou vzájemně konfrontováni pouze nepřímo. Sledujeme tak tři do značné míry oddělené linie.

Jakub viditelně zapadá do prostředí romské osady (ve filmu je explicitně zmíněno, že jej Romové přijali mezi sebe). Méně jasné je, jakou pozici zde zaujímá Petr, který se zjevně necítí na tomto místě dobře; vidíme jej, jak prchá z pohřbu, jindy sledujeme jeho nejisté pohledy směrem k Jakubovi. Pokud jsou tyto scény motivovány nejistotou a rozhodováním Petra ohledně viny či neviny Imra a dilematem, zda vypovědět před policií pravdu či lež, pak se domnívám, že chybu v nejednoznačnosti výkladu lze hledat ve scénáři a částečně v hereckém ztvárnění. Vztah Petra a Jakuba není dostatečně prokreslen, zpočátku se zdá až nepochopitelné, co oba tak protikladně působící postavy spojuje. O něco lépe je na tom Petrův názorový obrat, díky čemuž se dá věřit vyznění zdařile prokomponované (zejména z hlediska kamery a střihu) závěrečné scény, kdy se Petr snaží navázat komunikaci s Jakubem.

Je na divákovi, aby si pro sebe vybral, koho si zvolí jako protagonistu. Tato volba je skutečně těžká, protože s žádnou z postav nelze příliš souznít. Nechci naznačit, že by v předchozích snímcích Vihanové figurovali kladní hrdinové; Arnošt ze Zabité neděle měl k ideálu hodného muže daleko, ale divák měl dostatek prostoru alespoň pokusit se pochopit, jaký je. Ewald v Pevnosti byl, velmi zjednodušeně řečeno, sympaticky zatvrzelý svéráz. Nejvíce se jim v tomto filmu blíží Jakub, který je radikální a nespoutaný. Petr je zpočátku do jisté míry až nesympatický svou umírněností, postupně přehodnocuje své názory v konfrontaci s míněním odborníků (psychiatr, právník) a rozhodne se změnit svou výpověď. Postava Imra je natolik nejasně načrtnuta, že je těžké k němu zaujmout jasné stanovisko, což je problém u většiny postav tohoto filmu.

Putování k tragédii?

Ve Zprávě o putování… si jasně můžeme vymezit dvě do značné míry kontrastní prostředí. Prvním z nich je romská osada. Ačkoli nejsem schopna posoudit autenticitu a způsob inscenování scén s neherci, Romy z osady, přesto považuji tyto pasáže za zdařilé a přirozenější než ty ze studentského/školního prostředí, které tvoří druhou zásadní rovinu filmu. Domnívám se, že tento pocit je do značné míry ovlivněn samotným způsobem, jakým je vyobrazen svět studentů, jehož jsou Petr a Jakub součástí. Z hlediska vývoje dalšího děje je zásadní to, co následuje po scéně happeningu, během nějž Jakub pustí sestřih brutálních scén. Překročil určitou mez, následuje tak vyloučení ze školy a odcizení se prostředí, které mu bylo alespoň zdánlivě blízké.

Celý snímek je vystavěn na principu kontrastu a paralelnosti dvou pólů. To poskytuje prostor pro uplatnění vizuální složky filmu; radostné pobíhání Jakuba v přírodě a zoufalství Imra, který ve vězení vidí jen kus nebe a má přesně vyhrazený prostor. Situace, v nichž se Jakub a Petr ocitají v současnosti, v nich probouzí ozvuky minulosti, evokují vzpomínky na vzájemné názorové rozepře. Vrcholnou konfrontací je závěrečný výstup u soudu, kdy ruční kamera Juraje Šajmoviče[3] (Pasiáns, Archa bláznů, Golet v údolí, seriály Matka, Sanitka) přejímající subjektivní Jakubův pohled těkavě sleduje místnost plnou Romů, kteří klidně hledí na dění v síni, když Jakub uráží soud. Posléze se hledisko mění a kamera sleduje Jakuba, jak prchá před okolním světem – do dobrovolné izolace psychiatrické léčebny.

V názvu zakomponované putování je přítomno nejen v rovině fyzické, v cestě z jednoho místa na místo druhé, případně v bezcílné cestě, ale rovněž v duchovním smyslu. Petr i Jakub se na konci ocitají ve, zdá se, bezvýchodné situaci. Jakub v psychiatrické léčebně, Petrova zdárně se rozvíjející kariéra je tatam kvůli křivému svědectví, jehož se dopustil, protože nechce mít na svědomí Imra, který by dostal výjimečný trest. Jakub a Petr jej tedy dokázali zachránit před jedním trestem, ale pro Imra to znamená jediné, bude zdánlivě volný, protože jak během soudu v rámci komunity zazní z úst staré Romky: „Imrův trest je jeho duše“.

Závěr

Zpráva o putování… není nedoceněný film, který by s přibývajícími lety získal nové diváky, kteří by si jej cenili, jako je tomu v případě Pevnosti a vlastně i Zabité neděle. Dnešní pohled se, myslím, příliš nezměnil, je snad jen ozvláštněn tím, že sledujeme herce, kteří v současnosti už nejsou před kamerou žádnými nováčky a pro diváka prakticky neznámými tvářemi, jako tomu bylo v době uvedení filmu, což je zejména případ Adriana Jastrabana a Milana Bahúla, známých představitelů seriálových postav (a rovněž kvalitních divadelních herců).

Vihanová před divákem rozehrála příběh o svědomí, lidském osudu a mnohém dalším, bohužel v tak překombinované a doslovné podobě, že se vytratilo snad vše, čím mne osobně oslovily její předchozí filmy – střídmost, a přitom preciznost výrazových prostředků,  jejich funkčnost ve spojení s vyjádřením myšlenky, která se nevtírá a dává prostor pro vlastní interpretaci diváka.

Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba

Režie: Drahomíra Vihanová

Scénář: Drahomíra Vihanová, Vladimír Vondra

Kamera: Juraj Šajmovič

Střih: Josef Valušiak

Hudba: Emil Viklický, Ida Kelarová

Hrají: Adrian Jastraban, Gustav Řezníček, Marián Balog, Theodora Remundová, Zuzana Stivínová, Milan Bahúl, Michal Pavlata (čte výňatky z Bible) a další

Délka: 95 minut

Premiéra: 7. 9. 2000

ČR, Slovensko, Francie

LITERATURA:

LUKEŠ, Jan – LUKEŠOVÁ, Ivana (eds.). Variace na Drahomíru Vihanovou. Dominik Centrum: Plzeň, 2010.

---

[1] Děj Pevnosti je po většinu dění situován, jak název napovídá, do blízkosti vojenské pevnosti. V případě Zabité neděle se děj odehrává ve vojenské pevnosti a v přilehlém okolí během jednoho dne, film obsahuje rovněž několik retrospektiv. Plynutí času hraje ve filmu důležitou roli.

[2] Některé z nich jsou k přečtení zde: <http://www.fdb.cz/film-popis-obsah/27535-zprava-o-putovani-studentu-petra-a-jakuba.html> [odkaz navštíven 15. 10. 2010]

[3] Vihanová označila kameru Juraje Šajmoviče za zklamání. Více viz LUKEŠ, Jan – LUKEŠOVÁ, Ivana (eds.). Variace na Drahomíru Vihanovou. Dominik Centrum: Plzeň, 2010, s. 18.