O analyzování československého širokoúhlého filmu
Existují mnohé cesty, kterými by mohl být analyzován československý širokoúhlý film a jakými by na něj mohlo být pohlíženo. V souvislosti s rozsáhlejší velikostí filmového formátu nabízí, ještě více než standardní formát, prostor pro otevřenější využití mnoha stylových prvků. Tvůrci širokoúhlých filmů mohli experimentovat se stylem svých děl počínaje složením mizanscény přes rozdílné typy záběrů konče až průměrnou délkou jednolitých záběrů. Není proto s podivem, že se (nejen) o estetických přínosech a stylové kvalitě prvních širokoúhlých filmů v Československu vedly v padesátých letech bouřlivé diskuze mezi soudobými kritiky. Někteří[1] z nich spatřovali v rámci ontologické teorie širokoúhlý film jako „realističtější“, neboť lépe odpovídal lidskému zornému poli a zprostředkovával větší „živější“ obrazy. Jiní kritici[2] však polemizovali o tomto pojetí vývoje kinematografie – vzhledem k nedokonalostem tehdejší techniky mluvili o širokoúhlém filmu jako o kvantitativní a ne kvalitativní změně, kdy je rozhodující ideová hodnota a ne filmová forma.[3]
S estetickou kvalitou byla spojena otázka námětů a žánrů, které by měl širokoúhlý film preferovat. Dlouho přetrvávaly u mnoha teoretiků názory, že širokoúhlý film je vhodný spíše pro historické velkofilmy, kdy se zohlední velkolepé kompozice v mizanscéně[4], naopak pro psychologický film, kde by měly být emoce vyjádřené pomocí detailů, se jevil kritikům jako naprosto nevhodný.[5] Toto tvrzení popřeli někteří českoslovenští režiséři, když natočili vynikající psychologická dramata využívající právě stylových možností širokého plátna. Jedním z nich byl i Otakar Vávra, který v rozhovoru[6] pro Film a dobu obhajoval využití detailních záběrů v širokoúhlém filmu, které mohou naopak rozšiřovat dramatickou škálu záběrů ve filmu. Na širokoúhlý formát byly tedy v minulosti v Československu úspěšně natáčeny různorodé žánrové snímky, od loutkových (Sen noci svatojánské), kriminálních (V proudech, Smrt v sedle, Smyk) přes ideologické s historickou tématikou (Atentát, Dny zrady, Klíč) až po sci-fi (Ikarie XB 1) a psychologická dramata (Občan Brych, Kočár do Vídně, Noc nevěsty).
Vraťme se ale zpět k analyzování. V loňském roce (2009) vznikl pod vedením doktorky Anny Batistové na Ústavu filmu a audiovizuální kultury v Brně seminář „Širokoúhlý formát a československý film“[7], který se věnoval analýze československých širokoúhlých filmů. Každý z účastníků si vybral jeden snímek, u něhož provedl statistickou stylovou analýzu[8] a shromáždil materiály k dějinám vzniku a recepce filmu. Cílem semináře bylo získat znalosti o problematice širokoúhlého formátu a prohloubit dosavadní znalosti domácí kinematografie. Většina analýz se tedy soustředila na analýzu autorského stylu některých režisérů nebo na funkci stylových prvků pro naraci nebo naopak na jejich oproštění od narace. Některé ze seminárních prací se staly základem pro články, které si nyní můžete přečíst v aktuálním čísle – vybrali jsme si ty režiséry, jejichž „širokoúhlou tvorbu“ považujeme za unikátní nebo je u nich zajímavé sledovat jejich proměny využití širokoúhlého formátu. Martin Zeman a Květa Lujková se zaměřili na volnou širokoúhlou trilogii Karla Kachyni a Michal Večeřa v analýze snímku Atentát porovnal využití stylových prvků napříč filmografií Jiřího Sequense.
Oproti tomu studentky Katedry divadelních, filmových a mediálních studií v Olomouci nevytvořily články pomocí jednotné metodologie. Marie Meixnerová zkoumala Dny zrady, monumentální historickou fresku Otakara Vávry. Rozhodla se pojmout svou analýzu v širším kulturním kontextu vzniku a ideologie filmu. Širokoúhlý formát tak hraje roli ozvláštňujícího stylistického prvku samotného snímku. Veronika Zýková se věnovala zejména vybranému aspektu dvou širokoúhlých filmů Vladimíra Čecha (dramatu Úplně vyřízený chlap a kriminálnímu filmu Alibi na vodě): víceexpozici, s přihlédnutím k dobovým pramenům a statistické analýze. Obě skupiny analýz studentů z Brna a Olomouce proto nabízejí zajímavé propojení různých přístupů, kdy jedni upřednostňují v analýze zaměření na stylovou složku, druzí pak zaměření na konkrétní vybraný aspekt stylu, případně námětovou složku díla. Můžeme jen doufat, že výsledky našich prací poslouží jako důkaz, jakými rozmanitými metodami a přístupy lze obohatit pole výzkumu československých širokoúhlých filmů.
[1] VLČEK, Vladimír. Široké plátno nastupuje. Film a doba, 1, č. 9 – 10 (září – říjen 1955), s. 433.
[2] BOČEK, Jaroslav. Široké plátno. Humbuk nebo revoluce ve filmu? Květen. Literatura – umění – život, 3, č. 1 (září 1957), s. 30-36.
[3] KLIMENT, Jan. Jde o novou kvalitu? Film a doba, 3, č. 8 – 9 (srpen- září 1957), s. 640 – 642.
[4] M. Kaplan. Otázky komposice. Film a doba, 2, 1956, č. 2, s. 119-122.
[5] bž. Ne každý film je široký. Film a doba, 1, 1955, č. 11-12, s. 569-570.
[6] BROŽ, Jaroslav. Rozhovor s Otakarem Vávrou o širokém plátnu. Film a doba, 2, č. 2 (únor 1956), s. 123.
[7] http://is.muni.cz/predmet.pl?id=536024;zobrazmatob=1
[8] Pro více informací o statistické stylové analýze můžete navštívit stránky http://www.cinemetrics.lv/articles.php.
Autor
