Pavel Taussig: Český biják

Publikováno: Jiří Vladimír Matýsek Publikováno dne: 25. dubna 2010 Rubrika: Český film | Komentář : 0

RECENZE: Pavel Taussig: Český biják – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Zajímavou novinkou na českém trhu s filmovou literaturou se v předvánočním čase stala knížka Pavla Taussiga Český biják. Jsou v ní obsaženy veškeré texty, které tento renomovaný filmový historik napsal pro časopis Instinkt. Kniha určitě potěšila mnohé filmové příznivce, ale stane se součástí knihoven i u odborné veřejnosti?

Když v roce 2008 začaly v časopise Instinkt vycházet texty Pavla Taussiga o českém filmu, mnohý filmový fanoušek byl zaujat a možná i potěšen. Konečně se článek tohoto druhu objevil i v obyčejném, neodborném časopise. I já jsem některé z těchto textů četl, nadšen obrovským přívalem zajímavostí a informací, obsažených v každém článku.. Soudě podle příznivých čtenářských ohlasů, zasílaných na adresu redakce, souborné vydání Taussigových textů jednou muselo přijít.

Kniha Český biják s podtitulem Filmový historik Pavel Taussig vás provází zákulisím slavných filmů vyšla na konci loňského roku v nakladatelství Slávka Kopecká. Obsahuje všech 57 článků, které Pavel Taussig pro časopis Instinkt napsal. Většina z nich se soustředí na jeden film, ale najdeme zde i texty, která do sebe pojaly více snímků. Je to např. závěrečná část nazvaná To nejhorší (co se u nás natočilo), kde autor zmiňuje několik filmů, ve většině případů vzniklých na politickou objednávku. Podobně pojímá i druhý text celé knihy, tentokrát zaměřený na filmy s Josefem Švejkem coby hlavní postavou. Velmi okrajově zmiňuje i další filmy zasažené politickým režimem. Například ty, které navazovaly na Kleinovu komedii Jak svět přichází o básníky.

Výběrem filmů se snaží rovnoměrně pokrýt celou českou (československou) kinematografií od jejích počátků až do roku 1993, z něhož pochází film Šakalí léta. Že by se ale jednalo pouze o filmová díla hodná zapamatování rozhodně tvrdit nemůžeme. Hledáme-li filmy na úrovni, musíme pozvednout obočí např. nad zařazením filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo socialistických obskurností jako Výstraha nebo Hroch. Poslední dva jmenované se ve výběru vyskytly dozajista záměrně, aby pomohly dokreslit obraz české kinematografie ve vší celistvosti, a Taussig k jejich popisu přistupuje humorně, maje na paměti, o jak špatné filmy se jedná.

Kromě výše zmíněných jsou ve výběru zastoupeny filmy, o jejichž umělecké kvalitě nebo důležitosti nemůže být pochyb. Za všechny jmenujme Vláčilovu Marketu Lazarovou (v knize uvedena chybně s dlouhým e), Kachyňovo Ucho nebo Menzelovo Rozmarné léto. Další kategorii tvoří divácky oblíbené počiny (komedie století S tebou mě baví svět) nebo filmy s jistou historickou důležitostí, jako v těžké době předválečné natočená Bílá nemoc. Poslední skupinu představují záměrně vybrané tituly, které by s ohledem na okolnosti svého vzniku dokázaly vydat na samostatný článek. Do tohoto ranku spadá i text o parodii Adéla ještě nevečeřela, uvedený až bulvárním nadpisem „Cartera měl hrát Robert Redford!“ (s. 172)

Informační hodnota textů je značně různorodá. Zajímavým se jeví shrnutí počátků naší kinematografie v článku o filmu Jana Kříženeckého Dostaveníčko ve mlýnici. O snímku samotném se sice nic závažného nedozvíme, zato podnikneme zajímavý exkurz do způsobů práce filmových pionýrů. Informační bohatostí se vyznačují např. i články o sci-fi Ikarie XB1 nebo Jan Roháč z Dubé, oba poutavě líčící peripetie vzniku.

U jiných článků Taussig trochu vaří z vody. Ve snaze postihnout i němou éru si vybírá např. film Pražští Adamité z roku 1917, přičemž hned první odstavec vyplnil popisem děje, který doslova a do písmene převzal z publikace Národního filmového archivu Český hraný film I. Když už, mohl tento zevrubný popis zkrátit. Tady je jasně viditelná snaha naplnit předepsanou délku článku ve chvíli, kdy došly zajímavosti a poutavé historky.

Výsledný pozitivní dojem z celé knihy trochu kazí místy až přílišná bulvárnost a recyklování některých všeobecně známých nebo snadno dohádatelných informací, často převzatých z výše uvedené publikace. Možná je to škoda a trochu to kalí pohled na Pavla Taussiga, legendu českého filmové historiografie. Český biják tak zejména bledne ve srovnání s jeho přeci jen poněkud informačně bohatší knihou České filmové nebe, která obsahuje portréty českých herců a hereček.

Výtvarné podobě knihy by možná prospěl i bohatší obrazový doprovod. V té podobě, jak vyšla, najdeme u každé recenze tři černobílé fotografie (jedna nad textem v rámečku připomínajícím filmové okénko, jedna v textu a jedna fotografie osobnosti v závěru). Výrazně též chybí i větší množství přehledně shrnutých informací o jednotlivých filmech. U každého filmu autor uvádí jen rok výroby a jméno režiséra (další informace samozřejmě obsahuje text), a tak by neškodilo přidat zvláštní kapitolu na konec knihy, která by tyto informace shromáždila.

Velkým pozitivem knihy je Taussigův velmi čtivý vyprávěcí styl, jímž se mu daří udržet čtenářovu pozornost. Do knihy se mu podařilo vtěsnat množství informací a zajímavostí (byť rozdílné úrovně) a díky tomu jsou téměř úplně eliminovány zdánlivě nezáživné pasáže, které sice vyhledává odborná veřejnost, ale běžnému čtenáři nic neřeknou. Taussigova knížka by se pro mnohé filmové diváky mohla stát zajímavým návodem k prozkoumávání tajů naší kinematografie. Pokud totiž zhlédne všechny v knize zmíněné filmy, dostane se mu poměrně zdařilého obrazu o českém filmu, od děl význačných až po ty, na které by jejich tvůrci raději zapomněli. Lidem, kteří se tímto tématem zabývají již nějakou dobu, může kniha prohloubit znalosti, anebo se stát jen zábavným společníkem na dlouhé cesty. Sice se nedozví nic nového, ale nudit se nejspíše nebudou.