První Relikvie a beznaděj, naděje a smrt

RECENZE: Harry Potter a Relikvie smrti, část 1 (režie: David Yates) – MILAN KLÍMA –

Trailery na nás chrlí odvážná tvrzení o filmové události dekády. Přichází první část[1] adaptace finále knižní série J. K. Rowlingové. Jsou superlativy na místě? Nebo diváky opilé reklamní masáží čeká zklamání?

Odborné i divácké reakce na první část potterovského finále se rozpínají po celé části hodnotícího spektra, převládají však ty pozitivní.[2] Někteří kritici z řad diváků se ovšem nezdráhají používat výrazy jako „nuda“, „utrpení“, „otrocká adaptace“ či „obrovské zklamání“, na opačné straně spektra se nacházejí superlativy o dokonalé režii, perfektním herectví, o nejlepším dílu ságy. Úkolem tohoto textu není oba tábory rozsoudit. Text s tímto záměrem by byl značně podjatý, neb autor nezastírá, že se jeho hodnocení potácí těsně pod samotnou špicí těch nejpozitivnějších přijetí. Ambicí tohoto textu je zanalyzovat silné i slabší stránky snímku z úhlu pohledu adaptace, filmové narace a režie. Snad během tohoto procesu vyvstanou některé důvody oněch protikladných hodnocení.

Půlit či nepůlit? – analýza adaptace a narativního přístupu první části

Adaptační přístupy v sérii prošly vývojem od ilustračních prvních dvou, přes invenční třetí, žánrový čtvrtý, montážní pátý a emoční šestý díl. Od třetího snímku filmaři vynechávali rozsáhlé postradatelné epizody. Sedmá adaptace se od předchozích liší jednoduše tím, že díky rozdělení předlohy do dvou filmů si může dovolit být velmi věrná, takže žádná podstatnější knižní epizoda nechybí. Změny oproti předloze tak poprvé nepramení z časové nutnosti, nýbrž téměř výhradně z různých režijních záměrů, např. při úniku sedmera Potterů na Harryho upozorní jeho sova, která se jej snaží ochránit, nikoli zaklínadlo Expeliarmus. Hedviččina smrt je proto ve filmu smysluplnější než v knize.[3]

Dalším důvodem, proč scenárista Steve Kloves nevypustil žádnou podstatnou epizodu, je fakt, že sedmá kniha je ve své pro Rowlingovou tradiční epizodičnosti značně lineární a kauzální. Sedmý díl je na rozdíl od předchozích protkán typickým motivem pro žánr fantasy – motivem cesty. Harry na začátku opouští svůj domov v Zobí ulici, aby se vydal pátrat tu na Ministerstvu kouzel, tu ve své rodné vsi, tu v sídle Láskorádových a mezitím se svými přáteli stanuje v odlehlých koutech britského venkova. Jednotlivé epizody mají nepříjemně stejný půdorys : trio se někam vydá pro kýžený předmět (případně informaci), po jehož získání se dostane do smrtelného nebezpečí, neb v beznadějném světě pod Voldemortovou nadvládou zlo a s ním spojená smrt číhá všude. Až v závěru se tento narativní stereotyp posune, když jsou přátelé chyceni, uvězněni v Malfoyově sídle a mudlovská šmejdka[4] Hermiona úpí při bolestivém mučení.[5]

Právě finále prvního dílu způsobuje mnohé z negativních reakcí, protože zkrátka nepřinese narativní uspokojení. Epizoda v Malfoyově sídle funguje v knize coby předěl mezi depresivním pátráním, které je plné beznaděje z nevědomosti, co si počít, a cílevědomou výpravou do Gringottovy banky směřující k epické závěrečné bitvě o Bradavice, v které Harry ví přesně, co má dělat. Hodnotíme-li první Relikvie jako samostatný film, pak finále nutně nefunguje jako dramaturgický vrchol snímku. Dalším problémem je pro některé diváky nefunkční mix humoru skřítka Dobbyho, deprese z mučení, napětí z ohrožení postav, s patosem z Dobbyho smrti. Dobbyho legrační demontáž lustru či úsměvný monolog o mrzačení nepříjemně narušuje temně budované napětí. Pohlédneme-li v létě na Relikvie smrti jako na pětihodinový film, jehož druhá půle bude dramaticky vrcholit v závěrečné bitvě, rázem bude scéna v Malfoyově sídle fungovat v celkové dramaturgii lépe.[6]

Rozdělení sedmé knihy však nepřineslo pouze potíže. První Relikvie mají po scéně na Ministerstvu oproti předchozím dílům daleko lépe vyvážené tempo. Yates má prostor zvolnit a dávkovat emoční mezihry – montáž cesty složenou z depresivních velkých celků, které ve zvuku pojí z rádia citovaný seznam jmen obětí nového režimu, sexuální pnutí mezi Harrym, Hermionou a Ronem, díky kterému má scéna zničení viteálu mnohem smysluplnější motivaci než v knize[7] a především zatím nejemocionálnější Yatesovu montáž – přátelský tanec Harryho a Hermiony na píseň Nicka Cavea „O´ Children“, kterým se Harry své kamarádce snaží dodat ztracenou naději. Emocionální vrchol vyzdvihuje mnoho domácích i zahraničních recenzí jako důkaz momentu, kdy oproti knize přidaná scéna výrazně pomohla konstrukci vztahů mezi postavami díky jedinečnosti hudby, pohybu a emocí plynoucích z herectví Radcliffa a Watsonové.

Válka superlativů – analýza režie a herectví

Yates od počátku svého režijního působení potlačuje blockbusterové scény plné speciálních efektů. Ve Fénixově řádu vypustil vše kromě závěrečné bitvy na ministerstvu v Princi dvojí krve vynechal i závěrečnou bitvu v Bradavicích. V první části Relikvií dává akčním a efektním scénám méně prostoru než v knize. Pořád a znovu a tentokrát velmi otevřeně naznačuje, že mu jde o psychologii postav. Proto kamera odletí z bitevní vřavy sedmera Potterů po pěti vteřinách pouze ke skutečnému Harrymu, proto má ve finále větší důležitost detail na slzu zmučené hrdinky než efektní boj odbytý několika mávnutími hůlkou.

Režisér se zaměřil na budování beznadějné atmosféry,[8] která dokonce nahlodá přátelství mezi Harrym a Ronem. Páteří snímku je Ron – jeho zranění, žárlivost a především odchod, který uvrhne už zbylou dvojici přátel do ještě větší deprese, která kulminuje nejhororovější scénou ságy – útokem Batildy v Godrikově dole a emocionální návrat – záchrana topícího se Harryho a monolog o zářivých světelných koulích prostupujících srdcem.[9] Yatesův minimalismus kulminuje v prostřední třetině snímku, kde se podstatné věci dějí během stanování tří teenagerů v lese. A ke smůle diváků, jenž očekávali blockbusterový nářez, u podstaty věcí nedlí monstrózní akce plná CGI, nýbrž dialogy, herectví a emoce. Relikvie smrti jako jedna z mála dětských fantasy ukazují boj hlavního hrdiny se zlem prostřednictvím skryté partyzánštiny, která je plna sebepřekonání, síly přátelství a intimního hrdinství všech tří zúčastněných.[10]

Všichni tři hlavní představitelé po deseti letech potterovské herecké školy s vědomím poslední šance zazářit předvádí emoce způsobem u nich samotných dříve neviděným. Radcliffe si propracoval gesta, kterými nenápadně předává informace divákům i postavám svých přátel (pokynutí hlavy během dialogů). Watsonová své slzy posunula od herecké manýry v Princi dvojí krve k dojemným momentům, kde se jí v očích zračí skutečná beznaděj. Grintovi sedmý scénář umožňuje dotknout se žárlivosti, nenávisti, zamilovanosti, prožitého přátelství i hrdinství, v čemž jde z celé trojice na cestě k divácké identifikaci s postavou nejdál.

Epického finále, jenž bude obsahovat nejgigantičtější bojové scény série, se lačnému publiku dostane v druhé části. Bude to finále, v kterém se zodpoví narativní otázky kladené již ve dvou filmech. Díky dlouhému čekání se nelze divit divákům, kteří lační po akci či odpovědích již několik let. Nelze jim zazlívat, že intimní minimalistické scény odehrávající se ve stanu v lese zklamaly jejich očekávání. Odpojení série od blockbusteru k vztahovému filmu, od speciálních efektů k provázaným tématům může být pro někoho skutečně bolestivé, ostatní ale mohou Yatese i obdivovat, s jakou odvahou a sebevědomím odklonil sérii od akčních CGI k postavám a jejich emocím.

Harry Potter and the Deathly Hallows: Part I

Režie: David Yates

Scénář: Steve Kloves

hudba: Alexandre Desplat

kamera: Eduardo Serra

střih: Mark Day

hrají: Daniel Radcliffe, Rupert Grint, Emma Watson, Alan Rickman, Tom Felton, Helena Bonham Carter, Ralph Fiennes, Bill Nighy a další

Velká Británie / USA,  2010,  146 min

---

[1] Nebylo by správné říci první půlka, jelikož z celkové fabule knihy obsahuje první film přibližně dvě třetiny. Nutno dodat, že se jedná o více vysvětlovací, méně epickou a nejvíce depresivní část knihy. Přesněji nám první adaptace přináší 424 ze 627 stran knihy (podle českého vydání). Jedná se tedy stále o větší část textu než u prvních tří filmových adaptací.

[2] Soudím z prostudování recenzí z amerického tisku uveřejněných na rozcestníku metacritic.com. U tuzemského tisku pak z recenzí, na něž je uveden odkaz na česko-slovenské filmové databázi a i když si jsem vědom neodbornosti, i z četných komentářů uživatelů databáze, neb je považuji za prosté vyjádření názorů diváků, a jelikož je filmový blockbuster určen pro diváky a nikoli pouze pro akademiky, nepřijde mi nesprávné reagovat na reakce fanoušků, pokud obsahují některé společné jmenovatele.

[3] V knize je Hedvika zasažena zbloudilou kletbou v kleci, která Harrymu překáží v sezení a divákovi by při doslovné adaptaci určitě překážela v pohledu na protagonistu.

[4] Výraz „mudlovský šmejd“ se používá pro kouzelníky nečistého původu. Jejich rodiče byli totiž obyčejní lidé. Pronásledování mudlů a jejich kouzelnických potomků v celé sáze tvoří paralelu na židovskou genocidu v době druhé světové války. V sedmém díle pak tento motiv kulminuje, viz kapitola tematický rozbor.

[5] Výraz „mudlovský šmejd“ se používá pro kouzelníky nečistého původu. Jejich rodiče byli totiž obyčejní lidé. Pronásledování mudlů a jejich kouzelnických potomků v celé sáze tvoří paralelu na židovskou genocidu v době druhé světové války. V sedmém díle pak tento motiv kulminuje. Rasismem prolezlé ministerstvo se od orwellovské verze z pátého dílu posouvá k verzi nacistické. Yates se nebojí zobrazit ani takové praktiky režimu jako je propaganda, vykonstruované soudní procesy, neodůvodněné zatýkání či mučení.

[6] Jelikož jsem v době psaní tohoto článku samozřejmě ještě neviděl druhou část, může se tato věta zdát jako spekulace. Za předpokladu, že věrnostní adaptace bude dodržena, na což poukazují mnohé načaté motivy (např. zlatonka alias „Otevírám se na konci“), se domnívám, že díky znalosti předlohy, v které vrcholí celá sága, ale především filmy Princ dvojí krve a první část Relikvií smrti, mohu odhadovat dramaturgický vývoj zápletky.

[7] Scény jako nedorozumění ohledně parfému Hermiony, díky kterému Ron pojme podezření, že spolu Hermiona a Harry něco mají, činí opodstatněnější Ronovo trápení při boji s viteálem, jenž zaujme podobu Harryho a Hermiony, kteří se nazí vášnivě líbají

[8] Atmosféru buduje také pomocí svých oblíbených nástrojů kamery, střihu a hudby. Kamera Eduarda Serry předává depresi v pečlivě komponovaných velkých celcích na krajinu, emoce pak v neméně pečlivě nasvícených detailech na hrdiny. Co se týče pohybů neexhibuje, ale podobně jako v Princi dvojí krve nechává emoce bujet v pomalých jízdách či nájezdech. Střihač Mark Day se tentokráte trochu vrací k rapidmontážím vzpomínek a vizí z Fénixova řádu, neboť paralelní linii Voldemortova pátrání po bezové hůlce ani nelze střihat jinak, protože se o ní dozvídáme ve střípcích Harryho vzpomínek. Na rozdíl od Fénixova řádu mají tyto montáže méně záběrů a více horizontální deformace obrazu a rozmlžení, jsou proto méně důrazné a méně efektní. Day ale exceluje v akčních scénách, především během scény běhu lesem před skupinou lapků, která představuje v kontextu série střihačskou ódu na radost. Skladatel Alexandre Desplat se úplně odklonil od williamsovské monumentální, epické, ale místy popisné hudby, i od Hooperových jasně budovaných melodií. Soundtrack Relikvií lze bez skrupulí označit za nejjemnější v celé sérii. Desplat používá především smyčcové nástroje pro dlouhé táhlé depresivní tóny, ale i nadějný motiv beznaděje, který je slyšet často v souvislosti s trápením ústředního tria a relikviemi smrti (Ronův odchod i návrat, detaily na Hermionino mučení). Minimalismus použití hudby pramení také z mixu. Oproti předchozím dílům je velmi často hudba opravdu ve velmi tichém podkresu, při pozorném poslechu to ale na její kvalitě neubírá, někdy právě naopak.

[9] Podobně jako v monologu Křiklana o kouzlu, při kterém se okvětní lístek lilie přeměnil na rybičku v Princi dvojí krve zde Kloves popisuje vizuální kouzlo v emocionálním monologu postavy. Diváka kouzlo zaujme díky herectví, nikoli digitální pestrobarevné čmouze.  Ron svým přátelům popisuje, jak se k nim vrátil, tak poutavě, že k tomu CGI není potřeba.

[10] Což dokazují scény, kdy Hermiona vymaže sebe sama z paměti svých rodičů, aby je ochránila, kdy Ron roztříští mečem svůj komplex méněcennosti, nebo když se Harry ponoří do ledového jezera pro Nebelvírův meč.