Zde se nacházíte: 25fps » Český film » „…ušít si na sebe past, z níž pak už není úniku…“

„…ušít si na sebe past, z níž pak už není úniku…“

ROZHOVOR: ZABITÁ NEDĚLE (Drahomíra Vihanová, 1969) – ADAM KOTAŠKA –

S režisérkou Drahomírou Vihanovou o filmu Zabitá neděle

foto: Vladimír Lacena

Co všechno vás zaujalo na literární předloze Jiřího Křenka?
Mně to připadlo pro tu dobu, která přicházela na natáčení v úvahu, velice přiléhavé, jak člověk obecně, nejen co se týče Arnošta, maně, aniž si to uvědomuje, vstoupí do pasti, z níž nelze uniknout. Což se mi zdálo jako jistá paralela s tehdejší dobou. My jsme to původně psali v šedesátém sedmém roce. Točit se původně mělo v šedesátém osmém, ale to se pak na základě vstupu vojsk odložilo nadevětašedesátý rok. A ušít si na sebe past, z níž pak už není úniku, mi přišlo docela vhodné jako metafora k té době. To mě zaujalo. Byl to můj první film, takže jsem inklinovala k něčemu komornějšímu a tady jsou jen čtyři hlavní postavy, takže jsem si myslela, že mě to nebude moc zatěžovat ohledně organizace kolem a nakonec i co se týče ekonomického vydání. Peněz bylo samozřejmě velice málo. Na první film se moc nedávalo, také jsme to celé točili v reálu, tak jsem si říkala, že to zalidním co nejméně postavami. A on to byl takový komorní, velice sevřený příběh. Ta novela se mi velice líbila. Takže jsem oslovila Křenka. Také mě zaujala jeho Světnice číslo 2. Myslím, že by se velice hodila pro televizní inscenaci.

Z jakého důvodu byl děj zkondenzován do necelého jediného dne? Tedy s výjimkou retrospektivních pohledů do minulosti, které by se ale rovněž daly vykládat jako aktuální vzpomínky a představy.
Povídka se zabývá jen reálným časem jediné neděle. My jsme cítili nutnost ozřejmit postavu ještě víc, Jednak představami, jednak retrospektivami, abychom se o ní trochu víc dozvěděli. Zůstala kostra, to mi připadalo velmi vhodné, že stavebně to udrží kostra času. I čas tam hraje roli. Odehrává se to od rána do noci, tak je to sevřené. To odskakování bylo vždy jen z důvodů více naplnit postavu Arnošta, obalit ji masem a dopátrat se důvodů pro jeho chování v reálném čase. Čas v Zabité neděli není jen reálný, že se ráno probudí a o půlnoci zastřelí, ale čas tam funguje také jako metafora toho neustále se vlekoucího času v garnizoně. Jakoby tam čas stál. On se sice od rána do večera nějakým způsobem odvíjí, ale každý den úplně stejně a vlastně jako by se tam čas zastavil. Takže i to obíhání času, které je stokrát opakované, je zkondenzované do jednoho dne, ale v podstatě je to výraz sta dnů nebo dvou, tří set dnů… Nevím, jestli jsem to tímto způsobem dobře vyjádřila, ale to mě zaujalo, že budu sledovat čas, který je v podstatě jakoby zastavený, protože je pořád stejný.

Ústřední téma Zabité neděle – ten duševní stav, který Arnošta přiměje k sebevraždě, dal by se vůbec podle vás vystihnout slovy? Nebo třeba i jen jedním či dvěma? Napadají mě například pojmy jako absurdita, zbytečnost, vyprázdněnost nebo nenaplněnost života. Nebo jsou všechny tyto popisy nevýstižné?
Nevím, jestli ho přiměl. Ono to může být i tak, jak je to v povídce: čirá náhoda. Tak dlouho si hrál s pistolí, až jednou vystřelila na něj. Mám ten dojem, že je to spíš takové, jako když morče neustále běhá v kolečku. Tento pocit, myslím, že Arnošt má. Ušil na sebe past a teď se v té pasti neustále, stále stejně pohybuje a smaží. Nevím, jestli je to důvod pro sebevraždu. Nemusí být. Může to být čirá náhoda. Ale o tu sebevraždu tam možná ani nejde. Mně je Arnošta líto. Jestli jsme se naučili rozdělovat hrdiny na kladné a záporné, pak podle mého názoru on není vůbec záporný. Mně je ho velmi líto. Následky svých kroků si uvědomuje, ale nemá sílu na to, aby z toho uzavřeného kruhu vystoupil.

A ten pocit, který prožívá, myslíte, že by se dal popsat, vystihnout slovy? Přeci jen, sama při té snaze raději používáte metafory.
Nevím, možná nenalezení síly z kruhu vystoupit a nevůle pokračovat.

Na začátku i na konci Zabité neděle je smrt. Znamená to, že vše mezi tím – téměř celý film – je snahou zachytit život?
Každý film je o životě. O čem jiném by byl, než o životě?

Jak moc věrně jste k zachycení života přistupovala?
Není to vůbec věrné zachycení. Je velmi stylizované. Obraz je stylizovaný a situace také. Vybírám si jen jisté věci a jisté lidi, kterými to zalidňuji. Tak to reálně v Josefově není. Je to velmi stylizované v rámci výpovědi, která má být o stereotypu, o bezvýchodné pasti. Ale jinak je to o jisté lidské existenci. Říkejte si tomu život. Vždy je to o jistém způsobu existence z mého pohledu. Ale existence lidské bytosti znamená život, takže je to o životě. Ale jak to vidím já. Když vy přijedete do Josefova, budete to asi vidět trošku jinak.

Nezávisle na filmu: Jaký je váš osobní postoj k tomu, když si někdo vezme život?
Pokud se nejedná o nějaké excesy pod vlivem narkotik nebo něco podobného, tak to považuji za výsledek svobodné volby.

A konkrétně u Zabité neděle: Máte pochopení pro Arnoštovu nešťastnou volbu – za předpokladu, že to byla volba – spáchat sebevraždu? Přeci jen, volbou je už jen zahrávání si se životem a míření nabitou pistolí na vlastní hlavu.
Jestli mu rozumím? Ale asi mu rozumím. Ale on tak nemusel skončit. Pokračováním Arnošta je Donutil v Pevnosti. Kdyby nespáchal sebevraždu, stane se Donutilem z Pevnosti.

Jak moc jeho konečné rozhodnutí ovlivnilo to, co mu s pláčem pověděla jedna z dívek, které se opalovaly ve vojenském prostoru, že je zlý a nafoukaný člověk?
Je to taková facka, ale to už je jen dohra. To, že je trapný náfuka nebo že je blbec, si uvědomuje, proto je mi ho líto. Je mu to jasné už když sepisuje protokol. Trapnost nejen situace, ale i sebe samého si uvědomuje docela dobře. Chce trapnost ukončit. Že mu to řekne i ta holka, to ho už nepoznamená. Že ubližuje Marii, ví a když mu ta holka řekne, že je zlý, to je jen vyslovené. Ale ten pocit on má téměř od začátku filmu. Něco s ním není v pořádku.

A jak moc jeho rozhodnutí ovlivnila vzdálenost od ženy, kterou dříve miloval? Nedala by mu právě láska k ženě kýžený smysl a důvod dál žít?
Možná ano. Jeho vztah k ženám je trojjediný. Je tam vztah k holčičce, nemyslím erotický, ale jako vztah k ženskému prvku. Potom opuštěná blondýna a Marie. Proto se také v představě pohřbu objevují před hřbitovní zdí. Teď je pryč. Zvolil kariéru střelce a parašutisty, což pod vlivem pití odeznělo. Žije už z toho jen ve vzpomínkách. Holka je daleko. On ji neopustil, on odešel. Může si ji představovat, když objímá Marii, ale už to odeznělo, je to jinde.

Proč vůbec nejprve váhá? Je to snad zažitou úctou k životu, kterou „zdědil“ po rodičích? Soudě z náboženského obřadu u pohřbu jeho matky zjevně pochází z nábožensky založené rodiny.
Zkouší, jestli se mu klepe ruka a kolik vydrží.

Proč míří na sebe?
Kdyby mířil na něco jiného, nemá to tu váhu. Sám sebe by neposoudil, kolik vydrží. Proto míří na sebe. O hodnotě života, myslím, že se mu v hlavě nic nehoní. Domnívám se, ale nevím.

Arnošt ve filmu často opakuje, že by měl zanechat pití alkoholu. Je tohle nějaká ozvěna svědomí, která ho ponouká, aby žil svůj život zodpovědněji, nebo jsou jeho důvody jen nouze o peníze a obava, aby se mu netřásla ruka při střelbě?
To nebere moc vážně. Nemá peníze, ale zas je dost lidský na to, že si peníze nevezme, když mu je Grizzly nabízí. To u něho oceňuji. To je taková jeho mantra: chlast musí přestat, jednoznačně a definitivně. Klepe se mu ruka a za to může ten chlast. Ale to je takové, jak ženy říkají: musím zhubnout, od zítřka začnu. Samozřejmě nezačnou. On nepřestane chlastat, protože kdyby ano, byl by to první krok k tomu, aby z kruhu vystoupil. On toho není schopen, ale dovede o tom mluvit. To dovede každý.

Jsou to jen slova? Sám tomu nevěří?
Třeba tomu i sám věří, ale neudělá to.

Pokud jde o hudební doprovod, je velice vzácný. Zvláště tím vynikají zvuky a nejrůznější ruchy. Krom subjektivních retrospektiv slyšíme ve scénách z každodenního života jen ticho a sem tam všednodenní, důvěrně známé zvuky. Jde snad o další ze způsobů, jak navodit atmosféru fádní všednosti, jako to působilo na mě?
Všiml jste si, že zvuk je zvláštním způsobem stylizovaný ve všech retrospektivách a představách? V nich se naopak vůbec nepracuje s reálným zvukem. Hudba film jistým způsobem povznáší, formuje do jiného způsobu vnímání a to by se do reálného plynutí neděle vůbec nehodilo. To je vybavené jen těmi někdy maximalizovanými ruchy, například střílení krys, to nejsou reálné zvuky, jsou upravované, zpomalované, maximalizované, třeba jak se spouští uhlí. Je to tam trochu předimenzované, ale pracuje se s tak zvanými reálnými ruchy, tedy v rámci reálného času. A všechno ostatní je jistým způsobem dokreslováno, všechny ty vracečky, jak je tam maškarní bál, střílení svíček, nebo ta koupel s Marií, tam je použitá jednak hudba, jednak různě zkreslované zvuky. V reálném čase tlučou věžní hodiny, aby nás upozornily, že čas se pohybuje k noci. Tam se pracuje s reálnými zvuky toho prostředí, eventuelně dokresleného vlaštovkami apod., a i když do jisté míry zpracovanými, stále reálnými zvuky.

Vyskytují se v Zabité neděli záběry komponované podle konkrétního výtvarného díla, nebo třeba na základě tradičních zobrazovacích postupů typických pro některý umělecký směr či některé období?
Ne.

Kamerové zpracování působí veliký kontrast mezi světlem a tmou. Byl to tedy už na začátku váš tvůrčí záměr, vklad kameramana nebo shoda technických okolností? A byl-li to tedy úmysl, co to naznačuje?
Chtěli jsme ostré dělení na černou a bílou a pokud možno, ale to se samozřejmě ne vždy podařilo, i natáčení vždy v pravé poledne, aby postavy neměly vůbec stín. Pracovali jsme s přirozeným osvětlením. Dvojdomost Arnoštovy duše představovala polovina tváře ve stínu. Dovede být ohromě něžný, ale i nesmírně brutální, až bych řekla sprostý, vůči Marii, jenomže tak s ní jedná, protože má vztek sám na sebe.

Zpátky k obsahu filmu: Kým je ve vztahu k Arnoštovi to malé děvče (podle Křenkovy novely se jmenuje Ingrid, pozn. A.K.)? Proč ho tak těší její společnost, jak se mi zdá očividné? Je to jakoby se ona jediná dokázala dostat pod jeho psychologickou zeď. Krom toho, díky kontrastu světla a tmy se to malé děvčátko pokaždé topí v záři světla, jako anděl.
Tam on má možnost se projevit. Ona ho poslouchá a dívá se na něj s obdivem. V tom, v čem on žije, je tohle ten jediný světlý moment, který ho hrozně těší. Je to jediný světlý bod v jeho neutěšeném prostředí a řádu, ve kterém se pohybuje.

A není mi jasná ani motivace scény ve druhé polovině filmu, v níž Arnošt řídí rozcvičku s lidmi z koupaliště. Je to snad ironizace jeho vlastní touhy po důležitosti, přídavek k tématu absurdity prožívání života, nebo zkrátka jen iracionální představa, jaká občas připadne na mysl každému z nás?
To je jeho představa, jak by si pěkně zacvičil s lidmi. Ve výsledku je celkový záběr, kde jsou jen stany a dvě krávy, žádní lidé. To je jen představa. Toužil si s lidmi zacvičit.

Původně měla být v Zabité neděli namísto mezititulků s citacemi celá scéna kázání v kostele. Proč jste se namísto ní rozhodla pro mezititulky? A podle čeho byly zvoleny použité citace z Nového zákona? Zjistil jsem si, že pocházejí z Matoušova evangelia, z tzv. „horského kázání“.
Během filmu se v jistých okamžicích mělo objevit reálné kázání z kazatelny, což jsme nebyli schopní natočit z technických a časových důvodů. Proto byly zvoleny vložky z Písma, které byly voleny tak, aby se obsahově vztahovaly k momentálnímu duševnímu rozpoložení Arnošta nebo spíše aby fungovaly jako memento: pomni člověče, výstražné znamení pro Arnošta anebo pro diváka. Původní kázání mělo mít stejný účel.

Proč si myslíte, že film putoval do trezoru? Mohlo to opravdu být jen tím negativním vykreslením armády nebo četnými náboženskými odkazy a hlubšími duchovními souvislostmi?
Mně to nikdy nebylo zdůvodněno. To se zásadně nezdůvodňovalo. Já myslím, že film nebyl příliš veselý, nebyl konstruktivní a jistá metafora neschopnosti vykročit z uzavření a dejme tomu i tlaku z vnějšku byla tak markantní, že to bolševiky znervózňovalo. Dávalo to přílišný obraz umělé uzavřenosti, v níž žijeme, ex post potom důsledků té uzavřenosti.

Jedna z posledních otázek se týká vztahu obrazu filmu a jeho zvukové složky. Velmi často naplno využíváte možností filmového média a každou z obou součástí (obrazem i zvukem) zároveň sdělujete něco jiného – dvě rozdílné informace, které se navzájem různě doplňují, rozvíjejí nebo komentují jedna druhou. Používala jste tento postup s jasným tvůrčím záměrem nebo spíše intuitivně?
Odsoudit zvukovou složku jen na doplněk obrazu, to je pro mě nezajímavé. Pro mě může zvuková složka fungovat v kontrapunktu nebo v kontrastu, což je něco jiného, s obrazem. A dělala jsem to velice často i v dokumentech, v Rauchovi (dokumentární film Variace na téma „hledání tvaru“ z roku 1986 je portrétem Františka Raucha, pozn. A. K.) s tím pracuji stále, dát ve výsledku vzniknout jinému sdělení, které je výše. Přináší to nové možnosti vplutí do postavy nebo okamžiku. Je to mnohem zajímavější. Celý ten film byl točený na němou kameru a je kompletně postsynchronovaný.

Vy si můžete dělat zvukovou složku úplně podle vlastní fantazie, která vůbec nemusí odpovídat reálu. A to je fantastické. Takhle jsem pracovala se zvukem v Zabité neděli, ale ještě spíše v Pevnosti. Pevnost jsem také dělala němou kamerou, protože v ní hrál Cserhalmi, který mluvil maďarsky, takže jsem věděla, že to budu muset komplet postsynchronovat. Ale u Zabité neděle, protože se točila rychle a s natáčením se do poslední chvíle ani nepočítalo, jsme zvukovou kameru neměli. Ale ani bych ji nechtěla. Mně to dávalo daleko větší možnosti si potom vyhrát se zvukem. Musí být ale dobrý zvukař. Franta Vláčil dělal všechny filmy na postsynchrony.

Když dvě různá sdělení, jedno nesené obrazem a druhé zvukem, tedy dává třetí, vyšší hodnotu, myslíte, že by se dalo hovořit o dialektice v tom smyslu, jak to slovo používal Sergej Ejzenštejn?
Nevím, zda bych to nazvala dialektikou. Rozhodně je to jiný vjem. Na základě tohoto se dá krásně a volněji pracovat s časoprostorem. To je velmi zajímavé.

A jaké byly vaše intence při budování časoprostoru Zabité neděle? Měla jste v úmyslu vytvořit napětí mezi reálným časem, uplývajícím konstantně jako hodiny, a psychologickým časem, jak tu jedinou neděli subjektivně prožívá Arnošt?
On vnímá všechno přes prizma toho, že se jedno ráno probudil, pomalu ani neví, kde je. Nemá ani floka. Má žízeň. Je před ním neděle. Nikde nikdo. Musí tu neděli nějakým způsobem přestát. Všechno tohle je startovací moment toho, jak vnímá a jak chce takzvaně „zabít“ čas. To je zabíjení času. Reálný čas v Zabité neděli je jeho snaha čas zabít a dopracovat se zpět k posteli, ke konci dne. Jde mu o to, aby byla ta neděle už konečně za ním.

Tohle pociťování útrpného času se projevuje i ve formě filmu, daří se vám to tam dostat hlavně pomocí střihu.
To takzvané „přešlapování“, když člověk chce, aby se čas hýbal, ale on stojí, je ve scéně, než přijdou holky, ve scéně rozhovoru se starým hlídačem. Tam je právě pracováno s dlouhými záběry a s reálným časem.

Kontrastně k tomu se ve filmu vyskytují scény i s poměrně zběsilým střihem.
Ale to jsou výhradně fantasmagorie! To jsou retrospektivy víceméně zpracované v jeho představách, nejsou to popisné retrospektivy, jsou to jeho zkreslené vzpomínky. No a tam to má právě jiný střihový rytmus.

Zabitou neděli jste točili ve značné časové tísni. Jak se to na filmu podepsalo?
Vypadla celá jedna scéna, kdy stříkají trávu na zeleno, což byla scéna podobná těm hrám s botami. Odehrávala se na dvoře, dovezli trávník, nastříkali ho na zeleno. Totéž platí o scéně s farářem v kazatelně. Navíc jsem ve třetině vyhodila kameramana Volfa a dodělávala jsem to se švenkrem, s panem Prchlíkem. Byla jsem proto nucena malovat obrázky, které byly jen zaznamenáním jakýchsi představ. Nemůžu říct, že to vypadalo jako u Franty Vláčila, který to měl namalované vždy velice přesně a pokaždé se jen podíval do kamery, udělal si kompozici podle svého obrázku a jelo se. Měla jsem na přípravě denního natáčení více práce, než kdyby mi byl pomáhal kameraman.

Takže k filmu jste vytvořila storyboardy?
Jen zhruba, abych se nedopustila úplných kravin. Až tak přesné to ale nebylo.

Pracujete v Zabité neděli se symbolikou jakéhokoliv druhu?

Nevím. Pokud chce brát někdo jako symboliku tu scénu, kdy má Arnošt poslední výstup s Marií u kříže. Nebo to dělení na světlou a bílou. I ta holčička je symbolem něčeho. Určitě. I zastřelení krysy je symbolem něčeho. Je to potupa, že ani krysu nezastřelil. Není to nic evidentního.

Nemám tím na mysli symbol s jednoznačným významem, ale s širokou paletou možných výkladů. Zkrátka něco, co představuje přesně to, co je zachyceno, ale zároveň i něco dalšího.
Ve vztahu k dalším souvislostem to může znamenat i něco jiného. Ano. Arnošt je ve světě, ke kterému už nemá žádný vztah. Třeba ty babky s maskami. Když masky, které jsou něčím neosobním, sundají, jsou pod nimi staré tváře, jedna vedle druhé. To je také jistý symbol. K vnějšímu světu a víceméně ani k sám k sobě Arnošt vlastně ani vztah nemá.

Na začátku v expozici jdou všichni do kostela, s výjimkou Arnošta, Marie, Grizzlyho a děvčátka, které skáče panáka.
Na začátku jsou postavy exponované. To je podle Tondy Máši a dodržela jsem to i v Pevnosti. Říkal, že je dobré pokud možno v prvních třech expozičních obrazech filmu naexponovat postavy, které budou mít zásadní vliv na postavu hlavní. To jsem udělala podle Tondy Máši, což byl podle mého názoru Bohem nadaný dramaturg a nejen dramaturg. Dramaturgoval Zabitou neděli, ač to bylo u Procházky, a Pevnost také.

Zaujal mě detailní záběr zdůrazňující zamykání, když Arnošt s Grizzlym propouštějí děvčata, která jim vnikl a do vojenského prostoru. Má to něco společného s vězeňskou metaforou nebo proč tedy ten nadbytečný detail?
Ne. Je to důraz na absurditu. V tom skladu nic není, nějaké truhly s něčím, prostě nic. Zamykat tohle „nic“, to je naprostá blbost. Zdůraznění absurdity, kterou on ale bohužel musí vykonávat. A to je zas ta past.

Přepis rozhovoru byl pořízen 3. dubna 2010 v Praze.

Rozhovor mezi Drahomírou Vihanovou a Adamem Kotaškou o Zabité neděli přebíráme z autorovy bakalářské práce „Dialektika duchovního filmu. Duchovní aspekty filmu Zabitá neděle“, která vznikla na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií v Olomouci v roce 2010.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 382

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru