S Hopem a Crosbym na cestě kolem světa

V letech 1940‒1962 vzniklo sedm snímků s hereckou dvojicí Bob Hope a Bing Crosby nazvaných Road to… (v chronologickém pořadí: Road to Singapore, Road to Zanzibar, Road to Morocco, Road to Utopia, Road to Rio, Road to Bali a The Road to Hong Kong). Cestování a objevování exotických lokací v nich hraje významnou roli, lze je však označit za road movies?

O sérii

V průběhu 40. a na počátku 50. let slavilo studio Paramount mimořádné divácké úspěchy
s tzv. Road sérií, kterou tvoří šest komediálních snímků v hlavních rolích s Bobem Hopem, Bingem Crosbym a Dorothy Lamour.¹ V roce 1962 byl do kin uveden díl sedmý s názvem The Road to Hong Kong, v němž se vedle obou mužských komiků představila mladá Joan Collins, zatímco Dorothy Lamour se objevila pouze v čestné epizodní roli. Snímek produkovaný společností Milnor Films v USA distribuovali United Artists.

Všech sedm snímků – žánrově se pohybujících mezi anarchistickou komedií, muzikálem, dobrodružným filmem a romancí – těží z výjimečné chemie mezi hlavními představiteli Hopem a Crosbym, kteří byli zejména v polovině 40. let na vrcholu kariéry. Oběma zdatně sekunduje zpívající kráska Dorothy Lamour, jež se ve všech filmech stává záminkou pro začlenění romantické dějové linie. Nefunkčnost posledního dílu, odehrávajícího se v Hong Kongu, lze
z velké části připsat neuvážené castingové volbě, která padla na typově zcela odlišnou
a o generaci mladší Joan Collins. Všechny filmy se drží totožné příběhové formule: Hope
a Crosby se živí jako podvodníčci (Crosby funguje jako mozek, který vymýšlí plány jak zbohatnout, naivnější Hope je jejich vykonavatelem), jejichž triky je dříve či později přivedou do problémů. Během útěku před pronásledovateli (policií či nespokojenými zákazníky) se dostávají do exotických krajů, kde potkávají atraktivní Dorothy Lamour. Ze souboje o její přízeň většinou vychází vítězně romantik Crosby.

Unikátnost série spočívá ve vysoké míře její sebereflexivity. Hope s Crosbym neustále odkazují na jiné filmy a tvůrce,² parodují ve své době populární filmové cykly (např. snímky odehrávající se v exotických lokacích Asie či Afriky, špionážní thrillery 60. let apod.), zviditelňují tradiční hollywoodské postupy a mechanismy (záchrana na poslední chvíli, speciální efekty, muzikálový výstup), explicitně oslovují diváka a uplatňují aluze na předchozí díly série (mj. ve formě running gagu s dětskou říkankou, která předchází pěstním soubojům s protivníky). Jen několik příkladů pro ukázku:

• v Road to Bali se Hope před Crosbyho muzikálovým výstupem obrací přímo do kamery se slovy: „Chystá se zpívat, lidi. Teď je ten pravý čas skočit si pro popcorn.“
• v Road to Utopia do toku vyprávění vstupuje vypravěč, aby objasnil některé potenciálně nesrozumitelné momenty; například na začátku retrospektivy, která vyplňuje převážnou část syžetu, se objeví v pravém horním rohu plátna a oznámí: „Tento postup je známý jako flashback.“ Dále dává pokyn imaginárnímu promítači, aby pokračoval v projekci („Ok, Georgi.“)
• v druhém dílu série Road to Zanzibar se Crosbymu s Hopem nevydaří jejich osvědčený trik, jak se zbavit protivníka; Hope reaguje slovy: „Musel ten film (úvodní díl Road to Singapore) vidět.“
• pravděpodobně nejpovedenější film série, Road to Morocco, obsahuje scénu, v níž Hope rekapituluje dosavadní děj: „Vážně skvělé. Nejdřív mě prodáš za dvě stě dolarů. Pak si mám vzít princeznu, o kterou mě připravíš. Pak nás unese pouštní šejk. A teď nám mají useknout hlavy.“ Crosby reaguje: „To všechno vím.“ Hope: „To jo, ale diváci, co dorazili až v polovině filmu, to neví.“ Crosby: „Chceš říct, že přišli o moji písničku?“

K odkazu Road série se hlásí mj. Woody Allen, tvůrci animovaného seriálu Griffinovi (Family Guy) nebo Chevy Chase a Dan Aykroyd, kteří jí v roce 1985 vzdali poctu snímkem Špióni jako my (Spies Like Us).

„Road to… movies“ jako road movies?

Úvodní kapitolku berte jako doporučení sérii si opatřit a podívat se na ni. Nyní se však zaměříme na její jediný aspekt, a sice motiv cesty a s ním související formální postupy. Ačkoliv názvy filmů obsahují slovo „road“ a alternování dvou či více lokací je pro filmy klíčové, samotné cestování – tedy přesun z bodu A do bodu B – většinou zabírá pouze nepatrnou část syžetu. Důvodem je, jak se domnívám, snaha ekonomizovat nejen produkci (např. tím, že se filmaři vyhnou technicky a finančně náročnému natáčení v reálných exteriérech, které ve 40. letech ještě zdaleka nebylo běžné), ale i vyprávění, které se zaměřuje pouze na narativně a komicky nosné momenty. Následuje několik poznámek plynoucích z mé divácké zkušenosti.

1) Přechod mezi dvěma lokacemi je často pouze naznačen pomocí synekdochy: součástí syžetu je v takovém případě jen začátek a/nebo konec (cíl) cesty. Například v Road to Zanzibar vidíme oba hlavní hrdiny (na útěku před pronásledovateli) naskakovat na odplouvající loď. Zatmívačka značí přechod k další scéně, v níž se Hope s Crosbym procházejí po tržišti v nové lokaci. Ve všech filmech série hrají významnou roli přechodová místa – přístavy, letiště či tábořiště (Road to Utopia, v níž hrdinové podnikají cestu na Aljašku³). Právě v těchto přestupních stanicích se odehrává značná část syžetu, samotný přesun mezi nimi je naopak redukován na minimum.

Méně častou variantou je montážní sekvence, která úsporně minimalizuje čas syžetu
a naopak rozšiřuje čas fabule. Příklad můžeme najít znovu v Road to Zanzibar: krátké výjevy
z bodů na cestě po Africe jsou alternovány se záběry novinových titulků, železničních kolejí
a informačních tabulí s názvem příslušné lokace. (obr. 1)

obr. 1

2) Cesta dopravním prostředkem je často využita pro muzikálové číslo. Standardem série se stal pěvecký výstup na palubě lodi (Road to Singapore, Road to Bali atd.), muzikálové číslo se však může odehrávat i při jízdě na velbloudovi (Road to Morocco) nebo se psím spřežením (Road to Utopia). V rámci muzikálového výstupu je narativní tok dočasně pozastaven – pozornost se soustředí na emotivní projev postav (vyznání se z citů milované osobě). Zároveň jsou tak účelně a úsporně spojeny dvě vzdálené lokace. Artificiálnost celého hudebního výstupu opodstatňuje časté užití zadní projekce (paluba lodi, jízda na velbloudovi apod.). (obr. 2)

obr. 2

3) Ve třech dílech série je využito mapy, na níž je trasa pohybu postav názorně zaznamenána pomocí linky – odpadá tedy nutnost zobrazit lokace explicitně. V Road to Zanzibar heterodiegetický vypravěč – ve scéně parodující cestopisné filmy – komentuje strastiplné putování hrdinů po africké džungli. (obr. 3)

obr. 3

4) Při cestování lodí se většina scén odehrává v interiérech, které jsou od „obyčejných“ bytových lokací v podstatě k nerozeznání. Například velká část první poloviny syžetu Road to Rio se odehrává během plavby do brazilské metropole. Díky tomu, že se většina akce odehrává v interiérech lodi, si to ale vůbec nemusíme uvědomovat. Pouze občasný záběr z paluby s využitím zadní projekce nám připomíná, že jsou hrdinové stále na cestě.

Výsledkem všech zmíněných postupů je určitá statičnost a plochost, která kontrastuje
s volností typickou pro skupinu filmů označovanou jako road movies. Pohyb je v Road sérii omezen na minimum – přesuny mezi jednotlivými lokacemi zabírají pouze nepatrnou část syžetu, zatímco pobyt v přestupních stanicích (přístavech, městech a osadách na cestě apod.) času syžetu dominuje. Jestliže jsou postavy na cestě, nacházejí se v interiérech nebo před plátnem se zadní projekcí, jehož užití ještě prohlubuje výsledný dojem.

Můžeme tak říci, že série filmů s Hopem a Crosbym – potažmo většina produkce klasického Hollywoodu založená na natáčení ve studiu – je do značné míry nekompatibilní s tradičním vnímáním kategorie road movies, která zdůrazňuje pocit volnosti, překonávání vzdáleností, využití exteriérů či rozlehlost krajiny. Cestování se v Road sérii stává pouze záminkou, jak děj umístit do nových, exotických lokací, kde lze osvědčený narativní vzorec (do značné míry založený na fish-out-of-water komice) vložit do svěžího kontextu.

Road série:

Road to Singapore

Režie: Victor Schertzinger

USA, 1940, 82 min.

Road to Zanzibar

Režie: Victor Schertzinger

USA, 1941, 88 min.

Road to Morocco

Režie: David Butler

USA, 1942, 79 min.

Road to Utopia

Režie: Hal Walker

USA, 1946 (dokončeno 1944), 86 min.

Road to Rio

Režie: Norman Z. McLeod

USA, 1947, 101 min.

Road to Bali

Režie: Hal Walker

USA, 1952, 91 min.

The Road to Hong Kong

Režie: Norman Panama

USA, 1962, 88 min.

1 Tržby u jednotlivých filmů dosahovaly výše až pěti milionů dolarů, čímž se Road Pictures řadily mezi nejvýdělečnější tituly své doby. Viz SCHATZ, Thomas. Boom and Bust: The American Cinema in the 1940s. New York: Charles Scribner’s Sons, 1997. s. 466‒467.

2 Nejčastěji se obracejí ke svému studiu Paramount. V pozdějších filmech se rovněž objevují slavní herci v cameo rolích – například Jane Russell, Frank Sinatra, Dean Martin a Jerry Lewis.

3 Jedná se o jediný film, jehož část syžetu je zasazena do minulosti – do období probíhající zlaté horečky.