Tři základní formy seriálové televize

Také občas marně tápete, jaký že je rozdíl mezi seriálem, sérií, minisérií a bůhví čím ještě, a proč si s tím vůbec dělat hlavu, když v televizním programu jsou stejně všechny pořady svorně označeny pojmem „seriál“? Právě proto, že v našem prostředí často dochází k záměně těchto pojmů, jsme se rozhodli publikovat podkapitolu z bakalářské práce Marie Meixnerové, která vám v tom snad konečně pomůže udělat jasno.

„Troufám si tvrdit, že seriál je specifickým projevem televizní dramatické tvorby, jakkoli nevznikl na půdě televize a má původ mnohem starší, jehož kořeny sahají ještě dále než k seriálu filmovému.“[1]

Televize je médium, které je charakteristické svou segmentální povahou (celodenní televizní vysílání je rozčleněno do řady menších jednotek, tzv. segmentů), a tudíž je pro ni typické (a vhodné) opakování.[2] Charakteristickou formou opakování, kterou televize dovedla k dokonalosti, je pak série či seriál.[3] Obě formy jsou pro televizi zvláštně vhodné, protože ve vysoké míře podporují segmentální přístup, umožňují do televizního toku zahrnout velký počet koherentních, avšak do určité míry soběstačných elementů. Obě televizní formy využívají základní tematický materiál, expoziční techniku, základní narativ, a z toho generují jednotlivé díly konkrétního pořadu.[4] Navzájem se však liší, a to zejména v otázkách práce s narativem a postavami (tedy prvky, které jsou středem zájmu této práce).

1) Seriál

Seriál je typický svým kumulativním narativem, to znamená, že se příběh „přelévá“ z jednoho dílu do druhého a ústí směrem k řešení, které přichází v horizontu až několika týdnů. Jednotlivé části seriálu (díly) jsou uváděny v pravidelných intervalech a každý díl znamená jistý narativní posun, v závěru celého seriálu pak přichází řešení základní narativní otázky (na rozdíl od série, která zpravidla „neobsahuje žádné zcela konečné rozřešení a uzavření příběhů klíčových postav“[5]). Operuje se stálými postavami, jejichž osudy sleduje během konkrétního časového období; postavy a základní situace se v jednotlivých dílech seriálu dále vyvíjí[6]. Stedman definuje seriál jako „narativ se stálými postavami, rozdělený do pravidelně uváděných dílů.“[7]

Díky kumulativnímu narativu však seriál vyžaduje pravidelnou diváckou pozornost. Informace se objevují postupně a divák je shromažďuje během celé doby trvání pořadu. Problémům s tím, aby divákovi v případě vynechání dílu neunikla informace zásadní pro další vývoj narativu, seriál čelí pomocí specifických technik. Jak zmiňuje John Ellis ve svém díle Visible Fictions[8], jde zejména o rekapitulaci dosavadního děje na začátku jednotlivých dílů („Viděli jste v minulých dílech…“), nebo opakování materiálu z konce předchozího dílu, pečlivě umístěné odkazy na uplynulé události do replik postav při jejich konverzaci apod. Svou roli zde podle Ellise odvádí i název dílu (jako příklad uveďme např. osmnáctý díl páté řady z britského seriálu Haló Haló!, „Leclerc u zdi“, v rámci jehož zápletky se postava zvaná Leclerc ocitá před popravčí četou), nezanedbatelný význam má také titulková sekvence, jež divákovi představuje postavy a dokonce jejich základní vztahy.[9]

2) Série

Stále běžnějším ekvivalentem seriálu, který se postupně stává standardem[10], je série. Její jednotlivé části – epizody – představují uzavřený příběh, jsou tedy víceméně soběstačné a navzájem oddělené. Posun narativu napříč jednotlivými epizodami je velmi řídký, ne-li žádný (narativ se „nepřelévá“ z epizody do epizody). Charaktery postav zůstávají prakticky neměnné (na rozdíl od seriálu, pro který je typický jejich vývoj a proměna). Série neobsahuje konečné řešení či uzavření příběhu postav. Na začátku epizody dojde k narušení počáteční stability (např. spáchání zločinu v detektivním dramatu) a na konci se narativ vrátí do bodu nula (zločinec je dopaden, ale kriminalita jako taková trvá), primární problém zůstává nevyřešen. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Na rozdíl od seriálu si může dovolit více incidentů, ovšem za cenu toho, že je každý týden zapomene.[11] Základní otázka série zní: „Co se jim přihodí tento týden?“[12]

Jen zřídka dochází k rozdělení epizody na více částí využívajících tzv. „háčku“[13], případně zakončených cliff-hangerem (s nečekaným a pro diváka frustrujícím „… pokračování příště“), typickým pro minisérii,[14] nikoli však pro sérii. V rámci první sezóny Starsky & Hutch k takovému rozdělení nedošlo (v dalších sezónách již ano).

3) Minisérie

Třetí specifickou formou seriálové televize, ne již však tak častou jako série či seriál, je minisérie. Svou narativní formou se blíží seriálu. V podstatě jde o televizní drama (tedy jednotný text) rozdělené do několika[15] částí/dílů s kumulativním narativem, využívajících háčku. Tato forma se často používá k adaptacím literárních děl[16] a na rozdíl od seriálu či série je u ní často významný prvek autorství (např. Dennis Potter: The Singing Detective).

Výše uvedené rozčlenění forem seriálové televize je nutno brát pouze jako ideální. V současnosti často dochází k prolínání a vzájemné hybridizaci[17] těchto forem (snad nejznámějším příkladem hybridu mezi seriálem a sérií jsou Přátelé).

Marie Meixnerová

MEIXNEROVÁ, Marie: Starsky a Hutch: Konstrukce hrdinů v policejním dramatu. Olomouc, 2009. Bakalářská práce. Univerzita Palackého.

Zdroje :

ELLIS, John: Visible Fictions. Routledge, London 1992.

HALLIWELL, L. – PURSER, P.: Halliwell’s Television Companion. London: Paladin, 1987.

KAMINSKY, S.M. − MAHAN, J.H.: American Television Genres. Nelson-Hall, Chicago 1985.

KORDA, Jakub: Televizní žánry. Cinepur č. 39, květen 2005.

MARSHALL, Jill − WERNDLY, Angela: The Language of Television. Routledge, London 2002.

SMETANA, Miloš: Seriálové paradoxy. Televizní tvorba, 1/1982.

STEDMAN, Raymond W.: Serials. Suspense and Drama by Installment. University of Oklahoma Press, Norman 1971.

---

[1] SMETANA, Miloš: Seriálové paradoxy. Televizní tvorba, 1/1982, str. 29.

[2] ELLIS, John: Visible Fictions. Routledge, London 1992, str. 122.

[3] Záměrně zde neuvádím minisérii, která sice využívá kumulativního vyprávění typického pro seriál, nicméně se v podstatě chová jako jednotný dramatický text, rozdělený do více částí, jejichž celkový počet je spíše nízký. Jak vzápětí uvidíme, série je o poznání soběstačnější než seriál (či minisérie).

[4] ELLIS, John: Visible Fictions. Routledge, London 1992, str. 123.

[5] KORDA, Jakub: Televizní žánry. Cinepur č. 39, květen 2005, str. 21.

[6] Např. STEDMAN, Raymond W.: Serials. Suspense and Drama by Installment. University of Oklahoma Press, Norman 1971, str. 6; KORDA, Jakub: Televizní žánry. Cinepur č. 39, květen 2005, str. 21; ELLIS, John: Visible Fictions. Routledge, London 1992, str. 123 a další.

[7] STEDMAN, Raymond W.: Serials. Suspense and Drama by Installment. University of Oklahoma Press, Norman 1971, str. 6.

[8] ELLIS, John: Visible Fictions. Routledge, London 1992, str. 123.

[9] Tamtéž.

[10] Tamtéž, str. 124.

[11] ELLIS, John: Visible Fictions. Routledge, London 1992, str. 156−7.

[12] Tamtéž, str. 124.

[13] Na konci části příběhu zůstává nezodpovězená otázka, jejíž zodpovězení na základě konvencí očekáváme v další části. Háčků využívaly již filmové seriály v počátcích kinematografie. (KAMINSKY, S.M. − MAHAN, J.H.: American Television Genres. Nelson-Hall, Chicago 1985, str. 35.) V angličtině se tento termín označuje jako „hook“.

[14] Tamtéž, str. 35.

[15] Halliwell a Pursese uvádějí počet mezi čtyřmi až šesti částmi (HALLIWELL, L. – PURSER, P.: Halliwell’s Television Companion. London: Paladin, 1987.).

[16] KAMINSKY, S.M. − MAHAN, J.H.: American Television Genres. Nelson-Hall, Chicago 1985, str. 35.

[17]Hybrid vzniká kombinací dvou či více původních forem, přičemž v něm zůstávají zachovány jejich charakteristiky. (MARSHALL, Jill − WERNDLY, Angela: The Language of Television. Routledge, London 2002, str. 47.)