Útěk domů – Čaroděj ze země Oz jako road movie a jeho ideologické poselství

TÉMA: ROAD MOVIE – Čaroděj ze země Oz (1939) – MAREK HOLAN –

Někdo vidí Čaroděje ze země Oz jako pohádku, která ztělesňuje pozitivní energii a bezstarostnost dětství. Pro jiného, avšak podobným způsobem nostalgického diváka to může být jedna z legendárních ukázek „staré, dobré a poctivé“ technicolorové práce. Více než oprávněná je ale také možnost sledovat tento snímek jako road movie. Pohádkovou road movie, která nechává vzpomenout na staré dobré „old-school“ technicolorové časy.

Knižní předloha spisovatele Lymana Franka Bauma z přelomu 19. a 20. století otevřeně přiznává snahu o absenci nočních můr a drastických příhod, snahu o stvoření vpravdě pozitivního a radostného literárního zážitku. Je poměrně ironické, že ve stejném roce, kdy lidstvo stálo na pokraji jednoho z nejstrašlivějších válečných konfliktů všech dob, byla uvedena do kin její adaptace, dodnes se právem řadící mezi nejbezstarostnější snímky světové kinematografie. Zcela přesné vyjádření v tomto filmu našla utkvělá lidská touha vrátit se do dětských let – získat zpět ztracenou rovnováhu a pocit bezpečí. Toto poměrně přímočaré poselství (k němuž vede replika: „There’s no place like home“ – „Nikde není jako doma“) však narušuje jak v knize, tak v její adaptaci nemálo paradoxů.

Výchozím bodem a zároveň cílem této analýzy je především snaha „přečíst“ Čaroděje ze země Oz jako road movie, s přihlédnutím k prvkům, které jej do této kategorie filmů zařazují. Určitý prostor bude věnován rovněž hypotetické úvaze nad tím, jaký ideologický význam může být snímku nakonec přičten.

Komplikovaná nekomplikovanost

Je zajímavé, nakolik Čaroděj ze země Oz „klame tělem“. Ne, že by se jednalo o zrovna složitou podívanou – přesto je zvláštní, jakým způsobem snímek demonstruje svou jednoduchost a jak tento dojem jednoduchosti vzápětí rozbíjí. Pokud se přidržíme kategorie road movie s, pak zde vyvstává hned několik problematických míst – povaha samotné cesty či motiv zmnoženého cíle. Například Dorotčino putování vede od pevného východiska k uzavřenému (toto tvrzení by ovšem šlo podrobit polemice) konci. Zcela v duchu tradiční hollywoodské narativní strategie. Pokud se ale zabýváme motivem cesty, pak nelze pominout jednak fakt, že se hrdinčiny pohnutky v průběhu její poutě mění či množí, stejně jako vytyčený cíl, a za druhé si musíme uvědomit, že se jedná o cestu mentální. Naproti tomu charakteristika souputníků jako někoho, kdo aktéra cesty ovlivňuje a zároveň jím je ovlivňován, si vcelku rozumí i s pozdějším vývojem road movie s a příliš nevybočuje (příkladem za všechny budiž Kar-wai Wongovy Moje borůvkové noci či Bokovka Alexandra Paynea). Žánru pohádky, k němuž snímek také odkazuje, se poněkud vymyká převážně ironická nadstavba („Zmiz, než na Tebe také někdo hodí dům.“), hraničící až s cynismem, ale i vyobrazení některých postav (čaroděj není magická osoba, nýbrž podvodník) nebo jejich promluvy (sofistikované, ironické, nepřirozené). Nehledě na to, že je snímek pečlivě protkán muzikálovými písněmi, což žánrové hledisko ještě rozšiřuje.

Film se, nazírán optikou dnešního publika, na první pohled nijak nevymyká prověřeným narativním schématům. Ale právě paradoxnost a víceúrovňovost Čaroděje ze země Oz může vybízet i současného diváka k jeho opětovnému zkoumání a docenění určité nadčasové kvality, která není ohraničena pouze sklonkem třicátých let dvacátého století, nýbrž může být odkryta i dnes.

Cesta tam a zase zpět – proč je Čaroděj ze země Oz road movie?

Čaroděj ze země Oz existuje, podobně jako značná část filmových adaptací literárních děl, ve dvou verzích. Zatímco kniha je hybridem pohádky a cestopisu vyprávěného v er-formě, snímek je po zhlédnutí velmi nestálým materiálem ke klasifikaci – je docela dobře zařaditelný i jako road movie s pohádkovými motivy, ale vzít toto tvrzení jako kanonický závěr je nemožné. Pro komplexní pojetí musíme uvážit více prvků (především narativních, ale nejen těch) najednou. Pro nás bude podstatný především syžet, dále fabule a v neposlední řadě princip nespolehlivého vypravěče. Klíčem k interpretaci snímku jako road movie je postava Dorotky (Judy Garland) a pro tyto potřeby bychom se měli konkrétně zaměřit především na sféru jejích činů. Pro interpretaci ideologického poselství jsem položil důraz na kontrast dětskosti hlavní hrdinky a světa dospělých.

Hned úvodní záběr na cestu, po níž protagonistka utíká, je podstatným motivem, který uvádí tyto dva prvky (Dorotku a cestu) do vzájemného vztahu, a zároveň se již zde ukazuje (zatím v rovině symbolické), že protagonistka ve svém životě utíká. Následujících několik scén nám v rychlém sledu, jenž vtipně koexistuje s Dorotčinou překotnou mluvou, odkrývá motivace ústřední postavy, která zde zpívá klíčovou píseň Over the Rainbow, v níž sní o lepším světě bez starostí. Vzápětí se spolu s hlavní hrdinkou vydáváme na cestu. Ta má několik fází, což problematizuje nejenom celkový pohled na film jako takový, ale už jen samotnou rovinu interpretace prvků road movie s. Tyto fáze se odlišují: 1) motivacemi, 2) cíli.

V první části putování je klíčovou motivací a zároveň cílem ochrana milovaného psa Tota. Dorotka se vzdává něčeho, co má ráda, aby ochránila jinou, ale neméně důležitou součást svého života. Cesta ale končí dřív, než začne – zde se poprvé v lehkých náznacích objevuje ideologický osten filmu, který dětem pevně vymezuje místo u rodinného krbu. Malá holčička, ať už brání kohokoliv, přeci nemůže jen tak vyrazit na výlet americkou prérií. Vždyť je to odchod na zapřenou (Dorotka se s nikým z rodiny nerozloučí, není to cesta s příbuzenským dobrozdáním), který navíc může skončit neštěstím – ač šarlatán, má pan Zázrak (Frank Morgan) pravdu v tom, že teta Ema (Clara Blandick) bude mít o svou schovanku jistě strach.

Další fáze putování tedy přichází záhy – Dorotka je konfrontována s vyfabulovanými, leč možnými důsledky svého jednání, a proto se vrací domů. Motivuje ji strach o tetino zdraví, který se stává silnějším hnacím motorem než obava o osud psa Tota. Cíle, jímž je domov, hrdinka dosahuje, ale v důsledku neblahých okolností (tornádo) jej není schopna splnit do konce, tzn. zachránit se s ostatními ve sklepě. Nesmírně zajímavý je fakt, že Dorotka nepotřebuje celý film na to, aby si uvědomila, že se musí vrátit domů. Není to tak, že by se snažila dostat „někam jinam“ a jako slavnostní vyvrcholení její cesty by byl postaven obrat o 180°, jehož následkem by se vrátila k milovaným příbuzným. Ano, technicky vzato je návrat domů objektivním vyvrcholením filmu, ale pokud to hodně přeženeme – polemizovat o tom, zdali se Dorotka dostane k tetě Emě či nikoliv, je přece naprosto scestné. Z žánrové logiky pohádky a z celého vývoje snímku je to poměrně dobře odhadnutelné . Co je ale potom v tomto filmu důležité, když ne to JAK dopadne? K čemu je celá Dorotčina cesta, když si její cíl uvědomí již na začátku a přes všechny peripetie je de facto jasné, že se k němu tak či onak propracuje?

Ve chvíli, kdy se Dorotka ocitá sama v opuštěném domě, přichází snímek s dnes již prověřeným (a provařeným) prvkem, který se v průběhu dějin kinematografie stal naprostou nezbytností pro každý překvapivý závěr, totiž s motivem nespolehlivého vypravěče. Zde si rovněž dovolím drobný krok stranou směrem k výše zmiňované ideologické interpretaci. Na rozdíl od předlohy se celé těžiště filmu plně přesouvá do mysli malé Dorotky. Tento tah je přinejmenším hodný zamyšlení. Co tvůrce vedlo k tomu, aby takto upravili text, který pohádkové prvky integroval do reálně existujícího světa, tedy vytvářel skutečnou pohádku, ne snovou fantaskní vizi v klasickém fikčním příběhu? Jeden z možných výkladů zasazení hlavního děje do představ protagonistky je následující: můžeme tak z filmu vyčíst, že její mysl si konstruuje mravoličné podobenství. Za pomoci toho, co zná z vlastní zkušenosti si Dorotka vytváří svět „za duhou“, svět, v němž má to, co jí její přátelé upírají (mozek, odvahu). Nečelí zde skutečným nebezpečím, ale představuje si to, co by se mohlo stát, kdyby se sama a zranitelná oc itla mimo bezpečí domova. Není to tak „pohádka pro pohádku“, jejímž úkolem by nebyla didaktika, ale zábava, nýbrž velice inteligentně konstruovaná ideologická výpověď. Ještě lépe by to možná vyjádřilo tvrzení, že se nejedná o pohádku pro diváka, ale pro hlavní postavu, skrze jejíž poučení má k poučení dojít také publikum. V tomto bodě je příhodné využít srovnání s předlohou. Její krystalická snaha „vyprávět příběh primárně pro potěchu dětské duše“ je vidět mimo jiné v tom, že nezasazuje Dorotku do rodinného konfliktu. Naproti tomu ve filmu je protagonistka vydána napospas dospělým, kteří ji svou agresivitou/pasivitou donutí k neuváženému kroku – útěku z domova. Je zde tedy nastolen ideový konflikt mezi dětským a dospělým viděním světa. Dorotčino řešení však v dnešní realitě rozhodně není správné, přičemž Američané jsou ti poslední, kteří by chtěli navádět své potomky k podobnému jednání. Proto přicházejí s řešením, kdy je ve filmu (fikčním světě) ratolest vtažena do dalšího fikčního světa (který je jí díky své pohádkovosti nejblíže), v tomto fikčním světě je předložen dětské fantazii příběh stvořený samotnou dětskou fantazií, selekcí Dorotčiných dobrodružství[1] je vytvořeno potřebné napětí, jež je následováno katarzí a zjištěním, že „nikde není jako doma“. To, že se řešení všech konfliktů v pohádkovém světě jeví jako snadná a prostá, je opět konstruktem nedospělé mysli, která si na jednu stranu uvědomuje nebezpečí, na druhou stranu jí ale naivita říká, že přeci nic nemůže dopadnout špatně. Význam hrdinčiny cesty z ideologického pohledu můžeme vidět jednak v symbolickém výkladu putování jako proměny, a poté v jejích zastávkách, které jí rozšiřují obzory. Motiv určitého duševního přerodu je ještě podtržen tím, že se jedná o cestu mentální a nikoliv fyzickou.

Další část Dorotčina putování tedy začíná ve chvíli, kdy se její dům vznese do vzduchu. Je přenesena do neznámé země Oz, kde musí projít určitými situacemi, aby pochopila vzácnost skutečného domova. Dostává se tak „za duhu“, ale zjišťuje, že moment, kdy se o sebe musí postarat sama, zdaleka není tak ideální, jak by si představovala. Jejím cílem se stává snaha dostat se z této země, motivace se množí – ke strachu o zdraví tety Emy se přidává obava ze zlé čarodějnice (viz poznámku pod čarou 1). Pro cestování napříč kouzelnou zemí dostává také speciální obuv – čarovné rubínové střevíčky. Díky různým příhodám poznává nové přátele a jejich charakter. Z žánrového hlediska jsou tito souputníci (ani ne průvodci, jak by se mohlo nabízet) velmi důležití. Protagonistka si do nich navíc projektuje vlastnosti, které jí její reální přátelé vyčítají (sláma místo mozku, chybějící odvaha). Funkce souputníků je oproti knize opět změněna , a to hned několikerým radikálním způsobem. Za prvé, v předloze je daleko více vyzdvižen Dorotčin přínos jejím přátelům. Pomoc, kterou jim poskytne v tíživé situaci, a to, že následně jako jediná zůstává neodměněna čarodějem Ozem, spolu kontrastuje a vytváří napětí. Za druhé – na rozdíl od filmu se v knize Dorotka od zlé čarodějnice vysvobodí sama (i když stejně náhodně a šťastně) a navrch pomůže opět ona přátelům, ne přátele jí. Kniha se nesnaží vytvořit dojem neschopnosti těchto stvoření, literární Dorotka oproti nim pouze není tolik handicapována jako ta ve filmové verzi. Jistě i tato prezentace hrdinčiny slabosti a zranitelnosti (možná mimoděk, ale účinně) přispívá k nutkavému pocitu, že nejlépe je děvčátku tam, kde je ochráněno.

Další komplikací se později stává opětovná změna cíle cesty, kdy je Dorotka pověřena zabitím zlé čarodějnice. Ačkoliv je tento úkol zdárně realizován, holčička se domů nevrací hned, ale až poté, co dojde k jejímu „ideologickému přerodu“. Nakonec samozřejmě vše dobře dopadne. Je nám ukázáno, že Dorotka se domů nikdy vrátit nepotřebovala, neboť tam celou dobu byla (důležitost fabule), ale její putování mělo jiný smysl, konkrétně cestu za vyšším poznáním (zde se pojí rovina road movies a rovina ideologická). Všechny zastávky a kroky stranou na diváka nepůsobí komplikovaným dojmem, především díky bezchybnému použití klasického hollywoodského stylu a téměř až bezstarostně radostnému příběhu. I ten však během pár okamžiků dovede postrašit a hlavní hrdince jakoby naznačit: „Vidíš, co by se stalo, kdyby ses o sebe musela postarat sama“.

Nabádá road movie k tomu, abychom nikam nechodili?

Romantické cesty, útěky a dobrodružná putování patří v Čaroději ze země Oz (opět paradoxně – vzhledem k pohádkovosti předlohy) do hájemství fantazie a snu. Jakmile se dítě dostává z domova, něco není v pořádku. K dotvoření komplexnějšího ideologického pohledu je ale dobré si uvědomit také fakt, že Dorotku žene vpřed její strach (ve filmu vesměs negativizovaná emoce). Kdyby se nebála o Tota, jistě by neutekla z domova. Kdyby se nebála toho, že o ní teta Ema může mít starost, jistě by pokračovala v dobrovolném exilu. Kdyby neměla strach ze zlé čarodějnice, jistě by tolik nepospíchala z báječné země Oz, pestrými barvami tak odlišné od bezbarvé kansaské pustiny. A kdybychom o ni neměli strach my, nedostalo by se nám katarze. Což nás vede k tomu, že se nejedná pouze o obvinění dětské svéhlavosti, ale o výpověď, která je daleko méně jednoznačná – snažit se musí obě strany, jak ratolesti, tak rodiče. Dobrý konec může nastat pouze ve vzájemné shodě. Prvotní impulz (strach o psa) totiž spustí neschopnost rodiny zabránit absolutnímu zlu zpodobněnému slečnou Gulchovou.

Na to, že Čaroděj ze země Oz spadá do prehistorie road movies, překvapí tím, jak inteligentně a bystře je zde pochopena nosnost této filmové kategorie. Dorotčino putování má duchovní přesah, není to pouze cesta z A do B, a nakonec je uzavřeno přijetím obecně platné normy. A je to závěr veskrze šťastný. Na druhou stranu – dalším z mnoha paradoxů snímku je fakt, že na otázku Co se stalo s Totem, když se Dorotka probudila zpět do reality, odpověď nikdy nedostaneme.

---

[1] V knižní předloze je cesta hlavní hrdinky za zlou čarodějnicí ze západu (Margaret Hamilton) zásadním, ale ne jediným dobrodružstvím. Navíc se zde neobjevuje zlá čarodějnice jako dobrovolný strůjce anti-dorotkovské agrese. Tu zapříčiní až samotný velký a strašlivý Oz, který protagonistku vyšle čarodějnici zabít, a tak spustí vlnu nevole vůči hrdince a jejím přátelům. Má hypotéza se snaží naznačit, že pro potřebnou katarzi je nejužitečnější právě akcentace souboje s touto zápornou postavou. Fakt, že je tato linie zdůrazněna, navíc film odkrývá také vytvořením zcela nové postavy slečny Gulchové (Margaret Hamilton), která v textu absentuje.