Zde se nacházíte: 25fps » TV » Ve spárech andělského ďábla

Ve spárech andělského ďábla

SERIÁL – POLICEJNÍ DRAMATA – Maou (Arata Kato, 2008) – KRISTÝNA OSLZLOVÁ –

Série smrtí spojených tarotovými kartami a nejasná minulost hlavních postav jsou odhalovány v divácky úspěšném japonském dorama. Korejský seriál Ma wang byl odvysílán v roce 2007, o rok později pro TBS vzniklo jím inspirované japonské dorama Maou, překlad jehož názvu, stejně jako názvu korejského bratříčka, označuje ďábla. Název odkazuje nejen k povaze jedné z hlavních postav, ale také přeneseně k osudu biblického Lucifera, pyšného anděla, který se vzepřel Bohu, za což byl svržen z nebe. Z Lucifera se stal Satan, ďábel vládnoucí v pekle. Tuto paralelu s osudem právníka Rya Naruseho v úvodu seriálu vyslovuje psychometrička Shiori, a naznačuje tak přeměnu dobrosrdečného mladíka, jehož pomsta dovede k sérii dobře naplánovaných (skoro) vražd, které značně potrápí mladého detektiva Naota Serizawu. Toto přirovnání se sice v druhé polovině seriálu stává nedostatečným, k tomu se ale dostanu později.

„Andělský“ právník Ryo Naruse je sice milován veřejností a médii díky své obraně „chudých a bezbranných“, ve skutečnosti však své právnické schopnosti využívá spíše k promýšlení vražd, v jejichž začátku stála násilná smrt jeho mladšího bratra a posléze smrt matky. Tyto události v teenagerovském věku nasměrovaly vývoj celého jeho následujícího života. Terčem jeho útoků je detektiv Naoto Serizawa, i když nejdříve prostřednictvím jemu blízkých lidí. Právě on byl obžalován ze smrti Naruseho bratra Hidea, byl však i díky vlivu svého otce, významného podnikatele a politika, zproštěn viny. Útok na spolužáka soud označil za sebeobranu. Jaká byla pravá skutečnost, však divák odhaluje postupně, stejně jako Serizawa postupuje při hledání pachatele, jemuž za oběti padají Serizawovi přátelé – svědci tehdejších událostí, právník, který zajistil Serizawovo propuštění či členové jeho rodiny. Na Naruseho plány se ale jako lavina nabalují další oběti, jejichž život je jeho rafinovanou hrou se Serizawou negativně ovlivněn, ať už se jedná o svobodnou matku s její dcerkou, jež se nevědomky stávají Naruseho pomocnicemi, nebo o mladou knihovnici Shiori, v níž kdysi probudila zkušenost prvního svědka u Hideovy vraždy psychometrické schopnosti, díky nimž je schopná číst „vzpomínky“ z různých předmětů. Ta pak stojí jako pojítko mezi oběma stranami – pomocí psychometrie pomáhá Serizawovi při vyšetřování vražd, pomalu se však sbližuje také s Narusem.

Maou lze jen stěží označit za čistě detektivní seriál. Základem je sice stíhání vraha, ovšem hlavní podstatu vyprávění tvoří spíše objasňování motivací postav a pomocí mnoha flashbacků stupňované rozkrývání událostí, které Naruseho k vraždám dohnaly a které jeho plán umožnily, než hledání významu indicií, které Serizawovi v podobě tarotových karet v červených obálkách Naruse poskytuje, či pátrání pomocí nalezených důkazů. Velký prostor je věnován vztahovým souvislostem mnoha seriálových postav. Propojená síť figurek, se kterými Naruse hraje svou hru, je velmi komplikovaná, přesto režisér dokáže rychle tyto vztahy zprůhlednit, navíc jim v pouhých několika scénách dokáže dodat věrohodné emocionální zázemí. Tímto téměř vnucuje divákovi sympatie i k těm postavám, které se svými činy a chováním řadí spíše do ranku záporných. Postav čistě negativních je ovšem málo, a tak zatímco málokterá postava je čistě černobílá (na druhou stranu v takovém množství postav jich lze opravdu přesvědčivě vykreslit jen pár), těch několik málo však opravdu stojí za to. Mezi ně se v žádném případě nemůže řadit titulní „ďábel“ Naruse, který je spíše tragickou postavou, než pouze chladnokrevným vrahem. Takto pečlivé budování vztahů a dramatické vyhrocování mnohých scén naznačuje spíše zařazení do dramatu (ke kterému odkazuje už název samotné japonské seriálové formy, tedy dorama) až melodramatu, ke kterému směřuje zejména romantická linie mezi Narusem a Shiori a problematický a vyhrocený vztah mezi Narusem a Serizawou, který je vystupňován v dramatickém finále.

Serizawovo pátrání spoléhá spíše než na jasné důkazy na spojování souvislostí pomocí tarotových karet, Shioriny psychometrie a jiných značně neprůkazných metod. Žádné otisky prstů či analýzy vlasů pachatele tady nenajdete, toto není CSI. Metody pátrání odpovídají osobnímu charakteru celé situace, Serizawa se tak uchyluje spíše k snaze zjistit, kdo a proč by měl důvod na něj a jeho blízké útočit, než ke klasickým vyšetřovacím metodám, což ve spojitosti s jeho zbrklou povahou vede k problémům u policie. Jelikož je už od začátku znám pachatel vražd, mohlo by se zdát, že Maou ztrácí velkou část potenciálu napínavosti tím, že divák sám nemůže se Serizawou pátrat po vrahovi. Tuto zdánlivou nedostatečnost seriál nahrazuje překvapivými odhaleními u jiných postav a právě formou dramatu. Divák tak neodhaluje, kdo je vrahem, ale jaký je vrah. V první půli je Naruse opravdu charakterizován jako nemilosrdný ďábel, jehož plány (i přes některé vyložené náhody) jsou dokonale vykonstruovaným produktem jeho klidného právnického mozku, který sice „vraždí“, ovšem prostřednictvím jiných postav, kterými zručně manipuluje. Smrti jednotlivých obětí jsou sice aspoň ze začátku vraždami bez jakýchkoliv viditelnějších souvislostí, pachatelem je totiž vždy jiná osoba, nebo se jedná spíše o nešťastnou náhodu, ve skutečnosti však mají silnou symbolickou hodnotu, kterou může většinou správně chápat jen Serizawa. I varování tarotovou kartou je spíše signálem pro něj, než jakýmkoliv pořádným důkazem. Obraz Naruseho se však s přibývajícími díly značně proměňuje a z chladnokrevného vraha charakterizovaného jediným výrazným rysem se stává komplikovaná postava, která si stále více uvědomuje všechny následky svých činů, přestože na začátku stojí jako člověk, smyslem jehož života je jen a pouze pomsta. Původním úmyslem bylo vytrestat Serizawu a nechat jej pocítit to, co cítil Naruse, když přišel o svou rodinu, jeho odplata ale začíná ovlivňovat více lidí, než předpokládal a to nalomuje jeho vůli dále pokračovat. Změn oproti běžnému černobílému pojetí sériového vraha, jak je často typicky prezentován v detektivních seriálech či filmech, je však více. Naruse se svými činy nijak netají, jakmile jsou odhaleny, nebrání se obviněním, která Serizawa vznáší. Z nedostatku důkazů, které by jeho osobu spojovaly s vraždami, jej však není možné zatknout, a tak i po svém odhalení klidně chodí do policejního oddělení, kde má jako právník často důvod k návštěvě. Navíc má jakéhosi „sidekicka“, Hideova kamaráda, který svou hloupostí několikrát naruší jinak dobře promyšlené Naruseho plány, a nasměruje tak postup pomsty jiným směrem, než Naruse zamýšlel.

Na japonskou televizní produkci má Maou relativně rozmanité využití kamery, objevuje se zde několik poměrně výrazných obrazových prvků, ať už se jedná o Naruseho „červený pokoj“, jakousi svatyni jeho pomsty, rozostřené záblesky minulosti, kterými jsou zobrazovány Shioriny psychometrické vize, nebo flashbacky Hideovy smrti, charakteristické lehce zrnitými, filtry zabarvenými a zostřenými záběry. Flashbacky mimochodem často tvoří zřetelné paralely mezi současným vývojem dění, ať už to tak naplánoval v rámci seriálového světa Naruse, nebo se jedná čistě o scenáristický konstrukt. Kromě těchto prvků, z nichž největší působivost mají zejména Naruseho návštěvy v červeném pokoji, které jej opravdu staví jako ďábla do ohnivé záře, se objevují další výrazné složky, které seriálu místy dodávají až lehce gotický nádech, čemuž dopomáhá velké množství různých obrazových i obsahových elementů. Jmenujme aspoň některé – biblické motivy, návštěvy v kostele, potemnělá hudba, Narusem čtená ponurá pohádka o bratrovi ztraceném v temném tunelu, symbolická role různých artefaktů (ať už se jedná o tarotové karty a s nimi spojené významy, nebo o Naruseho hrací skříňku skrývající foukací harmoniku rozšlápnutou v okamžiku Hideovy smrti; tu Naruse Hideovi věnoval a je jakýmsi poháněčem jeho pomsty) či herectví představitele Naruseho Satoshiho Ohna. Jeho trademarkem v tomto seriálu jsou intenzivní pohledy přímo do kamery či významově i dramaticky vypíchnuté promluvy, mající vždy několik významů a vztahující se nejen k současné situaci, ale i k minulosti. Bylo by ještě dobré poznamenat, že ačkoliv křesťanská víra je v Japonsku záležitost relativně minoritní, ve filmech či seriálech západní náboženské motivy nejsou ničím výjimečným.

Kristýna Oslzlová

Maou

Režie: Arata Kato

Scénář: Yoichi Maekawa, Masafumi Nishida

Hudba: Hiroyuki Sawano

Hrají: Satoshi Ohno (Ryo Naruse / Tomoo Manaka), Toma Ikuta (Naoto Serizawa), Ryoko Kobayashi (Shiori Sakita), Michiko Kichise (Mari Serizawa), Hitori Gekidan (Noriyoshi Serizawa), Koji Ishizaka (Eisaku Serizawa), Kei Tanaka (Hitoshi Kasai), Shugo Oshinari (Mitsuru Soda), Tomohiro Waki (Yosuke Ishimoto), Misa Uehara (Kaoru Takatsuka), Yuji Miyake (Hiromichi Nakanishi), Yutaka Shimizu (Keita Yamano)

Japonsko, 2008, 11 x 50 min

Zdroj fotografií: TBS

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru