Televizní filmy Paula Greengrasse

Ve svém článku se budu věnovat trojici televizních filmů, tedy méně známé části tvorby britského režiséra Paula Greengrasse, jehož jméno vešlo do širokého diváckého povědomí zejména snímky Let číslo 93 (United 93) a dvojicí filmů z trilogie o agentu Jamesi Bourneovi. Již v roce 1998 na sebe však upozornil filmem Teorie létání (The Theory of Flight), v němž se objevili Kenneth Branagh a Helena Bonham Carter, a ještě výrazněji v roce 2002 svým původně televizním snímkem Krvavá neděle (Bloody Sunday).

Paul Greengrass působil jako novinář a dokumentarista, natočil například dva díly ze série dokumentů World in Action – jedním z nich byl speciál o kapele U2 (1987), ve kterém vedle stopáže z koncertu dostaly prostor názory členů kapely a fanoušků. Greengrass přispěl také do dokumentárních sérií Cutting Edge (1992) a The Late Show (1995). Investigativní a dokumentaristická praxe proniká rovněž do jeho hraných filmů, které jsou velmi často založené na skutečných událostech, méně či více časově vzdálených.

Do této linie spadají čtyři televizní snímky, ke kterým si Greengrass napsal sám scénář. Na DVD byl vydán z této čtveřice pouze film The One That Got Away. Ostatní tři TV snímky jsou hůře dostupné – snímek The Murder of Stephen Lawrence (1999) vyšel na VHS a nejraritnější a prakticky nedostupné je drama Open Fire (1994), v němž hlavní roli transvestity ztvárnil Rupert Graves. Podívejme se tedy alespoň na část televizní tvorby režiséra, který si značné renomé vydobyl na poli celovečerního filmu, ale patrný otisk zanechal také v oblasti britské televizní tvorby.

The One That Got Away (1996)

Pozoruhodný snímek The One That Got Away natočil Paul Greengrass podle románu vojáka Chrise Ryana.1 V televizním snímku, jemuž je rozhodně přízvisko „televizní“příliš úzké už proto, že natáčení probíhalo v Jižní Africe a snímek má parametry skutečné kino-podívané, se osm mužů z hlídky Bravo Two Zero speciální jednotky Special Air Service2 pohybuje na nepřátelském území Iráku. Nelze si v této souvislosti nevybavit režisérův pozdější celovečerní film Zelená zóna (The Green Zone) z roku 2010, v němž podobně jako v The One That Got Away Greengrass diváka vtáhne do dusné atmosféry Iráku.

Na začátku snímku nás titulky upozorní, že to, co sledujeme, je příběh, který se skutečně stal. Jen některé události a postavy jsou smyšlené pro účely dramatizace. Následně se ocitáme na základně, kde se vojáci dozvídají o své následující misi, jíž je lokalizace raket Scud. Atmosféra na základně je zdánlivě pohodová, ale nervozita a nejistota vojáků je přesto patrná. Lze pozorovat a odtušit vzájemné vztahy, sledujeme, jak si vojáci zkouší bagáž, kterou pomalu ani neunesou.3

Greengrass nic nepřikrášluje, vojáci dělají chyby, nejsou to stroje, a tak projevují pochopitelně emoce, což jen přispívá k realismu. Skutečné drama cítíme od prvních minut, stupňuje se, když je osm vojáků vrtulníkem vysazeno v noci na nepřátelském území Iráku. Ale opravdové nebezpečí začíná od situace, kdy je skupina kvůli vykouknutí jednoho z vojáků zpoza kamene prozrazena mladým chlapcem, pasákem koz. Spojení vysílačkou nefunguje, protože vojáci dostali špatný kód. Od té chvíle začíná útěk před pronásledovateli, později rozdělení na menší skupinky a jednotlivce. Působivé jsou zejména noční scény, kdy se na obzoru rýsují pátravá světla iráckých vozidel a v jednom z nich sedí velitel, který je přímo zlověstnou figurou, kterou s vědomím událostí 11. září vnímáme přeci jen jinak, než ho jistě vnímali diváci v době uvedení snímku. Časté je využití nočního vidění, působivé je zachycení změn počasí (horko ve dne, mráz v noci), stejně tak fyzické i psychické zátěže, kterou musí vojáci podstoupit. Snímek se může opřít o kvalitní herecké výkony v čele s Paulem McGannem jako titulním hrdinou, kterému se jako jedinému podařilo dostat „po svých“ zpátky na základnu.4 Vedle McGanna jako desátníka Ryana dostal velkou hereckou příležitost zejména David Morrissey v úloze seržanta McNaba. Velmi kvalitní hudební doprovod má na svědomí Barrington Pheloung, jehož kompozice připomenou fanouškům počítačových her skladatelovu hudbu k adventuře Broken Sword ze stejného roku.

Hutná atmosféra a zdařile vyvolaný dojem autentičnosti jsou velké přednosti snímku, který představuje i v konkurenci celovečerních filmů s válečnou tematikou neskutečně silný zážitek. Přiznám se, že žánr válečných filmů skutečně nevyhledávám, ale tento snímek lze vnímat spíše jako psychologické drama, které si kvůli výše zmíněným kvalitám divák skutečně užije, zvláště když násilných scén, mučení a zabíjení, je ve filmu minimum. Za pozornost stojí rovněž fakt, že druhý, známější TV film s touto tematikou – Brave Two Zero (BBC, 1999) – tentokrát však podle knihy Andyho McNaba, se Seanem Beanem v hlavní roli, zobrazuje stejné události odlišnou optikou.

The Fix (1997)

Následující televizní snímek Paula Greengrasse je dramatizací událostí v anglickém fotbalu, kterým pohnulo odhalení rozsáhlé sítě úplatků. Snímek má dvě linie, které se odvíjí velmi pozvolna a bez dramatických výkyvů, což podporuje poměrně mdlý hudební doprovod, který obstarávají zejména táhlé tóny trumpety. První z linií je příběh vynikajícího fotbalisty Tonyho Kaye (Jason Isaacs), který je do skandálu rovněž namočený. Fešný a nepříliš inteligentní sportovec žije s manželkou a malým synem, neodolává však svodům mladých děvčat. Příliš empatií a sympatií jeho chování a trápení (očekávané provalení skandálu i pletek řeší alkoholem) nevzbuzuje, ačkoli se Isaacs snaží, aby svou postavu pojal vícerozměrně. Druhá linie, kterou obstarává pátrání dvojice žurnalistů, Mikea (Steve Coogan) a Harryho (Colin Welland), také příliš vzruchu nepřináší. Ačkoli jejich spolupráce na začátku slibuje zejména z hlediska jejich protikladnosti – Mike miluje Rolling Stones, nesnáší fotbal, kdežto Harry to má naopak – slušnou zábavu. Další linii představuje vyobrazení uplácení, kterému šéfuje Jimmy Gould (Christopher Fulford), a lidí kolem něj. Ale ani zde se nedočkáme od Greengrasse ničeho neobvyklého a film spěje do předvídatelného finále podobně nudně jako můj popis. Ačkoli má snímek velkou oporu ve vynikajících hercích, zápletka nenabízí přílišné využití jejich talentu.

Žádná gradace, ani Greengrassova signifikantní ruční kamera, se nekoná. Dočkáme se statického zážitku, kterému nepomáhají ani archivně laděné záběry ze zápasů, ze kterých jsem měla pocit, že Jason Isaacs neviděl balon ani z rychlíku. Jediné, co Greengrasse spojuje s tímto filmem (a že režie tu skutečně není příliš poznat) je to, že si vybral skutečnou událost, jak je jeho dobrým zvykem, kterou pomocí filmových prostředků vylíčil. Z látky šlo vytěžit mnohem více, pokud ne z hlediska tématu, pak alespoň co se stylové stránky týče. Domnívám se, že stanice BBC, pro kterou snímek vznikl, dala Greengrassovi dosti úzké mantinely, protože oba jeho projekty pro ITV jsou nesrovnatelně lepší.

The Murder of Stephen Lawrence (1999)

Hraný snímek, který se nejvíc přibližuje dokumentu (a také je nejvíce greengrassovský, alespoň z hlediska použití ruční kamery), je dramatizací vraždy černošského mladíka Stephena Lawrence, jenž byl pobodán skupinou teenagerů, a událostí, které následovaly, a to zejména nestandardního, alibistického a nekompetentního postupu policie, která porušila řadu předpisů (odkládala například výslechy svědků, ti byli zastrašeni a odmítli vypovídat). Snímek dokumentuje aktivitu Stephenovy rodiny, která za pomoci nezávislých právníků a organizací dokázala, aby byli jednotliví policisté za nesprávné vyšetřovací metody potrestáni a bylo přiznáno jejich pochybení.

Snímek staví na autenticitě a zejména úvod filmu je nesmírně silný – Greengrass kombinuje scény, v nichž Stephen čeká se svým kamarádem na autobus, zatímco u něj doma si nic netušící rodiče povídají. Signifikantní je využití ruční kamery, samotný útok skupiny teenagerů vidíme z dálky, a tak ani nevíme přesně, jak vážně je Stephen zraněný. Uběhne ještě více než sto metrů, protože se jeho kamarád bojí, že by se útočníci mohli vrátit. Teprve ve scénách v nemocnici zjišťujeme (ze značně naturalisticky působících záběrů), jak vážně je Stephen pobodaný a je tedy s podivem, že byl při takovémto zranění schopen vlastně neuvěřitelného fyzického výkonu.

Greengrass velmi úspěšně vyobrazuje emoce rodičů a sourozenců Stephena, stejně úspěšný je v zobrazení jednání policie, posměšné ignorace ze strany podezřelých, která se však proměňuje v nervozitu: na samém začátku filmu vidíme několik mladíků, kteří nervózně vystupují z výtahu a při cestě po ulici jsou terčem nenávistných reakcí; později si tuto scénu a tyto tváře můžeme spojit s tím, co se o mladících dozvídáme z jejich jednání a informací, které jsou nám předkládány. Časové posuny v případu a jeho vývoj jsou ve filmu značeny titulky. Paradokumentární ladění umocňuje také naprostá absence hudby. Jak se lze dozvědět letmým pohledem na internet5, situace kolem potrestání viníků se stále vyvíjí a příběh tak pokračuje…

The One That Got Away

Režie: Paul Greengrass
Scénář: Paul Greengrass (podle románu Chrise Ryana)
Kamera: Ivan Strasburg
Střih: Clive Maltby
Hudba: Barrington Pheloung
Hrají: Paul McGann (desátník Chris Ryan), David Morrissey (seržant Andy McNab), Nick Brimble (seržant Vince Phillips), Stefan Kalipha (irácký velitel), Andre Jacobs (navigátor), Ron Smerczak (pilot) ad.
VB, 1996, ITV, 110 min.

The Fix

Režie a scénář: Paul Greengrass
Kamera: Ivan Strasburg
Střih: Mark Day
Hudba: Dominic Muldowney
Hrají: Steve Coogan (Mike Gabbett), Jason Isaacs (Tony Kay), Maggie O’Neill (Marina Kay), Christopher Fulford (Jimmy Gould), Ricky Tomlinson (Gordon) ad.
VB, 1997, BBC, 90 min.

The Murder of Stephen Lawrence

Režie a scénář: Paul Greengrass
Kamera: Ivan Strasburg
Střih: Clare Douglas
Hrají: Marianne Jean-Baptiste (Doreen Lawrence), Ashley Walters (Stuart Lawrence), Hugh Quarshie (Neville Lawrence), Leon Black (Stephen Lawrence), Joseph Kpobie (Duwayne Brooks), David Schaal (detektiv Bevan) ad.
VB, 1999, ITV, 103 min.