105 % alibi – proměny scénářů

105 % alibi je z hlediska proměn scénářů ze všech tří Alibi filmů nejproblematičtější. Díky množství scénářů, v nichž zaznamenáváme řadu změn, můžeme sledovat postupné proměny a hledání tvaru, které vyústily ve finální podobu scénáře a filmu. Kromě toho nám důležité informace o vývoji scénářů poskytuje rozhovor s Věroslavem Trnkou1 a přepis rozhovoru s Karlem Copem z oddělení zvukových dokumentů NFA2.

Protože existovalo mnoho verzí scénářů (viz podkapitola Literární a technické scénáře), budeme se věnovat aspektům, které doznaly nejvýraznějších změn a jsou podstatné pro formování díla do jeho výsledné podoby. Zaměříme se zejména na vyobrazení postav dvojice vyšetřovatelů Tůmy a Líbala, a to zejména ve vztahu k seržantce Jindřišce Hůrkové, dále pak na vyobrazení postavy zločince a podezřelých, na prostory, do nichž je děj zasazen, a také závěrečnou scénu, která má velký vliv na celkové ideové vyznění filmu.

Synopse

V dobovém tisku nalézáme rozhovor s Věroslavem Trnkou při příležitosti plzeňského filmového festivalu, kde vysvětluje, jakým způsobem přišel k nápadu, na němž bylo vystavěno 105 % alibi: „V roce 1956 jsme byli na rodinné výpravě na leteckém dnu v Praze. Při vyhlášení výsledků slosovací akce jsem viděl chlapíka, jak celý zářil a v pološeru zahradní restaurace mával losem: „Vyhrál jsem, vyhrál jsem!“ – Člověče – blesklo mi hlavou – nehulákej! Co kdyby tě někdo praštil, je tu tma, ukradne ti los a…“ Nuže myšlenka byla neodbytná: tohle je možná námět. A už se mne nepustila. Rozrůstala se a vstřebávala do sebe další. Třeba někde najdou mrtvého. Bezpečnost uvažuje: snad někdo věděl o tom, že měl vyhrávající los. Podezřívá proto všechny výherce… Sedl jsem a napsal Miloši Velínskému, našemu přednímu scénáristovi dobrodružných námětů.“3 Velínský Trnkovi odpověděl a přišel s novými podněty a nápady, které spolu konzultovali. Poté již pokračoval prací na synopsi a konceptu literárního scénáře pouze Miloš Velínský.4

Synopse filmu 105 % alibi ze srpna roku 1957 nám ozřejmuje, jak vypadal v počáteční fázi nápad Trnky rozvedený Velínským a nakolik se od této fáze proměnil scénář do výsledné podoby. Děj měl vypadat takto: Jiří a Karel, dva mládenci, ukradnou účetnímu kontrolorovi, jinak těžkému alkoholikovi, los, na který vyhrál Spartaka. Zelinka je téže noci zavražděn a z jeho bytu zmizela kromě losu starší účetní kniha, které vždy přikládal velký význam. Z vraždy jsou obviněni Jiří a Karel. „Poručík Tůma si zahraje na komisaře ze svého oblíbeného „Zločinu a trestu“; jeden z obou mládenců – Karel – se sice nepřizná, ale hroutí se, je na něj uvalena vyšetřovací vazba.“5 Druhý z chlapců, Jiří, zůstává na svobodě, zatímco Karel je obviněn z vraždy. Jiří si uvědomí, že viděli Svobodu vycházet ze Zelinkova bytu a že on je pravděpodobným vrahem. Po Svobodovi chce, aby jim dosvědčil alibi, nebo jej prozradí policii. Svoboda je odhodlán na osobní schůzce Jiřího fyzicky zlikvidovat. Smluví si s ním schůzku, na které jej uspí pomocí uspávacího prostředku ve vlašském salátu a naaranžuje podřezání mladíka v luxusní koupelně. Do toho přijíždí Bezpečnost v čele s poručíkem Tůmou a Karlem, jenž se mezitím přiznal. Dochází k dramatické honičce, při níž se Svoboda pokouší uniknout třineckými železárnami. Karel objevuje téměř mrtvého Jiřího a Svoboda je dopaden. Příběh končí otevřeně, jelikož lékaři nemohou potvrdit, zda bude Jiří žít.6

V této fázi již byla použita jména řady postav (Karel, Jiří, Tůma, Zelinka), s nimiž se setkáváme ve finální verzi scénáře, stejně tak byly zachovány některé situace (zejména smrt Zelinky). V této fázi nelze s určitostí říct, zda Miloš Velínský uvažoval o dvojici kriminalistů jako protagonistech filmu. Vzhledem k pozdějšímu konceptu literárního scénáře, kde Líbal vystupuje, avšak ne zcela jako plnohodnotný Tůmův partner, se lze domnívat, že v původním nárysu nefiguroval.

Nejvýznamnějším poznatkem je, že postava vraha – vysoce exponovaného ing. Svobody – měla být divákům známa již v průběhu děje a ve snímku měla být rovněž přítomna akční scéna. Synopse byla rozvedena do podoby konceptu literárního scénáře (filmové povídky) a její struktura byla zachována.

Koncept literárního scénáře

Nedatovaný koncept literárního scénáře 105 % alibi nám poskytuje detailní informace o tom, jak vypadaly již dostatečně vykreslené postavy a scény a lze si do velké míry představit případnou výslednou podobu filmu. Je patrné, že způsob vyobrazení hlavních hrdinů měl k výslednému pojetí velmi daleko. Jedná se zejména o pohled do soukromí nadporučíka Tůmy (v synopsi poručíka).

Tůma

Tůma je vedle své profese amatérským spisovatelem detektivek, které však nakladatelství odmítá uveřejnit pro jejich vykonstruovanost a nepravděpodobnost a paradoxně navrhuje Tůmovi odborného konzultanta z VB. Je to Tůmova imaginace, díky níž mu dojde, že se v případě Zelinky nemuselo jednat o nešťastnou náhodu, ale cizí zavinění.7

V příběhu ve třech výrazných scénách situovaných do domácnosti Tůmových (konkrétně ložnice) vystupuje také Tůmova starostlivá manželka.8 Tůma je prostřednictvím vztahu k manželce vykreslen jako milující manžel, který však povinnosti spojené se svou profesí staví nad pohodlí rodinného života; přes nachlazení utíká do práce, manželce však nechává vzkaz, že ji miluje apod. Jeho postavou scenárista zjevně demonstruje především zájem SNB o člověka; zejména ve scéně, kdy Tůma dá přednost hledání mládence před pronásledováním pachatele.9

O postavě Tůmy dostáváme mnohem více informací než ve finální podobě, kde je Tůma spíše stroze vykreslen pomocí dialogů s Líbalem, seržantkou Hůrkovou a podezřelými. Ženský element, který byl přítomen prostřednictvím Tůmovy manželky, je do filmu přenesen v podobě seržantky Jindřišky Hůrkové, jak uvidíme později, avšak ve značně pozměněné podobě.

Líbal

Prostor věnovaný postavě poručíka Líbala a jeho interakci s Tůmou je minimální; omezuje se pouze na scénu, kdy Líbal „kryje“ Tůmu před manželkou. V konceptu literárního scénáře se objevuje pouze v několika scénách na vyšetřovně a nedá se označit za plnohodnotného partnera Tůmy, není přítomen ani v akční scéně, v níž Tůma zasahuje proti Svobodovi.

Již v konceptu literárního scénáře je však přítomen humorný aspekt, který tvoří nepřehlédnutelnou součást všech tří Alibi a je založen především na vzájemném špičkování mezi Tůmou a Líbalem.

Karel a Jirka

Pojetí dvojice kamarádů, kteří se s vidinou vyhraného auta zmocní losu, jenž jim nepatří, je propracovaný již ve fázi konceptu literárního scénáře. Iniciativnější z dvojice je Karel, jenž má nápad, jak opatřit alibi; otře los z obou stran vlhkým hadříkem,10 což se ukáže být nakonec největší chybou, na kterou Tůma v závěru upozorňuje a vysvětluje tak i titul konceptu scénáře: „Vymyslet si alibi, to je těžká práce. Na sto procent jsi to měl – až k tomu umytí losu. Ale tady ty cifry – to už bylo pět procent navíc. A byl to zmetek.“11

Jirka je kladnější, má děvče, Janu, Karlovu sestru, do které je zamilovaný a která ho dokáže zklidnit. Rozhodne se obviněnému kamarádovi pomoct tím, že chce na Svobodovi, aby potvrdil jejich alibi. Ani Karel však není zápornou postavou, protože se neohroženě pustí do pronásledování Svobody, jenž je ozbrojen.

Postava vraha

Ing. Svoboda, jenž je tajemníkem podnikového ředitele železáren, kde pracuje Jiří,12 je vylíčen jako chladnokrevný vrah, pro něhož v minulosti Zelinka falšoval účetní knihu, ale ponechal si originál i s doklady a vydíral jej.13 K odhalení Svobody mělo dojít pomocí prolnutí retrospektivy do děje, v níž si Jiří uvědomil, že viděl Svobodu vycházet z domu, kde bydlel Zelinka.14 Ovšem už dříve, na samém začátku, je Svoboda ukázán jako krajně podezřelá osoba, když dceři Zelinky – Evě – zapře nález zapomenutých klíčů od otcova bytu.15 Je rovněž spatřen dvakrát v blízkosti Zelinkova domu. Tak si lze snadno domyslet, kdo je pravděpodobným vrahem. Z konceptu literárního scénáře není zcela zřejmé, zda autorským záměrem bylo ukázat přímo postavu vraha.16

Jeho manželka se dvěma dětmi je na dovolené, a tak má Svoboda volné pole působnosti, aby Jirku uspal a inscenoval jeho sebevraždu. V závěru se Svoboda po svém dramatickém neúspěšném útěku před spravedlností pokusí o sebevraždu, ale všechny náboje již vystřílel.

Závěr

V předposlední scéně se Tůma poté, co přišel po náročném dni ráno domů k manželce, ptá telefonicky: „Tady bezpečnost Tůma. Prosím vás[,] jak je to s tím podřezaným chlapcem?“17, čímž je demonstrováno, že mu na osudu mladíka záleží. Na tuto scénu navazuje poslední: „Karel a Jana seděli na lavičce. Ve dveřích se objevil prim[á]ř. Zapaluje si cigaretu. Karel a Jana stojí proti němu a oba mají v očích němou otázku: Co je s ním, jak to vypadá. Primář pokrčí rameny.“18 Otevřený konec plný nejistoty dodává příběhu na síle a působí jako varovně zdvižený prst.

Prostředí

Koncept literárního scénáře je oproti pozdější volbě fiktivního města spojeného z více reálných měst zasazen do prostředí Kladna, konkrétně sletiště a haly železáren. Klíčové scény se odehrávají přímo u vysokých pecí. Interiéry představovaly Zelinkův byt, byt Antošů, Jirkova garsoniéra, luxusní vila inženýra Svobody, Svobodova kancelář, vězeňská cela a kancelář VB.19

Je patrné, že zaměření se na problematiku mladých lidí, jejich chyby, postava vysoce exponovaného vraha, varování před nepoctivostí, stejně tak zasazení do prostředí Kladna, dokonce přímo do výroby, by mohlo být ideálním podkladem pro zfilmování snímku v dané podobě, pokud pomineme nutné rozvinutí vztahů mezi postavami. Jak uvidíme, tak se v následujících scénářích mnohé změnilo.

Literární a technické scénáře

Než se zaměříme na to, k jakým proměnám došlo ve scénářích, přiblížíme si, jaký vliv měla cenzura na podobu 105 % alibi. O tom, kdy byl scénář předložen ke schválení a zda k němu byly připomínky, se můžeme dozvědět z tzv. cenzurních karet, které zaznamenávají schvalovací řízení. V některých případech jsou cenzurní karty nápomocné v tom, že nesou informaci, na kterých stranách scénáře mají být provedeny změny. Cenzurní karty bohužel nezachycují jednotlivé připomínky zaznamenané v dalších spisech, které nejsou dostupné.

Scénář k 105 % alibi byl předkládán ke schválení Hlavní správě tiskového dohledu20 v následujících datech: 15. 11. 1958 byly předloženy soudruhu Švitorkovi dva texty technického scénáře v konečné verzi, 27. 11. 1958 jeden text Hlavní správě Veřejné bezpečnosti21, konkrétně nadporučíku Němcovi – ke scénáři nebyly připomínky, následně 4. 1. 1959 byl předložen text technického scénáře ve dvou vyhotoveních soudruhu Švitorkovi, 9. 3. 1959 byla předložena dvě vyhotovení nově upraveného literárního scénáře, jenž byl schválen podle připomínek na poradě s režisérem Vladimírem Čechem. 23. 4. 1959 byl ve dvou vyhotoveních předložen obraz č. 59 soudruhu Švitorkovi. Obraz byl schválen za předpokladu, že budou natočené záběry zhlédnuty před sestřihem servisky.22 Bohužel, z množství scénářů, které nenesou konkrétní dataci, pouze vročení, se lze pouze domnívat, který obraz měli soudruzi na mysli.

Nyní se zaměříme na postupné proměny jednotlivých oblastí, které jsme si v předchozím textu vymezili, v následujících scénářích: v technickém scénáři z června 195823, v němž je jako režisér uveden Jaroslav Mach, dále v technickém scénáři z roku 195824, v němž je jako režisér uveden Vladimír Brebera, obsahujícím řadu rukopisných škrtů a změn, následně v literárním scénáři, jenž nese označení „konečná verse“25 a ve skutečné finální podobě technického scénáře26.

Ke scénáři se v roce 1958 dostal Karel Cop, kterého přizval k práci produkční a vedoucí skupiny Bohumil Šmída, jenž si podle Copa nevěděl se scénářem Velínského rady. Karel Cop jej přepracoval směrem k detektivce.27 Jak sám uvedl, v pojetí Velínského nešlo ani tak o vyšetřování jako spíše o realistický varovný příběh dvou mladíků, kteří udělají podvod a navíc pijí alkohol. Cop tedy rozvedl zejména kriminální příběh – zavraždění účetního kontrolora a vztahy mezi postavami.28

Tůma

Oproti konceptu literárního scénáře se výrazně proměnilo vyobrazení Tůmy-milujícího manžela v zahořklého starého mládence a šovinistu, který nikterak nešetří svou podřízenou, seržantku Jindřišku Hůrkovou. Již tento dialog dává tušit budoucí vztah k jeho podřízené: „Hlas v telefonu: Soudruhu kapitáne. Seržant Hůrková hlásí nástup. Tůma: Je mladá? Hlas v telefonu: Ano. Tůma se zachmuří. (…) Hezká? Hlas v telefonu: Velice. Tůma se zachmuří ještě víc. Ukončí rozhovor strohým příkazem: (…) Hm. Tak ať sem jde.“29 Seznámení probíhá velmi stroze: „Kdy se budete vdávat? Jindřiška je ohromena, zmatena (…) Já…? Jak jste na to… přišel? Tůma jde ke svému stolu. Suše odpoví: (…) Zatím se vdala každá písařka, kterou mi přidělili. A každá měla hned děti…“30

Za dobrý postřeh Tůma Jindřišku nepochválí, naopak reaguje s ironií: „Docela dobrý t[i]p. Nezvykle dobrý na femininum. Představte si, co se mohlo stát, kdyby nás to nebylo napadlo už ráno.“31 Jindřiščiny emoce prozrazuje zuřivý klapot psacího stroje.

Tůmův vztah k Jindřišce však prochází vývojem, Tůma dospívá k určité sebereflexi a postupně nachází v Jindřišce myslící bytost s ženskými půvaby. V závěru se Tůma Jindřišky ptá, co dělá zítra večer. Jindřiška odpoví, že by chtěla jít na Richarda III. Tůma se později k tématu vrátí a zmiňuje, že by Richarda stihli dnes, načež mu Jindřiška se smíchem odpoví, že jej dávají ale až zítra.32

V upravené verzi se Tůma Jindřišky v závěru ptá, zda má dnes večer nějaký program. Na její odpověď, že chtěla jít do biografu na Richarda III., v rozpacích odpoví, že on také. Nesměle se pokouší naznačit, že by s ní šel zítra, když dnes už asi bude vyprodáno, ale Jindřiška jeho náznak nepochopí.33 V závěrečné scéně pak Tůma ke své lítosti vidí Jindřišku, jak jde do kina s Líbalem.34

Podobně je tomu v „konečné“ verzi35, kde se Tůma s připravenými lístky na Richarda III. ptá Jindřišky, co dělá večer. Za ni odpoví Líbal v domnění, že Tůma po Jindřišce bude požadovat, aby pracovala přesčas, sdělí mu, že ji pozval do kina právě na Richarda. Tůma jde následně se smíšenými pocity po chodbě a po chvíli váhání zahazuje lístky do koše. Oknem pozoruje odcházejícího Svobodu, Karla s Jirkou, a také Batystu.36

Postava Tůmy doznala, jak je patrné, od synopse po výsledný tvar scénáře a filmu zásadní proměny. Tůma, zpočátku vykreslený jako milující manžel a zapálený policista, se postupně proměňoval spíše v šovinistu, který si sice uvědomuje své nepatřičné chování, ale nepřipadá mu nevhodné. V pozdější fázi scénáře až po výsledný filmový tvar byly poněkud obroušeny hrany Tůmova nepříjemného chování.

Líbal

Tůmův podřízený a zároveň kolega je jeho naprostým protikladem. K ženám se umí chovat, na rozdíl od něj není odměřený, ale naopak spontánní a snad až příliš přátelský. V „konečné“ verzi scénáře si Líbal tyká s paní Majkou, s níž se zná snad dokonce důvěrně.37 Postava Líbala dostává postupně stále více prostoru, v prvních verzích je spíše upozaděn, nicméně ve výsledku je rovnocenným Tůmovým partnerem, který jej doplňuje svou razancí a netrpělivostí. Názorným příkladem formování postav a jejich charakterových rysů je scéna s vedoucím hotelu Černá růže, Batystou; v „konečné“ verzi scénáře Tůma sugestivně a až divadelně vrší před Batystou důkazy o jeho vině a Líbal mu pouze asistuje.38 Když se po expertíze ukáže, že podezření bylo neoprávněné, Tůma reaguje podrážděně slovy: „Hergot! Abych šel do penze! Vrah je na svobodě a já chytám zlodějíčky!“39 Naproti tomu v konečné podobě filmu je to Líbal, kdo na Batystu „udeří“, efektně rozbije lahev a rozčileně ho nutí k doznání, načež přichází Tůma (jenž není bez emocí, ale dokáže je potlačovat mnohem lépe než Líbal) a situaci zcela promyšleně zklidní mírným tónem. Po oznámení výsledku znaleckého posudku Tůma Líbalovi vyčiní: „(…) Zaprvé, tvůj postup při zatčení Batysty byl v naprostém rozporu se zásadami socialistické zákonnosti. Zadruhé, kladl jsi sugestivní otázky, to odporuje našemu trestnímu řádu. Františku, byl jsi neobjektivní a nemysli si, že ti to ještě někdy projde (…).“

Vrah a podezřelí

Postavy Jirky a Karla nedoznaly od konceptu literárního scénáře výraznějších proměn. Změnou je pouze vztah Karla k vdané paní Majce, která v konceptu literárního scénáře nefigurovala.

Inženýr Svoboda, jenž byl v synopsi a konceptu literárního scénáře vrahem, je v další verzi40 jedním z podezřelých, ale ukáže se, že u Zelinky, jenž ho vydíral, sice byl, ale nezabil ho. Opilý Zelinka nutil Svobodu, aby se napil rumu, ten Zelinku odstrčil, až upadl a Zelinka hned usnul na zemi.41 V další verzi42 je Svoboda již pouze nadřízeným Karla a v této souvislosti také vyslýchán, ve finální verzi nefiguruje vůbec. V „konečné“ verzi scénáře se k postavě Svobody jako podezřelého přidává již zmíněný Batysta, jehož motivem k vraždě Zelinky byla retuš manka, za něž byl formálně zodpovědný.

Vrahem je vyjma synopse a konceptu literárního scénáře ve všech následujících verzích Josef Neumann, zvaný Kici. Ten Zelinku a později také paní Majku zavraždí kvůli manku, které udělal. V technickém scénáři z roku 195843 Kici paní Majku nezabije, ale „pouze“ inzultuje a následně prchá, načež je dopaden na louce mezi Průhonem a Ostrovcem, kde pobíhá jako lapené zvíře.44

Způsob dopadení či konce Kiciho se liší: ve verzi literárního scénáře z června 1958 se zabije na motorce při útěku směřujícím na Cheb, tedy za hranice, na nechráněném železničním přejezdu, kde figuruje v podstatné úloze také dlouhý nákladní vlak a jako svědek babička s vozíčkem plným jablíček.45 Kiciho konec zachycovala fotografie, jíž si prohlížel Tůma: „Jsou na ní vidět trosky motocyklu, vozíčku – a Kiciho tělesné pozůstatky, ležící mezi rozkutálenými jablíčky.“46 V upravené verzi je Kici zahnán do dvora, odkud se snaží uprchnout, následně sekyrou napadne muže, který jej však knockoutuje a Kici je tedy bez problémů zatčen Bezpečností.47 Ve finální verzi technického scénáře chce Kici utéct z hotelu, ale je dopaden Bezpečností.48

Konec

Závěrečná scéna se v jednotlivých verzích scénáře liší jen v detailech, ve všech případech končí usmířením Karla a Jirky a obnovením, snad i posílením jejich přátelství.

Ve verzi technického scénáře z roku 195849 se Alfréd Batysta, vedoucí hotelu Černá růže, jeden z podezřelých, rozradostněn loučí s hochy slovy: „Tak nám to vlastně dobře dopadlo, že? Nashledanou – a když dovolíte – moc mě těšilo. Přijďte někdy na biftečky!“50 Na biftečky zve Batysta ve filmu nadporučíka Líbala. Závěrečná scéna končí obrazem plakátu, který oznamuje výsledky velké slosovací loterie ke dni horníků. „Vítr zmítá plakátem. Postavy Jirky a Karla se pomalu zmenšují a mizí na konci ulice.“51 V literárním scénáři z června 1958 následuje po smíření Karla a Jirky obraz všední, nepříliš veselé reality. „Opilý zpěv a harmonika. Když přejdou, otevřou se dveře hospůdky a na ulici se vypotácí opilec. Harmonika řve a lidé hulákají. Opilec jde proti kameře – zakryje celý obraz.“52

Ve výsledné filmové podobě je konec poměrně odlehčený. Po scéně, v níž Karel a Jirka kráčejí ulicí s vědomím, že je čeká trest, jaký si zaslouží, následuje scéna z kanceláře VB, kde Tůma zve Jindřišku do kina: „Poslyšte, Jindřiško, když už ten případ máme z krku, nešla byste dnes večer do kina? (…) V Palmě hrají dobrou detektivku.“ Jindřiška pozvání přijímá, ovšem následuje hlášení loupeže v Pramenu, což Tůma glosuje slovy: „No a… máme po detektivce.“

Jak je patrné, 105 % alibi prošlo řadou výrazných změn, než se dobralo konečného tvaru; snímek v této podobě můžeme z dnešního hlediska označit za zdařilou krimi, která zaujme vykreslením postav včetně vedlejších charakterů, zejména však centrálními postavami dvojice kriminalistů; propojení herecké dvojice Höger – Bek se ukázalo být funkční a ve spojení s ostatními složkami díla (scénář, kamera, střih), které lze označit jako zdařilé, bylo kritikou i diváky vděčně přijato. Tento úspěch zavdal podnět k tomu, že o dva roky později vznikl další film s dvojicí vyšetřovatelů – Kde alibi nestačí.

Text byl s úpravami převzat z autorčiny magisterské diplomové práce vzniklé na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií FF UP – „Proměny trojice kriminálních filmů Vladimíra Čecha 105 % alibi, Kde alibi nestačí, Alibi na vodě“.

105 % alibi

Režie: Vladimír Čech

Scénář: Miloš Velínský, Karel Cop

Námět: Věroslav Trnka

Kamera: Josef Střecha

Střih: Antonín Zelenka

Hudba: Štěpán Lucký

Hrají: Karel Höger (kapitán VB Miloš Tůma), Josef Bek (nadporučík VB František Líbal), Eva Kubešová (seržantka VB Jindřiška Hůrková), Otto Lackovič (technický úředník Karel Antoš), Josef Vinklář (Jirka Brož, Karlův kamarád), Vladimír Menšík (číšník Josef Neumann, zvaný Kici), Jana Štěpánková (Eva, Zelinkova dcera), Eduard Kohout (účetní revizor RaJe Ferdinand Zelinka), František Vnouček (Alfréd Batysta, vedoucí hotelu Černá růže), Miloš Vavruška (laborant VB poručík Kavenda) a další

Rok výroby: 1959

Premiéra: 20. 11. 1959

Distribuce: Ústřední půjčovna filmů

Tvůrčí skupina: Šmída – Kunc

Stopáž: 92 min.