Alibi na vodě – scénáře a dobová recepce

V případě filmu Alibi na vodě, jehož zápletka se odvíjí od pátrání po ztracené herečce a příběh se odehrává v prostředí umělců, nemáme k dispozici synopsi, ale můžeme pracovat se třemi verzemi scénáře a navíc s verzí scénáře z března 1965, jež obsahuje rukopisné úpravy a poznámky Vladimíra Čecha, které byly zapracovány a vznikla tak finální verze scénáře z května 1965.1 Na scénáři pracoval Vladimír Čech společně s Jiřím Markem2. Jak uvidíme, změny se týkají především vypuštění některých scén či drobných úprav v nich. Zatímco v této oblasti lze najít jen několik zajímavých proměn, jako mnohem zajímavější oblast zkoumání se v případě Alibi na vodě jeví dobová recepce v tisku. V případě filmů 105 % alibi a Kde alibi nestačí se dobová kritika s mírnými odchylkami shodla na kvalitách snímků – divácký i kritický ohlas byl značný. U Alibi na vodě je situace značně odlišná, a proto se podíváme rovněž na to, jak byl snímek propagován a jak rozporuplné ohlasy jej provázely po uvedení do kin.

Proměny scénářů Alibi na vodě

První verze literárního scénáře

Úvodní obraz v první verzi literárního scénáře s pracovním názvem Je libo alibi? tvořil fotbalový zápas, v němž se střetli „senioři“ Tůma (za Spartu) a Líbal (v dresu Slavie). Ve scénách z fotbalového zápasu byla demonstrována zarputilost a bojovnost obou protagonistů; oba se vrhají po míči a poté, co se srazí hlavami při lavičce, jsou ošetřováni a vyměňují si kritické poznámky.3 Další scénou související se sportovními aktivitami je ta, v níž poručík Kaláb přijde se zprávou za Tůmou a Líbalem na stadion, kde oba sledují zápas Slavie se Spartou a dvojice je tak nucena neochotně opustit stadion během rozehraného zápasu.((Tamtéž, obraz 12, s. 44.)) V následující verzi jsou scény s fotbalem vypuštěny a logicky tedy zmizely i následné narážky na utkání, stejně tak na náplast, kterou mají oba na hlavě. Z fotbalových scén je ve filmu  pouze sledování duelu mezi Spartou a Slavií na televizní obrazovce a v závěru filmu krátké zapojení se do kopané s kluky.

Titulková sekvence, jež následovala po scéně zápasu, měla představovat „malou detektivku na šedesáti metrech. Od činu, to je od titulku filmu (na knize v ruce mrtvé ženy), až k hlavnímu pachateli, přes ostatní spolupracovníky. Jejich jména odkryjí různé vyšetřovací metody: lupa, rentgen, projekce diapositivu, (…).“4

V první verzi literárního scénáře figuruje scéna, kdy oba policisty vede Konrád chodbou kolem ateliérů do promítačky. Na chodbě se Líbal se zájmem otáčí za mladou černošskou tanečnicí, až vrazí do Hitlera, samozřejmě pouze „hraného“.((Tamtéž, obraz 4, s. 17.)) Mezi komické situace patří scéna, kdy Líbal shání fotografa Laufra a ten je už mezitím s Tůmou v jeho kanceláři.5 Další změny jsou spíše drobného rázu. V literárním scénáři přijde Konrád za Helenou do divadelní šatny, nikoliv ona za ním do vily.6 Balíček karet s fotoakty neobjeví Tůma, nýbrž jsou spolu s dalšími věcmi nalezenými na potopeném hausbótu vystaveny v laboratoři.7 Debaty o případu v literárním scénáři probíhají v kapitánově kanceláři8, zatímco ve filmu jsou zasazeny do soukromí obou protagonistů. Ve scéně odhalení vraha pomocí promítání němého filmu hluchý Lebeda dabuje neustále i po odhalení pachatele.9

Technické scénáře

Nyní se podíváme na změny, které přinesly dvě verze technického scénáře. Na první pohled patrná je změna hodnosti kriminalistů. Z Tůmy se stal major, z nadporučíka Líbala kapitán. V technickém scénáři z května 1965 jsou vyškrtnuty některé spojovací scény, jež nemají pro vývoj děje význam (příchod do promítačky, příjezd Vávry k hausbótu), zkrácena byla scéna v tiskárně, kde se Líbal ptal bývalého kolegy: „A jak se ti daří v novém kšeftu?“10, na což mu redaktor odvětil: „Zaplať pánbůh, že jsem od vás vypad! Tady mám sice taky na starosti podezřelé osoby, ale ti vraždí jenom tiskařskou černí…“11

Podobně jako v literárním scénáři měla titulková sekvence nabídnout krátkou detektivku, v níž by jména tvůrců filmu odkrývaly různé vyšetřovací metody (lupa, rentgen, mikroskop, spis o případu atd.) a skončit měla nasazovanými na ruce neznámé osoby.12 Ve filmu však sledujeme pouze vodní hladinu s objevujícími se titulky.

Verze technického scénáře z května 1965 se neobešla bez připomínek: „V další práci na technickém scénáři doporučuje UR vzít v úvahu jednotlivé připomínky dramaturgie, zvláště doporučuje krácení scénáře, přepracování charakterů některých postav /režiséra Konráda, Olgy, Laufera a Rýdla/ a lepší využití závěrečné scény na bezpečnosti.“13 Výhrady byly ke stranám 106 a 217.14

Ve scénáři byly problematické následující repliky: „Laufr: Pánové, dneska je riskantnější fotografovat oblečené činitele, než nahé ženské.“15 Ve snímku se objevila upravená Laufrova věta v této podobě: „Pánové, dneska je riskantnější fotografovat oblečené laureáty než svlečené ženské.“ Došlo k úpravě v dialogu s recepčním, kde říká: „Já jenom usměrňuju. Zuzka by si našla cestu k cizincům i beze mne. Dokonce třeba i s vaším tichým souhlasem.“16

Ve filmu byla vypuštěna část, kde se hovoří o tom, že VB tiše schvaluje nedobré aktivity, a tak nakonec ve filmu zaznívá: „Pánové, já jenom usměrňuji. Zuzka by si přece našla cestu k cizincům i beze mě. Takových holek sem přece chodí víc. Jedna má ráda punčochy, druhá večeři při svíčkách, třetí cizí konverzaci proloženou valutama. Každá si hledá nějakou iluzi. Taková už je doba.“

Vypadl obraz Vávry sledujícího hausbót dalekohledem.17 Tento obraz měl předcházet obrazu shledání Konráda a Zuzany na hausbótu. Dále vypadl obraz Heleny, která přijíždí taxíkem a vidí Konrádovo auto u břehu.18 Taktéž chybí dohra hádky s Helenou, která odchází a poté, co za ní Konrád jde, zakopne o klíče, které nechala na rohožce, což okomentuje: „Tragédka.“19

Propagace filmu

K třetímu filmu s kriminalisty Tůmou a Líbalem se po předchozích úspěších vázalo nemalé očekávání jak ze strany divácké obce, tak od kritiků a recenzentů. Propagace filmu byla ještě před uvedením snímku do kin výrazně podporována v tisku. Reportáže informovaly o tom, jak postupuje filmování a očekávání byla vzhledem k úspěchům předchozích dvou Alibi velká. O to výraznější bylo zklamání a následné negativní reakce.

Mezi prvními novinovými články upozorňujícími na připravovaný film se na konci července 1965 objevil rozhovor s Vladimírem Čechem.20 V něm režisér prozradil, že jedním z důvodů natáčení třetího Alibi po několikaleté odmlce byl návrat k oblíbeným postavám dvojice vyšetřovatelů a spolupráce s Högerem a Bekem, s nimiž se mu dobře pracovalo.21 Vysvětlil rovněž ideové zaměření snímků: „Nebyly to vlastně „normální“ detektivky, ale filmy, které prostřednictvím žánru sledovaly určitou myšlenku. (…) Není to tedy honba za žánrem, ale cílem je použití žánru k vyjádření společensky zaměřené myšlenky.“22

Vedle zasazení filmu do uměleckého prostředí, jež avizoval Vladimír Čech, budil zájem také výběr neherečky pro roli manekýnky, kterou Čech se štábem hledal mezi více než pěti sty uchazečkami.23 Z něj vznikl krátký snímek Jak se dělá hvězda, v němž figurovala vybraná představitelka hlavní ženské role Ivana Striničová.24

Záběr25 otiskl článek s názvem „Přivítali jsme milé hosty“, který reflektoval návštěvu českých krajanů z řady zemí v barrandovských ateliérech, kde byli mimo jiné v ateliéru č. 7 přítomni natáčení Alibi na vodě a měli možnost se vyfotit se štábem a herci.26

Vedle režiséra Čecha se k průběhu filmování vyjádřil Karel Lukáš, jenž měl na starosti výpravu Alibi na vodě – popsal průběh natáčení pro časopis Záběr, včetně ubytování a způsobu stravování v exteriérech na Orlické přehradě. Rovněž se zmínil o problémech s deštivým počasím, technických problémech hausbótu a herci, kteří odjížděli na dovolenou.27

Lukáš uveřejnil v Záběru rovněž vtipnou historku z natáčení týkající se odcizené rekvizity; houpacího koníka, kterého údajně věnovali páni režiséři jedné paní, o níž se říká, že je také od filmu a pracuje na radnici, když u ní byli na kafi, a ta jej darovala dále. Ačkoli slíbila, že ho sama osobně přiveze do barrandovské vrátnice, koník zřejmě zůstal navždy nevrácen.28

Informování o chystaném filmu a jeho příchodu do kin se neomezilo na pouhé historky z natáčení, informace o průběhu filmování a rozhovory s tvůrci, ale v tisku se objevily rovněž reklamy, které se snažily nalákat potencionálního diváka pomocí jednoho z doličných předmětů figurujících ve filmu, hracích karet s uměleckými fotoakty. Tato reklama měla dvě podoby. Jednodušší, jež byla uvedena jako inzerát s nadpisem „Karty s uměleckými fotoakty“ a dále inzerát komentovala a upozorňovala na příchod filmu do kin a herecké obsazení.29 Druhá varianta byla grafická a vizuálně tedy poutavější. Obsahovala samotný obrázek fotografie s fiktivním inzerátem nabízejícím na dobírku zaslání karet, s připojeným textem, který inzerát komentoval, vztahoval jej k filmu a stejně jako v první variantě upozorňoval na datum uvedení do kin a obsazení. Někteří čtenáři reklamu nepochopili a dožadovali se zaslání fiktivních hracích karet na dobírku.30 Obdobnou reklamu představoval inzerát nabízející k zapůjčení hausbót.31

Plakát k filmu, jehož autorem byl Karel Vaca, kombinoval ve vizuální rovině motiv hracích karet a okénka lodi, v němž je vidět část těla obnažené Ivany Striničové. Ve spojení s „ČESKÝ FILM • ZNÁMÁ DVOJICE ŘEŠÍ DALŠÍ ZÁHADNÝ PŘÍPAD“. Způsob, jakým byl propagován film, skutečně může svádět k domněnce, že v Alibi na vodě je důraz kladen na erotično, ovšem kromě Ivany Striničové v zajímavém modelu plavek, mnoha fotografií podobného ražení v Laufrově ateliéru a jedné spoře oděné dámy tamtéž se ve filmu lechtivé scény nevyskytují.

Dobová recepce

Dobová recepce Alibi na vodě je ze všech tří Alibi filmů nejpestřejší a z dnešního pohledu nejzajímavější, a to z hlediska kontroverze, kterou snímek vyvolal. Nenaplněné očekávání, které přinesla odlišnost Alibi na vodě od předchozích dvou snímků s populární dvojicí vyšetřovatelů, bylo podpořeno tím, že ve filmu se vyskytovala řada aspektů, které byly tehdejší socialistickou společností chápány jako „buržoazní“ a jejich ukazování v kontextu práce policie a filmařů bylo chápáno jako nevhodné až pobuřující. O tom svědčí jednak zmínky v dobových recenzích a kritikách, a také reakce diváků.

Alibi na vodě mělo premiéru 21. 1. 196632 a bylo recenzováno a kvalitativně srovnáváno s dalšími tituly, především žánrově spřízněnými, které přišly do kin v témž období. Šlo o povídkový kriminální film Zločin v dívčí škole (premiéra: 18. 2. 1966) a kriminální snímek Evy Sadkové 5 milionů svědků (premiérovaný 31. 12. 1965). K těmto snímkům bylo rovněž přiřazováno sci-fi Ztracená tvář režiséra Pavla Hobla (mělo premiéru 24. 12. 1965). Obecně lze říct, že tyto filmy byly přijímány značně rozporuplně, nejhorší hodnocení si vysloužilo Alibi na vodě.33

Odborná periodika

Podrobnější kritice podrobil Alibi na vodě spolu s 5 miliony svědků Jiří Pitterman, podle nějž Alibi na vodě „(…) místy připomíná salónní konverzačku, jíž nelze upřít mluvnost dialogů. A tak lehce, jak proudí výměna duchaplností, rozplétá se postupně uzel záhady. (…)“34 Pitterman se vyjadřuje rovněž k využití dvojexpozic, které jsou podle něj těžkopádné. Film Sadkové i Čecha podle něj redukuje realitu, chybou těchto snímků je to, že se jejich tvůrci snažili o více než obyčejnou detektivku.35

Srovnání s 5 miliony svědků je obzvláště paradoxní, pokud známe kontext vzniku obou filmů a spjatost 5 milionů svědků s Alibi filmy. 5 milionů svědků podle Jana Klimenta „(…) zůstává kladem filmu jeho úmyslná neefektnost, skromnost, která ho šlechtí.“ Naproti tomu Alibi na vodě se ponořilo do vod efektnosti a laku, což Kliment demonstroval na režiséru Konrádovi: „Má vilu jak z Beverly Hillu, pije samozřejmě jen skotskou whisky, a nákupy si bez Tuzexu zřejmě ani nedovede představit.“36 Ušetřeni kritiky nezůstali ani fotograf Laufr, který „pomáhá ze všech sil exportnímu balení příběhu“, a rovněž oba kriminalisté; „(…) opravdu i prostí důstojníci kriminálky popíjejí doma také jen originál skotskou s ledem? Bez přivydělání ve filmu si to sotva takhle budou moci dovolit.“37

A. J. Liehm v Literárních novinách konstatoval, že „(…) Čechovo Alibi na vodě není ovšem, jak se záhy ukázalo, případem pro naši profesi, spíš snad pro sociology nebo psychology, a filmový kritik se tu prostě neuživí (…).“38

Filmovým kritiků, zjevně vadilo nejen vyobrazení prostředí a postav filmařů, ale také postava filmového novináře, kterou zřejmě pochopili jako parodii na svou vlastní profesi. Otakar Váňa vystihl v měsíčníku Kino soubor aspektů, které nejvíc vadily obecně všem recenzentům a kritikům: „V pestré panorámě tu defiluje řada příznačných prostředí a typů – od vily ve stylu římské velkoburžoazie, od herečky-milenky-zralé ženy a proto žárlící na hereckou adeptku-milenku-pučící (což je vidno zejména v české verzi monokinek), přes hausboat na jezeře, sloužící k občasným „abštajglům“, přes fotografa, vyznávajícího kult mladého ženského těla, až po pornografické karty a filmové novináře, kteří si za příslib dobré kritiky dávají schůzku s filmovými vedetkami…“39

Gabriel Laub v Divadelních a filmových novinách zašel zřejmě nejdále v kritice „buržoazních“ aspektů Alibi na vodě, když ve své úvaze s názvem Kriminalistický realismus filmu přirovnal snímek k Felliniho 8½ a vytknul nejen bytové poměry režiséra Konráda, ale rovněž životní úroveň majora atd. Jako vysvětlení těchto jevů shledal, že jde zřejmě o „film na objednávku pro propagandu v zahraničí“.40

Drahomíra Weisová, pracovnice Ústavu dějin KSČ, Praha 1, se ve svém dopisu otištěném v Divadelních a filmových novinách vyjádřila mimo jiné kriticky k hercům účinkujícím v Alibi i k samotnému filmu: „Mám osobně ráda Karla Högra, ale přitom je mi nepochopitelné, že může (zase v tom filmu Alibi na vodě) hrát takového snobského úředníka socialistické veřejné bezpečnosti (kuře na rožni, whisky), jen zase pro peníze?“41

Na tento dopis reagoval Otomar Krejča ve stejném čísle a v následujících dvou číslech42 se objevila řada bouřlivých reakcí laické veřejnosti i odborníků na dotazy, které Weisová vznesla. Polemika se týkala zejména hereckého působení Otomara Krejči a jeho režijní tvorby v Divadle za branou. Většina příspěvků vyjadřovala podporu činnosti Otomara Krejči, Petr Pavlovský se zastal Krejči a Högera argumentem, že herec musí hrát také postavy, jejichž morálka a charakter jsou nízké – Jaga, Richarda III. a další.43 „(…) Dokud budou špatní lidé existovat v životě, budou existovat i v umění a někdo je musí zpodobnit a není to o nic menší než hrát ty kladné postavy – spíš naopak.“44

V roce 1967 se k dopisu vrátil Vladimír Čech v rozhovoru pro Filmové a televizní noviny.45 Zde se kriticky vyjádřil k tomu, jak byl snímek odsuzován kvůli moderním vymoženostem.46 Čech rovněž vyslovil záměr navázat na Alibi snímky dalším pokračováním: „S prvním Alibi mě prostě oženili. A ejhle, z tohoto sňatku z rozumu vznikla zanedlouho láska. Ale detektivkami, do kterých by mě udělovatelé známek rádi zařadili, se živit nechci. V Alibi budu však čas od času pokračovat.“47

Jan Dvořák se s odstupem dvou let od uvedení Alibi na vodě poněkud kriticky zamyslel ve své stati věnované historii a současnosti kriminálního žánru nad dvojicí Tůma – Líbal: „Kdysi jsme si totiž mnohé slibovali i od detektivního páru Höger – Bek, a on nám zatím nadobro zdegeneroval. Dvojice, která se zpočátku hezky doplňovala, i když byla vytvořena na zvetšelém kontrastu zkušenosti a nezkušenosti, se dostávala stále víc do krizového okamžiku. Malicherné podceňování, vzájemné „shazování“, nepřizpůsobivost. Úpadek vzájemného vztahu vedl, podle mého názoru, ke ztrátě diváckých sympatií a posléze k zániku tohoto slibného „společenství“. Není to příznačné? Dva lidé, kteří nemohou spolupracovat, protože si nepřejí? O mnoho lepší to není ani v ostatních dvojicích (Lukavský–Tříska, Hrušínský–Brzobohatý); těžko si je někdo delší dobu zapamatuje a zatouží je znovu vidět.“48

Tento názor lze zpochybnit vzhledem k diváckým úspěchům, které provázely filmy s dvojicí ztvárněnou Hrušínským a Brzobohatým. Je pravda, že vztah dvojic, které tvůrci vytvořili po úspěchu filmů s Tůmou a Líbalem, není vysloveně kolegiální, spíše jej lze připodobnit strohému vztahu nadřízeného a podřízeného. Ve vztahu Tůmy a Líbala však ani v jednom filmu nenacházíme jakékoli „malicherné podceňování“, pouze přátelské popichování. Jejich partnerství je v Alibi na vodě navíc posíleno tím, že oba spolu v soukromí probírají případ, jejž vyšetřují a rekonstruují si konkrétní situace. Jejich vztah nezdegeneroval, naopak, zdá se, že jej tvůrci ještě více akcentovali tím, že vyobrazili soukromí obou hrdinů.

Denní tisk

Podobně neúprosná byla kritika v denním tisku, kde byly filmu vytýkány téže problematické aspekty. Miloš Fiala v Rudém právu označil to, co se ve filmu odehrává, za „intelektuální podnormál“, konkrétně píše: „Ocitáme se tu v jakémsi podivném tuzexovém světě, který odpovídá tak málo skutečnosti (…)“ Dále se podle něj potvrdilo, „(…) že nestačí dvě už populární postavy hrané dvěma výbornými herci, chybí-li filmu nápad a autorská invence (…)“.49

Václav Vondra v deníku Práce se vyjadřuje podobně: „Co mě však na novém Alibi nejvíce popudilo, to je jakýsi druh snobismu, který z něho vane (…), laciná koketerie, schválnosti, hra na mondénnost prostředí „světa umělců“(…)“50

V celkovém pohledu se zdá, že kritikům v první řadě vadily ony „buržoazní“ aspekty a až na druhém místě nepříliš napínavá a spíše nedetektivní zápletka s dominantní konverzační rovinou.

Obdobná kritika se objevuje ve slovenském tisku.51 Richard Blech ve Smeně píše až o ponížení herců Karla Högera a Otomara Krejči, o tom, zda mají zapotřebí brát role ve filmech tak nízké úrovně.52 Ivan Bonko ve své dvojrecenzi s názvem „Dva omyly“ vytkl Alibi na vodě povrchní a pochybnou snahu o vtipnost, která vyznívá trapně. Zatímco podle Bonka Čech nepochodil se zatraktivněním filmařského prostředí, Sadková neuspěla v přiblížení jí důvěrně známého televizního prostředí.53

Ve slovenské Práci se objevil názor, že režisér Čech v předchozích Alibi projevil stejnou režijní zběhlost, více vkusu a měl k dispozici kvalitnější a nosnější předlohy. Jedině odhalení vraha spolu s hereckými výkony protagonistů patří ke kladům snímku.54 K pokračování, motivovanému napravením reputace, vyzýval v Lidové demokracii Gustav Francl: „Jednu výhodu tohle nepovedené Alibi nicméně má. Je výzvou režisérovi, aby k třetímu připojil čtvrté, v němž by šel ve stopách prvého a druhého.“55

Zahraniční tisk

Na rozdíl od předchozích Alibi se zahraniční ohlasy omezují pouze na kubánský tisk, což lze přičíst faktu, že Alibi na vodě nebylo v zahraničí distribuováno do zahraničí v takové míře jako 105 % alibi a Kde alibi nestačí.

Je zajímavé, že v zahraničí, ačkoli usuzujeme pouze z malého množství recenzí, navíc zkrácených a zprostředkovaných Československou kinematografií ve světle zahraničního tisku, se snímek setkal s pozitivnějšími ohlasy než doma.

Rodriguez Aleman v deníku Granma ocenil Alibi na vodě jako „(…) Čechův nejlepší film, nejpropracovanější, a bezpochyby nejlepší československý film, uvedený až dosud na našich plátnech.“56 Vyzdvihl jemný humor snímku, který obsahuje dokonce i společenskou kritiku, taktéž ocenil využití různých filmových technik a způsob vykreslení prostředí.57

Eduard Manet v témže deníku ocenil herecké výkony a Čechův režijní styl. „Hlavní představitelé (režisér, oba hlavní představitelé, herečka) se vzdalují konvenčním schématům s takovou přirozeností a precizností, která ukazuje na velmi pečlivou práci tvůrců scénáře a dialogů.“58 Dále ocenil jemnou ironii a satiru, díky které však scénář zřejmě ztratil opravdové napětí, které je cílem každé detektivky.59

V dalším kubánském deníku – El Mundo – je snímek opět chválen, režisér Čech je označován za kvalitního tvůrce, soudě podle jeho Pochodní a zejména Alibi na vodě: „Čech dovedně řídí divákovo podezření na různé osoby, aby dospěl k překvapivému rozuzlení použitím originálního prostředku.“60 Film podle recenzenta udržuje napětí od začátku do konce.61

Alibi na vodě

Režie: Vladimír Čech
Scénář: Jiří Marek, Vladimír Čech
Kamera: Václav Huňka
Střih: Antonín Zelenka
Hudba: Dalibor C. Vačkář
Hrají: Karel Höger (major Tůma), Josef Bek (kapitán Líbal), Otomar Krejča (režisér Konrád), Ivana Striničová (manekýna Zuzana Kroftová), Eva Kubešová (herečka Helena Dvořáková), Oldřich Nový (fotograf Laufr), Josef Beyvl (hlídač Jan Vávra, majitel hausbótu), Svatopluk Beneš (vrátný Bedřich Rýdl, bývalý tiskař), Jaroslav Vojta (hluchý rybář Lebeda), Václav Lohniský (vrchní Josef) a další
Rok výroby: 1965
Premiéra: 21. 1. 1966
Distribuce: Ústřední půjčovná filmů
Tvůrčí skupina: Feix – Brož
Stopáž: 94 min.

 

PRAMENY

Archiv bezpečnostních složek, Praha, archivní soubor Ministerstva vnitra, fond Hlavní správa tiskového dohledu – Kartotéka filmů, sign. 318. Cenzurní karty k filmům Alibi na vodě, 105 % alibi, Kde alibi nestačí.

Archiv bezpečnostních složek, Praha, archivní soubor Ministerstva vnitra, fond Hlavní správa tiskového dohledu – Kartotéka filmů, sign. 318. Poznámky cenzora k filmu Kde alibi nestačí.

Barrandov Studio a. s., archiv, sbírka: Scénáře a produkční dokumenty. Film Alibi na vodě. Literární scénář, první verse. Vladimír Čech a Jiří Marek. Odborná spolupráce: pplk. Karel Kalivoda, prosinec 1964.

Barrandov Studio a. s., archiv, sbírka: Scénáře a produkční dokumenty. Film Alibi na vodě. Literární scénář, druhá verze. Vladimír Čech a Jiří Marek. Odborná spolupráce: pplk. Karel Kalivoda, březen 1965.

Barrandov Studio a. s., archiv, sbírka: Scénáře a produkční dokumenty. Film Alibi na vodě. Literární scénář: Vladimír Čech a Jiří Marek. Odborná spolupráce: pplk. Karel Kalivoda. Realizační scénář: Vladimír Čech, květen 1965.

Barrandov Studio a. s., archiv, sbírka: Scénáře a produkční dokumenty. Film Alibi na vodě. Pracovní plán filmu.

Barrandov Studio a. s., archiv, sbírka: Scénáře a produkční dokumenty. Film Alibi na vodě. Vyúčtování filmu.

Barrandov Studio a. s., archiv, sbírka: Scénáře a produkční dokumenty. Film Alibi na vodě. Výrobní list filmu.

Barrandov Studio a. s., archiv, sbírka: Scénáře a produkční dokumenty. Film Alibi na vodě. Zpráva o průběhu výroby filmu.