Dramaturgie a žánru skvost – Nevinnost

Režisér Jan Hřebejk již po dekádu točí jeden film ročně. Pracuje se stejným tvůrčím týmem (scenárista Petr Jarchovský), obsazuje své herce opakovaně (Aňa Geislerová). Žánrově se takřka neustále držel různých podob komedie.

Někteří z nás měli z kvantity jeho prací pocit kvalitativního poklesu. Ať už je řeč o dramaturgických chybách snímku U mě dobrý, neschopnosti vyrukovat s nějakou originalitou u snímku Nestyda, či nenaplněných ambicích Kawasakiho růže.

Po deseti celovečerních dílech natočil film, z kterého je cítit zkušenost z úspěchů, poučení z nezdarů, ochota opustit zajeté žánrové, herecké i formální koleje. Přichází Hřebejkův režijní skvost – Nevinnost.

Po stopách žánrových ambicí a dramaturgické obratnosti v Hřebejkově filmografii

Hřebejk debutoval retromuzikálem z let padesátých Šakalí léta (1993). V roce 1999 natočil oceňované Pelíšky, melancholickou retrokomedii z let šedesátých, jejíž dramaturgie v polovině přejde od epizodických vtipných scének k propojenějším tragickým motivům: smrt, neopětovaná láska[1], srpen 68. Historické drama s prvky thrilleru Musíme si pomáhat (2000) o ukrývání židovského mladíka během druhé světové války představuje Hřebejkovu dosud nejucelenější dramaturgii – jasné rámování začátkem a koncem války, pnutí mezi postavami, žánrové gradování napětí a emocionální finále. Pupendo (2003) se liší od Pelíšků především díky normalizačnímu marasmu první poloviny let osmdesátých, ve kterých se odehrává, jinak zůstává zachován žánr melancholické retrokomedie. Hořkou komedií Horem pádem (2004) započal Hřebejk sérii snímků ze současnosti. Dramaturgie těží z paralelního prostříhávání mezi osudy různých rodin, které je vygradováno závěrečnou montáží. Kráska v nesnázích (2006) se od komedie odklání k vztahovému dramatu o milostném trojúhelníku. Lineární příběh je posouván prostřednictvím umně dávkovaných zvratů. Emoční dopad závěru se ale rozplývá v nedořečenosti. Medvídek (2007) představuje lehkou vztahovou komedii, která je po sledování vztahových peripetií trojice přátel poháněna narativní otázkou o otcovství jednoho z nich. Filmem U mě dobrý (2008) Hřebejk prolíná retrokomedii z devadesátých let s buddy filmem z lupičského prostředí. Dramaturgie selhává vedle konstrukce postav především u nezajímavé deskripce podvodu kolem gangu skořápkářů, jenž by námětem vystačil tak na středometrážní televizní film. Lehká komedie o milostných trampotách Nestydy (2008) křížených s krizí středního věku se potácí odnikud nikam. Některé jednotlivosti fungují díky vtipu či naopak vážnějšímu tónu, celek se však rozplývá i díky nejasné pointě a celkové nízké ambici snímku. Naopak Kawasakiho růže (2009), vztahové drama, přichází s ambicí v Hřebejkově filmografii doposud nejvyšší – vyrovnat se s hříchy slušných lidí spáchanými během výslechů StB a s bolestí, která zůstává v emigrantech. Dramaturgicky se snímek rozpadá na tři části. Zmatený úvod, který se místo expozice klíčového tématu zabývá milostnými vztahy mezi epizodními postavami. Následuje výborná prostřední část, která odkrývá zajímavé osudy, ale která bohužel přejde do mdlého závěru, kde je konflikt vyřešen dvěma doslovnými scénami – omluvou veřejnou a soukromou.

Do tohoto kontextu přichází v roce 2011 Nevinnost, kde Hřebejk překvapivě zručně mísí kriminální drama s romantickou tragédií v dramaturgii, která graduje a udržuje napětí přesným dávkováním narativních otázek a odpovědí. Dramaturgické těžiště spočívá ve dvou zvratech, ve kterých Hřebejk ladně přepíná mezi dvěma výše zmíněnými žánry. Snímek zaujme mnohovrstevnatostí rovin vyprávění, které symbolicky propojí všeříkající název Nevinnost. Hřebejk svůj film tentokrát zakončí brilantní pointou, která příběh vyvrcholí tematicky i emocionálně.

Varování: Následující část textu je určena výhradně těm čtenářům, kteří nejnovější Hřebejkův film již viděli. Pro potřeby analýzy dramaturgie a žánru jsou prozrazeny odpovědi na narativní otázky, jejichž neznalost žene divákův zájem při prvním zhlédnutí.

Nevinnost a žánr – sémanticko/syntaktická analýza

Pokusme se nyní ověřit přítomnost žánru kriminálního dramatu v Hřebejkově Nevinnosti pomocí sémanticko/syntaktického přístupu žánrového teoretika Ricka Altmana [2].

Mezi sémantické prvky, které jsou společné snímkům spadajícím do žánru kriminálního dramatu, můžeme jednoznačně zařadit přítomnost zločinu. Hřebejk vypráví o dvou zločinech: obvinění ze zneužití nezletilé dívky Oliny uznávaným lékařem Tomášem a o obchodu s bílým masem, jehož součástí je vražda. V Nevinnosti jsou přítomny důležité postavy pro žánr: detektiv Láďa i všichni „pachatelé“ a „oběti“, jejichž vina či nevinnost je zkoumána. Mnoho scén se odehrává v typických žánrových prostředích policejní stanice, včetně výslechové místnosti s chladným bílým svícením – prostředí, které se v takto vážném pojetí v české kinematografii posledních let takřka nevyskytuje, zato je typické pro zahraniční zástupce žánru.

V epizodní linii o obchodu s bílým masem Hřebejk využije kamerových a střihových postupů subžánru kriminálního thrilleru, kdy čeští policisté takřka „po americku“ přepadnou byt mafiánů a v krátkých, ale dost intenzivních prostřizích divák zaznamená krvavé fleky v místnosti se zuboženými dívkami a pořezanou oběť ve vaně. Díky správně volené intenzitě zůstanou divákovi tyto drastické obrazy v paměti, což napomůže závěrečné katarzi způsobené scénou, kdy „nevinný Tomáš“ sdílí ve věznici stejný prostor se sadistickým vrahem, který má výše zmíněnou dívku na svědomí.

Syntaktické rovině snímku vévodí dobře zvolené vztahy mezi postavami, které vytvářejí důležité pnutí. Tomáš v minulosti přebral detektivovi Láďovi jeho ženu Miladu. Platonicky zamilovaná dívka Olina obviní svého lékaře Tomáše poté, co ji odmítne. Láďa případ vyšetřuje, Milada jej podezírá z pomsty, Láďa ovšem chce pomoci, proto prokáže, že si Olina vymýšlí. Tomáš je očištěn. Nyní následuje žánrový obrat do romantické tragédie, který ale díky propojenosti rovin nelze v analýze oddělit. Vychází najevo, že Tomáš přece není bez viny. Zločin, za který byl v současnosti souzen, neprávem spáchal před lety s nezletilou Lídou, sestrou manželky Milady. Nemanželský poměr mezi Tomášem a Lídou trvá do chvíle, kdy Lída spáchá sebevraždu utopením takovým způsobem, že je Tomáš obviněn z jejího zavraždění. Tomáš končí ve vězení za zločin, který nespáchal. Když Olina píše Tomášovi dopis do vězení, Hřebejk prostřednictvím digitálního morfingu mezi postavami Oliny a Lídy, které jsou si vzhledově velmi podobné, explicitně podtrhne jejich paralelu.

Pro syntaktiku krimi žánru je důležitý způsob kladení a vzájemného prolínání narativních otázek a dávkování narativních odpovědí. Snímek je tím úspěšnější, čím jsou narativní otázky a odpovědi řešeny rafinovaněji, ale zároveň srozumitelně. Hřebejk dávkuje divákovi stopy pro konstrukci děje postupně, na českého žánrového zástupce nebývale obratně, pomocí ambivalence, kterou udržuje pro žánr tolik důležité napětí. Až do momentu narativních odpovědí = dějových zvratů pochybujeme o vině i nevině u postavy Tomáše, Oliny a dokonce i Milady a Lídy, protože ne každá vina v tomto filmu je kriminální, což dokazuje scéna, kdy zoufalá Milada psychicky deptá Láďu lživým monologem o Tomášových sexuálních kvalitách.

Žánr romantické tragédie přichází, když je Tomáš zproštěn viny v mrazivé scéně nedůstojného přeměřování penisu. V tu chvíli Hřebejk razantně změní styl vyprávění. Místo dalšího kladení narativních otázek přichází monolog Lídy na pozadí záběru dvou milenců proti odrazu červánků v hladině rybníka. Mrazivý vybělený krimi vizuál vystřídá tento romantický výjev, prostříhávaný s pestrobarevnými idylickými flashbacky z 8 mm kamery. Lída podá divákovi v netradičně dlouhém monologu všechny narativní odpovědi o vztahu Tomáše a Lídy. Monolog funguje především proto, že byla dobře odvedena identifikace diváka s postavami. Divák se během detektivní části příběhu začal o Tomáše zajímat, získal k němu sympatie kvůli křivému obvinění a s ním spojenými nepříjemnostmi (výše zmíněné přeměřování ztopořeného penisu). Po monologu přichází tragická scéna hádky milenců a následné sebevraždy. V tuto chvíli Hřebejk opět přepíná žánr. Není třeba dlouhých expozic, známe vyšetřovatele Láďu i výslechovou místnost. Toto předchozí obeznámení se sémantickými prvky krimi žánru přispívá k rychlosti finále a tedy i k intenzitě katarze z Tomášova uvěznění.

Nevinnost a dramaturgická ladnost

Snímek obsahuje tři dějové linie. Dvě hlavní linie souvisí s rozdílnými žánry: vyšetřování případu zneužití Oliny a Lídina rekapitulace mnohaletého nezdravého vztahu mezi ní a Tomášem, která končí její sebevraždou. Třetí epizodní linii představuje vyšetřování obchodu s bílým masem, které nejdřív slouží k získání sympatií pro postavu Ládi[3], v závěru pak pro hořkou pointu nespravedlnosti, když Tomáš ve vězení hraje s mafiánem ping pong, který jsme jej viděli hrát na svobodě s jeho dcerou.

Ze sémanticko/syntaktické analýzy vyplývá také dramaturgická obratnost Petra Jarchovského i Jana Hřebejka ve skládání vztahů mezi postavami a především v posloupnosti a obsahu scén – ono chválené dávkování narativních otázek a odpovědí. Za nejzdařilejší dramaturgickou obratnost považuji paralelu mezi osudy Oliny a Lídy, která snímkem proplouvá napříč časem vyprávění a napříč žánry.

Hřebejkovi se podařilo natočit napínavý a v závěrečné pointě emočně silný dvojžánrový film. Kromě toho s Jarchovským dokázali díky ambivalentním postavám diváka přimět uvažovat o vině a nevině, o nespravedlnosti a, rovněž jak jedna z postav říká, o božích mlýnech[4].

—

Zdroj všech v článku použitých fotografií: Bontonfilm

—

Nevinnost

Režie: Jan Hřebejk

Scénář: Petr Jarchovský, Jan Hřebejk

Hudba: Vladivojna La Chia

Kamera: Martin Šácha

Střih: Vladimír Barák

Hrají: Ondřej Vetchý, Zita Morávková, Aňa Geislerová, Hynek Čermák, Anna Linhartová, Alena Mihulová, Rebeka Lizlerová, Miroslav Hanuš, Luděk Munzar, Daniel Czeizel

ČR, 2011, 98 min.

—

Použitá literatura:

ALTMAN, Rick. A Semantic/Syntactic Approach to Film Genre. Cinema Journal, 1984, 23/3: 6-18; přetištěno v Film Genre Reader II. Barry Keith Grant (ed.) Austin: University of Texas Press, 1995(1984), 26-34.

ALTMAN, Rick. Film/Genre. 1st edition. Londýn : British Film Institute, 1999. 88-90, 208-210.

[2] Sémanticko/syntaktickou analýzou se zabývá mj. přední teoretik žánru Rick Altman ve své publikaci Film/Genre. Altman oba přístupy vysvětluje na příkladu westernového žánru, který obsahuje velké množství jednoduše rozpoznatelných sémantických prvků i syntaktických vazeb.

Westernové snímky snadno identifikujeme podle opakujících se lokací (rozestavěné městečko, rudé skalní útvary na obzoru, divočina, pouště), podle charakterových typů (drsný kovboj, osamělý šerif, silná ale něžná žena), podle klíčových scén (přestřelka šerifa s bandou desperátů), nebo podle technických postupů (rychlé travellingové jízdy, záběry z kamerového jeřábu). Sémantický přístup řadí do stejného žánru snímky, které sdílejí základní stavební bloky: lokace, typické rekvizity, charakterové typy, klíčové scény, rozpoznatelné záběry či zvukové efekty.

Ve westernu do rozestavěného městečka přichází osamělý cizinec, který trpí rozštěpem hodnotových systému, neboť se v něm prolíná morálka civilizace se schopnostmi desperáta. Honička Indiánů s dostavníkem bývá nasnímána v rychlých travellingových jízdách, které střihová skladba kombinuje střídáním pohledu na dostavník a protipohledu na indiány. Syntaktický přístup sleduje způsob, jakým jsou semantické stavební prvky organizovány do vzájemných vztahových struktur. Jedná se například o výstavbu zápletky, vztahy mezi postavami a stylistické postupy (střihová skladba, montáže zvuků a hudby).

[3] Láďa v nezapomenutelně civilním, lidském a sympatickém ztvárnění Hynka Čermáka je jedinou postavou v příběhu, která nemá vůči ostatním žádnou prokazatelnou vinu. Naopak ještě koná dobré skutky pro ty, kteří mu v minulosti ublížili.

[4] Někteří čeští kritici přirozeně považují především posledně zmíněné za konstrukt, což je přirozené, poněvadž česká především na internetu psaná kritika kvalitu neodpouští. Je na každém divákovi, aby zvážil, jestli jej umně propletená mozaika postav na pozadí dvou žánrů emočně osloví, jestli v ní ucítí chtěnost a umělost či jestli v něm podnítí nějaké úvahy.