Emočně nabitá nuda

Stalo se již nepsaným pravidlem, že filmy uznávané dánské režisérky Susanne Bier (1960) sbírají úspěchy nejen na evropském kontinentě, ale i za mořem. Za režii snímků Bratři (Brødre, 2004) a Po svatbě (Efter brylluppet, 2006) byla nominována na Evropské filmové ceny, přičemž prvně jmenovaný se o pět let později dočkal amerického remaku s hollywoodskými hvězdami Jakem Gyllenhaalem, Natalií Portman a Tobeym Maguirem v hlavních rolích a druhý si vydobyl i nominaci na Oscara. Před čtyřmi lety se jí navíc díky zmiňovaným úspěchům naskytla možnost režírovat v Americe Spálené vzpomínky (Things We Lost in the Fire) a pracovat s herci hvězdného formátu (Halle Berry, Benicio Del Toro, David Duchovny). Sérii úspěchů nepřerušil ani její zatím poslední film Lepší svět (Hævnen, 2010), za který Bier v lednu získala od zahraničních novinářů v Hollywoodu Zlatý glóbus pro nejlepší zahraniční film roku. Za pár dní se ukáže, zda si stejně dobře povede i v oscarovém klání, kde je jedním ze žhavých adeptů na zlatou sošku v téže kategorii.

Při bližším seznámení s režijním dílem Susanne Bier se zdají vřelá divácká i kritická přijetí jejích snímků na americkém kontinentě a především pak mezi Akademiky naprosto pochopitelná. Režisérka, která se před lety snímkem Otevřené srdce (Elsker dig for evigt, 2002) přihlásila k hnutí Dogma 95, se ve svých filmech ráda nechává unášet na vlnách silných emocí. Stejně jako její ostatní filmové projekty z poslední doby je i Lepší svět prezentován jako „emočně bohaté drama“, v němž opět není nouze o režisérčiny tolik oblíbené, nicméně otřepané motivy náhodných setkání, nemoci, tragické nehody, ztráty blízké osoby a dysfunkčních rodinných vazeb. Nečekané protnutí osudů do té doby naprosto neznámých lidí na pozadí přelomové životní události v Lepším světě opět iniciuje ústřední zápletku. Bier jej totiž opět otevírá tragickou událostí, kterou je stejně jako ve Spálených vzpomínkách smrt blízké osoby.

Bolestná ztráta jednoho z rodičů je jedním z trademarků filmů dánské tvůrkyně, které často vycházejí z jejích vlastních námětů. Lepší svět scenáristicky zaštítil další (rovněž v minulosti s hnutím Dogma 95 spojovaný) uznávaný Dán Anders Thomas Jensen, s nímž Susanne Bier v minulosti spolupracovala na scénářích svých tří nejoceňovanějších snímků (Otevřené srdce, Bratři a Po svatbě), v nichž bychom styčných ploch s jejím nejnovějším filmem našli celou řadu. Výše zmíněná tragická událost jakožto katalyzátor veškerého dění je jednou z nich. V Lepším světě je to nevyléčitelná nemoc a následná smrt matky dospívajícího chlapce, jednoho z hlavních hrdinů, která udává směr událostem příběhu. Školák Christian se po matčině pohřbu stěhuje s otcem z Londýna do rodného Dánska, kde se okamžitě sbližuje s outsiderem Eliasem, jenž každodenně čelí šikaně a posměškům ze strany svých vrstevníků. Skupinka chlapců, která Eliase tyranizuje, se stává ideálním terčem pro vybití zloby zahořklého Christiana, jenž se nedokáže vyrovnat se ztrátou matky, potažmo odtažitým vztahem k otci, kterému matčinu smrt dává značně necitelně za vinu. Skutky problémového chlapce razantně ovlivní nejen život jeho nového kamaráda Eliase, kterému je ochráncem, ale i Eliasových rodičů-lékařů právě procházejících manželskou krizí, jež má samozřejmě zřetelný dopad na jejich syna.

Právě Eliasův idealistický otec Anton, který jako lékař působí v africkém uprchlickém táboře, je jednou z důelžitých figur filmu. Jeho pacifistické životní postoje totiž stojí v rozporu se světonázorem dospívajících chlapců a jejich dosavadní zkušeností, že respekt druhých si člověk získá pouze násilím. Skrze postavu Antona, který se usilovně snaží konat dobro a přitom nezvládá vlastní rodinný život a výchovu syna, vyvstávají základní otázky filmu po smyslu a možnosti naplnění pacifistických ideálů. Šírší kontext celosvětových problémů, na jejichž pozadí se odehrává pro Bier typické rodinné (melo)drama, byl určující i pro film Po svatbě, kde se hlavní hrdina musel rozhodovat mezi vlastní rodinnou a vyšším poslestvím v podobě práce v indickém dětském domově. Citlivé téma chudoby Třetího světa a s ním spojeného mesiášství západního člověka je už samo o sobě faktorem zaručujícím pozitivní diváckou odezvu. Nutno ovšem zmínit, že pro Susanne Bier tato témata vždy zůstavají druhotná a víceméně užitá pouze na efekt, stejně jako spousta dalších, často dosti umělě vykonstruovaných konfliktů, které v divákovi mají silně zarezenovat a doslova jej emocionálně rozdrtit. U diváka kritického však režisérka nemá šanci uspět a nepomůže tomu ani snaha jít proti očekávání obsazením idealistického, nekonfliktního Antona hereckým rebelem, Švédem Mikaelem Persbrandtem. Stejně tak neúnosná je pro Bier typicky dlouhá, bezmála dvouhodinová stopáž, v níž se jí daří příběh maximálně rozmělnit ve zdlouhavou nudu. Lepší svět proto nemá šanci překonat hranice průměrnosti, obzvlášť, když není ničím odlišný od režisérčiných předchozích filmů.—

Hævnen

Režie: Susanne Bier
Scénář: Susanne Bier, Anders Thomas Jensen
Hrají: Mikael Persbrandt, Trine Dyrholm, Ulrich Thomsen, Markus Rygaard, William Jøhnk Juel Nielsen
Kamera: Morten Søborg
Střih: Morten Egholm, Pernille Bech Christensen
Dánsko / Švédsko, 2010 , 113 minut
Česká premiéra: 24.  února 2011 (Artcam)