Experiment: Matka

Emancipace žen, odmítáni převzetí své úlohy matky. Média jsou tohoto tématu plná, každý se rád zapojí do kontroverzní diskuze. Režisér Vincenzo Natali očividně také nemohl odolat, avšak samotné téma obavy z mateřství mu bylo málo. Tak přidal nezákonné klonování, to je vždycky v módě. Jo, a když už jsme u toho, proč nezapojit i nebezpečného mutanta.

Film Splice je o dvou vědcích, páru, který přes zákaz naklonuje lidské DNA se zvířecím, ale podle očekávání se jim všechno tak trochu vymkne z rukou. V tomto článku se nebudu zabývat etickými otázkami klonování lidí ani sci-fi aspektem filmu. Nezmíním se o nefungující chemii mezi hlavními představiteli ani o směšné podobě tisíckrát viděného monstra. Držet se budu výhradně linie moderní problematiky toho nejsložitějšího milostného trojúhelníku: matka – otec – dítě.

Pár vědců je nám představen docela jasně – Clive (Adrien Brody) a Else (Sarah Polley) jsou v rovnocenném svazku, kde má nepsaným zákonem silnějšího hlavní slovo Else. Tento fakt je nám předeslán několikrát během filmu, nejdříve jejím rozhodnutím použít lidské DNA a tím, že bere manželovu podporu naprosto samozřejmě a neposlouchá ani slovo z námitek, kterými ji Clive zahrnuje. Při sexu je Else coby dominantní nahoře. Pak to také explicitně zmiňuje Cliveův bratr, kdy Cliveovi předhazuje, že pouze následuje rozkazy své ženy. Dalším důkazem je proslov o experimentu Ginger a Fred, kde Clive sice začíná prezentaci, ale po chvíli ho Else utíná a přebírá iniciativu.

Choulostivé téma v jejich vztahu představuje otázka dítěte. Else a Clive se baví o novém domě, o stěhování. Clive nadhazuje, že dům není dostatečně velký. Else reaguje: „Ty mluvíš o dítěti, že jo?“, načež Clive odpovídá „To je nerozumné…“. Else okamžitě navazuje: „Jo. Protože já jsem ta, kdo by ho nosil.“ Z tohoto rozhovoru je nám více než jasné, že Clive touží po dítěti, které je pro Else jen překážka ke kariéře a něco, čemu se snaží vyhnout.

Tak dochází k paradoxu, neboť coby diváci, vědoucí víc než postavy, vidíme, že Else ve skutečnosti dítě chce. První věc, co řekne poté, když zblízka uvidí Freda, je: „Je tak roztomilý!“. Fred, představitel nového druhu, kterého dvojice vytvořila, může být popsán téměř jakkoli, ale „roztomilým“ by ho označil málokdo. Pokud ovšem nechováte sympatie k obrovským kroutícím se červům. Elsina přecitlivělost a latentní touha po mateřství se však neprojevuje jen zkresleným pohledem na naklonované larvy. Také nechce nechat zabít experimentálního tvora, později nazvaného Dren (Delphine Chanéac), i když zezačátku vypadá pouze jako nebezpečný neúspěch. Kromě toho její krabice s panenkami naznačuje, že touží po holčičce. Co je tedy motivací k jejímu odmítavému postoji? Jednak kariéra a jednak, jak se později dozvídáme, vztah s její šílenou matkou. Explicitní podrobnosti o Elsině vztahu k matce se sice nedozvíme, ale více než zřejmým vodítkem nám může být prostředí, kde vyrůstala, a pár zmínek o despotické výchově.

Takže co asi Else udělá, když se jí dostane příležitosti skloubit práci s vytouženým mateřstvím? Použije svou DNA pro experiment, který, pokud by vyšel dobře, by jí mohl zajistit slávu do konce života. A nejen to, dokonce by měla dítě, které by nemusela odnosit, dítě, kterého by se mohla zbavit, kdykoli by se na něm objevila nějaká chyba. Nezní to přímo lákavě? Else říká Dren, když jí předává svou panenku Barbie: „Byla to moje tajná kamarádka. Nedovolili mi, abych ji měla, tak jsem ji musela schovávat. Stejně jako tebe.“ Tímto výrokem potvrzuje, že Dren nebere jako reálné dítě, nýbrž jako jakousi vzácnou „panenku“.

Zajímavý je vztah Clivea, muže, k Dren. Zezačátku k ní chová naprosto pochopitelnou nenávist a to z hned tří důvodů. Zaprvé je Dren důkazem o jeho neschopnosti postavit se vlastní ženě, protože ji nechtěl ani stvořit, ani udržet naživu. Zadruhé dítě není jeho, nenosí jeho geny, proto evokuje cizince, spřízněného s jeho ženou. A posledním, avšak neméně důležitým faktorem je, že Dren má ocas, evokující falus, mužský element, kterým Clivea dokonce převyšuje, protože její ocas ukrývá nebezpečný bodec s jedem, čímž poráží muže na jeho vlastním poli. Jeho vztah k Dren se však mění společně s tím, jak Dren dospívá. Najednou to, že není jeho dítětem, není na překážku, ba naopak. Stává se pro něj atraktivní, tím spíš, že obsahuje geny jeho ženy. Clive je prvním z páru, který říká Dren „Milujeme tě.“, načež ji objímá, zatímco Else s obavami přihlíží.

Tím se dostávám k drastické proměně, která následuje. Else učí Dren, jak se líčit, takže používá make-up k symbolickému přerodu dívky v ženu. Při tomto aktu objevuje Dreninu touhu po Cliveovi, za kterou ji potrestá odejmutím mazlíčka – kočky se slovy: „Nemůžeš mít všechno, co chceš.“ Záhy se ukazuje, že to není tak úplně pravda. Když Clive učí Dren tančit, nevědomky tím odemkne klíč k fyzickému kontaktu. Tanec symbolizuje sex spojením muže a ženy a tím, že Clive říká „Muž vede“, kompenzuje si svou pozici, které nemůže dosáhnout u své manželky. Také když se později Clive miluje s Dren, obrací ji pod sebe a dokazuje si své mužství. Oproti tomu, Elsiny vztahy s Dren se o poznání vyostřují. Když Dren napadne Else a ohrožuje ji svým jedovým bodcem, překročí pomyslnou hranici. Podle teorie, že ženy závidí mužům falus, Else závidí Dren její ocas a operací, kdy jí odřízne jedový bodec společně s částí ocasu, provádí pomyslnou kastraci a kompenzuje si, co jí chybí.

Věci se vymknou kontrole a nastává dramatický okamžik, kdy se odhaluje pravda. Clive vyčítá Else: „Nikdy jsi nechtěla normální dítě, protože jsi se bála, že nad tím ztratíš kontrolu. Ale pokus, to je něco jiného.“ Tato věta vystihuje všechno.

Když Dren umírá, je pohřbena společně s panenkou Barbie, která symbolizuje ženství a předznamenává Drenin přerod v muže. Později se vrací k pomyslným rodičům coby syn. Tady zabíhá symbolika až do starověkého Řecka: strach matky ze syna a hlavně silný Oidipův komplex, touha zmocnit se matky. Poté, co Dren jako samec znásilní Else, je konfrontován s Clivem, ztělesněním otce, kterého musí porazit, aby se oprostil od předsudků a předurčení k následování jeho vzoru. Dren sice zabíjí Clivea, ale umírá sám rukou své matky, která váhala příliš dlouho. Řeckou tragédii vidíme tedy nejen v motivacích a psychologii postav, ale také v počtu hrdinů, kteří přežili.

Konec filmu je výsměchem předchozímu. Else je těhotná s Dren, čili s monstrem, tedy vlastně sama se sebou. Přihodilo se jí to, čeho se nejvíce bála a čemu se tolik vyhýbala, avšak v daleko horším měřítku. A i přesto se rozhodne dítěte nevzdat. Učinila toto rozhodnutí kvůli zájmu vědy, nebo pudu matky? Těžko říct, kde u zlomeného člověka jedno končí a druhé začíná.

A závěr? Závěr je vskutku poučením. Dívky, ženy každého věku, nebojte se rodit, buďte raději submisivními matinkami, protože skloubení kariéry a mateřství je, alespoň podle tohoto snímku, silně nebezpečné.

 

Splice

Režie: Vincenzo Natali

Scénář: Vincenzo Natali, Antoinette Terry Bryant, Doug Taylor

Kamera: Tetsuo Nagata

Střih: Michele Conroy

Hudba: Cyrille Aufort

Hrají: Adrien Brody (Clive Nicoli), Sarah Polley (Elsa Kast), Delphine Chanéac (Dren), Brandon McGibbon (Gavin Nicoli), Simona Maicanescu (Joan Chorot), David Hewlett (William Barlow), Abigail Chu (Child Dren)

Kanada / Francie / USA, 2009, 104 min

Světová premiéra: 6. října 2009
Zvroj obrázků: Copperheart Entertainment & Gaumont