Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Ryze osobní zkáza světa

Ryze osobní zkáza světa

Ryze osobní zkáza světa
DVOJRECENZE: Melancholia (režie: Lars von Trier, 2011) – ONDŘEJ J. KOSNAR, MAREK HOLAN –

Lars von Trier má v současnosti pozici filmaře, který může natočit prakticky cokoliv, a přesto se bude vymykat jakékokoliv škatulce či přirovnání. Nejinak je tomu i u „překrásného filmu o konci světa“, Melancholie.

Melancholia je ze všech Trierových filmů jedním z nejosobnějších. Sám přiznal, že vycházel ze svých zkušeností s depresemi a nevyrovnanou psychikou, stejně jako z fascinace Wagnerem, kterého použil jako monumentální hudební doprovod. Za touto osobní zkušeností se však skrývá vysoce kontrastní snímek, který si hraje jak s žánrovým zařazením, tak s divákovým očekáváním.

Už krátká úvodní sekvence přestylizovaných, extrémně zpomalených obrazů dává tušit, že Trier rozhodně nenatočil klasický katastrofický film. Jakmile tento prolog skončí, je nahrazen ostrým kontrastem ve formě první části filmu nazvané prostě Justine.

Justine, úšpěšná zaměstnankyně reklamní agentury, má právě za sebou svatbu a s novopečeným manželem míří do přepychového sídla vlastněného mužem její sestry. Zde se pak rozehrává odhalování rozvrácených rodinných vztahů, špíny ukryté pod nablýskaným povrchem svatebního rituálu a rozlehlého, téměř zámeckého sídla. Justine, jejíž počáteční psychické výkyvy ještě lze alespoň trochu chápat, propadá čím dál více svým duševním démonům, aby se v závěru „kapitoly“ zcela odřízla jak od své původní práce, tak manžela. Nervozita a vyhrocenost situací je pak ještě podpořena roztřesenou ruční kamerou, typickou pro hnutí Dogma 95. Celá první polovina navíc vykazuje silný vliv Trierova kolegy Thomase Vinterberga a jeho Rodinné oslavy.

Na tuto polovinu navazuje část druhá, nazvaná po sestře Claire. Jako je Justine nevypočitatelným, psychicky silně narušeným živlem, je Claire spíše usedlejší, na první pohled rozumnější a celkově vyrovnanější než její světlovlasá sestra. Zde se teprve začíná naplno rozvíjet ona katastrofická linka. Melancholia, modrá planeta, která se dosud skrývala za Sluncem, se blíží k Zemi. Sonda do patologických rodinných vztahů s prvky černého humoru se mění v trýznivé, pomalé čekání na jistou zkázu, úplný konec, kterému nic nezabrání. Trier nedává planetě ani jejím obyvatelům jedinou šanci, přičemž by nebylo úplně záhodno hledat za touto skutečností nějaké poselství. Ostatně Justine to shrne jedinou větou: Život na Zemi je zlý.

Hlavní síla tak nespočívá v klasických prvcích katastrofických filmů, jak je známe povětšinou z hollywoodské provenience. U těch je typické buď semknutí lidstva čelícího katastrofě za účelem jejímu zabránění, či pouze prostému pocitu sounáležitosti. Případně se najde skupina hrdinů, kteří, třeba i za cenu vlastního života, lidstvo zachrání. Ne však u Triera, který nejenže činí konec naprosto neodvratitelným, ale zároveň všechny postavy důsledně izoluje. Nechává každou z nich vyrovnat se s nadcházející apokalypsou a vrství tak na sebe postupně stoupající vlnu těžko definovatelných pocitů, která vrcholí v odzbrojujícím finále. Odstraňuje ono zvrhlé potěšení, které máme z katastrofických filmů, a nahrazuje je ryze osobními prožitky. Na konci pak nepřichází nic. Pouze ticho závěrečných titulků.

Na začátku jsem zmiňoval kontrastnost snímku. Ta se projevuje nejenom odlišným stylem jednotlivých částí, ale například i výběrem hlavních hereckých představitelů. Kirsten Dunst a Charlotte Gainsbourg na první pohled nevypadají jako sestry, každá z nich je spíše představitelkou typu. Rozháraná, psychicky nevyrovnaná, ale zároveň smířená Justine vs. rozumná, ale strachem zmítaná Claire. Tato typová rozdílnost je pak ve filmu několikrát podepřena výjevy na Melancholii zářící na nebi vedle Slunce apod.

Záměrné rušení diváckých očekávání je současně pouze jednou z mnoha hříček a paradoxů, kterými se film vyznačuje. Ať už jde o devatenáctou jamku na hřišti, částečný odraz Justiných vizí v reálné situaci, či linku s reklamním sloganem k fotografické kampani, jejíž vzorek předkládá v počátcích majitel reklamky a který je stylem nápadně podobný rozpohybovaným obrázkům v úvodu.

Trier si zkrátka s diváky opět pohrál. Nekoná se žádný přehnaný patos katastrofických filmů, ani nic podobného drastickým scénám z Antikrista, které možná bude někdo očekávat. Režisér zkrátka opět dokázal, že je schopen jít proti veškerým diváckým očekáváním a vymyká se jakémukoliv obecnějšímu srovnání či zařazení.

Ondřej J. Kosnar


Lars von Trier by velmi pravděpodobně MFF v Cannes nepřežil bez osobního skandálu. Minulý rok zde vzbudil pozdvižení snímkem Antikrist, který bohatě stačil, aby se Trierova tehdejší návštěva festivalu stala pastvou pro nejrůznější lovce senzací. Naproti tomu letos přivezl do Cannes film relativně normální (na „trierovské“ poměry, samozřejmě), ale zřejmě si pravil, že by to bez nějaké té urážky nebylo ono, a pocítil potřebu svou „normalitu“ vyvážit. Jako východisko z této existenční krize zvolil vskutku idiotský výrok, přičemž v současnosti již médii putuje bezpočet zpráv o jeho tamějším extempore a každý tak má jedinečnou možnost učinit si vlastní představu o mentálním a duševním rozpoložení tvůrce Melancholie.

Upřímně řečeno jsem měl z nového Trierova filmu strach. Dojem, který ve mně vyvolalo zhlédnutí jeho předposledního snímku (Antikrist), byl snad nejvíce ambivalentní v mém dosavadním diváckém životě. Na jednu stranu omračující filmová stylistika, na druhou stranu velké množství zla, temnoty a vizí, před nimiž bledne nejedna noční můra. Neuvěřitelně zlý mi přišel vlastně už jen samotný tvůrce, který může něco takového zplodit. Zlý a/nebo nešťastný. Byl to ten přelomový snímek, který filmového fanouška přesvědčí, že opravdu není třeba vidět vše. Těžko říci, jestli po takové náloži mohlo přijít ještě něco silnějšího. Melancholia dokazuje, že to možné je. Ale úplně jinak, než by si bylo lze představit.

Úvodní titulky jsou nahrazeny sekvencí obrazů beze slov, které poutají divákovy oči na plátno, to vše za zvuků PreludiaWagnerova Tristana a Isoldy. Analogický motiv spojení klasické hudby a zpomaleného obrazu se objevil již v předchozím Trierově filmu. Zde se jedná o možné předestření snových vizí dvou sester, Claire a Justine, a jejich budoucnosti. Každopádně je však sekvence sama o sobě, i bez zatížení interpretačními pokusy, dechberoucí. Každý záběr tvoří samostatné umělecké dílo. Poté již nastupuje tradiční trierovská (chcete-li, dogmatická – viz filmový manifest Dogma 95) filmová řeč: záběry z ruční kamery; detaily; přesun od pozitivního k negativnímu apod. Herecké výkony jsou bez výjimky strhující a je až s podivem, co dokáže Lars von Trier z obsazení opět vydolovat – stále totiž musíme mít na paměti nesmírnou obtížnost látky a tématu. Film budí dojem velmi intimní sondy do lidské duše prosycené právě onou melancholií (ačkoliv název je vícevrstevnatý – odkazuje jak k duševnímu stavu, tak k názvu planety Melancholia), přesto zde neustále vyplouvá na povrch hlubší, silnější a obecnější téma – konec světa. Trier přichází v době armageddonů, dnů poté a všelijakých konců světa s něčím, co lze skutečně nazvat apokalypsou. Prozření a interpretace tohoto prozření. Pokus o záchranu ve chvíli, kdy již nelze utéci a není ani možné vrátit se zpět.

V tomto se Melancholia ponořila do ještě větších hlubin než Antikrist. Rozhodně ne syrovostí a bezprostředností zobrazovaných sexuálních a sadomasochistických praktik. Jedná se spíše o „vnitřní náboj“ či snad poselství filmu. Zatímco druhý jmenovaný snímek pojednával o zlu v člověku, Melancholia z jeho závěrů už jen těží. Trier nám již ukázal, čeho všeho je lidstvo schopno, nyní pouze meditativně (je to ale meditace notně nervózní) rozvažuje o tom, kam až člověka tato schopnost zla může zavést. Proto končí pozitivní svatební den jedním velkým zklamáním a hořkým prozřením ohledně lidských vztahů vůbec. I lidé sami si jsou vědomi toho, kam podobná inklinace k špatnému vede – k nevyhnutelnému konci. Ale neustále se snaží před touto událostí zavřít oči (nejvýživnějším příkladem je manžel Claire). Trier ale není ani na chvíli moralistou. Ke svým antihrdinům zaujímá krutý, ironický postoj nezúčastněného a lakonického pozorovatele, rovněž nechce v nejmenším diváky poučovat. Těžko říci, co chce vlastně povědět. Lars von Trier je nanejvýš komplikovanou osobností a vyznat se v tom, co myslí vážně, co je jen ironie a co černý humor, je nesmírně obtížné. Každopádně vytváří v současné kinematografii paradoxní jednotu morálního apelu, který kontrastuje s groteskním šklebením se do tváře celému světu. Což ale ani v nejmenším neomlouvá jeho morální selhání.

Marek Holan


Melancholia

Scénář a režie: Lars von Trier

Kamera: Manuel Alberto Claro

Střih: Morten Højbjerg, Molly Marlene Stensgaard

Hudba: Richard Wagner

Hrají: Kirsten Dunst (Justine), Charlotte Gainsbourg (Claire), Kiefer Sutherland (John), Alexander Skarsgård (Michael), Stellan Skarsgård

(Jack) a dašlí

Dánsko, Švédsko, Itálie, Francie, 2011, 130 min

Premiéra: 26. května 2011 (Aerofilms)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 32

Komentáře (5)

  • Profilový obrázek

    Ája Matěchová

    Mám k filmu Melancholia „ryze osobní názor“: už týden mi ten film vězí v hlavě a chci (potřebuju) ho vidět znovu. Tož tak.

  • Profilový obrázek

    marek holan

    Myslím, že v případě Trierovy tvorby je označení „zlý film“ přiléhavé a ne pouze vágní, ale to je samozřejmě věc názoru. Trierovy filmy nenabízejí žádné prozření, když už, tak ironické a nepravděpodobné (viz Tanec v temnotách). Nechávají za sebou určitou „pachuť“ zla a neposkytují očištění od těchto pocitů. Samozřejmě se mnou lze nesouhlasit, ale z osobní zkušenosti mohu říci, že ponechání této pachuti bez vyvážení pozitivním zážitkem zlo spíše podporuje než aby s ním bojovalo. Proto „zlý film“_____Mám také pocit, že odhlížet od Trierových psychických stavů a jeho okázalých výroků při analýze jeho filmů dost dobře nejde. To je odvěký boj o to, nakolik při uvažování o filmu uvažovat také o autorském subjektu. Je minimálně zarážející, že tvůrce, který s takovým gustem ukazuje zlo v člověku a který nutí diváky zaujímat dost extrémní morální stanoviska (což Trier dělá, jeho snímky jsou mimo jiné velmi krutým experimentem s publikem – není však laciným moralistou), se sám ze svých filmů vůbec nepoučuje a minimálně po stránce názorového projevu se chová jako hulvát. Zrovna Trierovy filmy jsou s osobností svého autora spjaty na nejvyšší míru_____“Není třeba vidět vše“ je čistě osobní názor a stojím si za ním v plné míře. Je to vyjádření určitého estetického a etického kodexu, u něhož nechci, aby jej mnou viděné filmy překračovaly. Samozřejmě si na snímek každý udělá svůj názor, to je legitimní přístup. A můj legitimní přístup je, že nemusím vidět vše a necítím se při tom nijak limitován. Pouze si tím vyhrazuji právo „nevidět“. A vyhrazuji si také právo Antikrista do této své pomyslné kategorie zařadit (paradox – už jsem jej sice viděl, ale nepotřebuji to více)_____Kontroverzi v případě Antikrista pojímám negativně. Obecně beru kontroverzi jako určitou kategorii, která se může a nemusí převážit do negativního postoje (laciná, přílišná apod.). A v případě zmiňovaného Trierova filmu se podle mne převážila do nechutných rovin. Každopádně odmítám názor, že kontroverzi jako takovou pojímám pejorativně. To je omyl.

  • Profilový obrázek

    Kryštof Pohl

    Omlouvám za zbytečnou ironii předešlého příspěvku … Irituje mne spojování Trierovy drzé sebepropagace s vlastní tvorbou , která výjimečným podobenstvím a zaslouží si hlubší analýzu, než jen vágní označení zlý film. Trierovy snímky jsou bezpochyby kontroverzí, režisér ovšem pracuje s více než zajímavými symboly. Odmítat je závěry typu: “ není třeba vidět vše “ na mě působí minimálně marnotratně. Nemístné mi také přijde, neustálé se odkazování na Trierův psychický stav. Toto usazování čtenáře/diváka do pomyslného bodu normality, je před případným shlédnutím snímku nevhodné. Trier je kontroverzí osobnost a tento rys se promítá i do jeho filmů. Je však důležité přemýšlet i nad pozitivy takového přístupu a nevnímat kontroverzi primárně v pejorativním slova smyslu.

  • Profilový obrázek

    marek holan

    Trierovy výroky v Cannes jsou morálním selháním. Šovinistické vtípky v Transformers mne v tomto případě nezajímají a upřímně řečeno mi to nepřipadá jako příliš padnoucí ironie. Netvrdil jsem, že festivalový divák potřebuje moralizovat, pouze jsem konstatoval, že Trier nemoralizuje, proto prosím pořádně přečíst text před napsáním komentáře. Nekritické zobrazování zla opravdu neznamená, že je tvůrce zlý, ale také to neznamená, že tak nemůže na diváka působit. Navíc, ten film prostě JE zlý. Ať se na něj dívám z jakéhokoliv úhlu pohledu. S kým Trier obcuje, nevím. Ani mne to nezajímá. Myslím, že to je v tomto případě poněkud „mimo mísu“.

  • Profilový obrázek

    Kryštof Pohl

    Šovinistické vtípky v Transformers jsou morálním selháním. Potřebuje snad „festivalový divák“ moralizovat? Znamená nekritické zobrazování zla, že tvůrce je zlý? … Obcuje Trier s ďáblem?

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru