Filmy Roberta Sedláčka

ANALÝZA: hraná a dokumentární tvorba Roberta Sedláčka – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Ve svém článku se zaměřuji na vybrané aspekty tvorby Roberta Sedláčka, hrané filmy a dokumenty odděluji přes některé styčné plochy do dvou kapitol. Vycházím z retrospektivy Sedláčkových filmů, která byla včetně jeho dvou nových filmů uvedena na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Vedle snímků, které byly ke zhlédnutí na LFŠ, se zabývám rovněž těmi, které jsem měla možnost vidět v televizi. Oblast dokumentární tvorby Roberta Sedláčka je natolik rozsáhlá1, že není možné postihnout ji v její úplnosti, o což jsem ani neusilovala. V krátkosti se věnuji také Sedláčkovým novinkám – Rodina je základ státu (premiéra byla z 20. října  posunuta na 13. říjen 2011) a Sráči (TV premiéra: listopad 2011), ovšem respektuji přání producenta Radima Procházky, který na předpremiéře Rodiny poprosil přítomné novináře, aby nepsali recenze a nespoilerovali.

Ve 46. čísle si můžete rovněž přečíst rozhovor s Robertem Sedláčkem, který vznikl na Letní filmové škole několik dní před projekcí jeho novinky Rodina je základ státu, která přijde do kin v říjnu, či reflexi filmu Největší z Čechů Tomáše Miklici. Spolupráce se Sedláčkem a dalšími režiséry se dotýká výrazný divadelní a filmový herec Jaroslav Plesl v rozhovoru, který s ním vedl Matěj Nytra. K přečtení doporučuji dva články Miloše Kameníka z archivu 25FPS: obsažnou recenzi na film Muži v říji a rozhovor s producentem, scenáristou a dokumentaristou Radimem Procházkou, souputníkem Roberta Sedláčka.

Mluvící hlavy a Sedláček před kamerou

Robert Sedláček, absolvent dokumentaristiky na FAMU u Karla Vachka, předtím pracoval mj. jako redaktor v televizi a rozhlase. Z dokumentů, o nichž se zmíním, do jisté míry vybočuje jeho studentský snímek Východ (1998), a to ani ne tak svou tematikou, jako spíše formálními prostředky, jichž režisér využil. Černobílý třiadvacetiminutový film zasazený do prostředí Siněvirské Poljany na Zakarpatské Ukrajině uvozuje i uzavírá komentář, který čte Pavel Soukup, zároveň jej vidíme v obou případech psaný azbukou (v závěrečném záběru je navíc vročení – květen 1998). Zmíněná tematika je sociálního rázu a od úvodního komentáře („…60 procent lidí je bez práce. Řada těch, kteří práci mají, už půl roku nedostala výplatu…“) se vine celým dokumentem. Obyvatelé Poljany se představují v „momentkách“, kdy ostýchavě pózují před kamerou a hovoří o svém životě. Sedláček si vybírá nejčastěji jako „respondenta“ malého chlapce a klade mu otázky o žábách, o škole. Dostává se až k otázce, jestli jsou jeho rodiče chudí, na což přichází kladná odpověď. Vzápětí následuje záběr na chlapce běžícího do dáli a volajícího „Ja chatěl by v Amjeriku!“, což působí ve spojení se vznosnou hudbou trochu přepjatě. Dlouhé záběry na krajinu pak dávají vyniknout pocitu, že se jedná o místo, kde se zastavil čas. Dokument Východ lze svým vizuálním laděním zařadit po bok Jara na Podkarpatské Rusi (1929) Karla Plicky a Písně o Podkarpatské Rusi (1937) Jiřího Weisse.

O rok dříve je datován dokument České porno (1997), reflektující vývoj na českém trhu s pornočasopisy od začátku 90. let, např. z hlediska poptávky a vkusu čtenářů (či spíše prohlížitelů). Přibližuje rovněž zákulisí vzniku pornofilmů a fotoreportáží. Respondenty jsou lidé angažovaní v tomto odvětví – herci, redaktoři, režiséři ad.

V dalším dokumentu, věnovaném fenoménu JZD Slušovice a osobě Františka Čuby (František Čuba: slušovický zázrak – 1999), se Sedláček zaměřuje na oblast vysoké politiky a její zákulisí, kterou v následujících letech prozkoumává pravidelně. Prostor je dán řadě osob blízkých Čubovi, ať jeho kritikům či spíše příznivcům, i samotnému Čubovi. Převažuje uznání nad výsledky, kterých Slušovice pod vedením Čuby dosáhly, divákovi jsou poskytnuty také informace o tom, jakými způsoby bylo výsledků dosaženo (viz Luboš Moravec líčící cílenou šikanu ze strany nadřízených, včetně pracovní doby 16 hod. denně), je především kvalitním vhledem, po kterém si každý může podle zájmu přečíst studie jak o Čubovi, tak Baťovi. Absence hlubšího prozkoumání polistopadového působení Františka Čuby je pochopitelná, protože dokument je zaměřen zejména na vznik slušovického fenoménu a jeho fungování. Necelých 60 minut představuje pohled na fenomén, který je fascinující a tuto fascinaci, jež se do dokumentu promítla, nepopírá ani režisér.2

Ve dvojici dokumentů o drogově závislých Děti okamžiku a Dlouhá kocovina z cyklu Když musíš, tak musíš? (2003) ((http://www.niketv.cz/projekty/kdyz_musis)) Sedláček prozkoumal téma drogové závislosti – v prvním dokumentu pronikl do prostředí drogově závislých, do jejich soukromí (pracoval jako streetworker), aby se ve druhém dokumentu nechal zavřít do terapeutické komunity, kde načerpal materiál pro svůj hraný film Pravidla lži. Vysvětlení pravidel komunity po příchodu nováčka, historka s kolem, ze kterého vypadl pytlík pervitinu, stejně jako podobnost některých skutečných lidí s jejich hereckými představiteli je nepřehlédnutelná. Osobní pohled podtrhuje komentář Roberta Sedláčka, stejně jako jeho kamera.3 Výpovědní hodnotu dokumentu omezuje jeho krátká stopáž (30 min.), nicméně funguje i samostatně, vytržen z cyklu.

V roce 2004 natočil Sedláček hodinový pokus o portrét myšlení filozofa Václava Bělohradského (Václav Bělohradský: nikdo neposlouchá), v němž probíhá mimo jiné zajímavá reflexe dokumentu jako média, a to na několika rovinách. Jednu z úvah přináší Bělohradský na téma cyklu GEN, do něhož několika dokumenty přispěl také Sedláček.4 Hovoří rovněž o stylizaci před kamerou, o změně svého vyjadřování, kdy chce. Od úvah na téma selhání disidentů přes K. H. Borovského či Boženu Němcovou („…tradice iluze moudrého zámku a podzámčí, které vzhlíží k zámku…“) se dostává k osobním vzpomínkám na otce a matku. Sedláček je často snímán kamerou jak naslouchá, ptá se. Hranice mezi realitou a fikcí ruší také kameraman a zvukař, kteří jsou v některých záběrech. Dokument reflektuje samotný vznik dokumentu. Sledujeme Sedláčka, jak je zpočátku nesvůj, čeká na Bělohradského, bojí se promluvit, aby neřekl hloupost. V komentáři nám také sděluje, o co se pokouší, v závěru uznává, že skepse Bělohradského vůči tomuto pokusu byla na místě. Přiznání stylizace vede k pojmenování tvůrčího procesu: „Teď jako bysme měli točit tu tvoji neformální, lidskou stránku.“ Vedle zachycení názorů Bělohradského je dokument cenný také otevřeným přiznáním se autora, že nedokáže být Bělohradskému rovnocenným partnerem. Sedláček se nedělá chytřejším než doopravdy je, proto natáčí také mladého filozofa Martina Škabrahu v dialogu s Bělohradským. Funkčně jsou užity úryvky z pořadů, ve kterých filozof vystoupil – nejsou jen efektními vstupy a předěly, ale doplňují to, o čem je v dokumentu řeč.

V roce 2007 se podobně přiblížil k Miloši Zemanovi (Miloš Zeman: nekrolog politika a oslava Vysočiny), se kterým rovněž strávil hodně času. Ve výsledku je povídání Sedláčka se Zemanem spíše monologem Zemana, témat spojených s politikou není příliš (přiznání selhání při výběru nástupce – Špidla i Gross se nepovedli), je přítomna spíše v druhém plánu. Absence jakékoli konfrontace, dotazů na Zemanovu politickou minulost je kompenzována prostřihy záznamů z politických debat, jednání, citáty z knihy Miloš Zeman – Jak jsem se mýlil v politice. Rovina politické minulosti je upozaděna, funguje jen jako několik více či méně zajímavých archivních záznamů (Stanislav Milota režírující Miloše Zemana, který mluví k davu) nebo citací, dokument by se bez ní obešel a mohl by fungovat jako vyprávění sečtělého muže, kterého má řada lidí zafixovaného jako člověka, který vnesl do politiky obhroublost. Dokumentu nelze upřít určité kouzlo, například když Zeman mluví o tom, že se diví, jak mohl dvanáct let v politice vydržet – a následně se zeptá: „Takže co, pustíme se do toho?“ Načež následuje odpověď: „My už natáčíme.“ Nejzapamatovatelnější je scéna zachraňování rejska uvězněného na lodi. Mohu parafrázovat slova Miloše Zemana: „Kdyby nic, tak tohle stálo za to.“

Pro tyto dva Sedláčkovy dokumenty je společná schopnost dostat se do bezprostřední blízkosti a získat svědectví lidí, pro které není zdaleka samozřejmé otevřít se novinářům/reportérům. To, co vytěží, může být pro některé diváky málo, protože Sedláček se netají svým okouzlením těmito osobnostmi (Bělohradský, Zeman, do jisté míry i Čuba) a nezatajuje, že jej v některých momentech tito lidé myšlenkově válcují.

Mezi Sedláčkovy dokumenty, které s odstupem času nestárnou, naopak se stávají cennějšími pro svou informační hodnotu, patří beze sporu trilogie Tenkrát.5 Tvůrci deklarovali, že je jejich cílem „zaujmout komplexním, analytickým pohledem ve stylu velkých dokumentů BBC, ve kterém by se měl snoubit náš subjektivní („dokumentaristický“) pohled s objektivními poznatky historiografie a dalších věd, které se tímto tématem zabývají.“  6 Na celém dokumentu je cenné vedle archivních záznamů právě to, jakým způsobem Sedláček spolu s Radimem Procházkou poskládali vedle sebe tyto tzv. „mluvící hlavy“ a co z výpovědí vzniklo. V prvním, stominutovém dílu, nahlížejícím nejen události roku 1989 očima lidí z jedné i druhé strany barikády (V. Havel, V. Klaus, P. Pithart, J. Ruml, S. Devátý, M. Jakeš, M. Štěpán, A. Lorenc a mnoho dalších), je jedním z témat demytizace Alexandera Dubčeka jako hrdiny Pražského jara 1968 či role Mariána Čalfy. Druhý díl (rovněž 100 min.) je pak založen na rozdílném vidění událostí kolem rozpadu Československé federativní republiky a zmapování poměrně nepřehledné situace. Do názorového střetu se s Vladimirem Mečiarem dostávají Václav Havel a Petr Pithart. Pro mladší ročníky jsou informace o rozpadu státu a hašteření politiků zajímavé.7 Otázka, jak to tehdy vlastně bylo, je zodpovězena ústy těch, kteří rozhodovali o budoucnosti společného státu. Třetí díl Tenkrát byl věnován letům normalizace.8

Asi nejpropracovanějším Sedláčkovým dokumentárním filmem z hlediska archivních materiálů a získaných rozhovorů s pamětníky je dokument, který Sedláček realizoval společně s Michalem Kubalem (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/blogy/michal-kubal/) – téměř dvouhodinový projekt V hlavní roli Gustáv Husák (1998) tyto prvky propojuje s úryvky ze čtených zkoušek a představení inscenace Martina Čičváka podle hry Viliama Klimáčka (Doktor Gustáv Husák: prezident vězňů, vězeň prezidentů). Funguje toto propojení v téměř dvouhodinové stopáži? Především díky hereckým výkonům, Emilu Horváthovi a Jánu Gallovičovi v roli Husáka, a vhodnému zasazení a délce úryvků dokáže udržet divadelní rovina pozornost diváka. Dokument mapuje osobní život a politickou kariéru Husáka. Podobně jako v případě Tenkrát se tvůrcům podařilo pro pořad získat řadu zasvěcených (např. Lubomíra Štrougala či Husákova syna).

Spolu se sociologem Janem Kellerem spolupracoval Sedláček na dvojdílném dokumentu Lesk a bída země České (2003), který se ČT ostýchala uvést už proto, že pojmenoval příčiny neúspěchu večerních zpráv ČT ve srovnání se zpravodajstvím TV Nova. V prvním dílu s názvem Hvězdy a hvězdičky se tvůrci zamýšleli nad fenoménem tzv. celebrit, které zplodila televize, ať už bavičů či moderátorů, ale také politiků. Věnuje se také fenoménu kapely Lunetic nebo osobnosti Terezy Pergnerové, u níž jsou (stejně jako u Lucie Bílé a Petra Novotného, který přispívá zajímavými postřehy) použity záběry sledující ve zkratce a retrospektivním pořadí její kariéru – v případě Bílé vypovídají o jejím vývoji a zkoumají zpěvaččinu potřebu sdělit národu své názory. Vedle plejády i dnes známých tváří (Martin Severa, Jan Rosák) se vynořují také tváře zapomenuté, jako Tonda Kacálek (TV3). Své názory na mediální situaci prezentují vybraní odborníci, např. mediální analytik Milan Šmíd nebo politolog Ladislav Cabada. Záběry, jak se spolu „baví“ Rosák s Jandou a přitom se navzájem neposlouchají a každý jede své vlastní téma, nemají daleko k absurdní komedii. Druhý díl – Ideální svět – je zaměřen na strategii reklam (reklamy na vodu, děti v reklamě), máme možnost nahlédnout do samotného procesu od vzniku nápadu po způsob realizace, a bulvární periodika (čte je někdo, nebo si jen prohlíží obrázky?). Oba díly příliš nezestárly, situace se za ta léta zas tolik nezměnila.

Další oblastí, v níž se Sedláček na poli dokumentů pohybuje, jsou cykly  Štíty království českého a naposledy Česká paměť, jež se věnují místům a jejich významu v dějinách. Zejména Štíty jsou výrazným počinem, který zajímavým tématem i provedením přitáhl diváky. Zde Sedláček přepouští své místo herci Jaroslavu Pleslovi jako zvídavému laikovi, který je partnerem archeologa Tomáše Durdíka a vyptává se jej, nahrává mu. Seriózně, ale nenudně pojatý cyklus o historii českých hradů poutavě objasňuje laikovi méně známé stránky historie. Cyklus Česká paměť disponuje pouze 2–3minutovou stopáží na jeden díl (Štíty měly 26 minut), jde tedy o šoty, které co nejvýstižněji charakterizují dané místo a jeho historii (kde, kdy, kdo). Sedláček přispěl rovněž dvěma díly do cyklu Příběhy domů.

Boj proti dokumentaristovi v sobě9

Mnohé už bylo napsáno o Sedláčkově dokumentárním přístupu při tvorbě hraných filmů, jisté je, že se mu tato zkušenost velice hodila při mapování prostředí a charakterů v jeho debutovém filmu Pravidla lži (2006) o terapeutické skupině, do níž přichází nováček, který v komunitě nikoho nezná, ale někdo možná zná jeho. Natáčení probíhalo v autentickém prostředí němčické komunity. Film byl natočený za 21 dnů. Před natáčením herci strávili povinně 2 dny v komunitě se skutečnými klienty.10 Je třeba zmínit, že při natáčení Pravidel Sedláček spolupracoval s dvojicí Matoušem Outratou (střih) a Petrem Koblovským (kamera), která jej provázela již při dokumentech a později v dalších hraných filmech.

Výchozí situace je jasná a známá z řady filmů. Nový člověk (Roman – hraje ho David Švehlík) vnáší mezi tváře, které se navzájem znají, určitý rozruch a celý film je vystavěn zejména na postupném odhalování jedné zásadní události, která spojila dva členy komunity. Otázkou by mohlo být, kdo je hlavní postavou Pravidel lži. Způsob propagace v době uvedení filmu do kin spíše naznačoval, že hlavní postavou je Langmajer – plakáty a bilboardy, stejně jako obal DVD vyobrazují právě jej jako centrální postavu, Švehlík zcela chybí. To je zřejmě dáno také popularitou Jiřího Langmajera, který byl z herců ve filmu nejznámější. Logicky by jí měl být Roman, ale stejný prostor si pro sebe krade Jiří Langmajer v roli Milana. Otázkou je, zda je neujasněnost protagonisty problémem. Myslím, že ne.11 David Švehlík je znevýhodněn tím, že ztvárňuje víceméně nevýrazného slušňáka (i když kšefty s drogami z něj hodného hocha nedělají) a divácky mnohem vděčnější roli hajzla ztvárňuje již zmíněný Jiří Langmajer. Jejich „protihra“ funguje, zejména Langmajerova hra očima je nesmírně působivá.

Od úvodních scén si snímek udržuje hutnou atmosféru. Punc dokumentárnosti dodávají předzávěrečné titulky, stručně popisující další osudy jednotlivých hrdinů. Před úvodními titulky jsou scény retrospektivy. Vedle vážných témat film disponuje také humorem, který nese například komická figura Franta (Josef Cisár) – kterého sledujeme třeba ve flashbacku, kdy hodí do výlohy dlažební kostku, která se odrazí a rozbije mu hlavu. Ztvárnění postav je věrohodné a naštěstí se podařilo jednotlivé figury odlišit typově, menší prostor mají ženské postavy.

Sedláček měl do Pravidel lži prakticky nulovou zkušenost s prací u hraného filmu (nepodílel se jako asistent režie nebo pomocný režisér na jiných filmech), to mu ale nebylo překážkou a dokázal velmi typově přesně obsadit všechny role v té době méně známými tvářemi vynikajících divadelních herců. Dvě role psal hercům přímo na tělo – Jiřímu Langmajerovi a Kláře Issové.12 Issová má poměrně nevděčnou a nezajímavou roli terapeutky Moniky. Stejně jako Zdenek (Martin Stránský) nemá její postava prehistorii, která by byla divákovi prezentována ať už pomocí flashbacků, nebo prostřednictvím dialogů. Na rozdíl od Moniky je ale Zdenek zajímavý tím, jak rázně jedná. Zmíněné flashbacky přibližují zážitky, které postavy prožily před příchodem do komunity, flashbacků je užito také k postupnému odkrývání příběhu Romana a Milana. Z hlediska vizuální stránky nejvíce zaujme ruční kamera ve scénách, kdy se hlasuje o Milanově setrvání v komunitě.

Po právu Sedláček získal Českého lva za nejlepší scénář. Kromě výběru a vedení herců je to právě zvládnutí několika linií příběhu a z velké části uvěřitelné dialogy, co film vyzvedává vysoko nad průměr.

Ve svém dalším filmu Muži v říji (2009) se Sedláček posunul od vážného tématu ke komedii s vážnějším podtextem. Do moravské vesničky Mouřínov nechává přijet politiky z Prahy a rozpoutává show, která má za cíl přimět je k postavení silnice, která v Mouřínově končí. Grandiózní příjezd premiéra a ministra zemědělství doprovází přiléhavá píseň žen ve stejnokrojích: „Všeci sa ptajů, kemu to hrajů, aj, to panu premiérovi. Nic sa neptajte, enom mu hrajte, však vy neco dostanete. On není bez gatí, on nám to zaplatí, on není bez gatí, on nám to dá.“ Herecké mistrovství Igora Bareše se projevuje nejen v sebejistých a zároveň lidových gestech, ale  také v mimice a drobnostech (natěšené polknutí při čekání na slivovici, schramstnutí koláčku) je jeho výkon precizní. Vedle lobbistické linie sledujeme vztah Františka Plesla (Jaroslav Plesl) a Evy (Eva Vrbková). Za jednu z nejabsurdnějších a zároveň nejpůsobivějších scén považuji moment, kdy Franta zapne kolotoč, který mu starosta nechce povolit. Spolu s Evou se veze na kolotoči, do čehož zaznívá hudební motiv, který se vrací ve scénách s touto dvojicí – a najednou se koník utrhne a spolu s Evou spadne na zem. Paradoxně nedlouho poté přichází starosta, který oznamuje Frantovi, že si kolotoč může vyzkoušet v sobotu na náměstí, bude tam hodně děcek…

Příběhem se proplétá jako pomyslný komentátor blázen Dan (Petr Váša), kterého není s to polapit dvojice policistů a který vidí víc než ostatní – viz scéna, kdy se lidé přemění na křepčící divochy a divošky. Ve filmu se umně pracuje se změnami nálad, kdy v jednu chvíli Sedláček „přepne“ film jakoby na horor použitím subjektivního záběru postavy blížící se v noci k domku u lesa13  a vzápětí dokáže vytvořit magický moment tím, že zvýrazní cinkání lustru (jemně se pohybujícího v záběru) nediegetickým cinkotem. Ve filmu je několik vyloženě komických a divácky vděčných scén, jako je ta s autem na vlakovém přejezdu. Muži v říji jsou zároveň filmem plným drobností, což umožňuje objevovat v něm při pozdějších zhlédnutích další zajímavé detaily.

Největší z Čechů (2010) natočil Sedláček poté, co mu byla zamítnuta žádost o grant na dokudrama o Jiřím Čunkovi. Jde o malý velký film, který je vlastně jen tak trochu převlečená realita, což si lze uvědomit ve scénách zasedání grantové komise, kdy na chodbě čekající Pavel Göbl (Pavel Göbl) jde žádat o grant na komedii z prostředí squashe, přičemž ve stejné době, jako šli do kin Sedláčkovi Muži v říji, zabodoval hloupou romantickou komedii odehrávající se na golfových hřištích – Veni, vidi, vici. Sedláček vkládá do úst postavě režiséra (Jaroslav Plesl) svá slova o tom, že má rád člověka, ale nesnáší lidi jako dav – a tak fascinován natáčí rekordmany a ukazuje, v jak bláznivém světě žijeme. Roadmovie je plné absurdity a sedláčkovského humoru vycházejícího z dokonalého odpozorování životních situací a jejich přenesení do filmu. Vrcholnou scénou je ráno po demolici hotelového pokoje kameramanem (Jiří Vyorálek) a zejména suché hlášky majitele hotelu. Hlášky z filmu by klidně mohly zlidovět, pokud by tedy film vidělo víc než pár tisíc lidí.

Největší z Čechů nabízí celou řadu zajímavých postav. Majitelem agentury Dobrý den, která si zaplatí natočení dokumentu o rekordmanech, počínaje, samotnými rekordmany konče. Vedle skutečných rekordmanů dostávají prostor ukázat své kvality herci – a jsou zcela přesvědčiví. Hranice mezi hraním a nehraním se stírá například ve scéně s vazačem slámy (Igorem Chmelou), ve filmu zůstala scéna, kdy na jeho sugestivní líčení reaguje režisér smíchem, který se snaží zadržet, ale nakonec se mu vysměje do obličeje. Přímkou života je kruh, jak říká jedna z postav. A kruhovou strukturu mají také Největší z Čechů. U grantové komise příběh začíná (téměř) a tam také končí (posléze přichází na řadu Wabi Daněk). Sedláček dokázal s minimálním rozpočtem natočit film kvalitou srovnatelný s Muži v říji – je patrné, že k tomu, aby odvyprávěl svůj příběh, mu stačí kvalitní herci a scénář – podle něj se tentokrát moc nejelo. Nicméně divácky si snímek vedl ještě hůře než jeho předchozí dva filmy. Za úvahu by stálo, jakou roli v tom sehrála propagace – domnívám se, že trailer i plakát k přilákání diváků do kina výrazně nepomohl. Na druhou stranu snímek je natolik osobitý, že skutečně není tzv. pro všechny.

Jinak tomu může být se snímkem Rodina je základ státu, který nejen že má efektní trailer14, ale také vychází divákovi asi nejvíce vstříc. Jedná se rovněž o Sedláčkův film s největším rozpočtem (kolem 20 mil. Kč), který je asi nejvíce filmový v tom, že naplno využívá zvuků a ruchů, širokoúhlého formátu, moderních digitálních technologií. Jeden z diskutabilních momentů v souvislosi s již zmíněnou diváckou vstřícností je scéna se dvěma policisty, jež ztvárnili Marek Taclík a Jan Budař. Jakmile se objevili v záběru, publikum se začalo automaticky smát, stejně tak všemu, co řekli. Zkusila jsem si stejnou scénu představit s neznámými či méně známými herci. Lidé by se replikám zasmáli i tak – dva policisté, kteří poučují, můžou sklidit asi jenom smích. Každopádně dva policisté, které hrají dva velmi známí herci, to je návod na zaručený úspěch u diváka. Scéna v závěru filmu s jiným policistou (Marek Daniel) byla vlastně do značné míty protikladem. Vyznění mohlo být komické, ale v kontextu předchozího děje a zejména díky hereckému ztvárnění scéna nepůsobila směšně. Abych se dostala k tomu, v čem pro mě Rodina naopak fungovala15 – byly to Sedláčkovy „zcizováky“ (např. socha Krištofa Kintery na dvorku), hudební složka (včetně úvodní písně Lenky Dusilové a závěrečné Karla Kryla), herecké výkony, ačkoli mám problém s podehráváním, nevěřím, že by se lidé mohli bavit ve vypjatých situacích tak dlouho tak klidně (jako v úvodní scéně, kdy vyšetřovatelé vyslýchají protagonistu). Ale ano, v Sedláčkově světě to tak je a proč to nepřijmout… Jsou to víceméně maličkosti, které mi občas narušily jinak silný divácký zážitek. Film nabízí řadu výborných scén, tragi i komických, naštěstí nepodlézá většinovému vkusu, přesto je podle mě zcela přijatelný pro mainstreamové publikum. Tak tedy přijďte. (nezamýšlená PR vsuvka)

Svým televizním filmem Sráči (2011, ČT Ostrava) podle scénáře Zdeňka Zapletala vytvořil Sedláček svéráznou variaci krimi. Všichni mužští protagonisté jsou sráči, jen někteří větší. Ve filmu na začátku figurují dvě dvojice – kriminalisté Dan (Jaroslav Plesl) a Martin (Jiří Bartoška), kteří vybírají výpalné v ruských barech, a zloději Zidan (Jaromír Dulava) a Luky (Robert Mikluš). V průběhu se postavy zajímavým způsobem vlivem okolností přeskupí a na konci zůstavají naživu jen dva, pro které je všechno vlastně stejné jako dřív. Vizuálně je film pečlivě prokomponován již od úvodních titulků, které tepají v rytmu písně Radka Pastrňáka do záběrů Třineckých železáren. Přepálený obraz zajímavě kontrastuje s oprýskanou třineckou realitou a podtrhuje krásně barevné bary a herny s automaty. Později v záběrech z jeřábu vidíme továrny, hotely, ostatně také jeden z rozhovorů Dana s Martinem se odehrává na střeše hotelu, kamera kolem obou při dialogu krouží, abychom posléze pozorovali dvojici z dálky stovek metrů. Vysoký kontrast obrazu někdy připomíná reklamní estetiku – například ve scéně u Martina doma (viz obrázek), která vyjadřuje zdánlivou panující idylu.

Sedláček si zjevně s divákem rád pohrává. Tohle není seriózní krimi, ale vyobrazení dost divné reality, reality po česku (nebo chcete-li: po slezsku). Stejně jako v Rodině jsou muži nuceni udržet si finanční standard přinášený rodině, který jejich manželky přijaly za samozřejmý. Prostředky, které k tomu využívají, sice jejich ženy tuší, ale nebouří se. Akční scény ve filmu jsou vyvedeny v duchu celého filmu. Nejprve přepadení pošty s nekonečně dlouho zkoprnělou paní za přepážkou bylo údajně inspirováno kamerovým záznamem ze skutečného přepadení16, dále pak střelba a následné výpovědi svědků, kteří nic neviděli, ale ví přesně, jak se vše seběhlo, a jsou ochotni vypovídat. Groteskní vyšetřování Dana (Ten se inspektora rozčileně ptá: „Takže ta mrtvola vystřelila pětkrát na mě? To je blbost!“, odpovědí je mu klidné: „Kdybyste znal zákon (…), tak víte, že to blbost není.“).A na závěr naprosto groteskní přestřelka a pocit, že takhle se to asi opravdu ve skutečnosti děje. AntiHollywood.

Co dál?

4. září bude na ČT2 uveden první díl z dokumentárního cyklu Heydrich – konečné řešení, na kterém se režijně podílel také Robert Sedláček. V další zajímavý počin může vyústit spolupráce na televizních dokudramatech popisujících zásadní okamžiky české historie 20. století, které připravuje s historikem Pavlem Kosatíkem „o setkání Beneše a Emanuela Moravce po Mnichovu, o setkání Gottwald – Beneš poté, co padla poslední demokraticky zvolená vláda v únoru 1948, či o setkání Gottwald – Slánský poté, co zjistí, že Stalin chce hlavu jednoho z nich“.17 Mezi osobnostmi, o kterých by Sedláček chtěl natočit dokument, jmenoval Tomáše Durdíka a Jana Kellera, tedy muže, se kterými spolupracoval na svých předchozích dokumentech.18

Mezi připravovanými celovečerními filmy figuruje akční komedie, podle slov režiséra něco jako Muži v říji 2, v produkci Jaroslava Boučka.19 Potenciál oslovit širší publikum má pokračování Dědictví aneb Kurvahošigutntág, které by měl Sedláček dopsat spolu s autorem scénáře Bolkem Polívkou20 nebo Půlnoční běžci Zdeňka Zapletala po 30 letech. Asi nejambicióznějším projektem, alespoň z hlediska finančního vkladu (půjde zřejmě o koprodukci), je připravované historické drama Fagus (http://vimeo.com/17259830), které by mohlo přijít do kin v roce 2014.21

Zmiňované projekty svědčí o tom, že se Sedláček drží svých oblíbených témat a neupouští od své snahy vyjadřovat se hranými filmy k současnosti (i skrze paralely s minulostí, jak tomu bude ve filmu Fagus). Zároveň bude zajímavé sledovat, jak bude Sedláček testovat diváky a do jaké míry bude ochoten se jim přizpůsobit; v tom udělal první a zcela vědomý krok filmem Rodina je základ státu. Bude dělat hodně ústupků, nebo si dříve diváci zvyknou a přijmou jej?

Odkazy

Trailery k Sedláčkovým filmům:

Pravidla lži

Muži v říji

Největší z Čechů

Rodina je základ státu

 

 

Filmy R. S.

Hrané filmy (scénář R.S., pokud není uvedeno jinak)

Sráči (ČT, 2011, sc. Zdeněk Zapletal)

Rodina je základ státu (2011)

Největší z Čechů (2010)

Muži v říji (2009, nám. Martin Trnavský)

Pravidla lži (2006)

 

Dokumenty – výběr (vše ČT, scénář R.S., pokud není uvedeno jinak):

Česká paměť (2010) – 20 dílů

V hlavní roli Gustáv Husák (2008, sc. s Michalem Kubalem)

Příběhy domů: Kolektivní soukromí ve Zlíně (2008) – část z dokumentárního cyklu o domech

Miloš Zeman: nekrolog politika a oslava Vysočiny (2007)

Štíty království českého (2007) – 20 dílů

Příběhy domů: Pohled kláštera (2007) – část z dokumentárního cyklu o domech

Cesta (k) moci (2006)

Slovensko na křižovatce – Mikiho cesta (2006)

Václav Bělohradský: nikdo neposlouchá (2004)

Dlouhá kocovina (2003)

Děti okamžiku (2003)

Leska a bída země České I, II (Hvězdy a hvězdičky, Ideální svět) (2003, sc. s Janem Kellerem)

Tenkrát 3 –  Husákovo ticho (2002, sc.+r. s Radimem Procházkou)

Tenkrát 2 – Šance pro Slovensko (2000, sc.+r. s Radimem Procházkou)

Tenkrát (1999)

František Čuba: slušovický zázrak (1999, sc.+r. s Radimem Procházkou)

Východ (1998) – FAMU

České porno (1997)