Hypnotický flirt s mainstreamem

Filmy sedmatřicetiletého maďarského autora Benedeka Fliegaufa jsou z těch, které rozdělují. Ať už se jedná o trojici formálně nejradikálnějších snímků z let 2003-2007 – magická a hypnotická díla Houština (Rengeteg), Dealer a Mléčná dráha (Tejút) – či krátké experimenty, jakým je třeba Hypnos z roku 2003, vždy k nim lze přistupovat rozdílně, tu s nepochopením či předsudky o artových experimentech, tu s nadšením a nekritickým obdivem Fliegaufova vizionářství.

Filmař, který zpočátku kráčel ve stopách svého učitele Bély Tarra, jehož snímky jsou známy dlouhými záběry, pohyblivou kamerou a důrazem na atmosféru dění, především snímkem Mléčná dráha (oceněném na festivalu v Locarnu) objevil údajně nový filmový druh – ambientní film. Samotný snímek je ale částečně statickou podívanou, v níž jistě dochází k dynamickému propojení pozoruhodné zvukové stopy, mixující přírodní a mechanické ruchové struktury, s vysoce stylizovanou inscenací deseti mikropříběhů všedního dne, odehrávajících se v budapešťském okolí. Přísný charakter konceptu, využívajícího statickou kameru, však klade na diváka nároky jako každá videoinstalace v galerijním prostoru – v případě nepohodlí a časové tísně je snadné překročit k dalšímu objektu, či jednodušše odejít s myšlenkou, že dílo ukazuje „pořád to samé“. Fliegauf se však nepochybně vyslovil originálním způsobem k jednomu z podstatných trendů dneška, jímž je tendence setřít hranice mezi klasickou narativní kinematografií a videoartem.

Především z těchto důvodů byl mezi filmovými fajnšmekry dlouho očekáván jeho nový snímek Lůno (Womb), který se objevil již loni na festivalu v Locarnu. Pro tuto skupinu diváků, soustředících se u filmu především na styl, je pak Fliegaufova moderní pohádková sci-fi, drama s poselstvím o nemožnosti falešného zdvojení citů, jistým krokem zpátky. Lůno je však zároveň gestem touhy po širším publiku, autorským flirtem s mainstreamem, jenž sází na přístupňější vyprávění a tematickou atraktivitu. Rebecca (Eva Green známá ze Snílků [The Dreamers, 2003], Casina Royale [2006] či předloňských Trhlin [Cracks, 2009]) se na hranici dospívání seznámí se zrzavým chlapcem Thomim (v dětském věku Tristan Christopher, v dospělosti televizní herec Matt Smith). Než opustí s matkou Evropu a vydá se na několik let do Tokya, přeroste jejich nevinný vztah v lásku, jež ji poté přivede zpět do neúrodné, magicky pusté oblasti u Severního moře, kde se tehdy potkali. Thomi zde žije stále; vzájemné sbližování po letech však trvá jen několik dní, než do jejich společného osudu tragicky zasáhne autonehoda a Thomas umírá.

Příběh se ovšem odehrává v nejasných souvislostech blízké (alternativní) budoucnosti, kdy je možné si blízkého člověka znovu naklonovat a nechat jej podruhé vstoupit na svět vlastním lůnem. Rebecca tedy vychovává „svého“ Thomiho jako nová matka a zároveň jej obklopuje citem ženy připoutané k osudové lásce. Thomas nic netuší.

Fakt, že prapodivné a diskutabilní rešení má složitý dopad nejen na nový vztah mezi Rebeccou a Thomasem, ale i na jejich okolí, způsobuje řadu dramatických scén, z nichž se film snaží ve své druhé části čerpat napětí. Projevuje se žárlivost, podvědomé tíhnutí k tělesné blízkosti, psychologická nejistota ze strany matky. K vytvoření skutečného dramatického efektu však snímku chybí jistá dávka soustředěnosti a pokud je divák aspoň trochu schopný o vzniklém stavu přemýšlet, nemusí mít větší problém odhadnout, kam se děj povine dál.

Fliegaufova práce je bohužel svou podstatou jen pozvolnější verzí tradičního hollywoodského vyprávění – všedně se zde zachází se střihem, rozzáběrováním scén, klenutím dramatického oblouku i herectvím. Byť si snímek uchovává tajemství a hypnotický efekt díky umírněnému temporytmu, čpí z něj naivní nápodoba zkratkovitých historek žánrových filmů. V rámci rychlých posunů v ději film redukuje vlastní otázky, paradoxy a nadnesené hrozby na tezovité skicy. Dialogy jsou strohé, vytvoření reálného dojmu (nevidíme takřka nic z designu budoucnosti) je věnována malá pozornost a jasné body se ztrácejí. A tak celý film působí spíše jako vize – sen odehrávající se v nejasných konturách a představách o budoucím světě, v němž se projevuje plošnost, nahodilost jednotlivých dějových událostí a vše se nese v jednotné rovině stylizované závažnosti bez úkroku k vtipu, uvolnění, rozradostnění. Že by takto vypadal svět za několik momentů? Nadnárodní charakter Evropy je zcela sjednocen a všude, i na severním pobřeží Německa, zní jedině angličtina; kontrastem zádumčivosti lidí je móda pestrých vzorovaných svetrů; lidé, vlastnící teňounké lehké laptopy, se vracejí do dřevěných chatek a do pustiny k přírodním živlům, za větrem a mořem…

Tak jako sen je film zahalený onou podivnou dávkou magie, především prostřednictvím ambientních zvukových kulis. Atmosféra proto dovede diváka proměnit, omámit i uspat: při sledování mysl dílo prožívá, ale až se rozsvítí v sále, jako po probuzení mozek urychleně zapomíná detaily i celou osu dění a sen se ztrácí. Možná je tedy Lůno filmem na jedno použití, ale určitá jeho originalita přitom vybízí k doporučení, že stojí zato se do této vize pohroužit.

Tato neobvyklost je zřejmě na Fliegafuově díle nejcennější. Byť je nutné si k Lůnu trochu hledat cestu, diváka může uklidnit vědomí, že filmař při své tvorbě činí vlastně totéž – že jeho touha vyzkoušet nové metody a třeba i vklínit experimentální prvky do tradičního vyprávění je stále nezlomná. Domácí Fliegaufovy snímky pojí rovněž jen menšina společných bodů, vždy jde o určitý posun, originál. A snad právě tato univerzalita může být tvůrcovou devízou: někteří filmaři točí stále tentýž film, Benedek Fliegauf se s každým titulem převtěluje v tak trochu jiného režiséra, s jinými ambicemi i prioritami. Pokud Lůno, jež se kromě představení v sekci Cinepur Choice na LFŠ na žádný z tuzemských festivalů současné tvorby neprodralo, povede při uvedení v české distribuci k diváckému zájmu, cíl maďarského solitéra, jenž se právě účastní pražského Fresh Film Festu jako porotce hlavní soutěže, zřejmě bude splněn.

Womb

Scénář a režie: Benedek Fliegauf

Kamera: Péter Szatmári

Hudba: Max Richter

Hrají: Eva Green, Mat Smith, Tristan Christopher, Lesley Manville, Peter Wight, Hannah Murray, Ruby O. Fee a další.

Německo, Maďarsko, Francie, 2010, 111 min.

Česká premiéra: 18. 8. 2011 (Artcam)

Zdroj obrázků: www.artcam.cz, www.womb-film.de