Zde se nacházíte: 25fps » TV » Kterak jsme osvobozovali Irák

Kterak jsme osvobozovali Irák

SERIÁL – 11. ZÁŘÍ 2001: Generation Kill – JANA JEDLIČKOVÁ –


Válka bývá oblíbeným tématem jak ve světě literatury, tak ve světě filmu. V televizi dominuje především jako součást faktuální tvorby, jak zpravodajské, tak publicistické. V oblasti fikčního seriálu ale často naráží na problém samotné věrohodné konstrukce válečného prostředí a proto se jako hlavní téma využívá zejména u méně rozsáhlých projektů, především u minisérií. Jako vedlejší téma či motiv se ale objevuje také v celé řadě proslavených, známých nebo dávno zapomenutých televizních děl, kde více méně tvoří kulisu (někdy podstatnou více, někdy méně) a pomyslný prostor pro dramatizaci děje a charakterizaci postav. Mezi takové seriály a série patří např. americké Army Wives, The Unit, Combat Hospital nebo např. sci-fi Battlestar Galactica, britská detektivní série Foylova válka a mnoho dalších.  Jednou ze zářných výjimek válečného televizního dramatu, které ne náhodou připomíná surový záznam z první linie války v Iráku známé jako Operace Irácká svoboda, je americká sedmidílná minisérie kabelové stanice HBO Generation Kill.

Elita zabijáků

Seriál je televizní adaptací stejnojmenného bestselleru (a prvního ze série článků pro časopis Rolling Stone nazvaného The Killer Elite) amerického novináře Evana Wrighta, který strávil na jaře 2003 tři týdny s 1. průzkumným praporem námořní pěchoty Spojených států, jenž se účastnil první fáze okupace Iráku. Srdcervoucí líčení heroického osvobozování zbídačené země nebojácnými a přívětivými americkými armádními jednotkami ale budete čekat marně. Pryč jsou romantické představy o osvobozování nevinných civilistů, ty tam jsou iluze o daru demokracie, který má spasit Iráčany. Generation Kill se hrdě řadí mezi ty seriály a série, které se zdařile vezou na vlně zpochybňování velkých mýtů zvaných objektivní historie, byť sama zprostředkovává dějinné události před „pouhými“ osmi lety. Sice ji to nečiní o nic více „objektivní“ než jiné televizní a filmové projekty, zato ovšem poskytuje skrze narativ, postavy a stylové ztvárnění o trochu uvěřitelnější verzi války, než které se nám dostává v některých konzervativnějších televizních a filmových projektech (Army Wives1 počínaje, Combat Hospital2 konče).

Série začíná přípravami mariňáků na nadcházející válečný konflikt, který je sice na spadnutí, nicméně oficiálně se k jednotce zatím žádné informace o začátku války nedostaly. Nejdůležitějšími událostmi v kuvajtském táboře jsou nedodané baterie potřebné do zařízení na noční vidění, ztracené mapy bojových oblastí, soutěž o nejlépe vypadající knír a v neposlední řadě bleskově se šířící fáma o smrti J. Lo. Z několika desítek postav se narativ poměrně rychle zaměří na cca 6–10 pravidelně se objevujících charakterů, z nichž dominuje zejména postava seržanta Breda „Icemana“ Colberta v excelentním podání tehdy ještě (mimo Švédsko) poměrně neznámého Alexandera Skarsgårda ((Skarsgård v témže roce (2008) začal účinkovat v dalším seriálu HBO, True Blood: Pravá krev, který je pravděpodobně průlomem v jeho zahraniční kariéře)), jeho navigátora Joshe Raye Persona (James Ransone), poručíka Natea Ficka (Stark Sands), svalnatého a kultem těla posedlého seržanta Rudy Reyese, který si v minisérii zahrál sám sebe, kapitána Davea McGrawa alias Kapitána Ameriku (Eric Nenninger) a v neposlední řadě také samotného Evana Wrighta v podání Lee Tergesena, proslaveného zejména v USA hlavní rolí ve vězeňském dramatu Oz. Právě Wrightova postava pomyslně rámuje celé vyprávění 1. praporu a jeho cesty za osvobozením Iráku. Novinář se po sérii několika úsměvných událostí a svou účastí v každé byť sebenebezpečnější akci postupně zařazuje mezi členy praporu. Ačkoli vždy tak trochu vyčnívá, stává se právě pro svou všudypřítomnost a zvědavost jedním z členů pomyslné mariňácké rodiny. Jedna z mnoha hlášek Breda Colberta završí Wrightovu iniciaci slovy: „Viděli jste někdy většího vola? Ty mezi nás skvěle zapadneš!“. S netypickými válečnými hrdiny se pak loučíme krátce poté, co „pisálek“ Wright po několika týdnech odlétá pryč. Ačkoli je Wright důležitou postavou, která ve své podstatě vypráví příběh oněch mariňáků, ocitá se v Generation Kill na okraji dění. V jeho popředí jsou právě Colbert, jeho muži a nadřízení, od sympatického poručíka Ficka, který je patrně jediným „klaďákem oficírem“, přes klišoidního Kapitána Ameriku a neschopného kapitána Pattersona (Michael Kelly) až po „Kmotra“ podplukovníka Ferranda (Chance Kelly).

Američtí bojovníci

Generation Kill je vpravdě válečnou minisérií, která zprostředkovává bojový konflikt z první linie. Díky zdařilým efektům, skvělému hereckému obsazení a stylu natáčení nemá divák sebemenší problém uvěřit iluzi novodobé války. Ta se neodehrává v boji muže proti muži, ani během dlouhého čekání v zákopech, ale v případě onoho průzkumného praporu povětšinou v plátěných humwee, terénních vozidlech, která jsou sice efektivní, ale také lehce postradatelná. Aneb, jak pravil desátník Ray Person: „Proč by měla armáda posílat do přední linie tanky za miliony dolarů, když tam může nejdřív poslat plechový autíčka“. To, co zachytil Wright ve své knize a co se podařilo dle ohlasů vůči minisérii přenést i do televizního zpracování, je absurdita války samotné. Okupace, která konečně po několika týdnech dostává své jméno – Operace Irácká svoboda, válka, kde vojáci nemají dostatečné zásobování, ale oplývají neschopným velením, konflikt, ve kterém má být zabíjení vykoupeno touhou alespoň trochu pomoci, leč pomoc je velením zakázána, protože na ni není podle plánu čas ani prostředky, zbytečné operace, které ohrožují nejen život civilistů, ale i vojáků samotných, jelikož podplukovník usiluje o povýšení… Jestliže řada filmů a televizních pořadů pracuje s obrazem vojáka jako odpovědného „bojovníka“, znalého a ctícího řád, plnícího rozkazy, avšak schopného dle vlastního svědomí v případě potřeby zasáhnout, Generation Kill přichází s trochu odlišným obrazem. Mariňáci, jednotka elitních zabijáků, jsou muži, kteří znají své místo a plní rozkazy, to jim ale nebrání v tom, je tiše nebo za zády velení zpochybňovat a pohrdat jimi. Cynismus, černý humor, homoerotika, sexuální a rasistické narážky a sem tam nějaká ta nedisciplinovanost jim pomáhají přežít tam, kde by nikdo jiný nechtěl být. Doma je většinou nic zářného nečeká, znají a cítí se relativně bezpečně právě ve svých humwee. Podle svých slov se nebojí muhadžínů, horší je pro ně velení. Když je ostřeluje nepřátelská palba, ví většinou přesně, kdy si ještě mohou dovolit procházet se kolem aut nebo se za ně skrýt a kdy už to není bezpečné. Když zabijí džihádisty, není to problém. Byli k tomu vytrénováni, očekává se od nich, že budou zabíjet. Problém většinou nastává tehdy, když se setkají s civilisty. Alespoň u oněch antihrdinů, které diváci a divačky sledují v Generation Kill.

Sympatie s civilisty a „nepráví“, které jim některé postavy způsobují – ať už Kapitán Amerika hledá mezi mrtvými Iráčany červený baret, zabavuje kalašnikov či zabíjí střelbou z humwee neozbrojené civilisty, nebo když tlumočník Meesh (Nabil Elouahabi) okrádá válečné uprchlíky o jejich jediné cennosti – způsobují, že ačkoli je nám jako divákům a divačkám neustále bráněno ve slepé sympatii a ztotožnění se s hlavními postavami, alespoň s některými z nich svým způsobem soucítíme a chápeme je už během prvních dvou dílů. Generation Kill nemá jednoznačné hrdiny, ani jednoznačné padouchy. Má však oběti okolností a vojáky, kteří nejsou vždy připraveni na to, co je na ně nachystáno. I desátník Trombley (Billy Lush), podle slov ostatních debil a psychopat, který vyrůstal na videohrách, v důsledku čehož trpí sníženou citlivostí vůči násilí a smrti, má moment přinejmenším nemilého překvapení, když zjistí, že jeho střelba na domnělé hadžie, při které podle prvního odhadu umřeli „jen“ dva velbloudi (později připomenutí jako jediné živobytí irácké rodiny), ve skutečnosti smrtelně poranila dva malé chlapce. Několik incidentů s (velením nepřiznaným) omylem vybombardovanými vesnicemi zabydlenými jen ženami a dětmi jsou první z mnoha událostí, které vojákům stírají úsměv z tváří a nutí je revidovat svoje představy o válce, kde budou střílet „zasraný Saddámovy hadžie“. Odkazem k jisté deziluzi je závěrečná scéna minisérie, kde Colbertovi muži sledují film, který natočil během cesty Irákem jejich kamarád. Válka jako spektákl, smrt jako prvotřídní atrakce jakoby stvořená pro You Tube… válka skrze hledáček kamery je jen film, který budí adrenalin a odmítá odpovědnost. Po jeho opětovném promítnutí se ale všechny události, dávno zapomenuté nebo raději vytěsněné, znovu zhmotní na monitoru počítače a až na usmívajícího se Trombleyho nevydrží dlouhostopážní videoklip ani ten nejotrlejší válečník. (Ačkoli jak poznamenal seržant Colbert: „Nedělejme si iluze. Nejsme bojovníci. Jsme jen stroje na zabíjení“.)

Ad absurdum

Absurdita je tak utvářena z kontrastu několika složek: narativu samotného, hereckého jednání a dialogu (nezřídka vévodí cynismus a černý humor) a v neposlední řadě kontrastu vizuální a auditivní složky seriálu. Divák se tak často ocitá v situaci, kdy neví, zda je vhodné se smát či se zamyslet nad tragédií dané situace. Desátník Garza (Rey Valentin) např. kvůli nenasazenému podbradníku ztratí při noční jízdě hrbolatou krajinou svoji helmu. Po nahlášení situace se z humwee ozve: „A co chceš zahrát na pohřbu? … nezastavujem, Gabe, máme úkol“. Noční přestřelku přežije bez helmy, ráno je seřván důstojníkem za plýtvání americkým majetkem, helmu ovšem kvůli zásobování nedostává. Je tedy nucen najít alternativu. Několik dní bojuje ve střelbou poničené motorkářské helmě, ale nakonec se mu podaří ukořistit přilbu jednoho z vojáků Saddámovy gardy. Přesto není ani poté desátník v bezpečí, spřátelená americká jednotka ho málem zastřelí, když mezi „svými“ vojáky zahlédne přilbu Saddámova bojovníka.

Iluze války

Na iluzi skutečného válečného konfliktu odehrávajícího se před našima očima není těžké přistoupit i kvůli stylovému ztvárnění. Narativ pracující s momenty napínavé akce i „nudou“ moderních válek, která vzniká čekáním na nepřítele, je publiku předkládán skrze ruční pohyblivou kameru a krátké střihové sekvence. Výsledkem je dynamický obraz, který neruší ani ve chvílích, kdy se na obrazovkách relativně nic neděje. Kamera je neustále v pohybu a zachycuje v celku i detailu veškeré dění na scéně, od vybuchujících palem a fiktivních tanků kdesi v dáli až po mizející úsměvy na tvářích vojáků. V jednu chvíli přesně ukotvuje postavu do konkrétního místa a času, v druhou rádoby bezmyšlenkovitě kmitá od jednoho záblesku ke druhému a ztěžuje divákům a divačkám orientaci vytvářením důmyslného chaosu válečné vřavy. Za zmínku nepochybně stojí i absence hudby podporující patos a emotivně někdy až vydírající publikum. Generation Kill se spoléhá na ryze diegetickou zvukovou stopu, pracuje s ruchy a pokud se objeví píseň, pochází výlučně z úst mariňáků, kteří si pro potěchu a zkrácení jízdy humwee zpívají svoje vlastní verze dobových populárních písniček. Dokonalost je v detailu a u Generation Kill to platí dvojnásob. Minisérie, vznikající v Africe pod režijní taktovkou režisérky Sussany White (4 díly) a režiséra Simona Cellana Jonese (3 díly), je koherentní ve všech svých složkách, žádný díl není méně vyvážený než jiný. I úvodní a závěrečná titulková sekvence jsou ve zvukové stopě doprovázeny autentickým záznamem přenosů z vysílaček bojových jednotek, každý záznam korespondující s obsahem následujícího nebo končícího dílu.

Není pochyb o tom, že Generation Kill je dalším subjektivním záznamem jedné dějinné události. Svým stylovým a obsahovým provedením se však řadí k projektům, které ponoukají svá publika přinejmenším k pochybám o objektivních dějinách a velkých pravdách o statečných válečnících, kteří spasí svět. I když může fungovat stejně dobře jako „pouhá“ výplň volného času, fandové bezduchých stříleček a vojenských filmů přeplněných bojovou akcí si na své asi moc nepřijdou. Generation Kill se spíše podobá Vlajkám našich otců a Mariňákovi, než Spielbergovým verzím války a americkému válečnému mainstreamu 50. let.

 

Generation Kill

Tvůrce: David Simon, Ed Burns

Režie: Susanna White, Simon Cellan Jones

Scénář: Evan Wright, Ed Burns, David Simon

Knižní předloha: Evan Wright

Hrají: Alexander Skarsgård (Brad „Iceman“ Colbert), James Ransone (Josh Ray Person), Lee Tergesen (Evan „Pisálek“ Wright), Jon Huertas (Antonio Espera), Stark Sands (Nathaniel Fick), Billy Lush (Harold James Trombley), Pawel Szajda (Walt Hasser), Rey Valentin (Gabe Garza), Wilson Bethel (Evan „Q-Tip“ Stafford) ad.

USA, HBO, 2008, 1 minisérie/ 7 dílů, 65 min.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Army Wives jsou prozatím nejsledovanějším pořadem americké TV stanice Lifetime. Prime-timová soap opera odehrávající se na fiktivní vojenské základně v americkém Charlestonu se narativně zaměřuje zejména na manželky a manžele vojáků sloužících na misích v Iráku a Afghánistánu. Vojsko je sice ukazováno často jako konfliktní, nicméně spíše ve vztahu k americkým civilistům, kteří s ním denně přicházejí do kontaktu, ať už na samotné základně, nebo mimo ni. Vůči lidem z „nepřátelských“ národů jsou američtí vojáci plni porozumění a ochotni kdykoli a za jakýchkoli okolností pomoci. []
  2. Combat Hospital je dalším z řady nemocničních seriálů, odehrávající se ale v roce 2006 (první sezona je vysílána v letošním roce, seriál je vyroben v kanadské produkci) na území Afghánistánu, ve vojenské nemocnici. Členové armády jsou tu konstruováni stejně jako v již zmíněných Army Wives. []

Autor

Počet článků : 76

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru