Já, spravedlnost

KONCENTRÁČNICKÝ FILM – Já, spravedlnost (r. Zbyněk Brynych, 1967) – BARBORA HAMALOVÁ –

„Spravedlnost (lat. justitia) – mravní požadavek,

aby konání naše bylo ve shodě s právem.“

Ottův slovník naučný XXIII/911

V rozhovoru pro Rudé právo z dubna 1968 mluvil Zbyněk Brynych o válce jako o čase, který hluboce zasáhl celou jeho generaci a předznamenal její život. O čase, s nímž se musí vyrovnat. Tři filmy z války – Transport z ráje, …a pátý jezdec je Strach a Já, spravedlnost – pokládá za trilogii tohoto svého „vyrovnání“, která vyúsťuje filmem posledním. Transport z ráje je filmem o pasivitě; … a pátý jezdec je Strach filmem o sebevražedném úniku; Já, spravedlnost je příběhem, jehož hrdina je už schopný činu ve jménu „spravedlnosti“, potažmo ve jménu „lidstva“.

Film Já, spravedlnost vznikl podle románu Miroslava Hanuše, publikovaného krátce po skončení války. Scénář napsal Brynych společně s Milošem Macourkem a problému holocaustu se přímo nedotýká ani ho explicitně nezobrazuje. Jedná se o historickou fikci, vycházející ze známého „co kdyby…“. Co kdyby Hitler nezahynul, ale dostal se do rukou organizace, která mu chce oplatit všechno zlo, jež napáchal. A v jejímž čele stojí člověk jménem Harting, bývalý spolupracovník Hitlera, který na sebe bere břímě této spravedlnosti a ztotožní se s ní. Jedna smrt je pro Hitlera málo, zní jeho výchozí úvaha. Musí umírat desetkrát, stokrát, prožít nejrůznější formy paniky a předsmrtného strachu. A tak rozehrává s Hitlerem hru, v níž se Hitler dostává až pod gilotinu, aby byl v poslední minutě „zachráněn“ a znovu odsouzen prožívat podobný inscenovaný sled událostí.

Jenže Hitler je nemocen a Harting ho potřebuje udržovat při životě. Tak se dostane do hry český lékař, který se nápadně podobá osobnímu lékaři Hitlerovu. „Spravedlnost“ si neláme hlavu tím, že násilně zasáhne do života dr. Heřmana, který se jednoho rána vzbudí daleko od domova, i když v místnosti zařízené jako věrná kopie jeho domácnosti. Je donucen vstoupit do hry, předstírat Hitlerovi někoho, kým není. Až do chvíle, kdy pozná, jaká je to hra, a jako humanista Hitlera zabíjí – aby byl sám zabit.

Čapkovsky poctivý člověk pevných mravních zásad (film má vůbec blízko k čapkovské poetice) se tak stává svým osudem i činem soudcem samozvané spravedlnosti. A tady je vážné myšlenkové jádro filmu: spravedlnost musí být stejně tvrdá jako humánní, v každém případě musí jít ani ne o mstu, právě tady neplatí, že účel světí prostředky, že ve jménu spravedlnosti by bylo možno kupit nové křivdy a viny. Brynychův film odmítá ztotožnění spravedlnosti s jedincem či skupinou, který znovu připomíná, že spravedlnost v civilizované společnosti musí být objektivní.

Je otázkou, nakolik je toto „poselství“ překryto vnější atraktivitou děje. Ve filmech, které Brynychově Já, spravedlnost předcházely, postrádala filmová postava Hitlera lidskou tvář. Vystupoval zpravidla jako schematická figura zla a zvůle. Hitler, kterého v Brynychově filmu hrál herec Fritz Dietz, je prezentován v poněkud jiném pohledu. Sám autor snímku k tomu řekl: „Dali jsme si velkou práci, abychom prostudovali všechny dostupné materiály o tomto „géniovi průměrnosti“, nelze ho totiž věčně představovat jako karikaturu. Pokusili jsme se vidět svět jeho očima, jeho pseudofilozofií, jeho průměrností. V drobnostech jsme se pokusili i zaznamenat něco z jeho lidské podoby. Je to spíše Hitler v županu, než pomník, na jaký jsme byli zvyklí. Při studiu materiálu nás zejména zaujala kniha, která se jmenuje Rozhovory u stolu, shrnuje mnohé Hitlerovy výroky, které o všem možném pronesl za pobytu v hlavním stanu.“1

K názvu filmu (potažmo i románu) Já, spravedlnost se Brynych vyjádřil následovně: „Podle našeho názoru neexistuje subjektivní spravedlnost, subjektivní může být jenom pomsta. Proto začínáme dokumentárním materiálem z norimberského procesu; proto se náš hlavní hrdina doktor Heřman neustále pokouší dostat viníka před mezinárodní tribunál. Nakonec se však podle svého nejlepšího přesvědčení stane sám vykonavatelem ortelu. Zastoupí spravedlnost a vzápětí končí jako oběť temných sil nenávisti a násilí. Konec filmu jsme úmyslně ladili do polohy závěru Čapkovy Bílé nemoci“.2

Přestože se Brynych snažil dr. Heřmana (ve filmu jej ztvárnil Karel Höger) připodobnit dr. Galénovi, stále mezi nimi existuje jistá disonance. Podstata této disonance je historická. Spočívá v tom, že mezi dr. Galénem a dr. Heřmanem leží zkušenost s fašismem, který zabíjení dokázal zorganizovat jako průmysl, a to už není zkušenost Galénova, to je zkušenost výrazně Heřmanova a tato zkušenost by měla být v této postavě cítit. Koneckonců je Hartingova představa spravedlnosti stejně tak fašistická, jako byla představa Hitlerova. Vůči této ideologii, která hlásá, že za spáchané zlo je třeba oplácet ještě krutějším zlem, je prosťáček Heřman se svými obecně humánními replikami poněkud krátký. Fakticky má v rukou jen jediný argument – svou injekční stříkačku, kterou proti Hartingově vůli zkrátí Hitlerova muka. Tím Hartingovi prakticky znemožní dovést do konce jeho úmysl, což je řešení výlučně dramatické. Otázka však byla položena filozoficky a vůči takto položené otázce je fyzické řešení stejné jako žádné řešení. Tuto základní odpověď nám zůstává film dlužen. Dr. Heřman nachází řešení pro sebe, ale nenachází je pro diváka, přinejmenším ne pro toho, jenž očekává, že zlo bude poraženo ve svém duchovním principu.

Zbývá Brynych-režisér. Fikce, zhmotněná v pevně vedených postavách, přerůstá v dramatickou realitu s přesně vyváženým napětím. Zásluhu na tomto sugestivním výsledku má možná spíš styl než dramaturgie, přičemž mám na mysli především kameru Josefa Vaniše, který dokázal vtisknout rozhodujícím obrazům studené, nervózní napětí. Tento styl, jehož určující hodnotou je expresivní napětí obrazu a v němž dominantní úlohu hraje atmosférický prvek, můžeme a nemusíme přijmout, ale to nikterak nevyvrací jeho objektivní estetickou kvalitu, nemluvě už o jeho emotivitě. V každém případě je to styl adekvátní Brynychovu nejvnitřnějšímu rozpoložení a tvůrčímu naturelu.

Díky četným makrodetailům má divák možnost sledovat do nejmenšího detailu emotivní hnutí hercovy tváře. Líčení je minimální. Slovy Karla Högera: Více než kde jinde je tady film virtuózní mozaikální záležitostí, kde opravdu záleží na drobnohledné montáži, ústící do velkého účinu. … Hraji nenalíčen a kamera nelítostně – přímo krutě – snímá každou mikroskopickou vadu pleti, každý prohřešek proti kódu relativní dokonalosti fyzického zevnějšku … Víte, člověk se vždycky stylizuje, herec zvlášť … Tady je však nutné, aby té stylizaci přišla na pomoc kamera, střih, aby ten neokouzlující makrodetail měl své funkční zdůvodnění. A herec se musí snažit uhrát s maximálně možným realismem vše, co si kamera rozloží v efektní detaily“.3

Ponecháme-li stranou fakt myšlenkové nedotaženosti, máme před sebou dílo, které jak tematicky výběrem, tak položením centrální otázky plně odpovídá Brynychovu vizionářskému založení. Ať už příčiny tohoto založení hledáme v čemkoliv, vše se dá potvrzovat tezí, že Brynych se dokáže opravdově angažovat jen tam, kde cítí nebezpečí a kde vidí hroutit se samy základy lidské humanity. Nezajímají ho fakta, zajímají ho symptomy.

Podle zmínek v dobovém tisku měl film v kinech vysokou návštěvnost, což lze přičíst atraktivnímu tématu a propagaci, které se Spravedlnosti dostalo.4

V časopise Kino Miloš Fiala označuje Brynychův snímek za divácký a zároveň moderní, vyzdvyhuje prvotřídní herecké výkony a perfektní filmařské umění.5 Miloš Fiala se k filmu vyjádřil také v Rudém právu, v recenzi „Spravedlnost chce čisté ruce“, kde podobnými slovy oceňuje realizaci a blízkost ducha filmu k některým pracím Karla Čapka.6

Na rozdíl od pozitivní recenze v Rudém právu se v deníku Práce objevila recenze s názvem „Téma dosti promarněné“. Václav Vondra srovnává knižní předlohu a film, kde nachází snahu po efektu spíše než po tlumočení hlubšího rozměru myšlenkově fundovanějšího románu. Brynychovy filmy rozděluje do dvou skupin: vynikající (…a pátý jezdec je Strach, Pět z miliónu, Transport z ráje, Žižkovská romance) a průměrné (Transit Karlsbad, Každá koruna dobrá,…). Film Já, spravedlnost řadí do druhé skupiny, na její špičku.7

Také Lída Grossová v Kulturních novinách se uchyluje k rozdělení Brynychových filmů. Ty, které uspěly lépe, jsou podle ní založeny na Brynychově osobní zkušenosti, prožitku, zatímco fikce a nadsázky u něj postrádají přítomnost většího zaujetí. Film označuje za tezovitý, ale v nejlepších částech nepostrádá emoce, které dává divákovi pocítit.8

Snímek byl promítán kromě Československa také v Německu, Rakousku, Polsku, Francii a USA9, jeho přijetí v zahraničí nebylo jednoznačné. Ačkoli získal například Zvláštní cenu poroty na festivalu sci-fi filmů v Terstu, kritici se vyjadřovali spíše negativně. K dispozici jsou zejména polské kritiky přetištěné v periodiku Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku. Ty nabízejí dost zajímavý pohled na film.

Ve varšavské Trybuně lidu se ocitlo tvrzení, že Já, spravedlnost je „(…) příklad filmu o velkých nadějích, ale s velkou porážkou. (…) Film měl určité cíle pedagogické a humanistické, ale úplně se rozplynul v matnosti a podivnostech, prohloubených ještě expresionistickým, smrtelně vážně chápaným stylem kamery.“10 Recenzent oceňuje výkony Fritze Dietze a Angeliky Domrose, výhrady má k Jiřímu Vršťalovi.11

Heleně Opoczynské z periodika Film na scénáři vadí nedostatek logiky a pravděpodobnosti. Konstatuje, že Brynych „(…) utrpěl přes své ušlechtilé snahy dvojí porážku: spojením ideových altruismů a komplikovaným a okázalým vyprávěním nevytvořil ani morální naučení ani quasi reálné historické drama.“12 Snímku přiznává formálně expresivní aspekty, ale postrádá podle ní myšlenkovou formu.13

Zbigniew Lubawski cituje Brynychův výrok o tom, že „každý z nás musí bojovat s menší nebo větší dávkou fašismu, který nosí sám v sobě.“ Za problematické Lubawski považuje, že Brynych „(…) nechal stranou celou historickou argumentaci. Použil pouze – a to ještě nepřesvědčivě – teorie katastrofismu a chce nám říct, že fašismus je zlá, ale přirozená součást lidského charakteru, že je to nemoc.“14 Kritik filmu vyčítá zjednodušení a to, že ukazuje šikanování a muka nesrovnatelně menší oproti tomu, do jaké míry je rozvinul fašismus.15

Já, spravedlnost

Režie: Zbyněk Brynych

Scénář: Miloš Macourek, Zbyněk Brynych

Námět: román Já, spravedlnost

Kamera: Josef Vaniš

Střih: Miroslav Hájek

Hudba: Jiří Sternwald

Hrají: Karel Höger (MUDr.Josef Heřman), Angelica Domröse (Inge Stahlová), Jiří Vršťala (profesor Rolf Harting, býv. důstojník), Fritz Diez (Adolf Hitler), Jindřich Narenta (muž v brýlích), Karel Charvát (Herbert), Oto Ševčík (Henri), Jindřich Blažíček (tlustý muž), Karel Peyr (garážmistr), Rudolf Macharovský (muž s klíči), Oldřich Stodola (holohlavý muž), Ervín Zolar (žalobce), Paul Leclér (vrátný), Richard Lederer (zvukař), Jan Schánilec (Bormannův muž), Jiří Fuchs (sluha Inge)

Československo, 1967