Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Dita Saxová – dívka, která dospěla příliš rychle

Dita Saxová – dívka, která dospěla příliš rychle

Dita Saxová – dívka, která dospěla příliš rychle
KONCENTRÁČNICKÝ FILM – Dita Saxová (r. Antonín Moskalyk, 1967) – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Úvod

Na základě práce s archivními prameny nastíním okolnosti vzniku filmu (včetně informací o změnách obsazení, hledání protagonistky a finančních záležitostech), dále se budu zabývat dobovou recepcí v Československu i zahraničí a ve vlastní analýze se zaměřím na styl filmu, zejména kameru a střih, a srovnání vyobrazení hlavní hrdinky a dalších postav v knižní předloze a filmu.

Realizace filmu

Na výslednou podobu filmového díla má pochopitelně vliv celá řada aspektů. Zaměřím se zejména na herecké obsazení, které znamenalo v tomto konkrétním případě nejproblematičtější část celé realizace snímku.

Původně měl scénář napsat Lustig spolu s Janem Němcem. Honorář byl stanoven na 26 tisíc Kčs, každý z autorů by inkasoval 13 tisíc korun. Byla již podepsána smlouva s datem 3. října 1963 a společný scénář měl být odevzdán 30. prosince 1963, nicméně zřejmě došlo mezi oběma tvůrci k rozporům, a tak byla smlouva stornována. Jak se po letech Lustig svěřil redaktorovi Reflexu, hlavním důvodem nerealizace společného scénáře s Němcem byla podle Lustiga finanční stránka věci; Němec chtěl Lustigův podíl za napsání scénáře.1 Literární scénář snímku byl schválen 30. listopadu 1966 (celkem vznikly tři verze literárního scénáře), technický scénář 16. března 1967.2

Přípravné práce byly zahájeny 11. února 1967, natáčelo se od 20. července do 7. listopadu 1967.3 Komplikace provází již hledání ideální představitelky. Nejdříve Antonín Moskalyk pátral dva měsíce mezi herečkami ve všech divadlech v Čechách a na Slovensku, dále pak na hereckých školách v Praze, Brně a Bratislavě. Ze třiceti kandidátek, s nimiž měl režisér Moskalyk pohovor, neuspěla ani jedna. Následně tedy vyrazil režisér Moskalyk s vedoucím produkce Vladimírem Vojtou a kameramanem Jaroslavem Kučerou do Polska, kde se od 1. do 4. února 1967 sešli s řadou adeptek na hlavní roli, zhlédli je v divadle a filmu. Mezi zvažovanými herečkami byly například J. Jedlewska, Z. Saretoková, E. Wisniewska, A. Ciepielewska, ani ty, ani absolventky Herecké školy ve Varšavě tvůrce nenadchly, nakonec byla vybrána herečka Krystyna Mikolajewska, jíž tvůrci předtím viděli v divadelním představení a roli ve filmu Farao. Mikolajewska roli přijala.4 Pro jednu z rolí (zřejmě Isabelu Goldblattovou) tvůrci oslovili Idu Kaminskou (známou například z Obchodu na korze), která však účinkování ve filmu odmítla.5

Podle vyjádření Arnošta Lustiga nejprve hledal Antonín Moskalyk protagonistku, která by odpovídala předloze, tedy modrookou blondýnu, poté, co viděl brunetu Mikolajewskou, své rozhodnutí změnil a herečku obsadil na základě jejího krásného zjevu a proto, že byla dobrá herečka.6

Ve zřejmě jedné z prvních verzí obsazení s datem 6. února 1967 figurovali v hlavních rolích jako prof. Munk Karel Höger, jako Gottlob Rudolf Hrušínský, jako Huppert Jan Kačer, v roli švýcarského mladíka Josef Abrhám.7

V dopise ze 17. února 1967, který adresoval vedoucí produkce Vojta tvůrčí skupině s. Švabíka, se dočítáme o tom, že Vladimír Pucholt za roli Ficiho Neugeborna žádá honorář 600 korun za jeden filmovací den. Rukopisná poznámka zní: Nepřichází v úvahu.8

Následující dopis ze 6. března s. Vojty s. Bagarovi, vedoucímu hereckého oddělení, oznamuje žádost o přeřazení Josefa Abrháma do 4. honorářové skupiny (400 Kčs za 1 filmovací den) a Vladimíra Pucholta do 5. honorářové skupiny (600 Kčs za 1 filmovací den). Rukopisná poznámka zní: Návrh na úpravu hon. herce Abrháma schválen. Návrh pro herce Pucholta zatím odložen do zjištění termínu jeho voj. služby. 22/3 679 Drobnější komplikace se objevily u platů Blanky Waleské (zvýšení gáže ze 400 na 500 Kčs) a režiséra snímku Moskalyka, který byl za svůj televizní film (spolu s Arnoštem Lustigem) oceněn laureátstvím státní ceny Klementa Gottwalda a tím přešel do vyšší platové třídy. Jeho honorář nakonec činil 38 000 Kčs, kameraman Jan Kučera byl ohodnocen 30 900 Kčs.10

24. března bylo hotové kompletní obsazení, které ovšem ještě během samotného natáčení doznalo změn. Jak se dočítáme ve Výrobní zprávě filmu: (…) [p]o návratu z tatranského exterieru bylo zaznamenáno další zdržení, které zavinilo onemocnění jednoho z hlavních představitelů R. Hrušínského. Jeho roli převzal herec K. Höger a za K. Högra B. Záhorský. Tím také bylo nutné ihned změnit potřebné kostýmy, provést nezbytné dialogové zkoušky a připravit natáčení. (…)11 Záhorského původní roli Goldblatta tedy ztvárnil nakonec Ferdinand Krůta a Högerovu původní roli Munka ztvárnil Záhorský.

Aby komplikací nebylo málo, Vladimír Pucholt, představitel Ficiho, v září 1967 emigroval, a tak musela být jeho role přeobsazena Ladislavem Potměšilem.12

Svou roli v časovém skluzu zřejmě sehrála také Moskalykova snaha o co nejdokonalejší tvar a možná nevelká zkušenost s prací u celovečerního filmu. Činitelé zdržení a zvýšenou spotřebu filmového materiálu vysvětlovali režisérovou snahou po odčinění jeho předchozího nezdaru, jímž byla celovečerní komedie Délka polibku 90.13

Původní rozpočet snímku musel být navýšen ze 3 milionů 400 tisíc Kčs na 3 miliony 700 tisíc Kčs, a to z těchto důvodů: tři verze literárního scénáře, náročný výběr hlavní představitelky, vysoká náročnost na práci kameramana, složitosti vytvoření prostředí švýcarských Alp ve Vysokých Tatrách a ateliérech, a také Moskalykovo úsilí o uměleckou podobu filmu.14 Na plynulém průběhu natáčení nepřidaly ani komunikační nesnáze, způsobené obsazením hlavní role polskou herečkou, a pochopitelně odjezdy herců na dovolenou.15

Třítýdenní zdržení bylo zaznamenáno během dokončovacích prací, a to v souvislosti s nepřítomností trojice adeptek (těmi byly Jiřina Jirásková, Blanka Bohdanová a Eva Klepáčová – nakonec byla vybrána Blanka Bohdanová) na postsynchrony hlavní hrdinky na území Československa.16

Přes komplikace šel film do kin včas. Premiéru měl 23. února 1968.

Dobová recepce

Z pouhých několika recenzí a zmínek v zahraničním tisku nelze usuzovat, zda bylo přijetí kladnější než v Československu a případně jaké výtky byly filmu adresovány. Naopak korpus recenzí a kritik v československých periodikách je natolik rozsáhlý, že z něj lze vyvozovat určité závěry.

V dobových kritikách a recenzích se často opakují výtky vůči způsobu adaptace, volbě protagonistky (jejímu ztvárnění). Vrací se konstatování, že mnohem úspěšnější adaptací byla oceněními ověnčená Kateřina Horovitzová. Zde jsou nejpodnětnější pasáže z vybraných dobových recenzí a kritik, z nichž některé se snímku věnují značně podrobně (Kulturní noviny, Mladá fronta).

Odborný tisk

V časopise Kino se objevila kritika filmu Gustava Francla s názvem Otazník nad Ditou Saxovou. V ní se autor pozastavoval nad problematickou formou přepisu, který je podle něj divadelní, ale tomuto způsobu přepisu Moskalyk neuzpůsobil téma, nezúžil látku na základní dramatické střetnutí, nýbrž zfilmoval poměrně širokou látku, z níž však ukázal pouze útržky a zkratky. Postavě Dity podle Francla chybí stejně jako celému filmu zázemí, (…) působí jako postava pečlivě a umně vypreparovaná z přediva doby i času. Stává se nedobrovolně podivínkou, které dost dobře nerozumíme (…) [n]emohl jsem se zbavit dojmu, že všechno, co žije, je pouhá hra a že jedná někdy v nepochopitelném afektu.17 Francl poznamenává, že herecké výkony jsou poznamenány nevyrovnaností adaptace, oceňuje vlastně pouze nádhernou kameramanskou práci Jaroslava Kučery.18

Lída Grossová v Kulturních novinách nabídla zajímavý pohled srovnáním postavy Dity v Lustigově předloze (dlouze ji charakterizuje) a ve filmu. Moskalyk přečetl Ditu po citové stránce, ale ve své realizaci selhal. Volba polské herečky Krystyny Mikolajevské přivádí na plátno nádhernou, sošnou Ditu, tak aristokraticky vznešenou, že křehkost či citovou hloubku stěží vypátráme za ovládnutým gestem, noblesní řečí, nádhernou, leč nehybnou tváří.19 Grossová dále píše, že Moskalyk neevokuje vůbec ani slovem, ani obrazem hrůzy, které Dita prožila a přežila. Nanejvýš odbočí k obrazu idylky z Ditina dětství. Divák neznalý předlohy podle Grossové nemůže filmové Ditě porozumět.20

Ve Filmových a televizních novinách se objevila glosa Drahomíry Novotné, v níž autorka konstatuje, že Moskalyk zřejmě není tvůrce, který by dovedl rozpoznat slabá místa scénáře, a dodává, že (…) [z]a výraznými obrazy (…) je prázdno, myšlenka mizí v okamžiku, kdy ji herec vysloví. V obratně sestavovaných scénách nesplývá forma s obsahem (…). Zásadní chybu vidím ve scénáři, který má příliš mnoho proklamativních míst s explicitními dialogy a chybí mu – zvláště ke konci – pevná vypravěčská nit (…).21

Denní tisk

V Rudém právu se objevila kritika s příznačným názvem Dita Saxová – s rozpaky i výhradami, kde se autor zamýšlí nad problematickými aspekty filmu a klade si otázky především co se týče obsazení hlavní role. Jako problematický vidí přílišnou sošnost a tedy i zjevový chlad polské herečky a přemíru ulpívání (pohledu kamery) na jejím fyzickém vzhledu, který Ditu pouze vnějškově činí výjimečnou a pro diváka tak zůstává uzavřeno její vnitřní drama, které zůstává divákovi skryto. Stejně tak ostatní postavy se nacházejí v jakémsi vakuu, chybí věrohodnost příběhu a prostředí.22

Ve Večerní Praze píše Eva Vacíková, že ve filmové verzi jí chybělo vylíčení hřejivého prostředí, které v knize reprezentují správce Goldblatt s manželkou. Problém měla také s protagonistkou, u níž konstatuje, že by jiným obsazením všechno dopadlo jinak. (…) [T]am, kde Lustigovo slovo tesá komplexní osobnost Ditinu, prochází filmem herečka až příliš jako krásná manekýna; kamera předlouze ulpívá na její fotogenické kráse, dělá z ní bytost i vnitřně příliš statickou. (…)23

V Mladé frontě se Svatoslav Svoboda ve své podnětné stati nazvané Paradoxy přepisu obšírně zabývá posunem vyobrazení postav proti předloze. Nezaměřuje se pouze na Ditu, ale také na Ficiho, kterého vidí jako postavu podobnou tragickým postavám z Démantů noci. Oproti Brynychově Transportu z ráje a Němcovým Démantům noci, kde se režiséři pustili do mnohem svéráznějšího přepisu s výborným výsledkem, Moskalyk se choval k předloze až ohleduplně.24

Alois Humplík v deníku Práce podotýká, že Dita na plátně (…) působí jako trochu podivínské stvoření, jehož zmatky při vší vůli nechápeme a nerozumíme jim. (…) Z podtextu novely zbyly jen nesrozumitelné narážky, náznaky, symboly.25

Vlastimil Vrabec ve Svobodném slově kritizuje volbu herečky s tím, že hlubší ponor do psychiky hrdinky by byl možná nad síly Mikolajewské a ptá se po důvodech jejího obsazení s výtkou, že by tuto úlohu jistě bylo možné obsadit domácí představitelkou.26

Karel Holý v Pravdě jako jeden z mála nemá k filmu výhrady, naopak jej chválí, a to včetně výkonu Mikolajewské, která podle něj (…) hraje celou svou osobností, štíhlými prsty, smutnou tváří, fyzickou krásou a hlavně srdcem. 27

Václav Šašek v Zemědělských novinách film hodnotí pozitivně s drobnými výhradami: Je tu však i několik chyb, které, hlavně snad v první třetině dojem ruší. Jsou to nejspíš už chyby scénáře: literární dialog, trochu příliš patrná snaha už od začátku odlišit Ditu od ostatních, udělat ji hlubší, moudřejší, takže chybí málo, aby se nám zprotivila hned na začátku třeba tím, jak nikdy nevynechá příležitost pronést řeč plnou moudrosti (…).28

Recepce filmu v zahraničí

Na festivalu v XVI. MFF San Sebastian patřila Dita Saxová mezi favorizované snímky, obdržela cenu Národního sdružení filmových klubů a zvláštní cenu poroty – Stříbrnou mušli (tu snímek obdržel spolu s maďarským filmem Léto na horách Pétera Bacsóa).

Španělský list ABC přinesl názor, že Dita Saxová (…) je vzorem úvahového filmu, logiky, kde se nic neponechává volnosti, nic improvizaci; i každé gesto vyplývá z vhodného záměru a je článkem pozoruhodné, i když chladné plastické krásy. (…)29 Oceňuje kameru, režii, scénář a herecké výkony, o Maslowské soudí, že Ditu hraje s jistotou.

Ve francouzské Cinémě je zmíněno, že snímek měl natáčet Michelangelo Antonioni, ale nedohodl se na finančních podmínkách,30 dále zaznívá názor, že jde o (…) velmi krásný film, závažný, sám o sobě patetický, delikátní, (…) dalek nějakému sklouznutí do estetismu či formální poplatnosti.31 Filmu je vytýkán pozlátkový erotismus, sekvence ve Švýcarsku a symbolická sebevražda.

Vlastní analýza

V této kapitole se budu věnovat srovnání vybraných aspektů novely a filmu, a to zejména problematice vyobrazení postavy hlavní hrdinky a vedlejších postav a vztahů mezi nimi. Rovněž se zaměřím na stylovou analýzu snímku s přihlédnutím ke statistické analýze.

Vybrané aspekty novely a filmu

Novela Dita Saxová vyšla poprvé v roce 1962, v následujících letech měla řadu vydání a byla přeložena do několika jazyků. Lustig knihu během let přepracovával, na čemž měla zřejmě vliv i jeho práce na scénáři a také samotná filmová podoba. V roce 1997 pak vyšlo rozšířené vydání Dity Saxové. Srovnávání postupných proměn Lustigových verzí Dity Saxové by stálo za samostatný rozbor, já se však ve své práci pochopitelně zaměřím jen na několik aspektů tohoto díla.

Jak jsme si mohli všimnout již z reakcí v dobových recenzích, postava Dity ve filmovém zpracování byla vnímána jako značně problematická. Podívejme se na ni nejprve očima samotného autora, pro něhož byla předobrazem hlavní hrdinky skutečná dívka: Byla to krásná osmnáctiletá dívka, kterou jsme všichni v Praze na Starém Městě znali, obdivovali a kamarádili se s ní. Vysoká, plavovláska, modrooká židovka, velice krásná, vypadala už dospělá. Přežila tři roky války, neznásilnili ji, z táboru se vrátila neporušena. Usmívala se, jak se někdy dívky usmívají tajemným a slibujícím úsměvem, takže jsme si mysleli, že je šťastná. Ve skutečnosti přišla o oba rodiče, tedy, strýce, známé, přežila vyčerpaná, ale nedala to na sobě znát. Mír jí nedal, co čekala. A jednoho dne se zabila.32

Na tomto kontrastu je tedy postavena celá novela a Lustig si ji přál zachovat i ve filmu, ale režisér se ve výsledku vydal jiným směrem: (…) [Moskalyk] měl představu, že každá židovka musí být černovlasá, hnědooká a melancholická. Podle mého měla ta holka být celý film veselá a plná života a pak skočit ze skály – a divák by si na cestě domů z kina dotvářel příběh. Ale Moskalyk divákovi tolik nevěřil, takže je Dita smutná a stereotypní a musela chodit v tanečních botách ve sněhu, což se jí nelíbilo.33 Samotný rozdíl mezi novelou a filmem popsal následovně: Filmová Dita je smutná od prvního kroku a stejně smutná i zahyne. V knížce se Dita snaží svůj smutek maskovat a neobtěžovat jím druhé. Knižní Dita klade otázku proč, filmová na ni odpovídá.34

Příběh je situován převážně do Prahy roku 1947. Hledisko vypravěče novely Dita Saxová spočívá ve 3. osobě, jedná se o vypravěče vševědoucího, který nám zprostředkovává vnitřní hnutí a myšlenky hlavní hrdinky. To se příliš nepodařilo tvůrcům filmu, kteří zvolili výrazně estetizující prvky, tím nám znemožnili „napojit se“ alespoň z části na prožitek protagonistky a vlastně rezignovali na pokus o zprostředkování zkušenosti holocaustu.

Problematicky se v tomto ohledu mohou jevit retrospektivní scény, v nichž absentuje vizualizace holocaustu. Lze si položit otázku, co by s vyzněním snímku udělalo zařazení retrospektivních scén, kde by nám bylo ukázáno například to, co je popsáno v novele: Klekla si [Dita] před vojáka a prosila za matku. Měl oči prázdného člověka, ale všechnu moc světa, život i smrt v jediném slovu. Kopl do ní, plivl jí do tváře a znovu ukázal matce, kam má jít. Ležela celou tu dobu na zemi, pošlapaná a zablácená; viděla jen jeho holinky.35  Je patrné, že ve snímku, tak, jak je koncipovaný, nemají takové scény místo, zcela by z něj vybočovaly – Moskalykův film je skutečně estetickou záležitostí, kde ošklivost nemá své místo (také Ditina smrt je estetizovaná). Ukázat v náznacích – jistě by se dalo zakomponovat několik záběrů, které by evokovaly „alespoň“ atmosféru strachu a nemuselo by jít přímo o koncentrační tábor – co protagonistka prožívala, je cesta, kterou tvůrci mohli zvolit, ale neučinili tak.

Místo zmíněné citace se ve filmu objevuje pozměněné Ditino líčení. Na vyznání své kamarádky Toničky (viz video) – Jsi ke mně jako maminka… – Dita reaguje reminiscencí, v níž ji sledujeme jako děvčátko, jak vybíhá z podchodu a připojuje se na ulici k rodičům. Paralelně líčí Toničce krutou vzpomínku, kterou jí slovo „maminka“ evokovalo: Nás třídil nějaký elegantní německý doktor. Maminku poslal na špatnou stranu… a mě chtěl nechat na živu. Klekla jsem si před něj do bláta a prosila jsem ho. Nechal mě klečet… a maminka šla a neřekla ani slovo. Následující Ditino uklidnění Toničky prozrazuje její vlastní nejistotu a obavu (nejen) o Toniččin život.

Úvodní titulková sekvence nám nabízí dlouhý záběr na malé děvčátko, o kterém se domýšlíme, že se jedná o Ditu v dětských letech, což je potvrzeno v první retrospektivě.36 Tam vidíme Ditu, jak si hraje na dvorku domu, ve druhé retrospektivě se přidá k rodičům a jde společně s nimi po ulici (viz výše), v další retrospektivě si hraje s míčem, který hodí na tatínka (vzpomíná na něj slovy: Tatínek neměl nikdy žádnou jinou ženskou…). V poslední vzpomínce před smrtí Ditu volá maminka k obědu a ona usedá s rodiči ke stolu. Symbolicky se tak znovu setkává s rodiči, kteří zahynuli v koncentračním táboře.

Jako diváci máme tedy možnost zahlédnout pouze idylické dětství Dity, její vzpomínky na rodiče. Tragédii si povětšinou domýšlíme. Jako by tvůrci filmu příliš pracovali s předpokládanou znalostí předlohy, která byla ve své době hojně čtená, a neměli potřebu některé souvislosti a děje osvětlovat a připomínat.

Scéna Ditiny smrti je v kontextu film jednou z nejzdařilejších. Konečně vidíme odraz Ditina psychického stavu také v jejím fyzickém zjevu, kdy v nepříliš dlouhém detailním záběru (trvá přibližně 4 sekundy) sledujeme tvář protagonistky, která již není upravená jako po celou dobu filmu, ale má rozcuchané vlasy a působí skutečně zlomeně.

V novele je kladen důraz na kontrast mezi nevinností a zkušeností, která vyplývá z prožitků koncentračního tábora. Ten se filmoví tvůrci, jak již bylo řečeno, snažili vyjádřit především vnějšími, vizuálními prostředky, způsobem, jakým hrdinka mluví a jak se tváří, a pochopitelně také tím, jak je snímána. Samotná předloha v tomto ohledu nabízí vodítka (Dokázal teď koukat se jí hezkou chvíli upřeně do očí, na koutky úst, maličko zvednuté a vytvářející dojem vážného úsměvu.37 Kdykoli mluvila o škole, nasadila zjihlý hlas.38 )

Nepříliš přirozeně působí, že Dita často hledí upřeně před sebe, a to nejen když je zamyšlená a sama, ale také když komunikuje s lidmi kolem sebe. Dialogy, kdy hrdinka je např. v předním plánu a druhá osoba v zadním plánu (nebo jsou oba ve stejné rovině, jeden se dívá na druhého, ale druhý hledí upřeně), nejsou ve filmech ničím neobvyklým, často mají dramatický efekt a souvisejí logicky s náplní samotného dialogu, ale zde je tohoto způsobu snímání nadužíváno a Dita tak působí poněkud odlidštěně, bez emocí, které navenek málokdy projevuje a divák tak po nich musí pátrat.

Ditino odcizení a smutek nejsou nemotivované, je patrné, že v životě nenachází to, co chce. Pokud se podíváme na Ditu ve vztahu k dalším postavám, je zřejmé, že zejména muži jsou zklamáním – nenachází v nich oporu (povrchní David Huppert, slizký Gottlob, nezkušený Fici). Postupně ztrácí i své kamarádky – Lízu, která se vdá, a Brittu, která odjíždí do Anglie. Jedinou její opravdovou přítelkyní je ale Tonička, na které lpí a po jejíž ztrátě Dita logicky pouze přežívá, aby se následně rozhodla skoncovat se svým životem. Hledání jí štěstí nepřineslo.

V novele i filmu se několikrát opakuje Ditino oblíbené úsloví: Život není to, co chceme, ale to, co máme… V kontextu novely nepůsobí nikterak nepřirozeně, ale ve filmu jsou Ditiny citáty kvůli až jakémusi minimalismu ve způsobu ztvárnění postavy, tak, jak ji pojala (pochopitelně v rámci režijního záměru) Krystyna Mikołajewská, prázdnými slovy, k čemuž „dopomáhá“ jejich monotónním přeříkání.39

Ve filmu nedošlo k výraznějšímu posunu v charakterizaci postav oproti předloze, nicméně několika zásadních změn doznalo vykreslení vztahů mezi postavami a pořadí scén. Isabela a Správce Goldblatt a jeho manželka se ve filmu stali spíše třetiřadými postavami. Ve filmu je oproti předloze ještě více akcentován vztah mezi Toničkou a Ditou. Jakási oboustranná závislost (Tonička Ditu obdivuje, Dita je na ni upnutá, pomáhá jí, jako by byla její starší sestra) je zdůrazněna tím, že oproti předloze Tonička ve filmu umírá a Ditin pocit viny je prohlouben tím, že u Toničky nebyla, když jí bylo nejhůř. Místo toho se uvolila strávit večer v baru s Gottlobem. Samotná sekvence s Gottlobem, která je téměř beze změn, jen s nutným krácením, adaptována z knihy, je tedy záměrně zařazena před Toniččinu smrt. Na rozdíl od novely, kde se Dita s Gottlobem sejde ještě před jeho sňatkem s její kamarádkou Lízou Vágnerovou. To je jeden ze zdařilých tahů tvůrců, kteří posléze Ditu ukazují, jak jde na Hradčany, kde spolu s Toničkou trávily chvíle pohody a důvěrně rozprávěly, a jedno z motivací jinak těžko pozorovatelné proměny Dity je právě Toniččina smrt, kterou si dává za vinu.

Bez znalosti novely jsou divákovi zamlženy některé vztahy mezi postavami (Gottlob – Huppert, ideová opozice Munk – Gottlob není sice tolik akcentována jako v knize, ale divák z několika promluv snadno pochopí, že Gottlob zastupuje onen buržoazní pól, zatímco Munk usiluje naplnit ideje socialismu). Pro současného diváka také nemusí být čitelné všechny náznaky a zkratky, se kterými neměli diváci v době uvedení filmu do kin zřejmě žádné obtíže. Například značka R.U., kterou píše na vlak Linda Huppertová, znamená „Rückkehr unerwünscht”, tedy “návrat nežádoucí”. Tímto nápisem byly označeny vagony vlaků, které směřovaly do koncentračních táborů.

Stylová analýza

Film Dita Saxová byl natočen na širokoúhlý černobílý materiál, kameramanem byl Jaroslav Kučera, který měl v době natáčení již zkušenosti z filmů Démanty noci, Procesí k panence, Sedmikrásky, Až přijde kocour ad. Střih filmu měl na starosti Zdeněk Stehlík. Ten se podílel na filmech Nikdo se nebude smát, Bílá paní, U nás v Mechově, Vynález zkázy a řadě dalších. Spolupracoval s Moskalykem na jeho předchozím počinu, o kterém byla řeč výše – Délka polibku 90. Kamera i střih jsou, spolu s hudbou, nejzdařilejšími aspekty filmu.

Velký důraz je kladen na práci s dobovými kostýmy, mizanscénou a barevným laděním, které je v některých scénách klasicky černobílé, jindy je díky užití filtrů. Širokoúhlého formátu je využíváno zejména při situování jednotlivých postav k okrajům záběru (Dita a Huppert) a při komponování záběrů s velkou hloubkou ostrosti (čehož je využito například v sekvenci Toniččiny smrti, kdy Dita kráčí po chodbě), umně je rovněž pracováno s rámováním (např. ve scéně Toniččiny smrti nebo rozhovoru mezi Ditou a Herbertem Lágusem).

Snímek zaujme dlouhými scénami, které jsou náročnější na hereckou akci. Nejdelší záběr Dity Saxové trvá 2 minuty 21 sekund, jedná se o sekvenci, v níž Dita sedí v baru u stolu s Gottlobem, kdy se kamera pomalu přibližuje, podobně jako se Gottlob blíží k Ditě jednak svou fyzickou přítomností, jednak svými lichotkami a náznaky. Jednu z nejdelších sekvencí (má 116 sekund) zaznamenáváme ve scéně u doktora, který prohlíží Ditu.

Scéna oslavy (Ditin výstup) a následující scéna tance děvčat a příchod Munka patří mezi nejzajímavěji řešené dlouhé sekvence, co se týče způsobu snímání. Sledujeme Ditin plavmý pohyb a kamera krouží podél ní. V této scéně je však nejvýraznější překrásná hudba skladatele Luboše Fišara, díky jehož kompozici je tato scéna skutečně zapamatovatelná. Zaujme však také práce s předním a zadním plánem, kdy si divák může všimnout, jak na Ditin tanec reagují v zadním plánu její kamarádky Líza a Britta (unuděně, možná závistivě) a Tonička (ta na ni s obdivem hledí).

Nejkratší záběr filmu Dita Saxová trvá 2, 2 sekundy. Průměrná délka záběru (bez úvodních titulků) je 21, 9 sekund. Celkový počet záběrů je 276.40 V závěru filmu, ve scéně na pokoji švýcarské vily, sledujeme zajímavou „hru pohledů“, v níž figurují dva bratři a Dita. Pohledy jednotlivých protagonistů můžeme pozorovat (v kontextu filmu) v krátkých záběrech (cca čtyřvteřinových), které zachycují v polodetailu jednotlivé aktéry (viz video) – Dita sleduje hodiny, jeden z bratrů sleduje Ditu a druhý sleduje Ditu, a také svého bratra.

Pro srovnání: ve filmu Démanty noci (1964) je průměrná délka záběru 7,8 sekund při nejdelším záběru 142 sekund a nejkratším 0,8 sekund. Celkový počet záběrů je 488.41 Transport z ráje (1962) má (bez závěrečných titulků) 262 záběrů, z nich nejdelší trvá 110, 8 sekund, nejkratší 0,7 sekund a průměrná délka záběru je 20, 4 sekund.42 …a pátý jezdec je Strach (1964) má (bez úvodních titulků) celkem 307 záběrů, nejdelší trvá 169 sekund, nejkratší 0, 9 sekund. Průměrná délka záběru je 18 sekund.43

 

Závěr

Antonín Moskalyk se, podle vlastních slov, snažil svým snímkem (…) připomenout, že tato křehká bytost [pozn.: Dita Saxová], která prožila svá nejkrásnější dětská léta v hrůze a na pokraji každodenní smrti, se jednou vrátila do života. (…) Očekávala od něj teplo a lásku. Neboť toho se jí před tím nedostávalo. Ale život ji přivítal po svém (…). 44 Moskalykovi se podařilo vystihnout Ditinu prázdnotu, bohužel se ale nepodařilo z nejrůznějších důvodů (ať už za hlavní příčinu označíme obsazení hlavní role, nedostatečnou evokaci Ditiny minulosti atd.) natočit snímek, jenž by byl natolik silný jako například snímky …a pátý jezdec je Strach, Démanty noci nebo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Pro přijetí nebo nepřijetí tohoto filmu je klíčové, zda akceptujeme ztvárnění hlavní role, rozhodně je však snímek požitkem co se vizuálního zpracování a hudební stránky týče.

 

Dita Saxová

Režie: Antonín Moskalyk
Scénář: Arnošt Lustig, Antonín Moskalyk
Kamera: Jaroslav Kučera
Střih: Zdeněk Stehlík
Hudba: Luboš Fišer
Hrají: Krystyna Mikołajewska (Dita Saxová), Bohdanová Blanka [dab] (hlas Dity), Bohuš Záhorský (profesor Munk), Karel Höger (advokát Gottlob), Martin Růžek (MUDr. Fitz), Noemi Sixtová (Tonička Blauová), Klepáčová Eva [dab] (hlas Toničky), Jaroslava Obermaierová (Líza Vágnerová), Yvonne Přenosilová (Britta Mannesheimová), Dana Syslová (Linda Huppertová), Josef Abrhám (David Egon Huppert, Lindin nevlastní bratr), Ladislav Potměšil (Alfréd Neugeborn zvaný Fici), Jiří Menzel (Herbert Lágus), Pavel Kollmann (Werli), Nelly Gaierová (Werliová), Jaromír Petřík (starší syn Werliových), Friedl Milan [dab] (hlas staršího syna), Zbyněk Pohlídal (mladší syn Werliových), Kodet Jiří [dab] (hlas mladšího syna), Ferdinand Krůta (správce ubytovny Goldblatt), Blanka Waleská (správcova žena Isabela) a další
103 minut, 1967, Československo
Premiéra: 23. 2. 1968

 

Prameny

LUSTIG, Arnošt. Dita Saxová. Praha 1962.

LUSTIG, Arnošt. Interview. Vybrané rozhovory 1979-2002. Praha 2002.

KADLECOVÁ, Kateřina. Láska je příšerná slabost. Reflex č. 25, 2009.

Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Lustig, Arnošt – Moskalyk, Antonín. Literární scénář. Říjen 1966.

Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Lustig, Arnošt – Moskalyk, Antonín. Literární scénář. Leden 1967.

Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Moskalyk, Antonín. Technický scénář. Březen 1967.

Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní listiny.

Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Návrh na výplatu honoráře, smlouva o dílo.

 

Literatura

Český hraný film IV. 1961-1970. Praha 2004.

Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1968, č. 11-12, s. 21-23.

dn [Drahomíra Novotná]. FTN 2, 1968, č. 4, s. 2.

FRANCL, Gustav. Otazník nad Ditou Saxovou. Kino 23, 1968, č. 5, s. 7.

GROSSOVÁ, Lída. Dita Saxová. Kulturní noviny 1968, č. 11, s. 6.

HUMPLÍK, Alois. Dita Saxová na širokém plátně. Práce 24, 22. 2. 1968, č. 52, s. 7.

HOLÝ, Karel. Dita Saxová. Pravda 49, 22. 2. 1968, č. 45, s. 4.

HOŘEJŠÍ, Jan. Dita Saxová – s rozpaky i výhradami. Rudé právo 48, 7. 3. 1968, č. 66, s. 5.

SVOBODA, Svatopluk. Paradoxy přepisu. Mladá fronta 24, 29. 2. 1968, č. 59, s. 2.

VACÍKOVÁ, Eva. Dita Saxová. Večerní Praha 14, 21. 2. 1968, č. 44, s. 3.

vbc [Vlastimil Vrabec]. Filmový příběh Dity Saxové. Svobodné slovo 24, 23. 2. 1968, č. 53, s. 6.

[Václav Šašek]. Premiéry našich kin. Dita Saxová. Zemědělské noviny 24, 15. 2. 1968, č. 39, s. 2.

 

Internetové zdroje

…a pátý jezdec je strach <http://www.cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3096>

odkaz navštíven 25. listopadu 2010

Démanty noci <http://cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3124>

odkaz navštíven 25. listopadu 2010

Dita Saxová <http://cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3095>

odkaz navštíven 25. listopadu 2010

Transport z ráje <http://cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3129>

odkaz navštíven 25. listopadu 2010

Skutečná Dita Saxová byla sexbomba <http://uud.zcu.cz/akce2008.php>

odkaz navštíven 25. listopadu 2010

 

Audiovizuální zdroje

DVD Dita Saxová. Bonton Film 2007.

Print Friendly
  1. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. []
  2. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní list filmu Dita Saxová, čís. 16063. []
  3. Tamtéž. []
  4. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Cestovní zpráva o zahraniční cestě. []
  5. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Cestovní zpráva o zahraniční cestě. []
  6. DVD Dita Saxová. Bonton Film 2007. Rozhovory: Arnošt Lustig. []
  7. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní listiny. []
  8. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní listiny. []
  9. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní listiny. []
  10. Tamtéž. []
  11. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní zpráva filmu, nestr. []
  12. V dobovém tisku byla Pucholtova emigrace hojně diskutována. Prvotní impulz vzešel od režiséra Jiřího Krejčíka, jehož dopis (z 26. září 1967), v němž ozřejmoval Pucholtovy důvody k odchodu do USA, byl pod názvem „Pro odešel Vladimír Pucholt?“ přetištěn 30. března 1968 v deníku Práce. Dále se v různých periodikách objevovaly články nejčastěji nazvané „Případ Pucholt“. []
  13. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní listiny. []
  14. Tamtéž. []
  15. Tamtéž. []
  16. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Výrobní listiny. Návrh pro poradu ředitele Filmového studia Barrandov. []
  17. FRANCL, Gustav. Otazník nad Ditou Saxovou. Kino 23, 1968, č. 5, s. 7. []
  18. Tamtéž. []
  19. GROSSOVÁ, Lída. Dita Saxová. Kulturní noviny 1968, č. 11, s. 6. []
  20. Tamtéž. []
  21. dn [Drahomíra Novotná]. FTN 2, 1968, č. 4, s. 2. []
  22. HOŘEJŠÍ, Jan. Dita Saxová – s rozpaky i výhradami. Rudé právo 48, 7. 3. 1968, č. 66, s. 5. []
  23. VACÍKOVÁ, Eva. Dita Saxová. Večerní Praha 14, 21. 2. 1968, č. 44, s. 3. []
  24. SVOBODA, Svatopluk. Paradoxy přepisu. Mladá fronta 24, 29. 2. 1968, č. 59, s. 2. []
  25. HUMPLÍK, Alois. Dita Saxová na širokém plátně. Práce 24, 22. 2. 1968, č. 52, s. 7. []
  26. vbc [Vlastimil Vrabec]. Filmový příběh Dity Saxové. Svobodné slovo 24, 23. 2. 1968, č. 53, s. 6. []
  27. HOLÝ, Karel. Dita Saxová. Pravda 49, 22. 2. 1968, č. 45, s. 4. []
  28. [Václav Šašek]. Premiéry našich kin. Dita Saxová. Zemědělské noviny 24, 15. 2. 1968, č. 39, s. 2. []
  29. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1968, č. 11-12, s. 21-22. []
  30. Zmínka o Antonionim rovněž viz: Skutečná Dita Saxová byla sexbomba <http://uud.zcu.cz/akce2008.php> odkaz navštíven 25. listopadu 2010 []
  31. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku 1968, č. 11-12, s. 23. []
  32. LUSTIG, Arnošt. Interview. Vybrané rozhovory 1979-2002. Praha 2002, s. 169. []
  33. KADLECOVÁ, Kateřina. Láska je příšerná slabost. Reflex č. 25, 2009, s. 58.

    Jako plavovláska Dita Saxová figuruje v literárním scénáři z ledna 1967: A kdybych měla černé vlasy, jako třeba ty, a nebyla tak krásně skandinávsky plavá, slyšela bych asi méně, než mohu slyšet takhle (…) (s. 3) []

  34. LUSTIG, Arnošt. Interview. Vybrané rozhovory 1979-2002. Praha 2002, s. 171. []
  35. LUSTIG, Arnošt. Dita Saxová. Praha 1962, s. 26. []
  36. V technickém scénáři z března 1967 je úvodní titulková sekvence ještě pojata odlišně, místo statického záběru na malou Ditu můžeme sledovat sekvenci, v níž jsou nám nastíněny vztahy mezi postavami, konkrétně rozpačitý vztah mezi Munkem a Ditou. Vidíme také další postavy jako jsou Goldblatt, Linda Huppertová a Líza Vágnerová, které jsou v oknech. Ve filmu je použita po titulkové sekvenci část původní sekvence, kde vidíme děvčata v oknech. []
  37. LUSTIG, Arnošt. Dita Saxová. Praha 1962, s. 88. []
  38. Tamtéž, s. 97. []
  39. Připomeňme, že Mikołajewskou nadabovala Blanka Bohdanová. Podle mého názoru zdařile. Mikołajewska ve filmu zjevně mluví česky, což napomáhá dobrému dojmu – odchylky jsou minimální. Toničku ztvárnila Noemi Sixtová, která byla předabována Evou Klepáčovou. []
  40. Dita Saxová <http://cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3095> odkaz navštíven 25. listopadu 2010 []
  41. Démanty noci <http://cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3124> odkaz navštíven 25. listopadu 2010 []
  42. Transport z ráje <http://cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3129> odkaz navštíven 25. listopadu 2010 []
  43. a pátý jezdec je Strach <http://www.cinemetrics.lv/movie.php?movie_ID=3096> odkaz navštíven 25. listopadu 2010 []
  44. Barrandov Studio a.s., archiv, sbírka. Scénáře a produkční dokumenty. Film Dita Saxová. Lustig, Arnošt – Moskalyk, Antonín. Literární scénář. Leden 1967, s. 1. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 245

Komentáře (2)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru