Kdo neviděl, neuvěří

Minulý týden proběhly v Olomouci již páté ozvěny queer filmového festivalu Mezipatra. Součástí bohatého filmového a přednáškového programu byla i prezentace Lukáše Skupy tematicky mířící do oblasti queer čtení. Během zhruba hodiny a půl tak měli diváci a divačky možnost dozvědět se nejen něco o přístupech klasické kinematografie vůči minoritám, ale také o specifickém interpretačním postupu zvaném queer čtení, které Skupa demonstroval na příkladech československýh filmů z 50. až 70. let. Co je to tedy ono queer čtení a co s ním mají splečného např. Ladislav Helge nebo Václav Krška, se mimo jiné dozvíte i z následujícího rozhovoru.

Kde se vzal váš zájem o československou kinematografii? Které její období vás okouzlilo a zaujalo nejvíce?

Já jsem se díval na české filmy už odmalička. Děda byl fanoušek filmů pro pamětníky a o nedělích jsem s ním odpoledne sedával u televize. Období první republiky mě potom taky dlouhou dobu bavilo nejvíc. Ve škole jsem se ale stal poměrně „univerzálním“, věnoval jsem se různým tématům z období od čtyřicátých do osmdesátých let. Z hlediska filmové historie mi připadá nejzajímavější normalizace, protože o ní pořád víme tak málo. Z hlediska osobního vkusu to budou asi šedesátá léta v Česku i na Slovensku.

V rámci olomouckých ozvěn Mezipater přednášíte o tzv. queer čtení československých filmů 50.–70. let. Co je to queer čtení a jaké jsou jeho principy?

Velmi zjednodušeně řečeno se jedná o to, že ve filmech, které v základech stavějí na heterosexuální ideologii, hledáme i jiné sexuální kódy, povznášíme se nad dominantní „první plán“. Nemusí to přitom být jenom čirá spekulace nebo „dojmologie“. Argumenty k takové interpretaci můžeme najít třeba v teorii feminismu nebo genderu. Tzv. klasický film, který byl podle feministických teoretiček silně patriarchální, rozvinul typický způsob zobrazování mužských a ženských postav. Krásná a hodná pohledu v něm měla být hlavně žena. Naopak erotizaci mužských postav se klasické filmy spíš vyhýbaly, protože spektakularizace nebo estetizace těla měla feminní konotace. Muž zkrátka nebyl v klasickém filmu od toho, abychom se na něj se zalíbením dívali. I v historii českého filmu ale najdeme příklady, které se této konvenci vzpírají a právě tehdy se otevírá jedna z možností pro queer čtení. Objektem pohledu a erotizace se stává muž, což s sebou eventuálně přináší i zesílené potěšení u různých segmentů filmového publika.

V zahraničí se tématu queer čtení věnuje celá řada teoretiků, ať už filmových, nebo z jiných oborů. Jak je tomu u nás v České republice?

Pokud vím, tak queer čtením českých filmů se soustavněji nezabývá nikdo. Asi to vyplývá i z toho, že českou kinematografii před rokem 1989 by s takovou problematikou nikdo moc nespojoval. Otevřeně queer postav jsme měli málo, hodně filmů končilo vytvořením heterosexuálního páru. Navíc domácí oblast filmových studií se se zahraničními vzory začala seznamovat poměrně nedávno, takže to do teď zřejmě ani nikoho nenapadlo. Důkladnější reflexe, které jsem zaznamenal, se týkaly jedině polistopadové filmové a televizní produkce.

Setkal jste se někdy vy osobně s názorem, že queer čtení je znásilněním textu, zneužitím postav nebo něčím, co autor primárně nezamýšlel a proto nemá ani smysl se tímto tématem zabývat a takové postupy používat?

Občas se mě někdo ptá, jestli je vůbec třeba se na tyhle filmy dívat z queer pozice, když jsou umělecky hodnotné samy o sobě. Myslím si, že je to nesmyslná výhrada. Queer čtení je jenom dobrovolná možnost interpretace, která vůbec nezpochybňuje kvalitu konkrétních filmů. Naopak jim může být ke cti, že je můžeme sledovat s využitím různých interpretačních rámců. Čím víc významů v sobě film skrývá, tím je podle mě lepší. Navíc odpovědět na otázku, jak bylo ve filmu co myšleno, mohou jedině jeho tvůrci, kteří jsou už v řadě případů po smrti. Queer čtení je zajímavé už z toho důvodu, že si mnoho lidí myslí, že socialistická kinematografie queer publiku v podstatě nic nenabízela. Najednou ale zjišťujeme, že to není pravda. V určitých filmech se objevují estetické strategie nebo způsoby oslovení, které mohly být pro queer publikum atraktivní. Záměrně říkám mohly – abychom zjistili víc, museli bychom se vypravit za historickými diváky a divačkami a těch se ptát na jejich zážitky a dojmy z předlistopadových kin a televizí. Možná úkol do budoucna…

Myslíte si, že způsob natáčení snímků z dob 50.–70. let podporoval queer čtení více než v jiných obdobích československé kinematografie?

Pravděpodobně se to tak říct nedá. V archivu se práší na několik tisíc kopií filmů, mnohé z nich se nedostanou do kin, natož do televize nebo na DVD. Asi by nás překvapilo, kolik dalších filmů z různých období by sneslo queer čtení. Na Mezipatrech jsem přednášel o padesátých až sedmdesátých letech, protože osobnosti a filmy, o kterých jsem mluvil, souvisejí právě s touto etapou. Moje přednáška tudíž nebyla v žádném případě vyčerpávající. Každý z nás může nečekaně přispět novým objevem. Když bych měl ale určit období, které ke queer čtení inklinuje nejvíce, tak to budou šedesátá léta. Tehdy došlo k radikálním proměnám filmové formy. Filmy byly nejednoznačné, přesnější důvody jednání postav nebo významy scén bylo nutné si domýšlet. To všechno vyžadovalo od publika vlastní interpretační vklad, což se také úzce vztahuje ke queer čtení.

Kdybyste si měl vybrat jednoho československého režiséra, který podle vás natáčel filmy, jež nabízejí nejvíce možností pro queer čtení, o koho by se jednalo a proč? 

Určitě by to byl Václav Krška, a nejen proto, že byl gay. Jeho filmy jsou příkladem toho, jak se do na první pohled heterosexuálních zápletek vkrádají queer konotace a podtexty. Krška do svých filmů obsazoval nejpřitažlivější herce své doby a dovedl s jejich erotickým potenciálem zajímavě pracovat. V kontextu české kinematografie jde o velmi netradiční stylizaci mužských postav, která se vymyká klasickému kánonu zobrazení hrdinů. Nejedná se jen o objímající se kamarády na rozkvetlých stráních, o dvojsmyslné dialogy nebo o nahé či poloodhalené mužské figury, které by možná mohly být i poznávacím znakem Krškovy filmografie. Když se pokusíme některé z jeho filmů detailněji analyzovat, zjistíme, že queer perspektiva se promítá i do složitějších mechanismů celkové kompozice scén a záběrů, práce s kamerou, hlediskem postav a diváků a podobně. Kromě Kršky ale existují další jednotlivé filmy, které v těchto principech zacházejí ještě mnohem dál. Nejpozoruhodnějším pro mě v tomto smyslu zůstává První den mého syna od Ladislava Helgeho. Kdo neviděl, neuvěří.