Konflikt hraje ve Vendetě důležitější roli než příběh

Recepce málokterého českého snímku se tak výraznou měrou odvíjí od průvodních očekávání spjatých s mediální prezentací díla. Konkrétně v tomto případě jde o to, zda divák, který se rozhodne jít do kina na „drsný český thriller“, automaticky očekává (a vyžaduje) nosný příběh, nebo se spokojí se ztvárněním několika typů konfliktu. Jednoduše se zde vše točí kolem žánrových zkušeností s kriminálním filmem jako takovým.

Vendetě lze vyčítat mnoho zásadních nedostatků a dle prvních ohlasů se tak i stalo. Zásadní bod pro (ne)přijetí filmu jako celku totiž spočívá v (ne)přistoupení na nastolená pravidla, která jsou zřetelná po celou dobu trvání syžetu a (ne)ponoření se do atmosféry, kterou tvůrci uchopili jako hlavní stylotvorný prvek. Ideálním ukazatelem tohoto faktoru se stává občasný mnohoznačný smích během projekce. Příkladem může být scéna ze začátku filmu, kdy se policista Novotný (Marek Taclík) s vypjetím všech sil snaží dotáhnout svázaného obézního chlapce do zavazadlového prostoru služební dodávky. Naléhavost situace ustoupí jejímu komediálnímu rozměru, což si můžeme vysvětlit různě. Divák se zkušeností s postmoderním přístupem k žánru v ní může spatřovat tarantinovsky absurdní prvek. Český divák zase jen stěží dokáže vytěsnit z paměti předchozí Taclíkovy mentálně jednodušší postavy (Jedna ruka netleská, Grandhotel, Největší z Čechů). Nejpravděpodobnější však bude uchopit situaci (tu v kině) jako průvodní znak odmítnutí vzít děj dostatečně vážně.

Zásadním pro pochopení Vendety je vzít na vědomí proklamovaný cíl filmu, a sice zprostředkovat na kost ohlodaný konflikt v člověku, který čelí bezmocnosti a pochopitelnému psychickému kolapsu, jelikož jeho dcera byla znásilněna a zavražděna trojicí zákonem nepostižitelných pubescentů. Hlavní deviza snímku v mých očích spočívá v zásadním faktu – tvůrcům se podařilo vytvořit pohlcující atmosféru, nepostradatelnou pro daný typ netradičně kriminálního filmu. Všudypřítomný „upřímně špinavý“ pocit plyne především skrze technické prostředky. Na poměry české kinematografie nezvykle pohyblivá kamera Martina Štrby (Anděl Exit, Hezké chvilky bez záruky, O rodičích a dětech) bývá často nalepená na jednající postavy nebo důležité detaily, navíc prostřednictvím významotvorných rakurzů. Nezřídka sledujeme mizanscénu snímanou přes různé typy překážek, což podtrhuje symboličnost některých scén (postavy snímané zezdola se nezávisle na sobě pohybují po mřížované podlaze vždy jiným směrem apod.). Podobně funkčně je využito i hudebního dokreslení jednotlivých situací, v nichž převažují industriálně chladné samply umně střídané naprostým tichem, kdy do popředí vystupují ruchy, povětšinou spojené s chátrajícím okolním prostředím. Mírně problematickým se jeví být využití Mozartova Requiem, jelikož posouvá celkově striktně komorní příběh svou majestátností trochu jiným směrem. I tak ale nepůsobí samoúčelně a dané scény svou kvalitou pozvedává (viz pasáž s diktafonem, patrně vůbec nejsilnější v celém filmu).

To, jak moc Vendeta stojí a občas i padá v závislosti na dodržování nastolených pravidel, lze průzračně vysledovat na většině jejích stavebních složek. Postavy jsou jasně načrtnuty. Jedná se o představitele jasně daného charakterového (žánrového) typu. Jejich minulost nebo rodinné zázemí si můžeme pouze domýšlet, avšak z hlediska vyprávění to nehraje roli (proto například nepovažuji za chybu, že neznáme žádné informace o matce oběti). Okrajové náznaky rozsáhlejší psychologizace v rámci zkratkovitého podání konfliktu očekávaně selhávají. Nejvěrohodnějšími se tak stávají Mazura (Oldřich Kaiser) a především Chadima (Igor Chmela), kteří po celou dobu zůstávají v jedné poloze a absentují tak nenadálé zvraty v jejich chování. U hlavního hrdiny Pochmana (Ondřej Vetchý) jako základní jednající postavy se však výkyvům v jeho činech dost dobře předejít nedalo – jednotlivé konflikty se musejí vyvíjet. Možná největším úskalím celého konceptu se mohlo stát herecké ztvárnění. Obligátní anekdoty o trapném obrazu českého herce s pistolí v ruce by v případě Vendety vznikat neměly. Ačkoli je patrná snaha o drsné pojetí, hranice mezi přesvědčivostí a trapností zůstala nepřekročena. A to nejen při vzpomínce na primitivní macho-neherectví Václava Noida Bárty v Kajínkovi. Velký problém nevidím ani v nedostatečných výkonech představitelů dětských postav, jelikož viditelně přehrávané dialogy i činy svým způsobem přesně korespondují s „inteligentností“ hovorového projevu pubescentů přesvědčených o své dospělosti.

Tlaku a napětí mělo být za každou cenu dosaženo skrze krátkou fabuli. To podpořil scénář ohlodaný na základní premisu. Vycizelován mohl být ještě o něco víc, jelikož několik drobných odboček mimo ústřední dějovou linku spíše zadrhává. Jak jsem již naznačil, pomsta hlavního hrdiny se odráží od stále více reflektovaného tématu nepotrestatelné zlaté mládeže. Ve Vendetě vygradovalo do podoby, která by před takovými 10 lety vzbudila značné kontroverze (což dnes očekávat nemůžeme). S trochou nadsázky můžeme film číst jako splnění snu pomstychtivého diváka neuspokojeného osudem pachatelů z důvodu jejich věku (televizní Svědomí Denisy Klánové), postavení rodičů (Bolero) nebo obou faktorů dohromady (Bastardi s pointou postrádající jakoukoli logiku).

Především vzhledem k neprostupné syrovosti provedení bychom marně hledali k Vendetě v kontextu nepočetného českého kriminálního filmu po roce 1989 paralely. Samozřejmě se nabízejí loňská Pouta. Jejich nevlídná atmosféra však byla pevně spjata s popisem socialistické mizérie a především jsou jako film ve většině aspektů úplně jinde a o něčem jiném. Kdybychom museli i za cenu příkladů z normalizačního období nalézt film s podobně fungujícími náladotvornými prvky, zmínil bych exploatační rovinu Smrti stopařek Jindřicha Poláka nebo zapomenuté Tísňové volání Miloše Zábranského.

Vzhledem ke zmíněnému chladnému přijetí zůstane Vendeta s největší pravděpodobností ojedinělým a o to cennějším kamenem hozeným do znovu a znovu znečišťovaných, přesto nevzrušeně stojatých vod současné české kinematografie.

Vendeta

Scénář a režie: Miroslav Ondruš
Kamera: Martin Štrba
Střih: Marek Opatrný
Hudba: Petr Ostrouchov
Hrají: Ondřej Vetchý, Oldřich Kaiser, Igor Chmela, Marek Taclík, Lucie Šteflová, Ondřej Havel, Václav Vostárek, Daniel Novák, Leoš Noha, Jiří Vyorálek
Premiéra: 24. 11. 2011, Bontonfilm, 90 minut

Zdroj fotografií: www.vendeta-film.cz