Lidice: O Lidicích až v druhém plánu

Je chvályhodnou tendencí českých filmařů otevírat černé kapitoly naší historie. Před dvěma lety to byl Protektor, loni Habermannův mlýn.  Červen roku 2011 je ve znamení tragického osudu Lidic, vesnice, která byla během 10. června 1942 srovnána se zemí.

Petr Nikolaev, který nahradil režisérku Alici Nellis, ale silnou a všeobecně známou tragickou událost nechává až na druhé koleji. Tím nejdůležitějším, na co se objektiv kamery soustředí, jsou obyčejní, malí lidé, kteří se nevědomky stali součástí velkých dějin. František Šíma (Karel Roden) nedopatřením zabil svého syna. Na dlouhé čtyři roky mizí za branami věznice a v Lidicích nechává nejen svého dalšího syna a manželku, ale také milenku. Mříže oddělují Šímu od vnějšího světa. Světa, který je právě v těchto čtyřech letech přeplněný událostmi – vypukla světová válka, chlapci z Lidic utíkají do Anglie, Šímova milenka (uhrančivá Zuzana Fialová) tajně pomáhá jeho ženě připoutané na invalidní vozík (Zuzana Bydžovská),  Šímův syn začíná pracovat v železárnách na Kladně a do čela Protektorátu Čechy a Morava je dosazen SS Obergruppenführer Reinhard Heydrich. Mladí lidé z Lidic se snaží pomáhat odboji, ale neschopní odhadnout následky to berou spíše jako hru. Nevidí dál než za chvilkové dobrodružství, které jejich akce skýtají.

Vedle Šímy je důležitou postavou i četnický strážmistr Vlček, jeden z těch Čechů, kteří byli nuceni spolupracovat s vládnoucí moci. Člověk, který se ocitl v nesprávnou dobu na špatném místě a společně se Šímou jediný lidický muž, jenž masakr přežil. Se svojí potupou ale nedovede žít. Vlčkův osud se z odstupu jeví jako mnohem podstatnější pro celkové vyznění filmu. Roman Luknár jej pojal civilně, a i když možná jeho postava nemá tolik prostoru, kolik by si zasloužila, každá jeho scéna patří k nezapomenutelným momentům filmu. Až se divák diví, kolik emocí je možno vložit do jednoduché scény, v níž Vlček sedí na hřbitově, obklopený desítkami bílých králíků.

Karel Roden podává standardně dobrý výkon. Bohužel je obsazován do stále stejného typu postav – mlčenlivého, tvrdého muže, téměř bez emocí – a v těchto intencích se pohybuje i Šíma. Závěrečná třetina filmu konečně jeho roli převrací do méně obvyklých poloh. Šímův běh zasněženou plání, jež byla před čtyřmi lety jeho vsí, nebo hmatatelné pocity beznaděje, kdy se mu rozpadají veškeré životní hodnoty a on zůstává na světě úplně sám, jsou neobyčejně působivé. Pokud se budeme na Lidice dívat jako na psychologický film, zjistíme, že se jedná o na české poměry nevšedně propracovaný počin, překvapující hloubkou většiny postav.

Ruku v ruce s psychologií jde i existenciální rovina, vycházející z porušení několika přikázání z Desatera a vedoucí tak k totálnímu kolapsu hodnot jednotlivých postav. Zabití, cizoložství, neúcta k rodičům, ztráta víry. A na druhé straně: i v temné době se najdou lidé, pro které hodnoty Desatera stále něco znamenají.

Snímek bohužel ztroskotává na tom, co se nám snaží vsugerovat už sloganem na plakátě: „Opravdu si myslíte, že znáte příběh Lidic?“ Divák je podvědomě veden k tomu, aby Lidice četl jako rekonstrukci událostí. Ale pokud si správně nezařadí atentát na Heydricha (sice dobře natočená, ale v konceptu filmu poněkud přebytečná scéna) a nepřidá pár vlastních informací načerpaných v hodinách dějepisu, může se mylně domnívat, že za vyhlazením Lidic stála klukovina místních mladíků a aktivita jistého četníka. Jakoby film nevěděl, co vlastně chce: rekonstrukci (à la bezemoční Vávrova válečná trilogie) nebo lidský příběh, v němž jsou vlastně samotné Lidice až tím druhým v pořadí? Tato nerozhodnost, jakým směrem se chce film vlastně ubírat, je největší vadou na kráse celého díla.

Rekonstrukce samotného vyhlazení a zejména pak osudy lidických žen a dětí obsahuje pár silných momentů, ale rozhodně ne tolik, kolik by si tento emoční vrchol filmu (a jediná skutečná „rekonstrukce“ v celém ději!) zasloužil. Divák se spíše musí cynicky pousmívat nad zobrazením pověstné německé pečlivosti a až děsivé chladnosti (K. H. Frank je dokonce pozván na guláš a podobné děsivě-vtipné momenty). Nikolaev si čas od času vypomáhá vyloženě „spielbergovskými“ motivy. Někdy mu to vychází lépe (matky schopné nehty oškrábat barvu z oken, jen aby se mohly naposledy podívat na své děti, heroická smrt lidických mužů), jindy poněkud hůře.

Zásluhou kameramana Antonia Riestry (spolupracoval na Iñárrituově Amores Perros, v Čechách snímal thriller Normal) mají Lidice hodně světový „look“. Scény jsou často haleny do odstínů jedné barvy (vesnické scény do zlatava, scény s Němci do šeda, tmavě modra apod.). Barevnost je díky tomu utlumena a skvěle podtrhuje atmosféru snímku. Co ale trochu zavání nepečlivostí je, že veškerá výprava ve filmu (a to se týká i staveb) působí až přehnaně nově, uklizeně, dokonale. Postavy jsou čistě oblečené, upravené, vězeňská cela, kterou Šíma sdílí s polským padělatelem a kasařem Petiškou (Jan Budař – jediná postava s nadhledem) zase působí až umělým a naprosto nepravděpodobným dojmem. O to více zarazí zjištění, že se natáčelo ve skutečném vězení v Mladé Boleslavi.

Z Nikolaevových Lidic nelze skákat do stropu nadšením. Jako rekonstrukce tragické historické události fungují jen částečně a divák si při odchodu z kina musí, chtě nechtě, odnést smíšené pocity. O události samé se sice moc nového nedozví, na druhou stranu se mu dostane silného a na poměry české kinematografie hlubokého psychologického dramatu, které si pohrává se základními otázkami lidské existence.  Takže jít, nebo nejít na Lidice do kina? Ano, rozhodně jít. Jen je třeba se připravit na to, že se nejedná o rekonstrukci historie, ale spíš pohled do duší lidí, jejichž osudy se o válku jen letmo otřou.

Lidice

Režie: Petr Nikolaev

Scénář: Zdeněk Mahler

Kamera: Antonio Riestra

Hrají: Karel Roden, Zuzana Fialová, Zuzana Bydžovská, Roman Luknár, Ondřej Novák, Veronika Kubařová, Norbert Lichý, Jan Budař, Joachim Assböck, Václav Jiráček a další

ČR, 2011, 126 min.

Premiéra v ČR: 2.6.2011

–

Zdroj fotografií: Bioscop