Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Májové hvězdy – film o nezapomenutelných dnech roku 1945

Májové hvězdy – film o nezapomenutelných dnech roku 1945

ANALÝZA: MÁJOVÉ HVĚZDY (Stanislav Rostockij, 1959) – MICHAL VEČEŘA

„V Májových hvězdách nejde o reminiscenci – jde o vůni oněch dnů před léty. O vůni, která v lidech zůstala přes různé radosti a přes různá zklamání. Jsou to příběhy z prvního dne po válce.“[1] Těmito slovy charakterizuje Ludvík Aškenazy téma, které zpracoval ve scénáři k filmu Májové hvězdy. Ty natočil začínající režisér Stanislav Rostockij a staly se v pořadí druhým snímkem, který vznikl v československo-sovětské koprodukci.[2] Aškenazy vycházel při psaní scénáře ze sbírky vlastních povídek vydaných roku 1955 pod názvem Květnové hvězdy. Z této sbírky posloužily jako předloha pro film celkem tři povídky, čtvrtou se jménem Jiskra napsal Aškenazy přímo pro film a v knižní podobě se objevila až roku 1960, již pod názvem Májové hvězdy.[3] Pro film byly vybrány povídky, které nějakým způsobem popisovaly vztahy mezi sovětskými vojáky a českými lidmi na konci války. S výjimkou Bytu v podkroví všem ostatním zfilmovaným částem filmu chybí sarkastický nádech, s nímž Aškenazy v knize kriticky popisoval chování českých lidí. Například v povídce Mařka, člen rodiny vytváří obraz maloměšťácké buržoazní rodiny a jejich služky nebo v Azbuce řeší problém toho, že se národní výbor zavázal doživotně předplatit penzistce Tereze Kovaříkové sovětský deník Pravda.[4]

„A kdy byla válka?“

Literární předloha se od svého filmového zpracování ale do značné míry liší. V knize se povídky odehrávají v průběhu přibližně dvou týdnů v květnu 1945,[5] kdežto děj filmu se odehrává v průběhu pouhých dvou dnů, což se dá usuzovat z dojmu časové kontinuity, která je příběhem vytvářena. Další výrazný rozdíl se objevuje v samotné struktuře knihy a filmu. V knize se jedná o na sebe nenavazující povídky vzájemně propojené pouze tématem. Na rozdíl od toho jsou jednotlivé filmové povídky navzájem propojeny vždy některou z postav, celý děj je navíc orámován prologem a epilogem. Prolog zachycuje vedle spokojených Pražanů, dětí, které se sebe navzájem ptají kdy a co byla válka, i velké vojenské hřbitovy, kde odpočívají sovětští vojáci, a následně zvolna přechází v dlouhý panoramatický záběr na tank s číslem 23, který byl vystaven od července 1945 v Praze na Štefánikově náměstí jako připomínka osvobození Prahy sovětskými tankisty.[6]

„To už generálové nebudou potřebovat čepice…“

První povídka filmu, Dušan a generál, přechází od záběrů odehrávajících se 15 let po válce do prvních dnů na konci války. Začíná záběry na tanky se sovětskými vojáky a malého chlapce Dušana, čímž de facto volně navazuje na prolog. Aby mohla navazovat, tak musela být oproti literární předloze upravena a rozšířena. Získávají tak prostor i postavy, jež byly původně zmíněny pouze okrajově. V centru dění sice stále stojí Dušan s generálem, pozornosti se ale dostává i generálovým podřízeným. Ti záměrně vypustí pneumatiky auta, aby bylo nutné udělat přestávku na cestě a generál si mohl odpočinout. Hlavní idea příběhu zůstává stejná – do kontrastu je postavena šťastná česká rodina a sovětský generál, jenž o svou ženu a děti přišel během války. Právě tuto událost mu připomene malý Dušan, který si od něho vypůjčí čepici a s dětskou naivitou se ptá, jestli už nikdy nebude válka.

Když přeskočí jiskra

Druhá povídka, Jiskra, byla jako jediná ze všech čtyř napsaná přímo pro film a její literární podoba až na nepodstatné výjimky odpovídá té filmové. Jednalo se především o rozdíly na úrovni odlišných jmen – například filmový poručík Rukavičkin v knize nepochází z Moskvy, ale z arménského Baku a jmenuje se Byčkov. Vedle již zmíněného Rukavičkina je druhou hlavní postavou mladá venkovská učitelka. Příběh krátkého milostného vzplanutí mezi oběma postavami sice nekončí šťastně, ale svým optimistickým vyzněním je v opozici k tragickému osudu generála z předcházející povídky. Vývoj jejich vztahu je z velké části zachycen v záběrech zcela bez dialogů a vygraduje se ve scéně z kabinetu. Schéma záběrů a protizáběrů narušují vložené záběry na pokusný přístroj pro výrobu elektřiny, na němž začínají přeskakovat jiskry. Celým jejich příběhem prostupuje rozradostněnost poválečné atmosféry – mladá učitelka nadšeně oznamuje řediteli konec války a mladí školáci se nechají od sovětských vojáků vozit na tanku.

Byt v podkroví

Hlavní pozornost je ve třetí povídce věnována postavě pana Nováka, který se právě vrátil z koncentračního tábora v Osvětimi. Míří domů do Prahy na Malou Stranu. V jeho bytě se ale usadil Němec Slanetschka ze Sudet, který po skončení války ostřeluje z okna bytu lidi dole na ulici. Povídka Byt v podkroví je se svými pouhými čtyřmi stranami z celé sbírky nejkratší, pravděpodobně i proto ji Ludvík Aškenazy v adaptaci pro film rozšířil o Novákovu postavu, jež se v předloze vůbec neobjevuje. Ve filmu slouží především jako příklad člověka, který se navrací z koncentračního tábora a současně jako mezičlánek spojující třetí povídku s druhou a čtvrtou. V původní povídce klade Aškenazy důraz především na postavu pana domácího a jeho snahu se domluvit se sovětským dělostřelcem, ve filmu je pak tato linie výrazně upozaděna. Pan domácí se strachuje především o to, aby Rusové nepoužili pro zneškodnění ostřelovače dělo, čímž by mu způsobili velké škody. Velmi kladně byla hodnocen herecký výkon Miloše Nedbala, který ztvárnil pana Nováka.

„Dejte mu tu cibuličku, aby nemyslel, že je v Praze samej ouřada.“

Poslední ze čtyř povídek vypráví krátký příběh o ukrajinském vojákovi, který se snaží přesvědčit řidiče jedné z prvních tramvají, které vyjely po válce do ulic Prahy, aby ho pustil k řízení. Miloš Fiala ve své recenzi tvrdí, že osou příběhu by měl být vztah stařenky a vojáka, což není zcela pravdivé tvrzení.[7] Stařenka se sice objevuje na začátku a konci povídky a působí jako mezičlánek, který ji napojuje na předcházející povídku a epilog, během jízdy tramvají je mnohem důležitější postavou nerudný řidič tramvaje. Stařenka zde vystupuje pouze jako jedna osoba z davu cestujících, která se snaží řidiče přesvědčit, aby půjčil vojákovi řízení, a demonstrativně alespoň věnuje vojákovi cibuli. Na rozdíl od ostatních povídek tato obsahuje jasně čitelné morální poselství o tom, jak lze překonat vzpomínky na válečné útrapy pomocí poctivé práce. To je čitelné v záběru, kdy kamera zachycuje  v detailu vojáka, kterého dvojexpozicí překrývají záběry na bombardované město a bojující vojáky. Následně tyto záběry mizí a v obraze je už pouze vojáky, který se viditelně začíná smát a na pozadí hraje veselá nediegetická hudba.

Epilog

V samotném závěru se film vrací opět do roku 1959 a začíná záběrem, jímž končil prolog. Dostal se tak do stejného místa, jakým začínal. Zopakování záběru zdůrazňuje fakt, že povídky vlastně odpověděly dětem z prologu na jejich dotaz, co je to vlastně válka. Jednotlivé povídky jsou navzájem propojeny postavami a vytváří tak jeden nepřerušený vzájemně provázaný celek. Poetičnost filmu je podle Miloše Fialy dána tím, že „nedeklamuje myšlenku, ale ztělesňuje ji ve velmi výrazných obrazných detailech. Jednota filmu pak vyplývá z toho, že i přes odlišný žánrový charakter jednotlivých povídek vystihuje každá z nich jiné stránky toho, co bylo podstatné pro vztah našeho (pozn. československého) lidu k sovětským vojákům a sovětských vojáků k němu.“[8] Zobrazením ve výrazných detailech autor právě myslí záběry jako přeskakující jiskru na fyzikálním přístroji nebo kapky deště stékající po tvářích soch v pražských ulicích.

Výstižně se vyjadřuje i Ljudmila Pogoževová v sovětském měsíčníku Iskusstvo kino: „Kontrast je postup, kterého režisér používá nejčastěji. (…) První mírový den; umlkla děla, ale ještě se mohou rozléhat jednotlivé výstřely těch, kteří se nechtějí vzdát. První mírový den – veliký den nesmírné národní radosti, pro mnohé však den nastupujícího ticha, den, který obnažil dříve zcela neprocítěnou bolest osobních ztrát… Na těchto kontrastech je vybudován celý film, svědčící o zralosti režiséra, o myšlenkové bohatosti a pozorovacím talentu všech, kdo s láskou a pečlivostí pracovali na tomto díle.“[11] Na účinku přidalo filmu i natáčení v exteriérech na českém venkově a v pražských ulicích.

Obecně recenzenti považovali za nejméně zdařilou čtvrtou, poslední povídku, naopak nejoceňovanější byla první a především třetí. V. Vladimircevová jí vyčítala nedostatečné propracování sovětského vojáka do hloubky, Nikolaj Krjučkov podle ní podal slabší výkon a režisér v ní nenašel dostatek věrohodných detailů pro vykreslení chování postava a dějové situace.[12] V tom se ale neshoduje s českým recenzentem Milošem Fialou, který tvrdí, že je téma příliš detailizováno, aniž by tvůrci nalezli dostatečně „hutné“ detaily.[13] Tyto nedostatky ale ustupovaly do pozadí a všichni recenzenti se svorně shodují přes drobné odlišnosti, že se jedná o kvalitní film realisticky zobrazující události oněch „nezapomenutelných květnových dnů“.

Májové hvězdy

Režie: Stanislav Rostockij

Scénář: Ludvík Aškenazy

Kamera: Vjačeslav Šumskij, Václav Huňka

Střih: Jaromír Janáček, Jevgenija Abdirkina

Hudba: Kirill Molčanov, Alexandr Visljevič Alexandrov

Hrají: Alexandr Chanov (generál), Michal Staninec (Dušan), Jana Dítětová (Dušanova matka), Zdeněk Dítě (Dušanův otec), Jana Brejchová (učitelka), Ladislav Pešek (ředitel školy), Vjačeslav Tichonov (Rukavičkin), Michajl Pugovkin (staršina), Miloš Nedbal (Novák), Leonid Bykov  (tankista Aljoša) Nikolaj Krjučkov (sovětský seržant, bývalý tramvaják), František Kreuzmann (řidič tramvaje), Ota Motyčka (průvodčí), Marta Májová (stařenka) a další

Československo/Sovětský svaz, 1959, 88 min

Premiéra: 8. 5. 1959

PRAMENY A LITERATURA

AŠKENAZY, Ludvík. Májové hvězdy. Praha 1960.

– . Film o nezapomenutelných dnech roku 1945. Film a doba 5, 1959, č. 2, s. 80.

– . Májové hvězdy. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku , 1959, č. 5, s. 9.

– . Tvůrci filmu o Májových hvězdách. Filmové informace 10, 1959, č. 17 (29. 4.), s. 5.

FIALA, Miloš. Májové hvězdy. Film a Doba 5, 1959,  č. 6, s. 423.

HRBAS, Jiří. Májové hvězdy, film, který připomíná květen 1945. Kino 14,  1959, č.9 (30. 4.), s. 133.

Va. Májové hvězdy v SSSR. Film a doba 5, 1959,  č. 10, s. 669.

INTERNETOVÉ ZDROJE

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Tank_číslo_23> [odkaz navštíven 20. 2. 2011]

<http://en.wikipedia.org/wiki/Pravda> [odkaz navštíven 20. 2. 2011]


[1] – . Tvůrci filmu o Májových hvězdách. Filmové informace 10, 1959, č. 17 (29. 4.), s. 5.

[2] HRBAS, Jiří. Májové hvězdy, film, který připomíná květen 1945. Kino 14,  1959, č.9 (30. 4.), s. 133.

[3] – . Film o nezapomenutelných dnech roku 1945. Film a doba 5, 1959, č. 2, s. 80.

[4] Noviny vydávané ústředním výborem KSSS. <http://en.wikipedia.org/wiki/Pravda> [odkaz navštíven 20. 2. 2011]

[5] Celá povídková sbírka pak zachycuje mnohem delší časové období, například povídka Mařka člen rodina se odehrává v časovém rozpětí od 30. let až do první roků po konci války.

[6] Dnes se místo jmenuje Náměstí Kinských. <http://cs.wikipedia.org/wiki/Tank_číslo_23> [odkaz navštíven 20. 2. 2011]

[7] FIALA, Miloš. Májové hvězdy. Film a Doba 5, 1959,  č. 6, s. 423.

[8] Tamtéž, s. 421.

[9] – . Májové hvězdy. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku , 1959, č. 5, s. 9.

[10] FIALA, Miloš. Májové hvězdy. Film a Doba 5, 1959,  č. 6, s. 423.

[11] Va. Májové hvězdy v SSSR. Film a doba 5, 1959,  č. 10, s. 669.

[12] – . Májové hvězdy. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku , 1959, č. 5, s. 9.

[13] FIALA, Miloš. Májové hvězdy. Film a Doba 5, 1959,  č. 6, s. 423.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Michal Večeřa
Počet článků : 18

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru