Maniakální slídil

Snímek Railroaded!, který měl premiéru na podzim roku 1947, je první spoluprací Anthonyho Manna se scenáristou Johnem C. Higginsem, který napsal scénáře i pro jeho další čtyři filmy noir: T-Men, Raw Deal, He Walked by Night a Border Incident. Higginsův scénář k Mannovu snímku natočenému pro studio PRC (Pictures Releasing Corporation) vycházel z námětu Gertrude Walker, podle jejíž další povídky byl natočen i noirový snímek Prokletí nepláčou (The Damned Don’t Cry, 1950) Vincenta Shermana.

Railroaded! se v mnoha aspektech podobá předchozímu snímku Anthonyho Manna, Desperate. Rovněž je založen na motivu nespravedlivého obvinění, avšak je vyprávěn z opačné perspektivy. Pozornost se z postavy nevinné oběti přesouvá k násilnému zabijákovi zodpovědnému za spáchaný zločin a současně k procesu vyšetřování ze strany policejního detektiva a individuálnímu pátrání emancipované sestry obviněného muže. Nelze s jistotou určit, která z těchto postav se stává ústřední, neboť všem je v rámci opět neomezené a veskrze objektivní narace věnován přibližně stejný prostor.

Zobrazením policejních postupů a metod forenzního vyšetřování Railroaded! anticipuje Mannovy procedurální filmy noir T-Men, He Walked by Night a Border Incident, jimiž se budu podrobněji zabývat v následující kapitole. Přestože úvodní titulkové sekvenci dominuje statický snímek rušné ulice nočního města, Railroaded! byl ještě z převážné většiny natáčen ve studiových interiérech. A i když byly některé noční exteriérové scény natáčeny v reálných lokacích, snímány byly způsobem day-for-night (tzv. americká noc), kdy se noční scény natáčejí ve dne pomocí speciálních filtrů.

Násilí na ženách a obsedantní chování

Podobně jako v Mannově prvním filmu noir Strangers in the Night se v Railroaded! objevuje postava maniakálního vraha. Duke Martin (John Ireland) je chladnokrevný zabiják, jehož netečný výraz ve tváři upomíná na Burrova Radaka z Desperate a jenž je pozoruhodný surovým, násilnickým chováním, zejména ve vztahu k ženám. Ženské postavy se tak v Railroaded! stávají oběťmi mužského násilí obdobně jako ve většině noirů Fritze Langa (například Scarlet Street (1945), House by the River (1950), Velký zátah (1953), The Blue Gardenia (1953) či Human Desire (1954)), dále v noirových snímcích Nicholase Raye In a Lonely Place (1950) a On Dangerous Ground (1952), v Kiss Tomorrow Goodbye (1951) Gordona Douglase, Pickup on South Street (1953) Samuela Fullera nebo v Polibku před smrtí (A Kiss Before Dying, 1956) Gerda Oswalda. V rámci Dukeova arogantního a neurvalého postoje k ženám tvoří výjimku Rose (Sheila Ryan), sestra nespravedlivě obviněného Steva (Ed Kelly). Zdá se, že Duke je dívkou od první chvíle, co ji spatří, fascinován. Pravděpodobně mu imponuje ráznost její reakce na agresivní chování Clary (Jane Randolph), kterou Rose obvinila z falešného svědectví ohledně přepadení.1 Přestože by Duke mohl zvědavou, odvážnou dívku umlčet obdobně jako ostatní nepohodlné svědky, začne jí nadbíhat a předstírat falešný zájem o pomoc v případě jejího bratra. Nakonec však ani ona není ušetřena jeho násilnického chování, neboť Duke důvěřivou a naivní Rose v závěru mylně obviní ze zrady a ve zlosti se ji chladnokrevně pokusí zabít. S brutálním chováním Dukea Martina vůči ženám souvisí i jeho voyeurské sklony: v úkrytu nečinně a s evidentním potěšením přihlíží rvačce mezi Rose a Clarou. V jiné scéně zase skrze skrytý průhled ve stěně kanceláře voyeursky sleduje dění v klubu (obr. 1) a příchod Rose nebo slídilsky odposlouchává Clařin telefonní hovor (obr. 2). Právě tyto scény pozorování jsou charakteristické užitím hloubky pole nebo snímáním akce skrze skleněné plochy.

obr. 1

obr. 2

Maniakální charakter Mannova násilníka současně podtrhuje jeho vnímání vraždy jako rituálu: Duke před každým násilným činem čelí pozoruhodnému nutkání leštit si svou zbraň a parfémovat náboje (pomocí nichž je ostatně na konci usvědčen). Jeho obsedantní chování připomíná zabijáka z Brightonského špalku (Brighton Rock, 1947), britského snímku Johna Boultinga viditelně inspirovaného poetikou filmu noir, který si zase nutkavě pohrává s provázkem.

S Dukem jakožto zápornou postavou je spojeno atmosférické noirové low-key svícení. Rozličné stíny často vrhané na jeho tvář a boční svícení jsou účelnou vizuální asociací jeho zákeřné povahy. Tento světelný kontrast v Dukeově obličeji je nejvýraznější v úvodní a závěrečné sekvenci, kdy se plně projeví jeho lstivé záměry a jeho partneři se dozvědí o podrazu, který na nich spáchal. Po úvodním loupežném přepadení, kdy smrtelně raněného parťáka nechává napospas osudu, kamera v detailu snímá Dukeovu zlostí zkřivenou tvář nasvícenou pouze z jedné poloviny (obr. 3). Obdobně je stylizována i finální konfrontace Dukea jak s Rose, která konečně prozře ze své naivity a odhaluje jeho skutečnou identitu, tak s policejním detektivem Mickeym (Hugh Beaumont), který ho přichází zatknout. Závěrečná sekvence je v návaznosti na Desperate opět snímána za minimálního osvětlení za účelem zvýšení napětí a dezorientace diváka. V přítmí se odehrává i efektně inscenovaná scéna agresivního souboje žen poté, co k zemi padající Clara rozbije pokojovou lampu máchnutím ruky, gestem upomínajícím na Stevovo rozhoupání lampy v Desperate. Jak zmiňuje Robert E. Smith ve stati o Mannových filmech noir, „Railroaded! je první více či méně konzistentní příklad barokní stylistiky (obzvláště ve svícení), kterou Mann bude dále užívat v následujících béčkových filmech.“ ((SMITH, Robert E. Mann in the Dark: The Films Noir of Anthony Mann. In SILVER, Alain, URSINI, James (eds.) Film Noir Reader. New York : Limelight Editions, 2004. Str. 197.))

obr. 3

obr. 4

obr. 5

obr. 6

Do záběrových kompozic Mann opět začleňuje děsivé stíny postav, zejména Dukea. Ve scéně fyzického a psychického týrání Clary je zabijákova převaha nad utiskovanou ženou zdůrazněna právě stínem jeho postavy na stěně (obr. 4). V řadě scén kamera zabírá nejprve stín nebo do tmy zahalenou siluetu přicházejícího Dukea, aby bylo docíleno přesné evokace pocitů děsu a hrůzy, které z něj vyzařují. Napětí je v Mannově snímku zvyšováno i častými prostřihy z celků či polocelků na detaily. Například scény Dukeových vražedných činů gradují prostřihem na detail jeho zbraně; náhlé prostřihy na detailní záběry Stevovy upocené tváře během výslechu zase umocňují hrdinovu bezmocnost a zoufalost (obr. 5). Ta je mimo jiné dána i rámováním jeho postavy kolem něj semknutými policisty. Stejně stylizovanou kompozicí je naznačena i pozice a osud Clary, jíž se Duke a místní mafiánský boss plánují zbavit (obr. 6). V Railroaded! je rovněž uplatněn Mannův tradiční stylistický prvek, snímání akce mimo zorný úhel kamery prostřednictvím zrcadla. Kompozice záběru, v němž skrze zrcadlový odraz poprvé spatříme Dukea přicházejícího do místnosti zabít Claru, je téměř totožná se záběrem z Mannova noiru The Great Flamarion, ve kterém Flamarion vchází do šatny Connie.

Text je součástí autorčiny diplomové práce Filmy noir Anthonyho Manna

Railroaded!

Režie: Anthony Mann

Produkce: Charles Reisner (Pictures Releasing Corporation)

Scénář: John C. Higgins podle námětu Gertrude Walker

Kamera: Guy Roe

Hudba: Alvin Levin

Střih: Louis Sackin

V hlavních rolích: John Ireland, Sheila Ryan, Hugh Beaumont, Ed Kelly

Distribuce: Eagle-Lion Films

USA, 1947, 72 min.

 

Literatura:

SMITH, Robert E. Mann in the Dark: The Films Noir of Anthony Mann. In SILVER, Alain, URSINI, James (eds.) Film Noir Reader. New York : Limelight Editions, 2004.