Mince o jedné straně

Snímek Druhá strana mince mělo české publikum možnost loni zhlédnout na 45. ročníku MFF Karlovy Vary, 36.ročníku Letní filmové školy nebo během brněnského Cinema Mundi. V těchto dnech navíc vstupuje do našich kin v rámci tradiční putovní přehlídky Asociace českých filmových klubů. Projekt 100 se letos výrazně odklání od zaběhnuté formy programu a před kanonickými součástmi dějin světové kinematografie upřednostňuje současný evropský artový film (jenž tvoří dvě třetiny kvantitativně tenčící se nabídky). Smyslem článku není polemizovat s otočením distribučního kormidla AČFK tímto směrem, ale zamyslet se nad prostou skutečností – zda je množství domovských cen dostatečným důvodem k uvedení přinejlepším průměrného filmu.

Borys Lankosz, polishfilmla.org

Expozice snímek v několika rovinách zařazuje do proudu retrokomedií z dob socialistického režimu, což českému divákovi nabízí značnou možnost komparace. Hlavní hrdinka Sabina přežívá martyrium všeobecné šedi v malém bytě společně se svou matkou a babičkou, jejichž hlavní starost spočívá v hledání vhodného zetě. Nečekaně ideálním nápadníkem se nakonec stane Bronislaw, tajemný zachránce bogartovského typu. Sabinina charakterizace podléhá nejasné dichotomii, jelikož díky (zbytečně zdůrazňovanému) „nanynkovskému“ projevu nepůsobí přirozeně ve chvílích, kdy v sobě odhaluje poeticky naladěnou intelektuálku. Ačkoli scén(k)y s nádechem generačních rozepří a příchutí alkoholu vzbuzují dojem mnohokrát viděného, funguje právě v této „pelíškovské“ poloze Druhá strana mince nejlépe.

Od doby prvního zvratu nálady totiž cítíme urputnou snahu tvůrců (debutuje režisér Borys Lankosz i scenárista Andrzej Bart) sdělovat závažné myšlenky. Nejen že se jedná o nahodilé momenty bez možnosti výrazněji oslovit, ale navíc se tak děje v rámci několika žánrových poloh navršených na minimální časové ploše. Frašku s ukrýváním mrtvoly tak střídá smrtelně vážná sekvence se zatýkáním zaměstanců Sabininy redakce apod. Fatální nefunkčnost Druhé strany mince jako celku dokládá zlomová deziluzivní scéna, během níž se dozvíme pravdu o Bronislawově totožnosti a kde postupně dojde na sex, ponižování i vraždu. Tarantinovská snaha o efekt zde kolabuje díky neproniknutelnému nánosu patetičnosti a citelně přehnanému tlaku na pilu absurdity.

Práce s podobným žánrovým ukotvováním na podkladu politikou determinovaných 50. let minulého století může být zajímavá. To však pouze v případě, že je daný režim vykreslen nosně a z potřebného úhlu. Skutečnost, že se Druhá strana mince odehrává v době stalinistických čistek, se však zpřítomňuje pouze minimálně. Kromě uměle pronášených tezí během rodinných či pracovních rozhovorů připomíná tíhu společenské nesvobody a šikany ze strany státu pouze občasný výskyt různých typů udavačů nebo přímo příslušníků Státní bezpečnosti.

Syžet snímku se odehrává v několika rovinách, které jsou odlišeny vizuální stránkou. Obraz primární části děje je černobílý. Kontrapunkt k jeho stylizovanosti vytváří rozostřenost dokumentárních sekvencí. Lankosz se občas uchyluje i k prostředku využívanému evropskou modernou 60. let, a sice k vzájemnému pronikání hraných a dokumentárních záběrů. Příkladem může být scéna, kdy sledujeme varšavské náměstí zasažené Stalinovou smrtí a po střihu Sabinu s matkou, které mají z jeho skonu upřímnou radost (na jejíž následky Sabina porodí! – těžko určit lepší doklad kýčovitosti celého filmu). Syžet několikrát naruší barevné prostřihy do budoucnosti, kde se hlavní hrdinka na stará kolena setkává se synem (a jeho partnerem!). Tento rozměr příběhu naprosto postrádá smysl.

Svou sentimentalitou navíc vybízí k uchopení jako komentáře k předchozímu ději. Jakkoli fádně dnes již ve vztahu k minulosti jakéhokoli národa zní fráze o nečernobílém chápání problému, nutnosti (spolu)účasti či právě minci o dvou stranách, jako hlavní téma uměleckého filmu stále funguje. Bohužel ve chvíli, kdy dojde k takto explicitnímu smíření, ztrácí ústřední hledisko Lankoszova debutu smysl. A nic jiného Druhá strana mince nenabízí.

Bylo by zbytečné spekulovat o množství filmů (nejen aktuálních), které se pro uvedení do našich kin pod záštitou Projektu 100 nabízely. Druhá strana mince dá vzpomenout na nedávnou slovenskou Muziku. I ta se obracela do minulosti a hlavně navzdory spekulativním (ne)kvalitám posbírala většinu domácích filmových cen dané sezony. I polský hit, potažmo jeho nasazení do české distribuce, chápu především jako příspěvek do diskuze o reflexi minulého režimu ze strany kinematografií visegrádského spolku. Zarážející skutečností totiž zůstává, kolik společných neduhů lze vysledovat.

Druhá strana mince / Rewers

Režie: Borys Lankosz

Scénář: Andrzej Bart

Kamera: Marcin Koszalka

Střih: Wojciech Anuszczyk

Hudba: Wlodzimierz Pawlik

Hrají: Agata Buzeková, Krystyna Jandová, Anna Polonyová, Marcin Dorocinský, Adam Woronowicz, Lukasz Konopka

Polsko, 2009, 99 min.

Premiéra v ČR: 13. 1. 2011 (AČFK)