Moneyball vítězí, i díky brilantním dialogům

RECENZE: Moneyball (režie: Bennett Miller, 2011) – IVO MICHALÍK –

Bennett Miller v roce 2005 překvapil a zabodoval životopisným Capotem, který získal čtyři oscarové nominace, včetně té za nejlepší film a režii. S dalším filmem přichází až po 6 letech, Ceny americké Akademie jsou zatím hudbou budoucnosti, ale fakta jsou známa již nyní. Nejenže se svou kvalitou Moneyball režisérovu debutu vyrovnal, v mnoha očích jej překonal.

Je otázkou, zda Moneyball pojmout jako druhý celovečerní film Bennetta Millera či první spolupráci v současné době prominentních hollywoodských scenáristů Stevena Zaillana (Schindlerův seznam, Americký gangster) a Aarona Sorkina. Jeho styl se po začátcích v podobě státotvorné romance Americký prezident nebo vojenském pseudokontroverzním dramatu Pár správných chlapů vyprofiloval díky Soukromé válce pana Wilsona a zejména Fincherově The Social Network. Pro oba scenáristy je typické, že vycházejí výhradně z úspěšných literárních předloh a stejně je tomu i v případě Moneyballu (Umění vítězit v nespravedlivé hře Michaela Lewise).

Capote se vyznačoval velice pomalým tempem vyprávění, díky němuž film nabýval občas až meditativních poloh, a to i v případě situací, které nesly zásadní narativní informace, což částečně platí i pro aktuální snímek. Capote však byl daleko minimalističtějším dílem, odehrávajícím se v omezeném počtu lokací.1 Režii Moneyballu bychom mohli označit spíše za nenápadnou, pozvolný tok informací nenarušuje konstantní plynutí děje. Až na výjimky absentuje ostrý střih i (obzvlášť pro sportovní filmy typické) zrychlující prostřihy mezi paralelně se odehrávajícími událostmi – zde se vzdaluje The Social Network a naopak přibližuje Zaillanovým vlastním filmům (Nevinné tahy, Žaloba, Všichni královi muži). Gradace jednotlivých situací zůstává citelně podprahová, což rozhodně nepovažuji za nedostatek, naopak odsud do značné míry pramení poutavost celého díla.

Ačkoli snímek svým tématem samozřejmě spadá pod hlavičku žánru sportovního dramatu, na mnoha rovinách se vymezuje vůči jeho pravidlům a s nimi spjatým diváckým očekáváním. Základem většiny podobně ukotvených filmů jsou bezesporu sportovní utkání a jejich ztvárnění. V Moneyballu však z klíčových soubojů sledujeme pouhé fragmenty. Navíc dost často více či méně dokumentární formy, což s sebou mimo jiné nese i televizně neatraktivní kvalitu obrazu. I tak jasně přehrává nedávný Invictus: Neporažený Clinta Eastwooda, kde krásné obrázky z mistrovství světa v ragby nedokázaly vynahradit celkovou plytkost příběhu podle skutečné události. S filmem ze sportovního prostředí jsou neodmyslitelně spjaty rozjitřené emoce všech zúčastněných postav. Navzdory tomu, že v Moneyballu (naštěstí) absentuje klasické závěrečné usmiřování každého s každým a vrstvící se vzájemné uznávání vlastních chyb a předpojatostí, i zde dojde k emocionálnímu zadostiučinění v posledních scénách. Ty však mimochodem nejsou přímo spojeny s obvyklým posledním (až na výjimky vítězným) utkáním, ale nepřímo s následky zápasu prohraného. Ideální ukázkou potlačování citové stránky ústředních postav jsou sekvence, v nichž jsou nuceny propouštět postradatelné členy týmu. Nezměřitelné napětí těchto okamžiků divák musí cítit, aniž by byly zásadní momenty vyhroceně argumentovány.

Základním narativním prvkem filmu jsou brilantně napsané (zde se patrně naplno odhaluje Sorkinův podíl na scénáři) i artikulované dialogy. Děj se vlastně posouvá výhradně jejich prostřednictvím. Jsem si jist, že díky nim jak jednotlivé scény, tak film jako celek dokáží strhnout i českého diváka, většinou důkladně neobeznámeného s pravidly, natož pak s ekonomickým zákulisím baseballu. Jakkoli kvalitně napsané dialogy bezesporu úzce souvisí s postavami, potažmo jejich hereckým zpodobením.

Jedna z rovin, se kterými pracoval David Fincher ve filmu Podivuhodný případ Benjamina Buttona, souvisela jak obecně s kultem hollywoodských hvězd, tak konkrétně s mediálním obrazem Brada Pitta. Zhruba v době uvedení tohoto snímku začal Pitt přecházet od více či méně komediálně-drsné polohy2 směrem k herecky náročnějším projektům (Babel, Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem). Nejpozději od letošního roku se o něm jako o herci musí začít hovořit se vší vážností, a to po Malickově nedocenitelném Stromu života právě i díky Moneyballu. Prostředkem, který umožňuje výše zmíněnou formu vyprávění, jsou totiž životné a nosně charakterizované a zahrané postavy. A za takovou Pittova (!) Billyho Beana rozhodně považuji. Jedná se o charakter nejednoznačně sympatický – na jedné straně stojí jeho arogance a nespolehlivost, kterou mu vyčítá bývalá manželka a dcera. Obě však na druhou stranu oceňují zarputilost, se kterou řeší problémy svého osudového mateřského klubu a do jisté míry omlouvají jeho pohlcení „kariérou“. Nad mnoha okamžiky z jeho života se vznáší nezodpovězené otázky, ale o ně vlastně příliš nejde. Primární je jeho vztah k Oakland Athletics, kterému je připraven obětovat cokoli. Účelem jeho života zůstává baseball, ani ne tak jako sport, nýbrž poslání. A to navzdory skutečnosti, že byl v mládí nadějným hráčem, který se musel smířit s prostým faktem – nakonec nebyl dost dobrý.

Esenci jeho charakteru v krystalické podobě odhalují rozepře s vedením klubu, kdy se jeho jediným spojencem stává obtloustlý inteligentní mladík ekonomického vzdělání Peter Brand (rovněž skvělý Jonah Hill, dosud spojený s komediemi z produkce Judda Apatowa jako Superbad nebo Zbouchnutá). I v jeho případě se rozhodně nejedná o prvoplánově sympatickou postavu, na povrch naopak postupně vyplouvá spíše množství základních slabostí a nedokonalostí. Dialogům těchto postav se dostalo značného prostoru a je to jedině dobře, jelikož jednotlivé promyšleně pointované situace tvoří pomyslné vrcholy celého filmu.

Moneyball se jednoduše povedl. Z výše popsaných příčin nepochybuji o tom, že osloví jak náročnějšího diváka, který si užije množství zdánlivě nepatrných nuancí, tak sportovně laděného fanouška velkých příběhů. I se všemi aspekty jdoucími proti ustáleným žánrovým zvyklostem a bez ohledu na vztah k americkému národnímu sportu.

Moneyball

Režie: Bennett Miller

Scénář: Steven Zaillan, Aaron Sorkin

Kamera: Wally Pfister

Hudba: Mychael Danna

Střih: Christopher Tellefsen

Hrají: Brad Pitt, Jonah Hill, Philip Seymour Hoffman, Robin Wright, Chris Pratt, Stephen Bishop, Jack McGee, Tammy Blanchard, Brent Jennings, Nick Searcy

USA, 2011, 133 minut

Premiéra v ČR: 1.12.2011 (Falcon)