Clint Eastwood, tentokrát porazitelný

Tvorba Clinta Eastwooda se (nejen) po přelomu tisíciletí vyznačuje širokým žánrovým rozpětím. Bez ohledu na něj můžeme za charakteristickou vlastnost považovat divácky vděčný námět. Ztypizovaná žánrová schémata nebyla v jednotlivých filmech zásadním způsobem narušována, často však získávala nový rozměr právě díky osobnosti svého tvůrce. Politicky nekorektní válečný film Vlajky našich otců se odehrává ve dvou rovinách, na kterých v pomyslném druhém plánu zaujme ochota Eastwooda jako zarytého republikána otevřeně poukazovat na chyby vzešlé z „vlastních řad“. Gran Torino v rámci intertextového čtení polemizuje s kultem akčních hrdinů amerických filmů 70. let, ke kterému zásadní měrou přispěl díky roli Harryho Callahana (Drsný Harry, Magnum Force), čímž opět tematizuje určité (auto)biografické rysy. Těžko tedy Clinta Eastwooda považovat za konzervativního režiséra. Právě proto zarazí fakt, že se Invictus: Neporažený nevzdaluje vyčpělým šablonám životopisného ani sportovního dramatu.

Rovina životopisná

Syžet snímku vychází ze skutečné události a čerpá z románu Playing the Enemy Johna Carlina. Nelson Mandela (Morgan Freeman) považuje hned po svém zvolení do prezidentské funkce za zásadní bod potlačení rasové nesnášenlivosti předcházejícího režimu (apartheidu). Ideálním prostředkem se mu pro tento záměr jeví skutečnost, že Jihoafrická republika roku 1995 hostí Mistrovství světa v ragby. Spojence nalezne v kapitánovi národního týmu (přezdívaného Gazely) Francois Pienarrovi (Matt Damon). Společně se pokouší o naplnění základního hesla: „Jeden tým. Jeden národ.“ Charakter příběhu anticipuje hned úvodní sekvence. Dvojici ragbyových hřišť od sebe odděluje silnice. Na jednom hřišti si hrají kluci černí, na druhém trénují bílí. Po silnici jede Nelson Mandela. První skupina mu provolává slávu, druhá neskrývá nespokojenost. Stejně radikálním zjednodušením trpí nejen plakátové symboly odkazující k rasové otázce, ale v důsledku celý film.

Životopisný snímek vždy stojí před otázkou, jak ztvárnit ústřední postavu dostatečně nosně a zajímavě. Z nedávné doby vzpomeňme oscarového Milka Guse Van Santa. Sean Penn měl roli „usnadněnou“ tím, že mohl klást důraz na fyziognomii a mluvený projev nonkonformního bojovníka za práva homosexuálů. Situace Morgana Freemana je o poznání komplikovanější. Nelson Mandela, držitel Nobelovy ceny za mír, je postavou kladnou – až „tatíčkovskou“. Madiba (Mandelovo klanové jméno) je ve filmu prezentován výhradně prizmatem moudrého vůdce národa, který zná řešení palčivé rasové otázky a jenž omdlívá vyčerpáním při jeho realizaci. Má sice své odchylky od zaběhnutého harmonogramu hlavy státu, ale opět jen pro dobro své země. Jedna z mnoha dobrosrdečně klišovitých charakterizačních replik tvrdí, že „není svatý, je to jen člověk. S lidskými problémy.“ Těmi se míní omezená možnost styku s rodinou, o které se však dozvíme jen z několika úsečných frází, a absolutně se tak míjí účinkem.

Rovina sportovně-dramatická

Moment překvapení libovolným způsobem ozvláštňující žánr absentuje i ve druhé polovině snímku, kdy se odehrává samotné mistrovství světa. V rovině sportovního dramatu Invictus: Neporažený nenabízí téměř nic, čím by se odlišil od filmů vystavěných na podobném schématu[1]. Tým od začátku turnaje plní roli outsiderů, do níž jej pasuje mezi jinými i nepřející sportovní komentátor, diváci – včetně Mandely – pravidelně s údivem vstávají ze sedadel a obávaný soupeř má ve svém středu nepřehlédnutelného hráče. Podobně je na tom i jihoafrický tým, jehož kapitán sice (naštěstí) není autorem zásadních bodů, ale funguje jako hnací motor celého mužstva, částečně vytržen z kolektivu, jehož členům chybí výraznější charakterizace. Francois Pienarr tak vlastně supluje roli, kterou v podobných snímcích mívá na starosti trenér. Ten je zde výrazně upozaděn.

Po konvenčním postupu turnajovým pavoukem následuje finálový zápas, který často bývá ústředním bodem podobně žánrově vymezených snímků. Ten se nese v podobném duchu jako celý turnaj, potažmo film. Nejpozději v jeho průběhu (většinou však již před zahájením) dojde k všeobecnému smíření, jež až na výjimku v podobě společné radosti černého kluka a bílých policistů nepřekročí tolik zásadní hranici vkusu. Jednoznačný klad spočívá ve stylizaci celého zápasu. Ta díky umírněnému užívání zpomalených záběrů a převažujícímu zabírání hráčů z nadhledu dosahuje stírání hranice mezi profesionálními sportovci a partou pro sport zapálených hochů. Podobná deheroizace se mohla stát klíčem k uchopení celého tématu. Za zmínku stojí i dílčí epizoda s postavou (ne)teroristy, díky níž bylo funkčně dosaženo upření pozornosti pouze směrem k zápasu. Svým způsobem v ní můžeme spatřovat ojedinělý náznak možnosti, jak nově pojmout příběh s předem prozrazenou pointou.

Invictus: Neporažený se rozhodně nedá považovat za dostatečně reprezentativního pokračovatele v tradici nadprůměrně kvalitních filmů Clinta Eastwooda z poslední doby. Hlavní zádrhel spočívá v nepřesvědčivém scénáři, který byl paradoxně jednou z hlavních předností předchozí tvorby (Anthony Peckham přeci jen nemá tolik zkušeností jako Paul Haggis nebo Brian Helgeland). Nasazení filmu do kin v roce, kdy se odehraje fotbalové mistrovství světa v JAR, navíc zavání vypočítavostí. Jedná se však o námět natolik silný, že jeho filmové zpracování se přes všechny výtky nedá jednoznačně odsoudit.

Invictus: Neporažený

Režie: Clint Eastwood

Scénář: Anthony Peckham, podle románu Johna Carlina ‘Playing the Enemy’

Kamera: Tom Stern

Střih: Joel Cox

Hudba: Kyle Eastwood, Michael Stevens

Hrají: Morgan Freeman, Matt Damon, Tony Kgoroge, Patrick Mofokeng, Matt Stern, Julian Lewis Jones, Adjoa Andoh, Marguerite Wheatley, Patrick Lyster

USA, 2009, 133 min.