Náš táta, jenž bdí v duši stromu
Loňský snímek The Tree/L’Arbre čili Strom, který u nás na podzim prošel Festivalem francouzského filmu, je druhým samostatným počinem třiačtyřicetileté Julie Bertucelliové, jejíž dosavadní kariéra byla (podobně jako u Claire Denisové) dlouhodobě spjata s prací významných režisérských jmen, jimž pomáhala jako asistentka (O. Iosseliani, K. Kieślowski či B. Tavernier). Byť snímek uvedený v Cannes nezaznamenal rovnocenný ohlas jako před rokem jiné australské poetické drama Samson a Dalila (Samson and Delilah, 2009) Aborigince Warwicka Thorntona, nemusíme váhat s jeho zařazením mezi aktuální vrcholy progresivní kinematografie našich protinožců (zmiňme ještě Království zvěrstev Davida Michôda, které uvedly i česká kina) a je škoda, že se některá z našich klubových distribučních firem nerozhodla snímek zařadit do své nabídky.
Film, natočený podle románu Judy Pascoeové s názvem Our Father Who Art in the Tree, je více dějovým počinem, nežli poetickým, v příběhu se ale opírá o lyrický moment, monumentální přítomnost stromu, v jehož vzrostlé koruně a chapadlovitých kořenech se dovede ukrývat jak netušené přírodní bohatství, tak i tajemný element spjatý s životy jedné obyčejné australské rodiny, která tragicky přijde o mužskou autoritu – otce. Divák je na motiv konfliktu člověka s přírodou připravován pozvolna: v tiché večerní chvíli nás první záběr seznamuje s Peterem O’Neilem (Aden Young) a jeho ženou Dawn (Charlotte Gainsbourgová), kteří se kolébají v zavěšeném plátně na verandě dřevěného domu; tentýž dům v následné – pro našince komické – sekvenci Peter odváží na nákladním autě kamsi do přírody a my pochopíme, že pracuje ve firmě pro transport mobilních domků a rodina se stěhuje. Podstatný příběhotvorný artefakt se na konci jízdy poprvé setkává se svým o poznání živějším protějškem – mohutným králem všech stromů v okolí, jenž je do šířky větší než dům a neustále se rozrůstá.
Z načrtnuté idyly se ovšem jako při pádu z větvoví situace změní k nepoznání, když Peter po vyzvednutí osmileté dcery Simone ze školy kolabuje za volantem automobilu a neovladatelný vůz v marné setrvačnosti pro dokonání všeho trkne do domovní zdi. Rodina je šokována, krátce po nalezení nového místa k životu přišla rána, z níž se nesnadno dostávají čtyři děti různého věku i jejich oddaná matka Dawn. Po čase a složitých pokusech vyrovnat se se ztrátou hledají aktéři, a především malá Simone (ztvárněná famózní Morganou Daviesovou), útočiště ve zvláštních skrýších kmenu a koruny stromu, v jehož tichém šepotání snad mohou zaslechnout hlas Petera, který se sem vtělil, aby byl rodině nablízku. Klidné místo se stává úkrytem, kam se Dawn přichází podělit se svými dojmy z nově nalezeného zaměstnání a Simone chodí pro radu třeba při plnění domácích úkolů. Děj je vyprávěn svižně a záběry unikátní australské krajiny proplouvají plochou bez většího zvýraznění pouze v rámci narace, příběh se tudíž neodpoutává od pevné osy a drží se pevně svých kořenů, právě jako se půdy drží strom, ožívající druhou mízou vtěleného otce a rostoucí do ještě větší krásy.
Změna procesu přijde, až když je pokojný vztah narušen „zradou“ zvenčí: Dawn nechává známost ze zaměstnání přerůst v intimní poměr a Peterovu silnější kopii, George (Marton Csokas), zvolna vpouští do rodinného soužití k nelibosti věrné Simone. Strom jako by se mstil: jeho kořeny prorůstají do pozemku sousedů, příjezdové cesty i pod vratký dům. Naznačená zloba otcova ducha útočí v noci na ložnici v tom momentu nepřítomné Dawn a „kořeny a větvemi“ si doslova vynucuje pozornost. Jiné přírodní ataky na dům přicházejí odpadní cestou (žáby) a oknem (netopýr).
Monument hrozí stavení zničit; Simone se skupinou dětí, reprezentujících nekomplikovaný dětský pohled, v němž jednoduše existují viníci, nepřátelé a ti, proti kterým je třeba se stavět, hájí živorodé království zvěrstev za každou cenu a před lesníky a Georgem předvádí lekci z odvážlivosti. Simone si do koruny přestěhuje pokojík, ozdobí ji lampióny a duhovými barvami a ona prostá naivní otázka – je důležitější strom nebo dům? – je rázem pozvednuta do jiného řádu, jiných souvislostí.
Plynulý vývoj filmu dovede umně zamaskovat, že tradiční motiv odstřižení se od minulosti, nutnosti posunout se ze smutku po ztrátě a začít nanovo, je logicky plný stereotypních fází – kombinace smutnění, pozvolného hledání naděje, rozhodnutí a odpoutání se od kořenů stavu, započetí nové kapitoly v životě. Originální pojetí hledající paralelu pro toto téma ve věčném konfliktu živé a neživé sféry, inteligentně potlačuje klišé i rodinného psychologického dramatu.
Rozuzlení, které v přichází nečekaně, je vskutku pádnou tečkou, díky které si budeme The Tree pamatovat; jelikož ale nemíním diváka připravovat o překvapení, prozradím jen, že se jedná o druh přírodní bouře. Za zmínku ještě stojí perfektní práce se zvukovou složkou včetně hudby – písně a původní skladby Grégoira Hetzela (spolupracoval například s Arnaudem Desplechinem, Catherine Corsiniovou či Denisem Villeneuvem na jeho novém snímku Incendies) příhodně odráží a podtrhují velkolepou atmosféru australské krajiny.
Konec konců dramaturgové programu v Cannes prokázali skutečně dobrý cit i tím, že snímek Julie Bertucelliové zařadili na samý závěr festivalu, mimo soutěž, jako Closing Night Film. Závěrečné obrazy spouště, z níž odjíždí ušpiněné a vyčerpané postavy, jsou dobře známy každému, kdo někdy opouštěl poslední den kteroukoli přehlídku či festival: úleva i pocit prázdnoty, ale hlavně vědomí, že po konci přichází čas pro posun do jiných životních kolejí.
The Tree/L‘Arbre
Režie: Julie Bertucelli
Scénář: Elizabeth J. Mars, Julie Bertucelli
Kamera: Nigel Bluck
Hudba: Grégoire Hetzel
Střih: François Gédigier
Hrají: Charlotte Gainsbourg, Morgana Davies, Marton Csokas, Aden Young, Christian Byers, Tom Russell, Gabriel Gotting ad.
Austrálie, Francie, 2010, 100 min.
Zdroj fotek: excesiff.com, franceodeon.com
Autor
