Všichni dobří Nošovičáci

Celovečerním dokumentárním filmem Vše pro dobro světa a Nošovic samostatně debutuje Vít Klusák, jenž byl doposud znám jako polovina režijního dua Remunda-Klusák. Stejně jako v Českém snu (2004) a Českém míru (2010) se autor i zde pouští do současného a kontroverzního tématu s celospolečenským záběrem.

Výchozím bodem vyprávění se stala výstavba obří korejské automobilky a její dopad na život malé vesnice. Režisér záměrně nepředkládá fakta demaskující pochybné politicko-lobbistické pozadí případu, vyhýbá se diskuzím s politiky apod., ale celý film staví na osudech a názorech konkrétních lidí spjatých s mikrokosmem Nošovic.  Hovoří se zemědělci, jimž bylo vyhrožováno smrtí, když neodprodají své pozemky, s šikanovaným (a v závěru propuštěným) zaměstnancem továrny, ale i jejím českým mluvčím, který se koncernu zastává. Tímto kontrastním postavením reprezentantů dvou názorově protichůdných pozic se film podobá loňským českým filmům Ženy SHR režisérů Ondřeje Provazníka a Martina Duška nebo právě Českému míru.

Prolog připomíná atmosféru strachu, která v Nošovicích před výstavbou panovala. Zpravodajské úryvky provázejí ve zvukové stopě záběry bourání a úpravy stavební plochy. S Klusákem na stále živé téma odmítá hovořit starosta i někteří z místních zemědělců. Režisér se distancuje od klasického publicistického tvaru a poukazuje na manipulativní povahu audiovizuálního díla. Proto snímá nerudnou televizní reportérku nutící pana Vojkovského k unifikované formulaci názoru a dokonce mu onen názor podsouvá. Když si pan Vaněk vyžádá opakování záběru, protože mu na brýle sedla včela, tak se neodkazuje pouze k jeho perfekcionismu, ani nejde o škodolibou legraci, ale o zcizující přiznání přítomnosti filmové kamery.

Snímek nemá hlavního hrdinu, ani tvůrce se nestaví přímo do role průvodce (jako to činí např. Michael Moore nebo jako to udělal Klusák s Remundou v Českém snu), narativní linka je vedena skrze postupné střídání aktérů. Prvním hrdinou se stává pan Vojkovský. Z autodílů z vrakoviště vytvoří sochu strašáka (stala se emblémem filmu a najdeme ji i na plakátě), na jejíž hruď pak připne dopis, jenž mu a jeho blízkým vyhrožuje smrtí, pokud neprodá pozemek. Pozornost Klusák následně přesouvá na mluvčího automobilky Hyundai pana Vaňka, pracovnice zelinářského družstva, aby se v závěru nejvíce soustředil na „rebelujícího“ řadového zaměstnance továrny Ondřeje Fraňka.

Pan Vaněk, jako pracovník PR oddělení, zastupuje zájmy korporace. Snaží se vzbudit dojem, že si za svými názory pevně stojí, ale nachází se v roli obhájce „cizího“ zájmu. Loajálně stojí za zaměstnavatelem a neřeší skutečně existenční dilemata. I on pravděpodobně prochází jistým vnitřním konfliktem nebo sebereflexí (tento film by k ní mohl přispět), ale vždy bude v nevýhodě oproti lidem, kteří hájí své nejosobnější zájmy a působí přesvědčivěji. Ti si přirozeně získávají sympatie diváků. „Žoldák“ Vaněk ve výsledku schytává rány (a netvrdím, že ne nezaslouženě) za majitele a vlastníky koncernu. Jeho postava tak připomíná jednu z představitelek podobně koncipovaného a již zmiňovaného filmu Ženy SHR. Tyto zaplacené tváře obřích firem, jejichž majitelé a skutečně odpovědní vlastníci zůstávají chytře skrytí v anonymitě, vzbuzují nejprve nevěřícný údiv a posléze možná i lítost. Vlastníci korporací vyslovená nařčení nechávají bez odezvy a tím si diskuzi v rámci filmu sami prohrávají.

Klusáka charakterizuje neústupný konfrontační přístup. I v Nošovicích najdeme scény, v nichž s ním protagonisté odmítají hovořit, v nichž ho násilím vyvádí z místa natáčení a volají na něj „pořádkové“ síly, přičemž on „pouze“ natáčí. Oproti Českému snu a míru, ale Nošovice daleko více připomínají filmy Michaela Moora, jenž si, jak známo, české režisérské duo oblíbil. I Klusák staví velkou nadnárodní a neosobní sílu proti zdánlivě bezbranným jedincům. Velkou pozornost věnuje i místnímu zelinářskému družstvu, které vytváří přímý protipól obřího koncernu. Používá inscenované scény mnohdy parodického rázu, používá hořký až sarkastický humor, ale na rozdíl od Moora citově nevydírá.

Odhalení automobilové sochy pana Vojkovského ve formě hudebního happeningu režisér posune do muzikálové stylizace. Snoubí se tak lidová zábava s rozjuchaně estrádní hudbou s mrazivým mementem v podobě výhružného anonymu. Pro příslušné vyznění neváhá použít kamerového jeřábu, jenž přes zpomalený záběr dívenky běžící do kopce kolem hrajících muzikantů odhalí scenérii, jíž dominuje továrna. Podobně tvůrce přiměje ženy ze zemědělského družstva, aby motykami okopávaly asfaltový příjezd k továrně, tedy aby obhospodařovaly svá dřívější pole. Pro toto družstvo pak natočí vtipnou reklamu (umístěnou za závěrečnými titulky jako bonus), kterou paroduje vymývací instruktážní video pouštěné exkurzím v továrně.

Klusák disponuje citem pro absurdní kontrasty. Z prohlídky továrny vybere moment, v němž průvodce vysvětluje, proč ve fabrice hraje příjemná a melodická hudba. Není to proto, aby se lidem vytvářelo příjemnější pracovní prostředí, ale je to výstraha pro dělníky, aby se nepřibližovali k zautomatizované lince, kde by je mohly usmrtit masivní robotické paže. Ironicky působí i užití až dětsky hravé a „nevinné“ hudby skupiny DVA.

Pravděpodobně se film setká s obviněním ze zaujatosti a neobjektivity, jako kdyby snad opačný přístup vůbec mohl být možný. Když se pan Vaněk pochlubí tím, že svůj pracovní koutek, jenž je v podniku jeho jediným osobním prostorem, vyplnil masožravými rostlinami, tak můžeme snadno získat dojem, že jde o laciný a účelový (tedy manipulativní) příměr. Ale pokud takovou situaci skutečnost nabídne, bylo by nesmyslné ji nepoužít jen proto, že pak budete kritiky nařčeni z manipulace. Podobně výmluvných momentů a přímočarých vizuálních příměrů nabízí Nošovice vrchovatě. Zvlášť bizarně působí například zachování několika vzrostlých lip, před nimiž se v areálu fotí exkurze a které stojí v bezprostřední blízkosti šedivých plechových zdí montážní haly. Na první pohled směšně působí i česká dechovka nebo malý pouťový kolotoč před obrovským kolosem v den zahájení výroby.

Automobilka režisérovi téměř nedovolila ve svém areálu natáčet, což Klusák podtrhl záběrem, v němž mikrofonista stojí před velikou plechovou stěnou továrny a zaznamenává dunivý ruch znící zevnitř. Autor mohl mít jakýkoliv původní záměr, ale nakonec film nejvíce utváří (podobně je tomu i u Doby měděné Ivo Bytřičana) omezení, jež mu do cesty nakladla obří instituce, jejíž činnost se ocitla v hledáčku. Dokumentaristé se neocitli v žádné disidentské pozici (i když pokusy o soudní výhružky proběhly), mohou si říkat, co chtějí, nic nemusí zamlčovat, ale jsou postaveni stejně jako my všichni před zamlčování faktů, nedostupnost informací. O povaze těchto institucí nakonec vypovídají spíše než samotná fakta snahy o jejich zatajování. Kamera například nesmí při exkurzi zabírat projekční plátno, kde běží propagační film o korporaci a my tak smíme sledovat pouze tváře diváků, což je ve výsledku daleko výmluvnější. Klusák se tak ocitá v podobných mantinelech jako Linda Jablonská, která v severokorejském exkursu Vítejte v  KLDR! musí upnout pozornost na recipienty objektu jejího původního zájmu.

Autorovi nejde pouze o střet Davidů s Goliášem, tím by nebyl nijak originální ani přínosný. Ve svém filmu přibližuje s více posmutnělým než rozhořčeným smyslem pro humor úroveň našeho chování a uvažování. Proto ve filmu zůstal bezděky zachycený útržek rozhovoru dvou žen, kde si jedna druhé stěžuje, že její bratr bude mít pohřeb v termínu její dovolené a že ji rodina určitě „sežere“, ale že to přeci nenechá propadnout. S podobnou samozřejmostí Klusák ukazuje na necitlivost a na vykloubené vnímání toho, co je považováno za běžné, normální a správné. Uvykli jsme obrazům, v nichž se boží muka krčí v blízkosti obřích plechových nebo betonových monster a s tím se tvůrce odmítá smířit.

Vše pro dobro světa a Nošovic rovněž vytváří alternativní pohled k dosavadnímu mediálnímu obrazu kauzy. Hodnoty jako zemědělská půda nebo citová vazba k ní nijak nesnižuje. Výsledný film nabourává politiky a masovými médii prezentovaný diktát „vytváření“ nových míst, za nímž se skrývají otrokářské poměry a rozkrádání veřejných financí.

Vše pro dobro světa a Nošovic

ČR, 2010, 82 min.

režie: Vít Klusák