Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Norský chlad a citová zdřevnatělost vs. hluboká emocionalita

Norský chlad a citová zdřevnatělost vs. hluboká emocionalita

Norský chlad a citová zdřevnatělost vs. hluboká emocionalita
RECENZE: Norské dřevo (Noruwei no mori; režie: Anh Hung Tran; Japonsko; 2010) – MAREK HOLAN –

Přítomnost jakéhokoliv snímku východoasijské provenience v české kinodistribuci (pokud zrovna nezabodoval v Cannes) je vždy vítaným ozvláštněním poměrně nevyvážené mainstreamové výkladní skříně. I když, aby bylo nadšení zkroceno hned v úvodu, Norské dřevo zase takovým krokem do neznáma není. Jistou zárukou diváckého ohlasu je jméno autora knižní předlohy, Haruki Murakamiho, který je v českém kontextu, při porovnání s jinými současnými japonskými spisovateli, poměrně hojně překládaným a vydávaným (tudíž velmi pravděpodobně i oblíbeným) prozaikem. Snímek Norské dřevo však v tomto světle popularity/nepopularity a ohlasu/ignorace vyvolává poněkud ambivalentní pocity – ačkoliv to je film, který má ambici přitáhnout širší publikum na proslavené jméno, ve finále je to filmová zkušenost daleko méně reprezentativní, a to jak pro Murakamiho předlohu, tak pro asijskou kinematografii.

Film zachycuje mentální dozrávání mladíka Toru, které je v jeho případě spojeno se zasvěcováním do etických i sexuálních rovin života. Toruova existence je velmi těsně spjata s jeho vrstevnicí Naoko, zvláště díky jejich silnému společnému zážitku. Zatímco Toru řeší životní krizi útěkem, Naoko v sobě své pocity dusí a nakonec je jimi její nitro nenávratně poznamenáno. Toru je silně ovlivňován a utvářen celou řadou dalších postav, nakonec je však konfrontován se základní pravdou – je třeba si nalézt vlastní cestu.

Tak blízko, tak daleko (http://www.aerofilms.cz/filmy/148-Norske-drevo/fotogalerie/video/)

Norské dřevo je v určitém smyslu typickým produktem východoasijské kultury. Plyne v pozvolném tempu, v němž je rozvíjen minimalistický děj, nespěchá na diváka, přináší na povrchu nesmírně jednoduché, ale v jádru velmi hluboké a mnohovrstevnaté obrazy, které se vyznačují hutností a silou, ale zároveň i čistotou výrazu. Komu přijde zrovna tento důraz na výpověď skrze v prvním plánu prosté obrazy jako nudná a nezáživná narativní strategie, asi by měl svou diváckou pozornost přeorientovat jiným směrem – jelikož právě v dovedení zmíněného vyprávěcího postupu k extrémní preciznosti jsou snímky pocházející z podobných zeměpisných šířek nejlepší. Zároveň je však pravdou, že z tohoto pohledu může v Murakamiho případě nastat skutečně problém divácké frustrace – lze totiž předpokládat, že obliba spisovatele na Západě spočívá v tom, čemu se moderní hantýrkou říká „user friendly“. Pro čtenáře na západ od hranic Japonska je mnohdy rozhodujícím faktorem nechuti k této kultuře fatální myšlenková propast, spočívající nikoliv v intelektuální nerovnosti, nýbrž v nepochopení. Murakami svým stylem, blízkým západnímu čtenáři, tuto hranici dovede překročit a zároveň neztratit nic ze své duchovní spřízněnosti s rodnou zemí. Jinými slovy – umí také nabídnout ony „obrazy silné ve své prostotě“, ale zároveň je podat způsobem stravitelným pro západní kulturní milieu. Od adaptace Norského dřeva však podobnou „vstřícnost“ nečekejte.

Norské dřevo (filmové) samo o sobě tuto hranici totiž překračuje napůl. Svým stylem (příběh se odehrává v 60. letech) je velmi blízko na Západě populárním retro filmům, čemuž bude zvláště česká kotlina, díky neúnavné intervenci Jana Hřebejka, obzvláště nakloněna. A je také pravdou, že v této rovině se Norskému dřevu daří působit nejlépe a nejvěrohodněji. Jakmile dojde na složité nuance uvnitř života dospívajícího mladého muže, je téměř vše relativně v pořádku (i zobrazení sexuální promiskuity je s ohledem na dobový kontext příběhu vcelku pochopitelné, přičemž má nezřídka také svůj hlubší smysl). Divák bez větší zkušenosti s východoasijskou kinematografií může možná poněkud rozpačitě přijmout dějovou „rozvláčnost“, což osobně k negativům nepočítám (i když, více než dvouhodinová stopáž je poněkud povážlivá). Avšak to, v čem Norské dřevo zoufale tápe, je emocionální nevyváženost. Příběh je ve všech svých vrstvách nosný, přesto se děje neodpustitelné – v jednu chvíli film dokáže doslova strhnout tajfunem emocí, vzrušení, pochopení (osobně si nejvíce cením scény, v níž chce mít Naoko absolutní kontrolu nad Toruovým tělem, aniž by se jí při tom on sám mohl dotknout – není možné nevzpomenout vrcholnou erotickou pasáž z jiné Murakamiho prózy, Na jih od hranic, na západ od slunce), zatímco vzápětí se dostaví podivná emocionální sterilita, přičemž je zarážející například fakt, že se mnou nedokázala pohnout klíčová scéna obsahující titulní píseň (což nepovažuji za svou chybu!). Nelze se tak ubránit dojmu, že Norské dřevo sice ví, jakým způsobem se má následovat asijská škola hlubokých vizuálních impresí s metafyzickým obsahem, že sice ví, jak polichotit vkusu západního diváka a jaké prvky v jeho případě aktivizovat, ale že mezi tím je občas bouřka a občas hlušina, podle toho, jak se štáb před natáčením zrovna vyspal. Do určité míry lze snad toto tvrzení obhájit nedostatečně objasněnými a propracovanými motivacemi některých postav. V takto lidsky silném příběhu se zkrátka nelze obejít bez toho, aby nám tvůrci alespoň trochu pootevřeli kromě protagonisty také jiné hrdiny. V linii týkající se Toruova přítele Nagasawy se to daří nejlépe – stačí jedna silná scéna, kdy je záběr většinu času soustředěn na tvář Nagasawovy přítelkyně, která poslouchá vyprávění o ostudných eskapádách svého partnera a Torua. Náhle se před námi objevuje nekonečné pole lidské bolesti a bezmoci. Ale například nedostatečně objasněné motivace hlavní ženské postavy Naoko z ní činí obyčejnou nervově labilní dívku, místo aby byla (prostřednictvím scénáře!) propracována do té míry, kdy bychom se s jejími niternými prožitky mohli plně seznámit. Vše rámují poněkud rozpačité herecké výkony (nejmarkantnější je to v případě Toruovy partnerky/nepartnerky Midori).

Toruova "známá" Midori je zjevným protikladem introvertní Naoko (http://www.aerofilms.cz/filmy/148-Norske-drevo/fotogalerie/video/)

Vyložený propadák tak Norské dřevo není. Po stránce filmového stylu je to snímek více než dobrý – např. skvělým výběrem hudby, „plující“ kamerou, impresionistickými záběry. Co se však týče obsahu či nějaké přidané hodnoty, budí film ve výsledku rozpaky – od nadšení ze strhující emocionální síly až po naprostou bezzubost. Mainstreamová výkladní skříň českých kin je tak sice narušena, ale co se týče východoasijské filmové produkce, tento snímek bych do reprezentativní vitríny nezařadil.

 

Norské dřevo (Noruwei no mori)

Japonsko, 2010, 133 min

Režie: Anh Hung Tran

Scénář: Anh Hung Tran (na motivy románu Haruki Murakamiho)

Kamera: Ping Bin Lee

Hudba: Jonny Greenwood

Střih: Mario Battistel

Hrají: Kenichi Matsuyama (Toru), Rinko Kikuchi (Naoko), Kiko Mizuhara (Midori), Tetsuji Tamayama (Nagasawa), Reika Kirishima (Reiko Ishida)

Premiéra v ČR: 10. 2. 2011 (distribuce – Aerofilms)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
/25fps.cz
Zpět nahoru