Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Teorie te(r)orie a historie (retro)historie

Teorie te(r)orie a historie (retro)historie

RECENZE: Carlos (režie: Olivier Assayas, 2010) – JAKUB GANTNER  –

Již podruhé je možné v českých kinech zhlédnout francouzský, původně televizní seriál Carlos. Tentokráte se stal součástí festivalového programu Febiofestu, na který osobně zavítá i režisér samotný. Olivier Assayas v Carlosovi líčí osudy venezuelského teroristy, který se zapsal do dějin 20. století jako jedna z nejhledanějších person zločinu. Text se zabývá nejen zhodnocením seriálu, ale i celospolečenským kontextem doprovázejícím jeho vznik.

Když se před třemi roky objevil v kinech film režiséra Uliho Edela Baader Meinhof Komplex tematizující německou teroristickou organizaci RAF, vznikla nejen v českém prostředí diskuze (svým zaměřením dalece překračující hranice konkrétního snímku), nakolik je možné považovat hraný fikční film za pravdivý obraz historické události. Nakolik je možné připustit a „povolit“ takovému typu filmu rekonstrukci minulosti a uvažovat o něm jako o relevantním, byť subjektivním, zdroji faktografie. V této základní otázce bychom však mohli najít hned několik samostatných diskutabilních témat. Například: nakolik film dokáže divákovi vnutit předváděné jako jedinou možnou variantu historie, nakolik pouze nabízí jedno z možných východisek interpretace historie, nakolik je možné být v takovémto tématu apolitický a hlavně jaká je vlastně motivace filmařů, aby historii ztvárňovali.

Celá problematika se točí, jako podstata umění obecně, okolo vztahu mezi fikcí a realitou. V historickém filmu, zvláště ve zdvojeném vztahu mezi fikcí filmu, historickou minulostí a rekonstrukcí této historické události prostřednictvím média filmu, pak nabývá tato otázka základní podoby. Nabízí se totiž jako jedno z elementárních hledisek hodnocení kvality filmu. Právě okruh těchto úvah se zaměří na televizní miniseriál Carlos, který v roce 2010 natočil francouzský režisér Olivier Assayas. Půjde přitom nejen o recenzi seriálu, ale i o ekonomické a společenské hledisko.

Carlos, vlastním jménem Iljič Rámirez Sánchez (někdy též nazývaný Šakal), byl v 70. a 80. letech jedním z nejmedializovanějších teroristů světa. Zpočátku se Carlosova životní mise vymezila na boj o nezávislost Palestiny, později, se založením vlastní teroristické frakce, se stal spíše nájemným žoldákem, kterého využívaly země Blízkého východu. Zadobře se měl i s východním socialistickým blokem Evropy. Jelikož velkou většinu zločinů spáchal zejména ve Francii či proti její politice otevřeného imigrantského prostoru (bombové útoky, vraždy dvou francouzských politických představitelů), zatkla Carlose v roce 1994 francouzská špionáž. Právě za dvě vraždy byl Sánchez odsouzen k doživotí ve francouzské věznici. V současné době však probíhají soudní přelíčení, v nichž je Carlos nařčen z dalších krvelačných útoků.

Za mezní teroristickou operaci bývá považováno Sánchezovo přepadení rady OPEC a únos jejích členů (předních státníků zemí obchodujících s ropou). Tímto teroristickým útokem z roku 1975 na sebe Carlos poprvé výrazně upozornil. S přibývající akcemi se z něj stal, zejména vlivem západních médií, terorista číslo jedna. Ještě větší mediální popularitu získal Carlos v 90. letech jako doživotní vězeň, když svými výroky „dráždil“ francouzskou veřejnost.

Proč si vybrat Carlose jako námět filmu?

Francouzská komerční televizní stanice Canal+, hlavní producent seriálu, zfilmování Sánchezovy životní odysey podpořila nebývale vysokou částkou. I když jsou následná tvrzení spíše spekulativní, chtějí poukázat na možnosti, proč se Canal+ ujal této realizace a proč částku investoval.

Západní společnost je s postavou Carlose, či jeho mediálním (uměleckým) obrazem dostatečně obeznámena. Na motivy jeho života bylo napsáno několik biografických knih, stejně tak natočeno několik filmů. Proto v okamžiku, kdy televize oznámila záměr natáčet, strhla se okolo tohoto aktu vlna diskuze. Zapojila se do ní nejen odborná a laická veřejnost, ale také samotný Sánchez, což se později ukázalo jako finančně neocenitelný prvek tržeb a zájmu o seriál. Podle informační agentury AFP měl Sánchez od prvopočátku snahu vstupovat do natáčení a upravovat scénář, který ho, jak cituje AFP, demytizoval a srážel jeho image.

Pro francouzskou produkci to znamenalo neobyčejný mediální přínos, který by jenom stěží dokázala vyvolat natáčením seriálu o neznámém teroristovi. Celý problém vyvrcholil podáním Sánchezovy soudní stížnosti, ovšem justice přiřkla filmařům autorské právo svobodného projevu. Přitom francouzská společnost milující intelektuální rozepře v lecčems se Sánchezem souhlasila. Jenom naivním pohledem bychom se mohli domnívat, že tento mediální humbuk nebyl precizně předpřipravenou strategií Canal+. Pakliže bychom chtěli najít příměr v Čechách, nabízí se srovnání s Jáklovým Kajínkem.

Nahlíženo tedy pragmatikou ekonomického profitu jeví se výroba seriálu jako velmi chytře naplánovaná akce. Ekonomický zisk ještě není sám o sobě odsouzeníhodný, mnohem důležitější je uvědomit si, jak reklamní determinace zasahuje do samotného seriálu. Odsouzeníhodné totiž je učinit z Carlose ikonu tržní společnosti, viz Che Guevara, jehož image mladého a sympatického revolucionáře demagogicky zastiňuje hrůzostrašné vůdcovské činy.

Pozice anti-hrdiny, kterou Assayas Carlosovi přiřknul, nabízí dosti ambivalentní směs záporného a uhrančivého. Režisér tvrdí, že jeho záměrem bylo vytvořit z Carlose postavu á la rocková západní star, což se mu povedlo. Mezitím co však rocková hvězda omamuje veřejnost výstředním outfitem a popuzuje skandály, znásobuje se v této optice teroristovo chování nad etiku humánnosti. Stylizovat Carlose jako celebritu má smysl jenom potud, kdy se tvůrce zaobírá spíše zvráceností některých novinářů, kteří hladově vyčkávají podobných osob. Jestliže mediální mechanismus není hlavním cílem, poté mi přijde přepjaté činit ze zločince celebritu, aniž by tu byl dán větší zřetel na profit medií (jedna scéna, v níž je zatčený Carlos dychtivě fotografován novináři, je prostě málo).

Nespokojenost Sáncheze se svým filmovým protějškem pramení z nelibosti nad sekvencemi, v nichž Carlos postrádá suverenitu a naopak se u něho dostavuje psychická labilita. Jenomže protipól mezi chladným zabijákem a jeho popíranou nervozitou může „vytočit“ jenom potrefenou husu, z filmařského hlediska neoplývá ničím neotřelým.

Paralelou se vraťme k Baader Meinhof Komplexu trpícím obdobným neduhem. Model postav je obdobný: historičtí antihrdinové, kteří ve vypjatých chvílích ztrácejí auru neporazitelnosti a jednají impulzivně. Jenomže vybudovaní charakteru pouze na dvou krajních polohách po delším sledování omrzí. Samostatnou otázkou zůstává, nakolik je Assayasova série skutečně objevným dílem Carlosova charakteru a nakolik se tu autor podřídil estetice komerčního ztvárnění záporné postavy.

Dominantní znaky miniseriálu

V současné produkční strategii je spíše výjimkou, aby se televiznímu seriálu dostalo kino distribuce. Televizní společnosti dnes cíleně produkují seriály pouze a jenom pro televizní vysílání, neboť si uvědomují, že konkurovat miniseriálem v programu kina je donkichotské soupeření.

Většina televizních miniseriálů (Carlos má tři díly po 90 minutách) se projevuje specifickým filmově-televizním jazykem, který na velkém plátně působí toporně. Mnohdy se potom stává, že i dobře fungující seriál s propracovanou kamerou či střihem nedokáže na plátně vyvolat odpovídající kvalitu. Televizní obraz je prostě odlišný a synchronizovat celkový „look“ seriálu i pro kino promítání je dosti náročná a povětšinou komerčně nevděčná práce. U Carlose však aspekt přenesení televizního obrazu na plátno fungovat může. Dá se předpokládat, že jisté limity bude vykazovat zejména podoba akčních scén, které postrádají velkolepost blockbusterů. Nedomnívám se však, že by tento problém zásadně negativně ovlivnil jeho sledování.

Mnohem zásadnější nedostatek lze spatřovat v metráži 330 minut, které mají dost kolísavé kvalitativní úseky. Proto obvyklé tvrzení o naprostém pohlcení filmem, kdy čas utíká neskonale rychle, se nedostaví. Byť například dramaturgie Febiofestu slibuje krátké přestávky mezi jednotlivými částmi, nejsem si jist, zda postačí bez šálku silné kávy. V porovnání s velkofilmy, jejichž délka dosahuje zhruba poloviny, je Carlos mamutem, který se jenom těžko loví.

Příběhová konstrukce velkofilmů podporovaná vizuálními a trikovými akcemi má totiž velmi detailně propracovanou dramaturgii tak, aby se nestala nudnou a naopak neustále dávkovala napětí a vizuální vzrušení. U Carlose však tento aspekt primárně do struktury příběhu zakomponován není, takže občas působí sled dějů a zvláště vztahů postav nahodile. Nejzřetelněji je to patrné v první části, kde se neustále střídají lokace a na scénu přicházejí nové postavy, aby se za okamžik ztratily v nedohlednu. Rychlé změny časoprostoru nedávají možnost uvědomit si hustou síť provázaných vztahů jednak mezi postavami, následně také v politickém klimatu znázorňovaných situací. Členitá struktura přívrženců, odpůrců, nestraníků by si ve filmovém zpracování zasloužila delší expozici jako ustanovující kontext diegeze. Nutno přiznat, že obdobným nešvarem trpěl i Baader Meinhof Komplex, v němž časoprostorový chaos znemožňoval podrobnější psychologii postav.

Naopak tam, kde se Assayas vzdává rychlých střihů mapujících dvacetiletí Sánchezova teroru, působí seriál nejpropracovaněji. Nejen po stránce kauzality dramatických situací, které jsou vedeny snahou po odkrytí politického estabilishmentu a charakterů postav, ale i brilantními hereckými výkony. Zářným příkladem je druhá část pojednávající o únosu vládních představitelů při zasedání konference OPECu a následné peripetie s vyjednáváním výkupného. Dramatická výstavba děje není letmým sledem výčtu teroristických zločinů jako v jiných částech, změna lokací má své logické opodstatnění a minipříběh rámcově posouvá linearitu celého seriálu. Střih konečně není neurotický a záběry klipovité, což přispívá k lepší orientaci v ději a hlavně nahrává k tvůrčí interpretaci historie. Prohlubují se tím pádem i charaktery vedlejších postav, jež jsou až do té doby jenom přívěskovými talismany obrazu.

V podobném trendu se pak odvíjí třetí část, která nese největší interpretační poslání. Mimo stěžejního vykreslení postavy Carlose jako egoistického narcisty zůstává nejzajímavější skutečnost, nakolik se seriálu daří odkrývat absurditu studené války a dílčích politických cílů. Vyobrazení lehkosti, s jakou se Carlos pohybuje mezi západním a východním blokem, jakým způsobem vyjednává o svém pobytu v Budapešti s maďarskou státní bezpečností, podávají stěžejní přínos seriálu. Poukazují totiž na státnické zájmy převyšující oficiální rétoriku země. Paradoxně na Carlosovi není nejzajímavější hlavní postava, ale uchopení dobového celospolečenského klimatu.

Nezřetelné hranice historických pravd

Podle agentury AFP Sanchéz kritizuje druhou část seriálu (přepadení konference OPEC). Podle jeho slov totiž seriál chybně ukazuje jako strůjce útoku Saddáma Husajna namísto lybijského vůdce Muammara Kaddáfího. Pravda je v takovém případě těžko rozluštitelná, ovšem při sledování filmu zůstává tenká hranice mezi fikcí a faktem nesporně nejspekulativnějším tématem.

Tvůrci tento rozcestník obkračují zařazením úvodních titulků upozorňujících na fiktivnost děje, který se jenom v některých ohledech řídí historickými fakty. Jenomže toto prohlášení spíše působí jako autorské alibi. Uváděním reálných postav státníků a oživováním minulosti film nutně interpretuje historii a podává její obraz. Jedna událost tak může nabývat na několika proměnných a vyloučit ty chybné je nemožné. Carlos proto není přínosným coby odraz historie, ale jako úhel pohledu, který je však podmíněn ekonomickým faktorem tržby. Na což by se nemělo zapomínat.

Carlos

Režie: Olivier Assayas

Scénář: Olivier Assayas, Dan Franck

Kamera: Yorick le Saux, Denis Lenoir

Střih: Marion Monnier, Luc Barnier

Hrají: Édgar Ramírez, Anna Thalbach, Farid Elouardi, Alexander Scheer, Katharina Schüttler, Susanne Wuest, Johann von Bülow, Christoph Bach

Francie / Německo, 2010, 330 min

Premiéra: 25. 11. 2011 (v rámci Festivalu francouzských filmů)

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 15

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru