Ohnivá Ji.hlava ve znamení Španělska
Vraťme se ještě ke včerejšku: kdo z diváků našel odvahu, a že podle plného sálu jich našlo odvahu dost, byl svědkem skutečně jedinečného zážitku – projekce filmu Mrtvoly… (1983) Angela Garcíi del Val Spaina. Snímek, který není ani v zemi svého vzniku příliš známý, jednak proto, jak jsme se dozvěděli, že byl natočen na 16mm formát, přičemž španělské zákony vyžadují pro snímky uvedené do distribuce 35 mm, tím hlavním důvodem je však jeho obsah – dokument z prostředí konzervačního oddělení fakultní nemocnice a zároveň portrét muže, který s mrtvolami tráví většinu dne, je nesmírně naturalistický a přitom disponuje humorem – to díky svému protagonistovi. Postupně se dozvídáme, že necítí pachy, ničeho se neštítí, bál se pouze mrtvoly četníka, ale spíše mimoděk také prozrazuje, že slyší neustále jakési šustění a že ho jedna mrtvola kopla. S mrtvými mluví a v jejich gestech a výrazech vidí určitá poselství. Jak jsem zmínila, zážitek byl silný, někteří diváci dávali průchod své tísni také nervózním smíchem.
Půlnoční projekce krátkých snímků videoartisty Billa Violy nebyla podle reakcí diváků pro všechny, ale to se dalo očekávat. Z linie experimentálních filmů, které pracují s manipulací prostorem a objekty, vybočoval dokument z porodnice – Silent Life (1979), v němž režisér zachytil plačící nemluvňata, a také ta, která poslouchají pláč ostatních. Snímky otevíraly řadu interpretačních možností, výrazně pracují s přírodním a lidským elementem, jako například Violovo slavné Reflecting Pool (1977-79).
První čtvrteční projekci doprovodil svou přítomností Basilio Martín Patino, z jehož tvorby byly promítnuty snímky Torerrillos (1962) a Písně pro poválečnou dobu (1976). První jmenovaný film byl složen z novinových titulků zachycujících slavné i tragické momenty toreadorů, a také stopáže zachycující putování mladých španělských chlapců za svým vytouženým snem – kariérou toreadora. Jak režisér uvedl, jde o jeho první oficiální práci, na kterou dostal 10 000 peset, což nestačilo na zvuk, proto tedy ono originální užití novinových článků, které sklidilo uznání na mezinárodních festivalech, kde snímek získal řadu ocenění. Jak Patino podotkl, jedná se o metaforu mladých, jejich odvahy – po dokončení školy se snažil spolu se svými vrstevníky být konkurencí známým režisérům.
Písně pro poválečnou dobu nabízí materiál, který by vystačil na několik dokumentů. V rytmu španělských písní na většinou dost banální témata se prolínají novinové články a archivní materiály z historie Španělska. Režisér, který podle svých slov snímek dlouho neviděl, musel zachraňovat film před frankisty, kteří ho dokonce zbili. Snímek označil za svůj „boj proti hrůznému režimu“ a podivil se nad délkou filmu, který byl zřejmě puštěn v delší verzi. Zkompletovat do finální podoby množství materiálu zabralo Patinovi, který spolupracoval s velmi talentovaným devatenáctiletým střihačem pouze několik šťastných měsíců, archivní filmy použité v Písních kupoval na bleším trhu. Opět si vypůjčím z režisérových slov, který Písně označil za „surrealistický film“. Od 19 hodin dnes proběhne za přítomnosti režiséra projekce Patinova krátkého filmu Ve stínu Alhambry (2006) a celovečerního, značně radikálního snímku Ctihodní kati (1977).
Foto: Barbora Slezáková
Autor
