Přehlídky a výstavy – Hledisko pozorovatele

Následující článek, krátký výňatek z diplomové práce  Současné prezentační strategie videoartu v českém kontextu,1  Terezy Klečkové, pojednává o divácké recepci videoartového díla za odlišných podmínek: v galerii, nebo ve tmě kinosálu. Publikováno s laskavým svolením autorky.

V případě návštěvy videoartu se jedná již od počátků o poněkud specifickou variantu instalace, která souvisí se získaným věděním a očekáváním jejího návštěvníka.

Videoart, jakožto medium ovlivněné při svém vzniku novými technologiemi a televizní tvorbou, byl dlouhodobě prezentován zejména právě v galerijních či jiných výstavních prostorách. Již v té době byl galerijní způsob prezentace problematizován, např. Raymondem Bellourem. Lenka Dolanová o tom píše: „Videoinstalace stojí na rozhraní mezi galerijním uměním a kontextem filmu a čistotu světa umění narušují rovněž svým přímým vztahováním se k širšímu mediálnímu prostředí.“2

V současnosti se však situace ještě více komplikuje. Jeden z proudů umělecké audiovizuální tvorby se vyvozuje z galerií, aktuálním se stává jeho uvádění v prostředí kinosálů, a zejména pak v samostatných sekcích některých filmových přehlídek. Díla se dnes odpoutala od intencí čistě estetického vnímání, obsahují navíc i příběh a jsou z hlediska divákovy recepce časově náročnější. „Současné podoby instalací – přejímající tendence pionýrských počinů šedesátých a sedmdesátých let – využívají konjunkcí obrazu videa a filmu s novými technologiemi a v nových (interaktivních) prostorech zintenzivňují rozpouštění hranic uměleckých kategorií stejně jako hranic lidského těla,“3 popisuje daný jev Dolanová.

V procesu porovnání prezentace videoartového díla v galerii a v kinosále je potřeba brát v potaz aspekt změněné percepční zkušenosti diváka a návštěvníka instalace. V galerii jsou projekce videového obrazu rozmístěny do výstavního prostoru, mohou být různorodě žánrově vymezeny, mají odlišné velikosti, nosiče, které jsou součástí instalací. Mezi obrazy návštěvník volně prochází, každému z nich věnuje čas, který mu připadá dostatečný, aby jeho informace pojal. Při pozorování díla v galeriích zároveň dochází k prolínání dvou různých dispozitivů – zaujatého diváckého vhledu do jiné reality a každodenní skutečnosti. „(…)můžete procházet kolem obrazů a hledat k nim svou vlastní cestu. Nemusíte chodit na žádné speciální místo typu kinosálu, jež existuje pouze za účelem předvádění filmu. Video může být všude,“4 charakterizuje svou návštěvu galerie Keiko Sei.

V pozici diváka je však původní návštěvník galerie pohodlně usazen v křesle kinosálu. Je zároveň znejistěn, zda má v této situaci využít své zkušenosti návštěvníka galerie se svým aktivním percepčním přístupem, respektive filmového diváka očekávající vtažení do diegeze na plátně. Divák bývá plně pohlcen děním, které se odehrává „mimo něj“. Je obklopen mnoha lidmi, kteří jsou však v obdobném „hypnotickém“ stavu, všechny pohlcuje pouze jedna promítaná skutečnost, své reálné okolí však nevnímají. Také pozorovatel videoartového obrazu v kině sedí ve tmě, je poněkud paralyzován, nekorzuje ani nehledá úhel pohledu, nevnímá projektor čí filmový pás. Je vtažen do jiného časoprostoru, který mu promítá kužel světla, tento dispozitiv se jej ale přímo netýká.

Následně jsou tomuto pozorovateli videoartového obrazu vkládány překážky mezi jeho pohled a fikci, což směřuje jeho pozornost právě k těmto jevům – narušitelům. Takovým případem mohou být například přechody mezi okénky, jejichž zvýrazněním narušuje autor obrazu tradiční receptivní zkušenost vnímatele. Tímto procesem v důsledku obrací tvůrce divákovu pozornost právě na svůj vlastní akt percepce. Ocitá se tedy opět (jako v galerii) v situaci, v níž se střetává svět reálný (on sám a jeho zrak) a prostředí vykonstruované fikce. Jakmile si vnímatel tento vztah uvědomí, stává se opět aktivním činitelem v percepčním procesu videoartového díla, i v jeho změněných podmínkách prezentace.

KLEČKOVÁ, Tereza. Současné prezentační strategie videoartu v českém kontextu. (Diplomová práce). Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Srovnávací uměnovědná studia. Vedoucí práce Mgr. Marika Kupková. Brno 2010. 56 stran

Literatura

DOLANOVÁ, Lenka. Vstup pohyblivých obrazů do galerie. Iluminace č. 4, 2003, str. 99.

SEI, Keiko. Rozhovor. Cinepur, č. 23–24, 2002, str. 17.