Prostě Jiřina Švorcová…

Zdroj: xyz-knihy.cz

Na knihu Jiřina Švorcová osobně, již vydalo nakladatelství XYZ v minulém roce, byla napsána již řada recenzí a věnováno jí bylo vzhledem k nevysoké kvalitě snad až příliš prostoru. Nedomnívám se, že by se mezi čtenáři časopisu 25fps nacházeli potenciální čtenáři tohoto svazku. A pokud ano, zřejmě tuto knihu rozhovorů budou číst z podobných pohnutek jako já (ze studijních důvodů a trochu ze zvědavosti, co že to po deseti letech od Zapletalovy knihy s patetickým názvem Býti Švorcovou vzniklo) a pravděpodobně do knihy nahlédnou v knihovně, než aby její koupí obětovali téměř 300 Kč, které lze investovat rozumněji.

Hned ze začátku budiž řečeno, že se jedná o projekt po všech stránkách nezvládnutý, který si ale bezesporu své nadšené čtenáře (a posluchače – spolu s knihou vyšlo 2CD audio vzpomínek Jiřiny Švorcové) již našel. O jaký druh publikace půjde, vysvítá již ze samotného úvodu, v němž Miroslav Graclík (novinář deníku Blesk a autor rozličných knih o Dádě Patrasové, Ivetě Bartošové, Marice Gombitové, Janu Musilovi, ale také o toulkách po Valašsku) vysvětluje motivaci vzniku knihy: „Je to paradox, že jako antikomunista produkuji bývalou národní umělkyni (…), ale vyprovokoval mě k tomu pocit nespravedlnosti.“ Tuto ušlechtilou motivaci lze snadno zpochybnit tím, že Švorcová je dobrý obchodní artikl, což je několikrát zmíněno v souvislosti s rozprodaným nákladem knihy Býti Švorcovou a statisíci prodaných kusů Krále Šumavy a Ženy za pultem. Graclíkovým slovům o tom, jak se mu stala Švorcová blízkou, můžeme i nemusíme věřit.

O tom, že Jiřina Švorcová zůstala dodnes věrná svému přesvědčení, a to, že spousta lidí převlékla kabát a v mnoha vysokých funkcích sedí bývalí loajální komunisté, jsou dnes až notoricky známá fakta. Že není Jiřina Švorcová obsazovaná, může být vysvětlitelné nejen tím, že je spjata s minulým režimem, ale rovněž tím, že je pouze průměrnou herečkou, která byla za socialismu protežována.

Již v úvodu Graclík upozorňuje na to, že kniha je rozdělena do tematických bloků, které nejsou dodržovány, od tématu je odbíháno a zmínky se opakují. Kapitoly (tematické bloky) jsou věnovány jednotlivým životním obdobím a oblastem činnosti Švorcové a podle toho nesou mírně vznosné či rádoby poetické názvy „Zrodila se filmová hvězda“, „Politička a členka ÚV KČ“, „Lásky jedné plavovlásky“, „Čas malin nezralých“. Značný prostor je věnován seriálu Žena za pultem (kapitola „Žena za pultem nejen v ohlasech“), především jeho návratu na TV obrazovky, který je reflektován v přetištěných recenzích a několik stran zabírá rovněž převyprávění děje jednotlivých dílů seriálu (to je zcela zbytečné a nemá snad jiný význam než navýšit počet stran vcelku objemné publikace). Příliš zajímavých (tedy informačně hodnotných) pasáží kapitoly o divadle a filmu neskrývají. Více poutavého nabízí vyprávění o působení v televizi, kde měla Švorcová řadu hereckých příležitostí.

Nejméně zvládnutou částí knihy je kapitola „Hvězdy o Švorcové a Švorcová o hvězdách“. Při četbě této části jsem nevěřila vlastním očím. Dostala jsem se do spleti zbytečných vyjádření, ve kterých se to hemží slavnými i neslavnými jmény, zcela bez ladu a skladu. Tento oddíl je skutečně jen pro ty nejnáruživější fanoušky Jiřiny Švorcové, které zajímá, co o  Švorcové říká Kateřina Brožová a naopak. Názory na Jiřinu Švorcovou jsou většinou citacemi posbíranými z knih, novinových a časopisových článků a internetu, kde se různé osobnosti o Švorcové byť jen nepatrně zmínily. Jak je patrné, některé osobnosti se odmítly do knihy o herečce vyjádřit, nicméně pokud slušně odpověděly, že se vyjádřit nechtějí, přesto se v knize ocitly (viz Hana Maciuchová – s. 380 – nebo Blanka Bohdanová: „Jestli bych mohla poprosit, tak mě v té knížce vůbec nezmiňujte. Jsem demokratka a respektuji, když někdo píše knížku, ale na paní Švorcovou vzpomínat nechci a nebudu.“ – s. 411). Celá tato „kapitola“ mi přijde nesmyslná a odbytá takovým způsobem, že to je rozčilující. Další, poněkud trpký rozměr jí dává to, že se Švorcová nepříliš lichotivě zmiňuje o lidech, kteří před nedávnem zesnuli. O Ladislavu Smoljakovi, a především Martinu Štěpánkovi, o němž hovoří i v dalších pasážích knihy.

Zaujme soupis divadelních, filmových, televizních, rozhlasových rolí, publikací, cen ad., tvářící se poměrně komplexně (byť TV inscenace jsou ošizeny na pouhý výběr); tuto součást jsem vzhledem ke kvalitám knihy upřímně ani nečekala. Soupis je po stranách doplněn o malé fotografie – bližší pohled prozradí, že jsou seřazeny poněkud podezřele a mísí se velmi nelogicky, takže příliš nekorespondují s danými sekcemi. Alespoň tato část knihy mohla být zpracována bezproblémově, ale bohužel…

Kdo by očekával jakoukoli názorovou konfrontaci, která by učinila tuto knihu zajímavou, bude zklamán. Graclík je zde Švorcovou spíše poučován, protože není vybaven znalostmi ani z oblasti filmu, ani politických praktik daných let. Neodpustí si bohužel slídění po pikanteriích (viz otázka ohledně vztahu Švorcové a Štrougala: „Když jste si tam rozuměli, nedvořil se vám?“ – s. 309, dotaz ohledně Ženy za pultem: „Udály se během natáčení nějaké scény nebo skandály?“ – s. 165), které ovšem nepřináší šokující odpovědi, ale nudnou pravdu, a také neúspěšně podsouvá pomýlené názory (viz Graclíkova otázka týkající se Gabriely Vránové: „Vy jste jí nepomohla, protože ona není moc dobrá herečka, že?“ a odpověď Jiřiny Švorcové: „Ona je dobrá herečka…“).

Jako každé vzpomínky i vzpomínání Jiřiny Švorcové s sebou nese nepřesnosti a chybná tvrzení. Například konstatování Švorcové, že Dana Medřická nebyla v KSČ (s. 275), se mi nepozdává. Spíše bych věřila synovi Dany Medřické, Václavu Vydrovi, který v pořadu Příběhy slavných (též pod názvem Předčasná úmrtí: Život za lásku, 2001) hovořil o tom, že Medřická byla ve straně, aby doma byl klid (manžel Václav Vydra byl politicky činný) a po okupaci (a smrti manžela) ze strany vystoupila. Vágní informace o platech herců a řadu informací z druhé a třetí ruky je rovněž třeba brát s rezervou.

Trocha editorského a korektorského zájmu by knize neuškodila. Čtenář by byl ušetřen zkomolenin jmen: Milan Vošmík by byl zase Vošmik (s. 125), Otmar zas Otomar Krejča (s. 242), z Oty Skleničky by byl opět Sklenčka (s. 361) apod. Kniha se neobejde také bez překlepů a nesmyslů faktických: „Gratulace Karla Högera k úspěšné divadelní premiéře hry Karla Čapka Věc Makropulos, ve které hrála Emílii Marty.“ (s. 427) je ve skutečnosti gratulací k výkonu v rozhlasové hře Jiřího Horčičky (což vyplývá už z toho, co se v knize na jiném místě dočteme).

Domnívám se, že pro nakladatelství XYZ není dobrou vizitkou nevyrovnaná kvalita publikací, kdy vedle poměrně dobře edičně zvládnuté knihy Blanky Bohdanové vyjde publikace, kde je množství chyb a celková úroveň je nízká. Nemám nic proti vzniku této knihy, ale způsob, kterým je vystavěna, mi přijde dosti zbytečný. Ale jak jsem zmínila již na začátku, o tom, že si najde své čtenáře, naprosto nepochybuji.

Miroslav Graclík, Václav Kvapil (autor fotografií, pozn.): Jiřina Švorcová osobně

Vydavatel: Nakladatelství XYZ

Rok vydání: 2010

Obálka, grafická úprava a sazba: Zdeněk Mareš

520 stran, vázaná vazba

Doporučená cena: 299 Kč