„Vy jste byl, Elmere, producer!“

Publikace Černobílý snář – chcete-li „kniha-dokument“ (dle úvodních slov jejího editora filmového historika a publicisty Jana Lukeše) – o životě a práci předního českého filmaře Elmara Klose (26. 1. 1910 – 19. 7. 1993), vyšla v letních měsících jako mírně opožděný „dárek“ všem cinefilům a ctitelům domácí kinematografie právě při příležitosti stoletého Klosova výročí v rámci edice Národního filmového archivu. Dárců – vedle již zmíněného Lukeše – se po boku Elmara Klosse ml. sešlo hned několik (Lucie Česálková, Tereza Cz Dvořáková, Moris Issa, Ivan Klimeš, Václav Macek, Jiří Menšík, Dagmar Mocná, Lukáš Skupa, Jan Svoboda), neboť tato publikace je především sborníkem jednotlivých textů, které se víceméně dostatečným, či alespoň obstojným způsobem pokusily obsáhnout bohatý život neobyčejného filmaře, jehož jméno či názvy osmi titulů filmů, na nichž se spolupodílel se svým režijním sparingpartnerem Jánem Kadárem, bohužel dnešní mladé generaci zpravidla vůbec nic neříká.

Než si však zodpovíme otázku, kdo je v tomto případě obdarovaným takto na české poměry neobvyklou filmovou monografií, zastavme se ještě na chvíli u dalších motivů, které vedly autory projektu k jejímu vydání. Již zmíněné stoleté výročí doplňme o informaci, že vlastně jedním z důležitých podnětů a zároveň rozhodujícím faktorem o konečné vizuální a formální podobě knihy byla existence samizdatového sborníku Bichle petřínská1, kterou její editoři Pavel Taussig a již výše uvedený syn Kloss ml. připravili ke Klosovým sedmdesátým pátým narozeninám. Tento sborník v sobě obsahoval různé gratulační i memoárové texty dílčích filmařů (jen namátkou uveďme jména osobností jako Miloš Forman, Jiří Krejčík, Jiří Lehovec, Pavel Juráček, Miroslav Macháček a další). Vzhledem k tomu, že se jedná dodnes o velmi zajímavé a mnohdy informačně vydatné postřehy několika Klosových souputníků z kudlovských a barrandovských kopců o jeho profesním i jiném působení, je nabíledni, že otce tohoto projektu právě existence sborníku vedla k „úvaze, nakolik naše poznání od jeho vzniku pokročilo a zda máme dnes, se současnými znalostmi, k němu co dodat, případně zda jsme schopni jeho poznatky korigovat“.2 Třetím a v podstatě nejdůležitějším motivem je prostý fakt, že na Slovensku již před třemi lety vyšla monografie filmového historika Václav Macka, věnovaná životu a dílu Jána Kadára,3 tedy jedné poloviny slavného režijního tandemu. Bylo tudíž jen otázkou času, kdy i Elmaru Klosovi bude ze strany českých filmových odborníků věnována zcela zasloužena pozornost, když již došlo k „nacionálnímu biografickému“ rozdělení československého páru, který dohromady měl prostě talent.

Podívejme se nyní blíže, jak se s takovou výzvou popral rovnou celý tým, který do svých řad kolegiálně přibral i slovenského zástupce, již zmíněného Macka, aby předložená kolekce textů obdobně jako luxusní bonboniéra obsahovala i něco pikantního, v našem případě lehce kontroverzní text – Spor o dvojjedinosti – o spoluréžii Jána Kadára a Elmara Klosa, snažící se mermomocí jednou provždy rozluštit onu letitou záhadu, do jaké míry Klos v tandemu Kadár–Klos fungoval coby režisér a v podstatě mezi řádky čteme, že se zde autor pokouší čtenářům sdělit to, oč mu v prvé řadě běží, a to spor o to, komu tedy patří zlatá soška Oscara za Obchod na korze, jejich nejlepší film a skvost české, resp. československé kinematografie. Sice poněkud předbíháme v ději, neboť jsme se rovnou zaměřili na Klosovu nejvýraznější tvůrčí etapu v české kinematografii, a to období dlouhého celovečerního uměleckého filmu, ale právě tento text nejlépe ilustruje bohatý profesionální profil Klose coby filmaře. Klose nelze napěchovat jen do jedné škatulky, neboť v jeho životopise skutečně nalezneme s výjimkou čistě technických profesí snad všechny základní pozice, které mohl filmař ve sledovaném období od dvacátých let až po léta devadesátá získat. Klos je opravdovou výjimkou. Nepřekvapí tedy, že Macek si kladl otázku, kým pro něj Klos je a došel k zajímavému závěru, že Klos v tandemu působil jen a pouze jako osobní dramaturg nadaného režiséra Kadára.4 Jak se říká hezky česky: proti gustu žádný dišputát…

Vraťme se však na začátek. První oddíl knihy tvoří jednotlivé texty, které v chronologickém sledu postupně mapují Klosovu všestrannou činnost jak ve filmovém průmyslu v éře první republiky (Dagmar Mocná – Jak se snadno a rychle stát filmovým scenáristou) a ve válečném období (Lucie Česálková – Libretista baťovského mýtu), tak jeho aktivity v zestátněném filmu (Tereza Dvořáková – Elmar Klos a zestátnění československé kinematografie; Ivan Klimeš – Muž na obtíž. Čtyři dokumenty v lázni historikových komentářů; již zmíněný příspěvek Václava Macka) až po jeho návrat na výsluní v období privatizace zlínských filmových ateliérů (Lukáš Skupa – Elmar Klos se vrací).  Zatímco všechny zúčastněné dámy se svého úkolu zhostily v rámci jimi zvoleného metodického přístupu navýsost velmi dobře, shledávám jistý kvalitativní ústupek v textech jejich mužských kolegů. O Mackově příspěvku již byla řeč, obraťme proto pozornost na Klimešův text, který je v podstatě recyklací jeho dřívějšího příspěvku pro filmový časopis Iluminace. Klimeš se zaměřil na zpracování zřejmě jednoho z nejbolestnějšího okamžiku Klosova, potažmo Kadárova profesního života, a to na nechvalně proslulou prověrku filmových tvůrců v návaznosti na události spjaté s filmovým festivalem v Bánské Bystrici v roce 1959, které byly pro mnoho tehdejších filmařů téměř likvidačními, a to i přes to, že sankcí v podobě přerušení tvůrčí práce byli postiženi jen někteří z nich, v prvé řadě však právě tandem Kadár–Klos. Přestože je zajisté velmi záslužné, že v takto mnohovrstevnaté monografii nalezneme i příspěvek, kterým jeho autor čtenáře seznamuje blížeji prostřednictvím otištěním dobových archivních materiálů s obtížnostmi, jimž tehdejší tvůrci museli dnes a denně čelit, chtěli-li aktivně působit, přece jen by bylo dobré a efektivní, aby právě tato zajímavá kapitola nebyla v konečném výsledku jen sledem přepsaných zpráv a posudků, jen velmi okrajově okomentovaných autorem alespoň do té míry, aby čtenáři byly tyto texty srozumitelné. Zde se domnívám, že Ivan Klimeš mohl toto ožehavé téma probrat více do hloubky a zasadit jej do širšího kontextu, aby tak vznikl plastický obraz tohoto problematického období československé kinematografie. Snad příště…

Závěrečný příspěvek Lukáše Skupy si klade za cíl poskládat mozaiku Klosových aktivit ve znovuobnoveném Filmovém a televizních svazu, tzv. FITESu a jeho výrazný podíl na založení filmové školy ve Zlíně a privatizace zlínských filmových ateliérů, a to vše s výjimkou otištěného rozhovoru s jedním z Klosových spolupracovníků Jiřím Novotným pouze z dobového filmového a běžného tisku. Opět docházím k menšímu povzdechnutí, že ve zmapování tohoto úseku autor nevyužil možnosti osobních vzpomínek jiných stále žijících aktérů, kteří se rovněž spolupodíleli na revitalizaci FITESu, a to jmenovitě například režisérů Ladislava Helgeho či Jiřího Krejčíka. Při vzpomínce na režiséra Helgeho se tak vynořuje další z kritických poznámek k tematickému zaměření publikace; v knize bohužel nikde nenalezneme jakoukoliv kapitolku věnovanou Klosově působení ve FITESu již v 60. letech. Myslím si, že právě rozhovor či osobní vzpomínka Ladislava Helgeho na to, co FITES znamenal pro Klose a co Klos znamenal pro FITES, by monografii pozvedla o další level výš a díky tomuto by se skutečně jednalo o opravdovou událost sezóny na poli filmové domácí filmové literatury. Doufejme, že tuto „díru“ zacelí v brzké době chystaná monografie věnovaná Helgemu od Petra Bilíka…

Stejně tak absence zpracování Klosovy pedagogické činnosti na FAMU je dalším zbytečným mínusem, které musím uvést. O Klosovi jako o svém velkém vzoru se rozepsal na dvou stránkách pouze režisér Moris Issa (Elmar Klos a FAMU), přesto z jeho vzpomínky nelze získat ucelenější výpověď o tom, jakým Klos pedagogem byl a bohužel tak Klos i nadále obrazně řečeno zůstává zcela pohlcen stínem pomníku jiného svého pedagogického kolegy z FAMU let šedesátých, a to „nesmrtelného a neusmrtitelného“ Otakara Vávry. Na druhou stranu však uveďme, že v závěrečném přehledu Klosovy filmografie jsou do výčtu zahrnuty i filmové práce všech jeho studentů.

Do třetice nikoli všeho dobrého, ale spíše posmutnělého glosování nad promarněnými šancemi připojme ještě poznámku, že nikdo z oslovených autorů se nepokusil zmapovat Klosovu diplomatickou éru na filmovém poli v druhé polovině 40. let.

Druhý oddíl tvoří vlastní Klosovy vzpomínky ve třech dílčích kapitolkách. Nastává tak poněkud paradoxní situace, že nejlepším a nejzajímavějším pisatelem o Klosově profesním i osobním životě je nakonec Elmar Klos sám. Z těchto tří textů zajisté největší pozornost budí Dovětek za tečkou, strojopis proponovaný jako V. kapitola edice nedokončených memoárů scenáristy Jiřího Brdečky, v němž se Klos pokusil podat vlastní objektivní svědectví o své účasti v rámci poválečného tzv. očistného soudu s filmovým podnikatelem Milošem Havlem. Tuto vzpomínku Klos koncipoval jako nastavené zrcadlo memoárům Václava Marii Havla, bratra Miloše Havla, v nichž starší z obou Havlů podal obranu svého bratra, pro nějž tato kauza znamenala faktickou likvidaci coby filmového producenta v nových podmínkách zestátněné kinematografie. Tento oddíl pak uzavírá výňatek z jednoho amerických interview z roku 1967, který s Kadárem a Klosem vedl Jules Cohen pro časopis Film Comment a který byl následně otištěn i v domácím filmovém periodiku Film a doba. Otázkou zůstává, proč editor nezařadil vícero výňatků z rozhovorů, kteří tito tvůrci díky celosvětovému úspěchu filmu Obchod na korze poskytli i v jiných zemích. I když se nabízí poznámka, že by se tyto rozhovory zřejmě tematicky velmi podobaly, přesto by jejich přítomností v takto ambiciózně koncipované publikaci byl akcentován dosud nezopakovaný úspěch českého filmu v 60. letech obecně. Troška hrdého ohlédnutí na zlatou éru nikdy neuškodí…

Třetí oddíl tvoří čtvrtina příspěvků Klosových filmařských kolegů z Bichle petřínské, z nichž stojí za vypíchnutí především příspěvky Jiřího Krejčíka, Miroslava Galušky, Jiřího Lehovce, Jiřího Hanibala a Vlastimila Harnacha. Jejich přidanou hodnotou není jen to, jakým způsobem jednotliví přispěvatelé skládají hold svému kolegovi, ale především přinášejí i velmi cenné svědectví nejen o době, v níž tvořili, ale i o nich samotných. Stejně cenným je tak i zveřejnění desetistránkového životopisného rozkladu, jímž se Klos bránil v nelehkém bánskobystrickém období, který tvoří doprovodný ilustrativní materiál v rozhovoru Jana Lukeše s Elmarem Klossem mladším v předchozím prvním oddíle (Otec byl neobyčejně harmonickým člověkem. Elmar Klos očima Elmara Klosse).

Závěrem tedy konstatujme, že tato publikace je zajisté jedním z toho nejlepšího, co se dosud v oblasti režisérských monografií domácích filmových tvůrců objevilo. Avšak jak jsem již poukázala, zůstala v některých ohledech v půli cesty a ne zcela dostála svým ambicím, i přes výjimečné grafické zpracování a skutečně bohatý fotografický doprovod, který svým informativním potenciálem mnohdy zcela převyšuje poznatky či závěry v dílčích studiích. Kniha tak pro poučeného čtenáře nakonec působí dojmem – použijeme-li parafráze slov jedné z písní Oldřicha Nového, když už jsme v tom nostalgickém černobílém snění – „krásné krabičky převázané růžovou pentlí“, přesto pro čtenářského novice, který se teprve seznámí s osobností Elmara Klose, může být velmi příjemným společníkem na cestě za poznáním o české kinematografii.

Lukeš, Jan (ed.): Černobílý snář Elmara Klose

Vydavatel: Národní filmový archiv

Rok vydání: 2011

Obálka, grafická úprava a sazba: Vladimír Vimr

340 stran, vázaná vazba

Doporučená cena: 520 Kč

 

Zdroje fotografií: konangalfilmsociety.blogspot.com, www.nfa.cz