Vstříc divákům?

Robert Sedláček pro některé představuje cynického kritika, duší ještě stále více dokumentaristu než režiséra hraných filmů, dloubajícího do vosích hnízd naší společnosti. Člověka, jenž publiku s ironickým úšklebkem předkládá prostě „divné“ filmy. Většina diváků naopak tuto velkou režisérskou osobnost vůbec nezná. Všechno má pochopitelně své důvody, avšak mohu hned na začátku svého textu předeslat, že film Rodina je základ státu by se dal označit za nejnormálnější dosavadní Sedláčkův počin.

To může být na jednu stranu vnímáno jako velmi zjednodušující, dokonce snad hanlivé pojmenování, nicméně, co se příběhové linie a vyprávěcích postupů týče, přibližuje se Rodina je základ státu ze Sedláčkovy tvorby nejvíce filmovému standardu čili něčemu, co divák v kině očekává. Nekomplikovaná zápletka, kdy je Libor (Igor Chmela) připraven o svoje místo manažera a vydává se s rodinou (Eva Vrbková, Albert Mikšík, Kristýna Slámová) na výlet, jehož skutečnou funkcí je zmizet z dohledu policie, důrazem na dialogy vzbuzuje dojem televizní komornosti, přesto žádný ze záběrů filmu není nikterak laciný. Sedláček záměrně upouští od možné akční stránky a věnuje se pocitům hlavních postav. Vydavá se do nitra člověka, který udělal chybu, zajímá se o to, co tomu řekne jeho rodina. Konfrontuje Liborův manažerský životní styl s „obyčejnými“ životy jeho bývalých spolužáků (Simona Babčáková, Jiří Vyorálek). Avšak díky zvládnutým (tzn. dobře zahraným i napsaným, civilním, ale ne plytkým) dialogům to funguje lépe, než kdyby dal přednost výbuchům a honičkám. Akce ani napětí nechybí, jen nic z toho není zobrazováno prvoplánově – Sedláček nenatočil akční thriller, ale v podstatě sondu do mezilidských vztahů. Další v řadě, chtělo by se říci, leč zde mnohem ucelenější a s důrazem na rodinu.

Jak jsme si u Roberta Sedláčka stihli zvyknout, opět se zaměřuje na nešvar naší společnosti. Po vulgárnosti komunální politiky (Muži v říji, 2009) či českého pojetí smyslu života (Největší z Čechů, 2010) si vybral tunelování, fenomén, který se filmovému plátnu zatím vyhýbal. Sedláček však znovu kritiku společenského kazu odsouvá do pozadí – aby byla předmětem divákova přemýšlení, a ne nabízeným náhledem na věc, což je vpravdě neocenitelné. Nezůstává však u toho. Na rozdíl od předchozí tvorby totiž Robert Sedláček dokázal zapřít dokumentaristu v sobě a častěji se pouští do uměleckých kompozic záběrů, přidává metafory (umírající pes) i zkratky (fotograf na svatbě). Pro něj nezvyklé užití jeřábu (mimochodem prvek též přítomný v Sedláčkově letošním televizním krimi Sráči) a podobné filmařské techniky dokonce posouvají jeho film z českého rybníčku k jakési světovosti. Jakkoliv může být podobný termín zpochybnitelný, asi nejlépe popisuje to, co je podepřeno adekvátně kvalitním střihem, dostatečně podporujícím mezi akcí a klidem kolísající tempo filmu, to, co posiluje nevtíravá, ale funkční hudba. Za čím stojí dobré a lepší herecké výkony v čele s uvěřitelnou manželskou dvojicí nevinného darebáka Chmely a jeho podváděné partnerky Vrbkové.

Skutečně si nevzpomínám na jinou filmovou manželskou dvojici, mezi kterou by to jiskřilo a přitom nebyl přítomen onen romanticky sladkobolný patos. Když mluvíme o rodičích, nesmíme zapomínat na děti. Přemoudřelost dětských herců může příležitostně lézt na nervy, obecně ovšem až tolik nevadí – ty děti totiž vypadají, že to vlastně ani nehrají. Jinak potěší camea známých českých herců jako je Jan Budař, Marek Taclík nebo Marek Daniel i unavenější manželský pár Babčáková–Vyorálek.

Nejen co se týče výběru herců, je Rodina je základ státu dalším snímkem, kterým Robert Sedláček dokazuje, jak výjimečným režisérem je na české filmové scéně, a to od volby tématu přes jeho pojetí až ke konečnému zpracování. Jeho nejnovější film je zároveň nejucelenějším. V divácky atraktivním obalu s sebou nese sociální kritiku i vztahové drama spolu s břitkým ironickým vtipem. A je dost možná konečně Sedláčkovou šancí na diváckou přízeň, jíž se jeho filmům doposud nezaslouženě nedostávalo.

Rodina je základ státu

Režie a scénář: Robert Sedláček

Kamera: Petr Koblovský

Střih: Matouš Outrata

Hudba: Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Michal Rataj

Hrají: Igor Chmela, Eva Vrbková, Martin Finger, Monika A. Fingerová, Albert Mikšík, Kristýna Slámová, Simona Babčáková, Jiří Vyorálek, Marek Taclík, Jan Budař

ČR, 2011, 106 min.

Česká premiéra: 13. 10. 2011 (Bontonfilm)

Zdroj fotografií: Bonton.cz