Jsem mimo

S Robertem Sedláčkem jsem se sešla během jednoho deštivého odpoledne „u Šarovce“.1 Zpočátku se zdálo, že jsem režiséra nezastihla ve zrovna dobrém rozpoložení. Postupně se však ukázalo, že jeho ultraupřený pohled, stejně jako výzva, ať mu povím, co se mi v jeho TV filmu Sráči líbilo a hlavně nelíbilo, byly jen určitým testem, potřebou poznat mé slabé a silné stránky. Po skončení „psychotestu“ se rozhovor odvíjel již v docela pohodovém duchu.

Rozhovor vznikl pro Filmové listy 37. Letní filmové školy. V časopisu 25fps je uveřejněn v nezkrácené podobě.

Dnes (25. 7., pozn. aut.) jste byl na pásmu filmů Krzysztofa Kieślowského. Máte rád jeho tvorbu?
Tenkrát se moc nesvítilo, tak je to takový temný. To je jeden z momentů, kdy uvažuju, jak vizuálně dělat své filmy jinak. Mě temnota a šero začínají deptat – a jeho šero deptá úplně strašně. Ale režisér je to velkej a dobrej.

Čím si vysvětlujete, že vaše filmy nejsou divácky úspěšné?
Já jsem se včera strašně smál u Ceauşesca (Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca, pozn. aut.), což je jeden z nejlepších filmů, které jsem za poslední dobu viděl. Ne že by to byl dobrý film, ale geniálně jsou vybrané některé situace. Musíte si je tam najít. Ten film, to není film, to jsou jen seřazené záběry, ale je tam jedna scéna, kde Ceauşescu mluví k deseti hrdlořezům jako by mluvil pro sto tisíc lidí. Tenhle záběr trvá asi čtyři minuty. Já jsem se v tom kině smál sám, smál jsem se, až mi vyletěla nudle z nosu a tekly mi slzy.

O mně platí, že mám rád člověka, ale opravdu nesnáším lidi. Lidi jako dav se chovají jako idioti a je jedno, jestli skáčou na koncertě Kusturici nebo hajlují v aréně Hitlerovi. Jsou na stejné úrovni. Tam není nic mezi tím. Ve chvílích, kdy jsou dav a přestávají myslet. Vůči tomu se snažím ve svých filmech vymezovat.

Nejvtipnějším okamžikem pro mě ve Sráčích je, když hlavního hrdinu vyslýchá inspektor a oni tam proti sobě sedí a hlavní hrdina smrtelně vážně říká: „Mířil jsem na nohy.“ Já jsem se smál svému filmu ve střižně jako idiot, protože my víme, že mu mířil celou dobu na hlavu a střelil ho mezi oči. Smál jsem se tomu, jak se lže v rámci té instituce. A to je stejné jako s Ceauşescem, který říká hrozné blbosti, a nikdo se nesměje. Tam jsem si uvědomil, proč moje filmy nejsou divácky úspěšné. Protože já se směju tam, kde se nikdo nesměje. Mám pocit, že to všichni musí vidět, jak je to blbý, jak je to všechno trapný, a on se nikdo nesměje. Tam někde jsem mimo. Jsem mimo – to můžete dát jako titulek. Takže mám vlastně štěstí, že můžu točit filmy.

Když zmiňujete to nesmátí, tak mě napadlo, že jsem se třeba u Největších z Čechů hodně bavila a jediné místo, kdy se postavy smály, a já ne, bylo, když Johana předčítala…
…tu strašnou věc s tím znásilněním. To je strašné! Já jsem byl v šoku a oni se smáli i herci! Nechal jsem to tam… Největší z Čechů je studentský film. Zaplaťpámbu, že jsem to stihl. Konečně jsem si poprvé natočil studentský film, těsně před čtyřicítkou. Na FAMU jsem točil vážně se beroucí klády, mramorové filmy.

Kterých svých dokumentů si nejvíc ceníte?
Nejvíc si cením trilogie Tenkrát, myslím, že mě přežije. Pak miluju svůj film s Václavem Bělohradským (Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá, pozn. aut.). Dodnes nechápu to odmítnutí některých diváků, že mu intelektuálně nestačím. Vždyť proto jsem se s ním potkal, abych mu intelektuálně nestačil. Šlo tam o lidské setkání. Já se v té jeho řeči někdy topím a o tom byl ten film, o tom, že se topím v jeho řeči a zároveň ho obdivuju. Vachek mi v souvislosti s dokumentem o Bělohradském řekl: „Víte, on ten Bělohradský vám uniká, protože on se filosof musí dostat k podstatě filozofie, říct něco, co vás naučí myslet jinak, v určitý moment, zatřást vaším světem.“ Mnou ty filmy zatřásly. Nevím, jestli Vachkovy filmy, ale Vachek sám otřásl mým světem naprosto… Spíš Vachek sám.

Dokument o Bělohradském mi spolu se Zemanem (Miloš Zeman: Nekrolog politiky a oslava Vysočiny, pozn. aut.) a Čubou (František Čuba: Slušovický zázrak, pozn. aut.) nejvíc změnil život, posunul mě dál. Někteří lidé mi říkají, že jsem neproniknul za slupku. Za jakou slupku, jak? Ať jdou do hajzlu. Buď jsou vnímaví a cítí odkazy, anebo nejsou, tak ať čtou Viewegha… Proto já se směju u toho Ceauşesca, když se nikdo nesměje. Protože já naráz vidím. Najednou je ten člověk nahý, když si před deseti svými hrdlořezy hraje na vládce vesmíru a stojí mu to za to. Ale většina lidí tyhle věci nevidí a já nevím proč.

Mohl by váš televizní film Sráči fungovat jako celovečerní film?
Největší slabina toho filmu je, že je televizní. Proto já se k němu moc nehlásím, protože je to televize a to je strašná škoda. Ono se to musí tvářit trochu jako žánrový film. Jeho největší slabinou je, že nemá druhý plán. Kdybych to točil jako film, tak by tam fungoval druhý plán.

Ale s barvami jste si docela dost vyhrál a kamera tam krouží…
No to jo, já jsem prostě chtěl, aby to vypadalo jako divadlo. V Ostravě mi zadali žánrový film a já jsem vyhodil ze scénáře 28 stran, všechno, co z toho dělalo žánrový film. Ale věděl jsem, že se tam musí střílet a tak dál. Těmi barvami jsem chtěl ukázat, že je to posunutá realita, že neportrétuju život, že je to film à la thèse.

Čím to je, že se ve vašich filmech koncentrují ti nejlepší čeští herci?
Mám štěstí, že jsem narazil na ty herce, na které jsem narazil. Hledám podobné magory, jako jsem já. Po Pravidlech lži mi řekli: „Ty jsi z pražských divadel vytáhl ty největší magory, jaký si umíš představit.“ Já jsem to nevěděl, to bylo podvědomé. Stejné přitahuje stejné. Já mám rád jednu scénu z knížky Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem (román autorky Joanne Greenberg, pozn. aut.), která je o schizofreničce. Je tam jedna výborná scéna, kdy popisuje, jak ještě byla schopná komunikovat s lidmi a nevěděla, že je schizofrenní. Ta scéna se odehrává na americkém táboře, ve sprše, když už všichni odejdou a zůstane tam s jednou holkou, se kterou cítí, že má něco jakoby společného. Najednou ji ta holka požádá, jestli by nevzala gumovou hadici v rohu a nezmlátila ji. Ona je z toho úplně zděšená. Cítí blízkost, spříznění, ony jen mlčí, vůbec nemluví. A jediná věta, kterou řekne ta její kamarádka, se kterou se poprvé v pubertě cítí být spřízněná, je aby vzala tu gumovou hadici a zmlátila ji. Ona to neudělá. Tam je potom komenář: V tu chvíli si uvědomila, že její život je prokletí. Že stejné se přitahuje a že ona se bude vždycky přitahovat s lidmi, kteří jsou stejní jako ona sama – s bláznama. To je můj výběr herců. Já budu vždycky přitahovat takové lidi, jako jsem já sám. Mám tu omezenost, že se mi líbí jedinci se sociální chybou, nějak poškození. A v Pravidlech lži jsem si podvědomě přitáhl posádku téměř největších magorů v Praze. Moje filmy budou vždycky takové, jako jsem já.

Je pro vás výzva utlumit projev herce, který je z divadla zvyklý ne přímo přehrávat, ale má třeba projev uzpůsobený určitému prostoru?
Když jsem natáčel Muže v říji, tak jsem Zedníčka režíroval tak, že jsem v záběru chodil těsně za kantnou kamery, neseděl jsem u monitoru a jenom jsem na něj vrčel: Nedělej to tou rukou. Nezvedej to obočí. Chodil jsem za Zedníčkem jako jeho dvojče.

Teď budu mluvit jako nějakej starej debil, ale herectví je nádherná profese. Jedna z nejblbějších vět, které jsem kdysi věřil je, že herectví je nedůstojné povolání… třeba starého chlapa. To je lež. Herec je otisk doby. Já si své mládí ztotožním s melodiemi, které jsem slyšel, ať už se mi líbily nebo ne, s hereckými tvářemi, tvářemi rodičů a kamarádů. Herci jsou nejhmatatelnějším důkazem, jaká ta doba, kterou jsme prožili, byla. Hledám herce s odpovědností a často zjišťuju, že blázen má větší odpovědnost než někdo, kdo se považuje za legendu. Snažím se nedělat jako dřív soudy nad hercem, když hraje blbou roli nebo páchá zlo v reklamě. Jenom mi záleží na tom, jestli v sobě má něco, co já hledám. Což není měřítko kvality herectví obecně.

Když v TV běželi Muži v říji, měli rekordní množství diváků, snad 1,4 milionu…
…a taky měli rekordní koeficient nespokojenosti. Diváci mají možnost napsat do TV a jim to stálo za to, aby si sedli a napsali tam. Nejvyšší je 10, nejnižší je 0. Muži v říji měli 2,6. To je jako když hraje Kanada nebo Rusko s náma a prohrajeme. Ale nikdo z diváků nepřepnul, to je to. AZ-kvíz měl koeficient 9,6. (smích)

V Mužích v říji je taky záběr, který mě zaujal – když postava, kterou hraje Martin Huba, přichází k domku v lese a je tam použit hlediskový (POV) záběr. Jako byste si pohrával s žánrovými konvencemi…
To je Lesní duch (The Evil Dead, pozn. aut.), populární horor z 80. let. Bububu… Wzzz-d-d-d. Tohle je odkaz na mé pubertální začátky u videa, který jsem tam naprosto vědomě použil. (smích) Budete koukat – v Rodina je základ státu, která se tváří jako vážný film, u kterého si máte vzít kapesník a filozoficky přemýšlet, o čem je život, mám scénu, kterou jsme točili na stejném hotelu jako Muže v říji, kde se lidi promění na divochy. Našli jsme jednoho z těch myslivců a ve vážné scéně, kde oni jsou na útěku před policií, je záběr, ve kterém přijde a hladí děti po hlavě a říká: „Das ist eine schöne Hirsch, nicht wahr, Kinder?“ a dívá se na jelena na zdi. (smích)

To jsou ty vaše „zcizováky“…
Přesně tak. To jsou moje zcizováky, tak jsem to tam narval, ať se třeba poserou. Chtějí drama a najednou jim to něco ruší. Je to úplně vážný film, ale budete se smát. Pláče se tam, křičí se tam… hrozný věci, a přece je to fraška. Já to tam přiznávám, třeba ve scéně s Markem Danielem, protože už vím, co jsem.

Mimochodem, Petr Váša v Mužích v říji byl výborný.
Oni mi to vytýkali, ale blázna může hrát jen intelektuál. Nechci, aby tam někdo běhal a dělal figurku. Chci intelektuála. Já mám Vášu opravdu rád za to, jak se vydává, že se nebojí být vysmívaný. To je statečný člověk a tvůrce bez kompromisů.

Rodinou byste mohl prolomit tu diváckou nepřízeň, už proto, že trailer je udělaný hodně dobře…
(smích) Protože jsem ho poprvé nedělal já… Víte, jak je hrozné ustát ty marketingové řeči, když o sobě čtu, že jsem enfant terrible a takovéhle kydy – já to nenávidím. Pro mě je nejtěžší ustát kampaň, která je mimo moje ruce a která říká, co velkýho jsem. Hovno jsem. Mám jenom šanci točit filmy a točím je. Bylo těžký tohle vydýchat, ale já potřebuju, aby na moje filmy přišly lidi. Nejhorší na tom je, že lidem to všecko musíte podávat jako pitomou pohádku, jako legendu. Hrozně těžko se v tom dýchá, dělá, žije.

Víte, co je nejtěžší na tvorbě? Funguje jeden model, a v tom se intelektuální tvůrce neliší od Pergnerové, v tom jsme na jedné úrovni: Nejdřív tvůrce obdivujete, pak ho jakoby spolknete a abyste ve svém životě pokračovala dál, když nic netvoříte, tak překročíte tvůrce, a tak se ho zbavíte. V tom má Kundera pravdu. Mezi autorem a přijímatelem sdělení by měla být takováhle (R. S. rozpažuje ruce, pozn. aut.) tlustá hradba, aby autorovo fyzično nezasíralo jeho duševno. Proto nesnáším setkávání s diváky.

Mohl byste přiblížit svůj připravovaný film Fagus a paralely se současností, které hodláte do tohoto historického dramatu zakomponovat?
Je to jistá stanice, ale potřebuju na to hrozně moc peněz. Můj ideál je natočit Šporka o vztahu umělce a moci, protože ti umělci byli geniální a on je používal jako hajzlpapír. Což je dnes stejné. To si uvědomíte ve Varech, když tam přijede dobytek z politiky, jen aby se pochlubili před milenkama, manželkama, že se můžou ukázat s Donutilem a Bartoškou a vytřít si s nima zadek.  Tohle funguje napříč etapami a tohle tam chci zmapovat – vztah umělce a moci. Umělec potřebuje moc, která mu dá peníze. Bez peněz jste v prdeli, to je objektivní fakt. Nepotřebujete publikum, potřebujete donátora. Když přijmete od někoho peníze jakoby za nic, tak oni mají pocit, že jim tak trochu patříte. A pak se to zvrtne, když to trvá moc dlouho. Musí přijít nějaká revoluce a spousta mrtvých. Mocní, kteří tu kulturu potřebují, mají pocit, že to jsou děvky pro ně. To je étos téhle doby. Podívejte se na ministra kultury po prezidenta – oni umělce považují za kurvy, to tak je. Jsou jimi zároveň oslnění a zároveň jsou přesvědčeni, že umělci jsou děvky. Mocní si připadají jako absolutně mocní a všichni ostatní si připadají jako děvky a počítají s tím. Tohle je smrad. Toto je jeden z indikátorů, že společnost se musí proměnit. Proto souhlasím s Kaurismäkim – ano, je průser a bude. Něco se stane, ale nevím kdy a jak to bude vypadat.

Zdroj fotografií: ceskatelevize.cz