Sladké ptáče mládí dvakrát jinak

Sladké ptáče mládí (Sweet Bird Of Youth) patří k vrcholným hrám Tennesseeho Williamse z konce padesátých let. Na Broadwayi byla s velkým úspěchem uvedena na jaře 1959 v režii Williamsova „dvorního“ režiséra Elii Kazana. Hra opět nepostrádala pro Williamsovo dílo charakteristická kontroverzní témata, v tomto případě ožehavá témata drogové závislosti, alkoholismu, prostituce a v neposlední řadě především s ní spojené motivy pohlavní choroby a kastrace. Ve svém článku se proto zaměřím na to, jakým způsobem byla výše uvedená témata zobrazena ve dvou filmových adaptacích Williamsovy hry, a to ve verzích Richarda Brookse (1962) a Nicolase Roega (1989).

První filmová adaptace Sladkého ptáčete mládí měla premiéru hned tři roky po uvedení hry na divadle a obdobně jako v případě ostatních Williamsových her v ní hlavní role ztvárnilo hned několik herců účinkujících v původní broadwayské verzi. Své role si tak ve filmu zopakovali Paul Newman, Geraldine Page, Madeleine Sherwood a Rip Torn. Richard Brooks měl tehdy již za sebou úspěšnou adaptaci Williamsovy Kočky na rozpálené plechové střeše (Cat on a Hot Tin Roof), jež studiu MGM vydělala šestinásobek rozpočtu a získala šest nominací na Oscara v hlavních kategoriích (film, režie, scénář, obě hlavní role a kamera). Nicméně filmová verze Kočky se v několika zásadních bodech lišila od původní hry (přidaný happyend a značné „rozmělnění“ citlivých témat jako například Brickovy latentní homosexuality). Obdobně dopadla i Brooksova druhá režie díla slavného jižanského dramatika.

Williamsova hra je v prvé řadě o neodvratné ztrátě mládí a krásy a s nimi spojené možnosti získání kýženého úspěchu a docenění ze strany okolí. Ústřední hrdina, třicátník Chance Wayne, se po letech vrací do rodného města, kde kdysi býval jako mladík oblíbený, ale odkud jej pak vypudil zámožný otec jeho nezletilé přítelkyně Heavenly. Nyní Chance, který se marně pokoušel o kariéru v Hollywoodu, přijíždí do St. Cloudu po boku pohasínající filmové hvězdy v očekávání, že mu konečně všichni padnou ke kolenům. Namísto vysněných vavřínů se mu však dostane studené sprchy v podobě kruté reality. Chance, který jako typický williamsovský hrdina uvízl v minulosti, si nedokáže připustit, že po jeho odchodu šel život v jeho rodném městě dál a všichni už jsou dávno jinde. Jelikož se neumí a nechce smířit s přítomností, žije v představě, že po jeho návratu bude vše jak za starých časů. Z naivního snění jej hned po příjezdu do St. Cloudu vytrhnou informace o smrti matky a chystané svatbě jeho životní lásky. Přesto však nepolevuje ve svých plánech utéct s Heavenly za pomoci slavné herečky z města a společně s ní konečně nastartovat hvězdnou filmovou kariéru.

Zatímco ve hře se kromě krátkého bezeslovného setkání v tváří v tváří Chance s Heavenly nepotkají, ve filmových adaptacích jim to bylo dopřáno i mimo vzpomínkové scény. V obou případech je mezi nimi ovšem překážka. V Brooksově verzi (nahoře) Chance stojí na molu a Heavenly je v motorovém člunu, u Roega (dole) hrdiny pro změnu dělí oplocení.

Tennessee Williams ústředního hrdinu (symboličnost jeho jména je stejně jako v případě postavy Heavenly a jejího otce Bosse Finleyho nepřehlédnutelná), aspirujícího herce, explicitně degradoval na potupnou pozici gigola, který se nechá vydržovat od starších dam a známost se slavnou herečkou Alexandrou del Lago hodlá využít ke svému vysněnému hereckému průlomu. Jasně daný sexuální vztah mezi ním a značně starší umělkyní byl v Brooksově verzi viditelně potlačen. Naproti tomu britský režisér Nicolas Roeg jej v jím režírované televizní verzi z roku 1989 eroticky laděnými scénami zdůraznil. Stejně tak Paul Newman se svým andělsky nevinným vzhledem rovněž stojí v opozici k Markovi Harmonovi, který ztvárnil Chance Wayna v Roegově verzi. Byť jsou si oba vědomi vlastní atraktivity, je Newmanův Chance pojat spíše jako chytrý chlapec, kterému osud nikdy nepřál a najednou se prostě ve správný čas octnul na správném místě, zatímco Chance Marka Harmona je již od pohledu prostoduchý zhýralý playboy. Oproti Newmanovu hrdinovi, na němž jsou místy patrné náznaky uvědomění si pomíjivosti a nelítostnosti času, je Chance v Harmonově podání chvástavý buran, který byl zkrátka předurčen k tomu nebýt ničím víc než maloměstkou nulou.

Gigolo Chance Wayne a Alexandra del Lago dvakrát jinak.

Značný rozdíl je patrný i v rámci postavy Alexandry del Lago. Už jen z faktu, že Geraldine Page stárnoucí herečku v Brooksově verzi ztvárnila v třiceti osmi letech, zatímco Elizabeth Taylor ji u Roega hrála na prahu šedesátky. Věkový rozdíl mezi její Alexandrou a Chancem Marka Harmona je tedy zřetelnější, s čímž koresponduje i razantnější akcent kladený na Chancovu pozici jejího gigola. Williamsovská herečka Elizabeth Taylor (ztvárnila ústřední role v filmových adaptacích dramatikových her Kočka na rozpálené plechové střeše, Suddenly, Last Summer [1959] či Vlak s mlékem zde již nestojí [Boom, 1968]) své postavě propůjčuje mrzutost, podrážděnost a především uražené ego staré dámy, která se nedokáže smířit s tím, že už nemůže hrát role mladistvých krásek, a urážením všech okolo si neustále dokazuje své výsadní společenské postavení. Ztracené mládí a krásu jí vynahrazuje právě Chance, kerý se pokouší využít zbytky jejího vlivu ve svůj prospěch, ovšem v souboji s nástrahami showbyznyzu ostřílenou ženou nemá se svou maloměstskou omezeností šanci obstát. Stářím viditělně sešlá Elizabeth Taylor je proto v roli kdysi slavné herečky za zenitem přesvědčivější než tehdy relativně mladá Geraldine Page. Ta v postavě princezny Kosmonopolis na prvním místě ztělesňuje nesnesitelnou pýchu a manýry filmových hvězd, jimž ovšem sláva přináší i řadu negativ, především ztrátu soukromí a velký psychický nátlak, kterému jsou málokdy schopny čelit a únik před nimi hledají v alkoholu a drogách. Překvapivě právě ve verzi z roku 1962 je hereččině drogové závislosti věnován širší prostor (v jedné scéně je explicitně ukázán balíček s pašovaným hašišem, který pak Newman a Page kouří přímo před kamerou).

K největšímu posunu však v obou filmových verzích divadelní hry došlo v souvislosti s ožehavým tématem pohlavní choroby. Promiskuitní Chance ve hře milovanou Heavenly nevědomky nakazí syfilidou a nevinná dívka musí během jeho nepřítomnosti podstoupit hysterektomii, při níž je jí chirurgicky odňata děloha. Chance, který byl Finleyům trnem oku už jen díky svému nízkému společenskému postavení, se po tomto incidentu stává jejich úhlavním nepřítelem a nynějším návratem do města v podstatě sám sobě vykopal hrob. Mluvit otevřeně o pohlavních chorobách bylo v době, kdy vznikal Brooksův film, pro Production Code Administration (PCA) nepřípustné, takže změna ústředního konfliktu na neplánované těhotenství se zdá jako pochopitelná. Důsledek Heavenlyna fyzického zmrzačení je však stejný – kvůli potratu, který podstoupila, už nikdy nemůže mít děti stejně jako její předobraz ve hře. V Roegově verzi se však mladá dívka s touto životní zkušeností vyrovnává mnohem hůř. Cheryl Paris typově lépe odpovídá dívce, jež se z naivní krásky proměnila v trosku, z níž vyprchal veškerý životní élan. To, co se zdálo v případě Brooksovy verze pochopitelné (fakt, že pohlavní nemoc byla přetavena v nechtěné těhotenství), ovšem u Roega na sklonku devadesátých let působí jako anachronismus. Obzvlášť, když se druhému kontroverznímu motivu – kastrace – na rozdíl od první verze nevyhýbá. Fyzické zmrzačení totiž nepotká pouze nešťastnou dívku, ale i Chance, který je na konci hry vykastrován partičkou kolem Toma Finleyho Jr. (Rip Torn, který jej ztvárnil, si v druhé verzi zahrál Bosse Finleyho). Zatímco filmu v režii Nicolase Roega se vcelku věrně daří dostát vyznění Williamsovy hry, jež oba kdysi krásné a úspěšné mladé lidi zachycuje v momentu jejich psychické a fyzické devastace, Brooksův snímek v závěru předpisově naplňuje parametry hollywoodské romance, v níž láska překoná všechny nástrahy. Poté, co je Newmanův Chance „pouze“ zbit (mladý Finley mu společně s jeho kumpány „jen“ znetvoří obličej), utíká s Heavenly pryč z města vstříc nové, byť ne úplně vysněné budoucnosti.

Cílem tohoto textu nebylo zjistit, která ze dvou filmových adaptací je lepší či věrnější, ale poukázat na viditelně rozdílné pojetí ústředních postav a odlišné akcentování stěžejních témat hry. Nelze pochybovat o tom, že v CinemaScopu natočená hollywoodská verze Richarda Brookse u diváckého publika zarezonovala více než dnes poměrně zapadlá verze Nicolase Roega vzniklá pro televizní stanici NBC, nicméně obě zaujímají důležité místo mezi filmovými adaptacemi stále živého díla Tennesseeho Williamse.

—

Sladký pták mládí (Sweet Bird Of Youth)

Scénář a režie: Richard Brooks

Kamera: Milton R. Krasner

Hrají: Paul Newman, Geraldine Page, Shirley Knight, Ed Begley, Rip Torn, Mildred Dunnock, Madeleine Sherwood a další

USA, 1962, 120 min.

Sladké ptáče mládí (Sweet Bird Of Youth)

Režie: Nicolas Roeg

Scénář: Gavin Lambert

Kamera: Francis Kenny

Hrají: Elizabeth Taylor, Mark Harmon, Cheryl Paris, Valerie Perrine, Kevin Geer, Rip Torn a další

USA, 1989, 95 min.