Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Stoleté putování Otakara Vávry

Stoleté putování Otakara Vávry

REFLEXE: K 100. NAROZENINÁM OTAKARA VÁVRY – MARTIN ČÍPEK

Pragmatik. Egoista. Výjimečný umělec. Nezapomenutelný pedagog. Ale také ješitný kariérista a přesvědčivý demagog. Žijící kronika 20. století, tak bouřlivě se proměňujícího, podobně jako jeho život a tvorba. Stoletý režisér a scénárista Otakar Vávra.

Je logické, že Vávrovo jubileum bylo jednou z nejsledovanějších událostí letošního roku; na jeho počest byl uspořádán slavnostní ohňostroj a křest znovuvydaných a doplněných pamětí, na televizní obrazovku se vrátily některé z jeho filmů, vznikl režisérův dokumentární medailon, mezi novináři je o něj nebývalý zájem. Pavel Taussig se ve svém článku s názvem Všehoschopný Otakar Vávra: Nepříjemná pravda o stoletém režisérovi v časopisu Instinkt pouští do opoziční strategie, v níž uplatňuje svou oblíbenou metodu zveřejnit jen to špatné, popřípadě pikantní; v jeho nenávistném měřítku Vávra neobstojí ani jako režisér, ani jako člověk. Darina Křivánková pojala svou obšírnější stať Sto roků ochoty v týdeníku Reflex o něco důsledněji, přesto z textu opět vyplývá jednoznačně odmítavé stanovisko, byť autorka pracuje s o něco důvěryhodnějšími prameny než samolibý Taussig. Irena Hejdová se v Týdnu naopak zamýšlí pouze nad Vávrovou pedagogickou činností, kterou považuje za klíčový okamžik Vávrova stoletého života; článek podpořila výpověďmi jeho žáků všech generací, mezi něž patřili i Jan Hřebejk, Tomáš Vorel, Tomáš Bařina nebo Igor Chaun. Ryze periferního druhu je pak informativně nijak objevný článek Blanky Kovaříkové Režisér do každého počasí ve Vlastě i dvojí „rozhovory“ v přílohách deníků Lidové noviny (Veronika Bednářová, Otakar Vávra stoletý) a Mladá fronta Dnes (Jan Malinda, Nedělní oběd se stoletým Otakarem Vávrou), čilá diskuse probíhala na mnoha internetových serverech a blozích; pozornost upoutal především názor Kamila Fily, prezentovaný na Aktuálně.cz pod názvem Muž bez tváře Otakar Vávra slavil sté narozeniny, v němž čtenářům předkládá trojí vidění osobnosti Otakara Vávry, přičemž tento demokratický postup vzápětí popře závěrečným resumé, které zní zcela jednoznačně ve Vávrův neprospěch, přelévající se téměř v demonstraci kategorické viny, čemuž kontruje Mirka Spáčilová z Mladé fronty, která volí v článku Stoletý náčelník Otakar Vávra ulovil tři lvy. To snad stačí. benevolentní tón, poukazuje na Vávrův triumvirát, složený z filmů Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice a působení na FAMU a připomíná, že vyslovené pocty jsou zcela na místě, což dokládá metaforickým přirovnáním k náčelníkovi kmene, požívajícího náležitou úctu. Ale víme, jaký byl a je Otakar Vávra doopravdy? Skutečně známe jeho filmovou tvorbu? Co je pravda a co jen umně přetvořená legenda? Pojďme se ohlédnout za stoletým životem Otakara Vávry prostřednictvím jeho filmové tvorby.

Světlo proniká tmou (1931)

Když na počátku třicátých let, ještě coby student architektury, natáčel v Brně společně s kolegou Františkem Pilátem svůj první film, krátkou avantgardní koláž s názvem Světlo proniká tmou (1931), netušil, že se zanedlouho stane jednou z klíčových osobností československého filmu. I když studia architektury nakonec nedokončil, odnesl si z nich možná to nejdůležitější pro svůj život: prostorové vidění, schopnost vnímat vše do nejmenších detailů a zachovávat řád a disciplínu. S touto přesnou koncepcí vyrazil na barrandovský kopec. Nejprve působil jako scenárista, a i když se zpočátku jednalo o méně náročné tituly, právě na nich si Vávra osvojil funkci tvůrčího psaní. Velice brzy se vypracoval, o čemž svědčí scénáře k uznávaným filmům Svítání (1933, r. Václav Kubásek), Maryša (1935, r. Josef Rovenský), Hlídač č. 47 (1937, r. Josef Rovenský), i k dodnes populárním veselohrám Jedenácté přikázání (1935, r. Martin Frič) a Mravnost nade vše (1936, r. Martin Frič). Zároveň ale usiloval o vlastní seberealizaci, zatím jen při tvorbě krátkých avantgardních snímků, které ale už tehdy vypovídaly o jeho výjimečném talentu. Společně s kameramanem Jaroslavem Tuzarem a divadelním režisérem a hudebním skladatelem E. F. Burianem natočil pozoruhodnou reportáž životního rytmu velkoměsta Žijeme v Praze (1934), kde na základě působivých protikladů zanechal cenný obraz reality třicátých let, stále zmítaných hospodářskou krizí a silnou nezaměstnaností. Na tento jev ostatně reaguje i druhý Vávrův film, Listopad (1935), dialog dvou bývalých milenců, jejichž vzpomínky jsou konfrontovány na pozadí melancholie jednoho listopadového dne (kameramanem byl Alexander Hackenschmied).

Panenství, 1937 (Zdroj: Baarová, Lída – Škvorecký, Josef: Útěky, Levné knihy, 2009)

Hugo Haasem režíroval komedii Velbloud uchem jehly (1936) a pak přišel nečekaný a de facto raketový vstup na barrandovský Olymp. Premiéry dvou celovečerních hraných filmů. Ve Filosofské historii (1937) podle Aloise Jiráska nechal Litomyšl zahalit do roku 1848, poprvé režíroval početné komparsy a poprvé se tu setkal s historickým námětem; ty později tvořily základní pilíř jeho tvorby. Druhým filmem bylo Panenství (1937) podle stejnojmenného románu Marie Majerové, v němž získala výraznou dramatickou roli Lída Baarová, tehdy už hvězda mezinárodního významu. V době mnichovské krize uvedl na plátna kostýmní veselohru Cech panen kutnohorských (1938), kde si poživačného, ale spravedlivého frejíře Mikuláše Dačického zahrál Vávrův favorit Zdeněk Štěpánek. Otakar Vávra získává za své filmy první ocenění a zařazuje se mezi režisérskou elitu. Přichází ovšem doba temna. Vávra ale i v ní míří k výšinám, ze kterých nehodlá sestoupit ani v následujících letech. I za Protektorátu si Vávra udržel výsadní postavení, byť se začínají objevovat noví lidé, především mladý František Čáp a Václav Krška; i v této konkurenci dokázal obstát a do protektorátních kin přichází jeden triumf za druhým. Nejprve aktualizuje román K. M. Čapka-Choda Humoreska (1939) s mladým Rudolfem Hrušínským; následuje přepis Benešova snového Kouzelného domu (1939), kde po boku divadelních hvězd Zdeňka Štěpánka, Eduarda Kohouta a Růženy Naskové exceluje zcela strhující Adina Mandlová. Na závěr netradičně inscenuje společenskou situační veselohru ze současnosti Dívka v modrém (1939) s Lídou Baarovou a Oldřichem Novým, kterou potvrzuje, že dokáže s přehledem konkurovat i takovým zkušeným a zavedeným rutinérům, jakým byl například Martin Frič. Následující rok přichází Vávra s adaptací Mrštíkovy Pohádky máje (1940), jež vedle výkonů Nataši Gollové a mladého Svatopluka Beneše zaujme fantastickým kamerovým uměním Ferdinanda Pečenky a hudební genialitou Jiřího Srnky, s nímž režisér naváže dlouholetou spolupráci. Kritiky si získává přepisem novely levicově orientované spisovatelky Marie Pujmanové Pacientka dr. Hegla (1940), v níž ponechává prostor opět Adině Mandlové a Otomaru Korbelářovi ve výtečně podané postavě bezcharakterního lékaře.

Pacientka dr. Hegla, 1940 (Zdroj: www.barrandov.cz)

Vávra nedbá materiálních nedostatků a zajišťuje si prvotřídní materiál pro výrobu pompézní kostýmní Maskované milenky (1940) podle novely Honoré de Balzaca. V nejnákladnějších róbách ze salonu Hany Podolské a vídeňské firmy Lamberta Hofera tu září Lída Baarová. V Turbině (1941), kterou tentokrát ponechává na přelomu století, se vrací k Čapku-Chodovi v době průmyslového boomu a brilantně rozehrává několik dějových linií členů rodiny císařského rady Ullika. A opět vybírá exkluzivní herecké obsazení v čele s Lídou Baarovou, Vlastou Matulovou, Františkem Smolíkem, Eduardem Kohoutem a Karlem Högerem. Vávrův talent samozřejmě nemohl uniknout německým cenzorům, kteří o nadaného režiséra projevili okamžitý zájem. Vávrovi se ale do zakázek pro německý Pragfilm příliš nechtělo, velice dobře totiž věděl, že by se mu tím po válce definitivně uzavřela cesta do státní kinematografie, o niž tak vehementně usiloval. Vzdal se na nějakou dobu ambiciózních velkorozpočtových projektů a společně se Sašou Rašilovem natočil sentimentální malostranskou komedii Přijdu hned (1942), která měla sice úspěch, ale Vávrovy umělecké ambice nenaplňovala ani v nejmenším. Rady si nevěděl ani s námětem Františka Götze, jehož Okouzlená (1942) se i přes Vávrovu snahu stala jen těžkopádným melodramatem o svobodné matce, kterou navíc nepřesvědčivě ztvárnila Nataša Gollová. Vrcholu dosáhl až civilně pojatou reportáží Šťastnou cestu (1943). Vávra se tu pokusil zobrazit na příběhu čtyř hlavních hrdinek problémy tehdejší současnosti, spojené s nejistotou zaměstnání, bydlení i partnerského vztahu. Mimořádně syrová výpověď s tragickým závěrem předběhla svou dobu a do jisté míry předznamenala další vývoj českého hraného filmu. Vávrovi se podařilo hlavní role obsadit největšími hereckými hvězdami té doby – Adinou Mandlovou, Jiřinou Štěpničkovou, Hanou Vítovou a Natašou Gollovou. V závěru války se vrhá do historického námětu, podle Zikmunda Wintera připravuje Rozinu sebrance (1944-45). Bez rozpaků odčerpává poslední protektorátní finance, záměrně prodlužuje natáčení, poskytuje azyl mnoha českým hercům před totálním nasazením. Svoboda je na dosah ruky.

Krakatit, 1948 (Zdroj: www.barrandov.cz)

Po válce se Otakar Vávra stává jedním z hlavních iniciátorů zestátnění československé kinematografie, která by měla tvůrcům poskytovat stabilní jistoty. Když jsou návrhy přijaty a podpisem prezidenta Beneše se filmový průmysl skutečně stává majetkem státu, míří šťastný a energií nabitý Vávra zpět do ateliérů. Se Zdeňkem Štěpánkem píše scénář Nezbedného bakaláře (1946) podle textu Zikmunda Wintera, opět režíruje a opět hází za hlavu starosti s materiálním nedostatkem. Vyžaduje maximum a nehodlá se spokojit s málem. Od historie se přesouvá k současným námětům. Podle předlohy M. Pujmanové vzniká psychologické drama Předtucha (1947) s Natašou Tanskou a Rudolfem Hrušínským a mistrovským způsobem realizovaný přepis Čapkova Krakatitu (1948) s Karlem Högerem v hlavní roli. Přichází ale Únor 1948 a Vávra se musí rozhodnout. Je pragmatik a domnívá se, že s nepřítelem nemá smysl bojovat. Aby nové vládce přesvědčil o svém občanském postoji, natáčí monstrózně pojatou Němou barikádu (1949) podle Jana Drdy, v níž vylíčí události pražského povstání silně tendenčním pohledem. Ten je pro jeho filmy typický i po celá padesátá léta. Bohužel i tam, kde on sám nesouhlasí. Po Řezáčově Nástupu (1952) přichází rozhodující okamžik – tzv. husitská trilogie (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955 a Proti všem, 1956) podle Aloise Jiráska. Stát Vávrovi věří a poskytuje mu neomezené finanční možnosti, má ale podmínku – Hus musí být vykreslen jako revolucionář a nikoli jako kazatel. Natáčení všech dílů trvá tři roky a Vávra navzdory době dokáže z tématu vytvořit strhující podívanou, která je sice neobjektivní a zmanipulovaná, ale zároveň stále silně přesahující dobový průměr.

Jan Žižka, 1955 (Zdroj: http://archiwumallegro.pl)

Po krátkém mlčení se historie na několik let vzdává a pokouší se zaujmout současnou problematikou. K výročí únorového převratu natáčí Otčenáškova Občana Brycha (1958); umělecká stagnace ale pokračuje – těžkopádným přepisem Čapkovy První party (1959), Včeličkovy Policejní hodiny (1960) a divadelně strnulou Srpnovou nedělí (1960) podle Františka Hrubína, která mezitím sklízí úspěchy na divadelních prknech v režii Otomara Krejči. Po výtečném psychologickém dramatu Noční host (1961) přichází s námětem o Boženě Němcové, který nakonec realizuje pod názvem Horoucí srdce (1962) s Jiřinou Švorcovou v hlavní roli. Většina těchto filmů projde kiny bez výraznějšího úspěchu. Do Československa vstupuje tzv. nová vlna a Vávra musí poprvé čelit konkurenci nových, mladých tváří, které přicházejí s jinými tématy a jiným stylem tvorby.

Romance pro křídlovku, 1966 (Zdroj: www.barrandov.com)

Zpočátku tápe, pozorně sleduje díla svých mladších kolegů a pomalu sbírá postřehy pro svůj velký návrat. Už od konce války Vávra přednáší na pražské FAMU, kterou pomáhal spoluzakládat, a vychovává celou generaci těch, kteří mu nakonec vdechnou nový život. Naváže bližší kontakt s básníkem Františkem Hrubínem a výsledkem jejich spolupráce je dusivá Zlatá reneta (1965) a lyrická Romance pro křídlovku (1966), Vávrův možná nejlepší film, za nějž obdrží státní cenu a titul národního umělce. Po rozpačité, i když obrazově uchvacující Třinácté komnatě (1968) následuje vzdor totalitnímu systému – Kladivo na čarodějnice (1969), fenomenální rekonstrukce inkvizičních procesů, až příliš podobných těm z padesátých let. Očista Otakara Vávry je však zastavena sovětskou invazí. Přicházejí tuhá sedmdesátá léta. Klíčovým ohniskem Vávrova sebekání je nadšené přijetí údajně protirežimního studentského filmu Vlastimila Venclíka Nezvaný host, který pobouří stranické vedení natolik, že žádá Vávrovo okamžité odvolání z funkce vedoucího katedry FAMU. Vávra přizná, že chyboval a jako satisfakci nabízí realizaci velkolepě pojatých událostí od mnichovské krize po květnové osvobození pohledem komunistů. Návrh je přijat, Vávra opět získává důvěru a především další neomezený kapitál k natáčení. Vzniká neslavná trilogie Dny zrady I. a II. (1973), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1976). Po nich už Vávra nikdy nenatočí tak výjimečné filmy, jako v předchozích letech. Vrací se k historickým námětům, které jsou sice formálně kvalitně odvedenou rutinou, ale v konkurenci s živějšími a divácky úspěšnějšími díly Jiřího Menzela, Karla Kachyni, Oldřicha Lipského nebo Václava Vorlíčka nemá šanci uspět; počínaje Příběhem lásky a cti (1977) o vztahu Karoliny Světlé a Jana Nerudy, přes Putování Jana Amose (1983), Oldřicha a Boženu (1984), Komedianta (1984) a Veroniku (1985) až po svůj definitivně poslední celovečerní film Evropa tančila valčík (1989). Mezitím dokázal popřít fantastický Krakatit násilnou aktualizací Čapkova románu pod názvem Temné slunce (1980).

Kladivo na čarodějnice, 1969 (Zdroj: http://magazin.ceskenoviny.cz)

Po listopadové revoluci získává Vávra prostor především jako pamětník a jako jeden z posledních žijících svědků slavné éry českého filmu. Navštěvuje v salzburském exilu Lídu Baarovou a natáčí s ní epizodu do cyklu GEN (1995), v němž ještě ve stejném roce vystupuje v pohledu své manželky, režisérky Jitky Němcové, jako jeden z poctěných aktérů. Je zván do nejrůznějších televizních pořadů a talkshow, vypráví historky, fabuluje, s chladným kalkulem říká jen to, co chce a co považuje za důležité. Velice dobře si je vědom skutečnosti, že jej nemůže kdokoli zpochybnit. Stylizuje se do masky prvorepublikového elegána, co si od mládí potrpí na luxus, na výběr nejlepších a nejdražších látek, jídel a vín. Žije spokojený život člověka, který chtěl vyniknout vždy a vším. I za cenu morální diskreditace. Umělecký přínos Otakara Vávry pro českou kinematografii je ale nesporný. Právě jemu vděčíme za mnohé a lze jen těžko předpokládat, jakým směrem by se domácí kinematografie ve třicátých a zejména čtyřicátých letech ubírala bez jeho pomoci, bez jeho vkladu, bez jeho zkušeností. Kdysi sám řekl: „Věděl jsem, že nesmím na nic čekat, nesmím promarnit čas.“[1] A ten Otakar Vávra rozhodně nepromarnil.

Otakar Vávra, civilní fotografie (Zdroj: www.novinky.cz)


[1] BEDNÁŘOVÁ, Veronika. Stoletý režisér a moc. LN, 25. 2. 2011, č. 8. Dostupné z: <http://www.lidovky.cz/ln_noviny.asp?r=ln_noviny&c=A110225_100006_ln_noviny_sko> [odkaz navštíven 1. 3. 2011]

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 391

Komentáře (12)

  • Profilový obrázek

    Markéta Nedvědová

    A takovou pěknou tečku, či snad jinou interpunkci, za tímto tématem, nám opět poskytla Jana Bednářová. Tentokrát na stránkách Květů českých (11/2011) v rozhovoru „Jak se žije se stoletým mužem“. Zájemci nechť listují na str. 76-78.

  • Profilový obrázek

    kinderman

    Dovolil bych si ještě jedno obecnější zamyšlení. Moc nechápu, proč mají autoři článků (schválně množné číslo, je jich většina), pod nimiž je otevřená diskuse, neustále potřebu do této diskuse vstupovat a jaksi ji moderovat (resp. nenechávat nic bez odpovědi). Přece když napíšu něco jasně, nemusím svoje myšlenky dál obhajovat či rozmělňovat, nebo nedejbože dalším diskutujícím svůj názor natloukat do hlav kladivem. Můžu se bavit, kroutit hlavou, myslet si, co chci, ale můj postoj a názor je snad už jednou řečen, ne? Navíc se pak v rozčilení sklouzává do osobní roviny, a to je k ničemu. Chápu, že každého zamrzí, když se o jeho práci jiný kriticky otře, ale snad není třeba ztrácet nervy a nadhled. Abych předešel výtce, že nevím, co říkám…stál jsem u zrodu tohoto časopisu, články a mnoha knižními recenzemi do něj přispíval (a rád přispívám, pokud mi pracovní vytížení dovolí), ale nepamatuji se, že bych se kdy uchýlil k hysterii. Doufám, že pana Čípka diskuse, kterou jsem rozhýbal, neodradí od dalšího psaní. Přesto, že mi podsunul nesmysly, které ho zřejmě hryžou ohledně jiných tvůrců, a nazval mě ironicky nejchytřejším člověkem na světě, mu přeju všechno dobré.

  • Profilový obrázek

    Martin Čípek

    Jana Krátká:
    1) I já děkuji kindermanovi za reakci, je dobré znát názor druhých.
    2) To, co nazýváte „odpapouškovanou svodkou tisku“ je pouze stručné shrnutí mediální reflexe Vávrova jubilea, nic víc. Navíc Váš kolega kinderman sám přiznal, že články nečetl, tudíž nemá smysl se tu jimi podrobně zabývat. Odpověď na mnou vyřečené otázky v textu naleznete; zrovna právě v tom, že drtivá většina nezná Vávrovu tvorbu komplexně, zajímalo by mě například, kolik diváků reflektuje Vávru jako scénáristu a jako tvůrce avantgardních filmů. Odpovězte si sama.
    3) To jistě ne, ale v českém rybníčku jich mnoho nenajdete.
    4) K tomu není co říct, evidentně nemáte ani základní představu a přehled o československém filmu do roku 1960. To vaše „kloudné nic“ nás jenom několikrát (a úspěšně) reprezentovalo na mezinárodních filmových festivalech. Kdybyste četla Vávrovy knižní paměti, dozvěděla byste se, že od raných let pravidelně navštěvoval kinoprojekce, jimiž se nechával inspirovat a učit. A samozřejmě již jako samostatný tvůrce pečlivě sledoval soudobou zahraniční tvorbu, aby mohl držet krok. Který z režisérů té doby toto činil?
    5) Ano, ale jde o to umět rozlišit obě polohy.
    6) Samozřejmě, ale jen mě zajímá, proč se stejná špína nehází na „miláčky národa“, kteří mají za sebou totéž, co Vávra.

  • Profilový obrázek

    Jana Krátká

    Ale ja preci nerikam, ze bychom se tim nekloudnym nemeli zabyvat, to naopak. Muze to byt velka zabava. Nicemene bychom si meli priznat, ze pres to, ze nas to i treba bavi, tak to vcelku za moc nestoji – a ted nemluvim konkretne o Vavrovi, abych zase nevyvolala nejakou vlnu vzdoru.

  • Profilový obrázek

    Markéta Nedvědová

    Bez kontextuální vazby s tímto článkem se pouze pozastavme nad touto větou: „Tato skutečnost je dána však pouze tím, že v českém filmu nic moc kloudného do 60. let nevzniklo.“ a hned mi někdo odpovězte, proč se tedy tímto nekloudným zabývat? A proč se tím vůbec kdo zabývá? Není to trošku nonsence uvažování zejména na těchto stránkách?

  • Profilový obrázek

    Jana Krátká

    1. Díky kindermanovi

    2. Váš članek není reflexí (zamyšlením, rozvažováním) díla Otakara Vávry, ale odpapouškovanou svodkou tisku, k čemuž dodáte pár exaltovaných přídavných jmen. Na začátku se ptáte, co je pravda a co je přetvořená legenda, nicméně na toto váš článek odpověď nedává ani v nejmenším.

    3. To, že někdo natočí 250 filmů ještě neznamená, že je výjimečným umělcem

    4. Vávra se sice dokázal v kontextu našeho filmu od začátku prosazovat velice výrazně, nicméně z uměleckého hlediska je jeho tvorba většinou pouze kopií ostatních, a to už od prvního filmu Světlo proniká tmou (viz díla francouzkého filmového impresionismu, Hanse Richtera apod.). Tato skutečkost je dána však pouze tím, že v českém filmu nic moc kloudného do 60. let nevzniklo. Na to mimochodem upozorňuje i ve svém (dle mého názoru velmi poučeném a kvalitním) článku i Kamil Fila.

    5. Dle mého názoru jsou Vávrovy životní a profesní postoje pro hodnocení jeho tvorby stejně důležité jako jeho dílo samotné.

    6. Uvádíte jako příklad, že na jiné umělce taková hodnocení neuplatňujeme. To snad nemyslíte vážně? Bavíme se přece o Vávrovi…

  • Profilový obrázek

    Martin Čípek

    Přít se s Vámi nehodlám. Já jsem, vážený pane, také zaměstnaný člověk, ale pokud chci o něčem psát, musím důkladně znát dílo i dostupné prameny. Vámi jmenované filmy jsou klasickou učebnicovou selekcí, která se tady kdysi vytvořila a v současnosti se jen slepě papouškuje. Budiž. Já mám na to jiný názor, který Vám v žádném případě nevnucuji, pouze polemizuji. O Vašem náhledu na mnou zmíněné režiséry samozřejmě nic nevím, ale troufám si tvrdit, že nebudu daleko od pravdy. Nevím, v čem je příběh milostného vzplanutí Karoliny Světlé k Janu Nerudovi nebo obraz potulných komediantů z třicetileté války poplatný stranickému zadání, ale Vy to víte asi nejlíp.

  • Profilový obrázek

    kinderman

    Takže popořadě: Jako zaměstnaný člověk nemám čas sjíždět všechny články na netu, notabene o Vávrovi, zajímal mě právě tenhle ve 25fps. Zadruhé Vávrovu tvorbu do roku 1945 znám velmi dobře a s výjimkou Cechu panen kutnohorských, Pohádky máje a Šťastnou cestu špičkový film nevidím (jen několik dalších lehce nadprůměrných)Zatřetí jak víte, že podobný náhled neuplatňuji na tvorbu Vámi jmenovaných režisérů? A aniž byste věděl, hned hodnotíte jako směšné. Zajímavé? Ne, směšné. A za páté poválečný výběr látek se zhusta shodoval se „stranickým“ zadáním (50., 70. i 80.léta)

  • Profilový obrázek

    Martin Čípek

    Článek je reflexí jeho tvorby, milý kindermane. Kdybyste si důkladně přečetl ony rešerše v tisku, přišel byste na to, že se všechny zabývají pouze potenciální Vávrovou vinou či nevinou, jeho působením na FAMU a dalšími vedlejšími aspekty, ale téměř žádný nereflektuje filmovou kariéru, která je sice problematická, ale nikoli nezajímavá. Nepovažujete-li Vávru za špičkového umělce, je čistě Váš osobní názor, s kterým lze polemizovat, ale evidentně neznáte jeho tvorbu do roku 1945 a i v poválečném období natočil několik pozoruhodných filmů. Nevím, co myslíte tím „životní postoj se (po válce) promítl do většiny jeho děl (výběru látek)“. Je zajímavé, že podobný náhled neuplatňujete v souvislosti se jmény režisérů Krejčíka, Kachyni, Jasného, Kadára a Klose a dalších, kteří v 50. letech natočili možná daleko průhlednější politicky angažované filmy, ale protože plavali s novou vlnou, bylo jim odpuštěno. Směšné a alibistické. O tom, že Jitka Němcová zametá Vávrovi cestičku v médiích samozřejmě není pochyb, ale to nijak nevypovídá o jeho uměleckých kvalitách.

  • Profilový obrázek

    kinderman

    Čeho je článek reflexí? Toho, jak o Vávrově výročí referoval tisk? Jeho filmografie ve stylu výčtu s několika hodnotícími přívlastky a hereckým obsazením? Ani jedno nestačí a poslední odstavec to „nezachránil“. Jinak, Vávra není příkladem špičkového umělce s pochybným lidským profilem (jeho špičkové filmy se dají spočítat na prstech jedné ruky), ale oportunista, jehož životní postoj se (po válce) promítl do většiny jeho děl (výběru látek). Je zvláštní, že právě takoví lidé žijí věčně (obrazně i doslova). Další věcí k zamyšlení je fakt, že všechny televizní reference o Vávrovi uchopuje (nebo přímo iniciuje)už řadu let jeho životní partnerka.

  • Profilový obrázek

    Martin Čípek

    Měřítko, kterým by se dala obecněji formulovat umělecká hodnota dle mého názoru neexistuje, jedná se o ryze subjektivní názor diváka, který k filmu může přistupovat z několika možných hledisek a zvažuje tedy různá kritéria. Filmy Otakara Vávry spojuje přesná režijní koncepce, smysl pro detail, v rané tvorbě pak užívání avantgardních postupů, pečlivě volený herecký soubor i maximální zaujetí pro dané téma. Kdybychom chtěli být konkrétní, tak určitým způsobem zajímavými nebo umělecky hodnotnými filmy se zdají být v podstatě ty, natočené do konce války. Nalezneme tu dynamickou kostýmní veselohru Cech panen kutnohorských, snově vzrušivý Kouzelný dům, báječně rozehraná psychologická dramata podle Karla Matěje Čapka-Choda Humoreska a Turbina, lyrickou Pohádku máje, civilně realistickou Šťastnou cestu i atmosfericky působivou Rozinu sebrance. V každém filmu je něco, co nás zaujme, co nás donutí zamyslet se nad jeho obsahem, ptát se, v čem vězí ta síla a až puntičkářská dokonalost. To všechno Vávrovy filmy nabízí. Samozřejmě, že ne všechny a ne v každé době. Ale myslím, že o mimořádném, neřkuli světovém rozsahu jeho děl ze šedesátých let Romance pro křídlovku a Kladivo na čarodějnice dnes není pochyb. A o tom to je, hledat si ve Vávrových filmech ty malé nitky, z kterých potom spřádá velkolepé obrazy, jimiž budí úžas i údiv. Ale v každém případě nás nenechává chladným a netečným.

  • Profilový obrázek

    Jana Krátká

    Kromě toho, že jste krásně vyjmenoval všechna Vavrova díla, jaký argument máte pro jejich uměleckou hodnotu?

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru