Antarktida, rok 1982. Skupina norských polárních výzkumníků pod vedením amerického vědeckého týmu (?) objeví pod ledovou krustou obří kosmické plavidlo. Nedaleko odtud naleznou v ledu zamrzlého tvora, kterého po převozu na stanici (stále obaleného ledovým kvádrem) chtějí zkoumat, ale dostanou se pouze k tomu, že do něj začnou píchat vrtačkou a odeberou z něj preparát. Následně tvor vyskočí z ledu, proletí stropem a stane se „věcí“ (viz snímek Johna Carpentera z roku 1982). Na závěr Norům uteče pes a my se dozvíme, jak to vlastně tenkrát v tom osmdesátém druhém pro Kurta Russella všechno začalo. Mimo jiné zde hraje také Mary Elizabeth Winstead. Vědkyni. Americkou. V Norsku.

Krásná a inteligentní – navíc to umí s plamenometem. Emancipace na pochodu.

Navzdory výše načrtnutému popisu nemusela být Věc: Počátek nutně hloupý film. Bohužel je. Není to ani tak tím, že zde Mary Elizabeth Winstead hraje americkou vědkyni, která se ocitne v Norsku – na základě tvrzení jednoho svého dávného kamaráda/přítele/milence, který jí řekne, že ačkoliv jeho šéf (Ulrich Thomsen) odmítá Mary Elizabeth podat jakékoliv osvětlující informace o misi na dálném severu, přesto by tam měla jet, jelikož prý svého nadřízeného, cituji, ještě „nikdy neviděl takhle vzrušeného“ (což si lze vykládat různě, ale do toho raději nezabředávejme). Přesto, že je zmíněný nadřízený vzrušený jako nikdy předtím, samotný film příliš vzrušující není. Problémem rovněž není ani snaha tvůrců navázat na geniální (zde toto prázdně znějící slovo musí být použito) film Johna Carpentera. Tedy, on by to problém nebyl, kdyby tvůrci po této snaze vytvořili dobrý prequel (což má Věc: Počátek být). Nebo kdyby alespoň vytvořili dobrý film. Naneštěstí vytvořili film úplně průměrný.

Základní dilema spočívá (jako obvykle) ve scénáři. Zaprvé, snímek vykazuje některé dílčí nejasnosti, např. Proč musí nutně do všech problémů na světě strkat nos Američané? Proč Mary Elizabeth na tu Antarktidu vůbec jezdila? Proč musí být v každém filmu, na němž se produkčně podílí USA, alespoň jeden černoch? Přesto mohl být stále prequelem vynikajícím. Na této domněnce má podíl zejména fakt, že zprvu Věc: Počátek vyvíjí odlišný přístup k ústřednímu tématu, než jaký svého času využil Carpenter. Ten vytvořil dnes již poměrně konvenčně vystavěný atmosferický thriller s hororovými prvky, který těžil především z pocitu nedůvěry mezi jednotlivými hrdiny a z divákovy nejistoty, přičemž geniální je na něm právě ona jednoduchost a lehkost, s jakou všechny klíčové prvky – atmosféru, prostředí, ústřední téma – spojil dohromady a vytvořil tak něco, co funguje, zároveň působí velmi prostě a navíc to má jakési nepopsatelné kouzlo. Samotnou „věc“ ukázal jako nepostřehnutelné „to“, které se vetřelo mezi nic netušící vědce a začalo je rozkládat zevnitř. Věc: Počátek má ve svém základním půdorysu náběh k odlišnému pojetí. V roce 1982 totiž za Kurtem Russellem „věc“ přišla sama. Naproti tomu v roce 2011 přicházejí vědci k „věci“ o vlastní vůli a zkoumají ji. Poprvé je „věc“ aktivní, podruhé do určité míry pasivní (pro ilustraci druhého případu viz pandořinu skříňku). Pokud může v hypotetickém analytickém konstruktu „věc“ představovat nedefinovatelné zlo, které je schopno samo sebe přetvořit ve vybraného tvora (tedy se v něj adaptovat a rozvíjet se v něm, dokonce jej ovládat), otevírá se před námi nová možnost, jak dilema těchto dvou snímků číst.

Toto je "věc" nové generace…

… možná hezčí na pohled (lze to vůbec?) – ale kvalitativně?

Zlo se v roce 1982 jevilo jako následek chyby předchůdců, cesta, kterou si hrdinové nevybrali, ale na níž byli uvrženi. Těmito předchůdci měli být právě lidé z Věci: Počátku. Lidé, kteří jsou lákáni novými možnostmi čehosi tajemného, kteří ono nedefinovatelné zlo objevují, pouští do světa. Ve finále se ale objevitel sjednocuje s předmětem svého zájmu, resp. předmět zájmu jej pozře. V tomto světle snímek vyznívá odlišně – první případ ukazuje společenské mechanismy, vznikající jako reakce na výbušninu vrženou doprostřed společenství, druhý případ vznáší otázku, kdo je za vržení této výbušniny vlastně zodpovědný. A zde právě nastává problém. Věc: Počátek totiž s touto svou výhodou pracuje jen napůl. Jakoby se hledala – místy se drží osvědčených Carpenterových schémat (především ve formální rovině: první obětí „věci“ je pes; objeví se zde někdo, kdo je schopen určit, zda je jedinec věcí nebo člověkem; zasekne se plamenomet; v závěru je „věc“ zlikvidována výbušninou), namísto suverénního prequelu se stává jakýmsi divným hybridem mezi prequelem a remakem, bojí se myslet sama za sebe. Jako kdyby své možnosti filmaři neviděli. Místy vytváří vlastní rukopis, ale tento není zcela přesvědčivý a/nebo originální. Formální aspekty budou iritovat ty, kteří znají původní film, ale tento kategorický soud je opět zatížen paradoxy – na několika místech je totiž Carpenter okatě vykrádán, někdy se ale tvůrci dokáží odpoutat a uvažovat po vlastní ose (např. ve chvíli, kdy se dozvídáme, že „věc“ nemůže kopírovat anorganické materiály, což je bráno jako jeden z klíčových znaků k určení toho, jestli je daná postava člověk, nebo přeměněná „věc“).

Pojetí ústřední tematiky, které se slibně vyvíjí již zmíněnou odlišnou cestou, je rovněž poznamenáno nevyvážeností. Ve snaze zaujmout se totiž tvůrci dopustili něčeho, co se nemělo stát – film „nadupali“ digitálními triky, které nakonec umrtvili přemýšlení. Většinu hrdinů psychologicky zploštili. Ani by nevadilo, že z „věci“ udělali brutální CGI potvoru, která po komplexu polární stanice běhá napůl proměněná, napůl v procesu mutace, takže opravdu není problém určit, kdo je kdo (i když to tak docela nekonvenuje s chováním původní „věci“, která se snažila spíše různě kamuflovat a nevylézat napovrch). Některé zajímavě načrtnuté postavy se ale nerozvinou do potřebných rozměrů, protože „věc“ zkrátka začíná příliš brzo požírat všechny vhodné kandidáty. Nejvýrazněji se tato tendence projevuje v postavě vedoucího skupiny (Ulrich Thomsen), který má vůči „věci“ nekritický postoj a proti opatrné Mary Elizabeth Winstead stále pronáší poznámky, jež jí mají usadit do patřičných mezí. Tato postava ale v určité chvíli mizí a zdá se, jakoby zde ani nikdy nemusela být – konflikt, který se okolo ní vytvořil, je uzavřen tím, že vedoucí zemře. Poté už se na scéně pouze prohání hi-tech upgradeovaná „věc“ a potěší až samotné finále, v němž jsou oba dva filmy skrze utíkajícího psa propojeny.

Působí to paradoxně – tvůrci sice nakonec zvolili odlišný přístup oproti Carpenterovi, ale důrazem na honičkovou výstavbu syžetu pohřbili jakékoliv ambice po psychologické propracovanosti postav, která by byla vhodná a umožnila by filmu určitý přesah. Vznikl tak naprosto konvenční horor, který nepřináší nic nového. Mohl, to by se ale musel přísněji držet vlastní tematické struktury a podřídit jí výstavbu děje a postav. Střídmost by možná byla na místě, jelikož jakmile se ke slovu dostávají CGI kosmická monstra, je zde riziko, že už nezbude místo pro normální lidi. Na příkladu Věci: Počátku se ukazuje, že i dělat prequely s sebou nese určitou zodpovědnost a že i v tomto případě je potřeba nad svým vlastním výtvorem přemýšlet (i když by se mohlo zdát, že to za nás vlastně všechno vymysleli ti, k nimž se svým prequelem vztahujeme). Ani by nebylo třeba založit vše na myšlence „kdo je teda věc?“, ale přímo se nabízející konflikt „kdo věc vypustil?“ ustává v realizaci na půli cesty. Výslednému filmu tak chybí nějaký zásadnější myšlenkový akcent. Bohužel, Mary Elizabeth Winstead to sama nevytrhne. Ani pes.

The Thing

Režie: Matthijs van Heijningen Jr.

Scénář: Eric Heisserer (námět John W. Campbell Jr., povídka Who Goes There? )

Kamera: Michel Abramowicz

Hudba: Marco Beltrami

Hrají: Mary Elizabeth Winstead, Ulrich Thomsen, Joel Edgerton, Eric Christian Olsen, Kim Bubbs

Premiéra v ČR: 8.12.2011 (EEAP Film Distribution)