Tramvaj do stanice Touha
Divadelní hra Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha měla premiéru na Broadwayi již v prosinci roku 1947. Není divu, že po více než osmi stech představeních a jejím obrovském úspěchu nejen v New Yorku, ale také v Londýně, se v Hollywoodu začalo chystat filmové zpracování. Stejnojmenný film Tramvaj do stanice Touha (A Streetcar Named Desire, 1951) vznikl již čtyři roky po broadwayské premiéře. Režisérem obou verzí se stal Elia Kazan. Williams za hru obdržel kromě mnoha jiných ocenění i Pulitzerovu cenu, filmová adaptace získala dvanáct nominací na Oscara, z níž čtyři proměnila.1
Děj obou děl se nijak markantně neliší. Hlavní postavou příběhu je Blanche DuBois, jedna z posledních představitelek dávno zašlé jižanské aristokracie. Přijíždí navštívit svou mladší sestru Stellu, těhotnou a provdanou za muže prostého původu i způsobů, Stanleyho Kowalského. Blanche je zděšena podmínkami, v nichž její sestra žije a neváhá dávat své opovržení najevo při každé příležitosti. Křehká a citově velmi labilní Blanche nachází porozumění a naději na nový život v kolegovi Stanleyho, Haroldu „Mitchi“ Mitchelovi. Tento vztah ale nakonec zkrachuje přičiněním Stanleyho a odhalením skrývaných prohřešků minulosti Blanche. V závěrečné konfrontaci Stanley Blanche znásilní a ta definitivně opouští byt Kowalských v doprovodu lékaře psychiatrické léčebny.
Kromě stejného režiséra mají divadelní inscenace i film téměř shodné obsazení. Na Broadwayi se úlohy Stanleyho Kowalského zhostil Marlon Brando, Harolda „Mitche“ Mitchella Karl Malden a Stelly Kowalské Kim Hunter. Jedinou výjimkou se stala Jessica Tandy, kterou v roli Blanche DuBois na filmovém plátně vystřídala Vivien Leigh. Slavná britská herečka excelovala v roli křehké Blanche v londýnském uvedení hry, režirovaném Laurencem Olivierem v roce 1949.2
Hra, kterou Williams napsal v letech 1944-1945, tedy v posledních letech druhé světové války, byla přímo adresována novému americkému publiku. Američané se vraceli z války zpět do svých domovů, jejich manželky opouštěly svá zaměstnání pro staronovou úlohu ženy v domácnosti. Amerika již nebyla stejná jako dřív a také diváci byli připraveni na změnu. Alkoholismus, homosexualita, domácí násilí či znásilnění ve hře Tramvaj do stanice Touha diváky nešokovaly či nepobouřily, ale naopak autorovi po broadwayské premiéře vysloužily několikaminutový aplaus vestoje.
Tennessee Williams mnohdy nacházel inspiraci k tvorbě ve svém soukromém životě a nejinak tomu bylo i v případě této hry. Kromě předobrazu psychicky labilní Blanche, který lze najít v autorově sestře Rose, je v této hře patrná zejména nostalgie po americkém Jihu. Williams byl jakožto rodák z Mississippi velkým obdivovatelem tzv. Starého Jihu, který však v jeho době byl již nenávratně pryč.3 Blanche DuBois a Stanley Kowalski jsou typickými představiteli dvou zcela odlišných kultur. Tak jako Blanche reprezentuje pompéznost a vznešenost jižanské aristokracie, je Stanley obhroublým zástupcem pracující střední třídy, dokonce potomkem přistěhovalců, jehož Blanche mnohokrát hanlivě častuje jménem „Polačisko“. Své opovržení dává najevo již krátce po příchodu do bytu Kowalských, když cituje z básně Edgara Allana Poea „Ulalume“ a přirovná jej k zemi, kde přebývá ďábelský tvor žijící v ústraní a temnotě.4 Ani děj hry není zasazen do multikulturního New Orleans v jižanském státě Louisiana zcela náhodně. New Orleans zaujímá velmi specifické místo v americkém kulturním kontextu. Právě toto místo je průsečíkem mnoha etnických skupin a mísí se zde a žije pohromadě spousta různorodých skupin.
Tramvaj do stanice Touha je realistická, psychologická hra plná nejrůznějších symbolů. Realističnost ve hře i filmu podtrhuje rovněž důraz na jižanský akcent. V adaptaci je patrný také v mluveném projevu Vivien Leigh, která, ač původem Britka, si měla možnost vyzkoušet úlohu jižanské krásky již jako Scarlett O´Hara v Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939). Z řady četných symbolů lze zmínit například koupelnu jako místo, kde Blanche nachází hlavně psychickou úlevu a zbavuje se veškeré špíny, aby mohla vyjít ven jako čistá a znovuzrozená. Také motiv světla hraje podstatnou roli. Blanche se snaží všemožně vyhýbat přímému svitu a vychází pouze v pološeru, aby skryla svůj skutečný věk.5 Přestože se Blanche snaží zatajit několik podstatných informací, nikdy nelže v důležitých věcech, ač se to tak mnohdy ostatním postavám jeví. Bez ostychu přiznává, že kožešina i veškeré šperky jsou falešné a nakonec ani její přítel Shep Huntleigh není imaginární představa, nýbrž skutečná postava z Blanchiny dávné minulosti.
Jak jsem se již zmiňovala výše, při převodu hry na plátno se původní text příliš nezměnil. Ani pro herce a ani pro režiséra látka nebyla ničím novým. Ohledně adaptace hry se sám Kazan vyjádřil slovy: „ … bylo to pro mě jako brát si znova stejnou ženu, tentokrát už žádná překvapení.“6 Rozdíly mezi samotnými díly tudíž plynou hlavně z užití rozdílných médií. Film především jako médium vizuální má výhodu ve vizualizaci scén, které jsou v textu hry omezeny pouze na zkratkovité shrnutí v promluvě postavy. Již v úvodu hry Blanche přichází přímo k domu Kowalských a vysvětluje, jakým způsobem se dostala až k nim a na kterou tramvaj jí bylo řečeno, aby nastoupila. Zatímco ve filmu má divák možnost vidět přeplněné nádraží plné kouře, zalidněné ulice a přímo vidět a slyšet, jak jí průvodčí radí, kterou tramvají se dostat na požadovanou ulici. Zatímco Tennessee Williams nechává své postavy jednat mezi zdmi a v těsné blízkosti bytu Kowalských, Elia Kazan ukazuje divákovi rušné ulice New Orleans, bowlingovou hernu či kasino.7
Exteriérové záběry úzce souvisí i s prací se zvukem. Realistické vyznění filmové adaptace podtrhuje užití výrazných ruchů a hluků ulic, tramvají, rvaček a hádek v nočních barech města, ve kterém to žije stejně tak naplno a hlasitě ve dne jako v noci. Atmosféru podtrhuje i dramatická hudba a zejména útržky skladby „varšavské polky“ mísicí se s hlasy, které Blanche slyší pouze ve své hlavě jako dozvuky trpké vzpomínky na události krátce před sebevraždou jejího mladého manžela Allana.
Také práce se světlem při převodu hry Tramvaj do stanice Touha na plátno hraje signifikantní roli. Postava Blanche prakticky nikdy nevychází z šera a detail její tváře je vždy orámován stínem. Ve scéně nepovedených narozenin, kdy se setkává s Mitchem, který ji pro její minulost odvrhuje, Kazan poprvé ukáže detail Blanchiny osvětlené tváře. Zklamaný Mitch, jehož Stanley informoval o tom, co zjistil o Blanche v jejím minulém působišti Auriolu, ve zlosti strhne lampion z holé žárovky a vystaví Blanche ostrému světlu, aby ji viděl „pěkně a jasně.“8
Samostatnou kapitolou by v adaptování hry do filmové podoby mohla být filmová cenzura a výtky Josepha Breena, šéfa Správy produkčního kodexu. Největším problémem byla zejména homosexualita Blanchina mrtvého manžela a také finální scéna znásilnění. Přestože Breen se svými výhradami u Warner Bros. kvůli nemalým investicím studia do projektu neuspěl, určité změny díky „právu posledního střihu“ snímek nakonec stejně podstoupil. (O tomto tématu se více dočtete v článku Milana Haina Filmové adaptace her Tennesseeho Williamse v režii Elii Kazana: Pokoušení Produkčního kodexu.)
—
A Streetcar Named Desire
Režie: Elia Kazan
Scénář: Oscar Saul, Tennessee Williams
Kamera: Harry Stradling
Námět: Tennessee Williams
Hudba: Alex North
Hrají: Vivien Leigh (Blanche DuBois), Marlon Brando (Stanley Kowalski), Kim Hunter (Stella Kowalski), Karl Malden (Harold „Mitch“ Mitchell), Peg Hillias (Eunice) aj.
USA, 1951, 122 min., čb.
1 Cenu si odnesla jak představitelka hlavní role Vivien Leigh v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli, tak představitelé obou rolí vedlejších Karl Malden a Kim Hunter. Čtvrté ocenění získali Richard Day a George Hopkins za filmovou výpravu.
2 V broadwayské produkci Irene M. Selznick se v roli Stanleyho také vystřídali Anthony Quinn či Jack Palance, roli Blanche po Jessice Tandy převzala rovněž původem německá herečka Uta Hagen.
3 Jako „Old South“ se označovaly otrokářské státy na jihu Ameriky před rokem 1860 jako např. Georgia, Mississippi, Missouri, Louisiana, Texas aj.
4 Blanche použije slova „ghoul-haunted woodland of Weir“ , přičemž „ghoul“ je spojováno s arabskými lidovými příšerami, tzv. nemrtvými, živícími se lidským masem a přebývajícími v temných, neobydlených oblastech. Filmová Blanche však tak sofistikovaná není a omezuje se pouze na zmínku o místě, které by dokázal správně vystihnout jen Edgar Allan Poe.
5 Své okolí se snaží Blanche přesvědčit, že je dokonce mladší sestrou Stelly. Od Stanleyho se divák později dozvídá, že Blanche byla nucena opustit své zaměstnání učitelky z důvodu svedení mladičkého žáka. Také Mitch ji opouští poté, co se dozvídá tuto informaci a vystaví Blanche přímému světlu.
6 Gene D. Phillips. „A Streetcar Named Desire: Play and Film.“ Confronting Tennessee
Williams’s A Streetcar Named Desire: Essays In Critical Pluralism. Ed. Philip C. Kolin.
Westport, CT: Greenwood Press, 1993, str. 229.
7 O bowlingové herně se ve hře pouze hovoří. Blanche se se Stanleym seznamuje až později v bytě, pro Stellu do herny přiběhne a dovede ji domů sousedka Kowalských Eunice.
8 Název města byl ve filmu oproti původní hře rovněž změněn, v originálním textu se píše nikoli o Auriolu, ale o vítězném Laurelu.
Autor
