VJing

Přestože termín vznikl teprve nedávno, má VJing jako audiovizuální forma poměrně dlouhou tradici. V posledních deseti letech se někteří autoři na tuto vizuální praxi zaměřili a pokusili se o její ucelenou historickou i teoretickou analýzu. Mezi těmito pokusy vynikají publikace The VJ Book Paula Spinrada, Live Cinema Unravelled Timothyho Jaegera a publikace Anette Dekker, která se zaměřila na sociopolitické pozadí VJingu. Další publikací, která mapuje historický i současný kontext VJingu, zabývá se jeho nástroji a nabízí i návod, jak vytvořit vlastní performance, je kniha a DVD VJ: aduio-visual art + VJ culture, kterou vydalo seskupení multimediálních tvůrců D-Fuse.

VJing jakožto umělecká forma patří do kontextu současného umění, které je více než kdy dříve ovlivněno a provázáno s děním v ekonomice i politice. U mnoha děl současného umění je estetická stránka podřízena obsahové, umělci se otevřeně vyjadřují prostřednictvím svých děl k politické situaci. S ekonomikou je umění provázáno díky klesajícím cenám technologií, které se tak stávají cenově dostupnějšími i pro širší veřejnost.

Vjing

VJ nebo video jockey je termín, kterým je označován umělec vytvářející vizuální projekce používáním videonahrávek a jejich mixováním a úpravou v reálném čase spolu s hudební produkcí. VJ vytváří videosekvence v různých podmínkách, pro různé hudební žánry, v různých prostředích a pro různé publikum. VJing v sobě zahrnuje především experimentální postupy a je úzce spojen s technologickým vývojem. Michael Faulkner, autor publikace o VJingu, jej popisuje takto: „Pro mnohé je VJing špinavé slovo. Umělci jej vidí jako pozlátko pro klubovou generaci, hudebníci jej vnímají jako druhotný doprovod pro jejich hudbu. V nejlepším případě je VJing pokládán za audiovizuální tapetu, která nestojí za hlubší úvahu. V mých očích ti nejlepší VJové tvoří nové plynulé rozhraní mezi zvukem a obrazem, takové, které je ryzí formou, přelomovou a esteticky osvěžující a takovou, která si zaslouží být uznána jako umělecká forma dvacátého prvního století.“1

V podstatě lze říci, že VJing byl ve své původní formě vizuální DJing. Pokud se v něm dříve objevovaly nějaké umělecké tendence, byl to spíše okrajový trend. I dnes mnozí VJové pracují spíše s již existujícím materiálem, neboť vytvářet vlastní animace či videosekvence není pro VJing nezbytné. Obsah samplů a smyček sám o sobě není tak důležitý, smyslu nabývá tím, jak a kde je použit ve výsledném mixu.

VJing je totální umělecká forma. Spojuje v sobě obrazovou a zvukovou složku a zároveň je i instalací. Není čistým uměním, jeho význam spočívá spíše v jeho sociální roli – přibližuje divákovi dění a vtahuje ho do něj. V posledních letech VJing přestává být pouhou obdobou DJingu, začíná být vnímán jako směr s uměleckým potenciálem. Stejně jako bylo před několika lety běžné, že VJ natáčel video pro projekci přímo na místě konání performance, dnes natáčí svá videa a vytváří smyčky a animace předem a na místě je pouze doplňuje například barevnými filtry či mění jejich rytmus a skladbu.

Daniela Tordino popisuje VJe jako „[…] osobu, která má na starost vytváření a živé upravování obrazů v klubech, na rave parties, festivalech a v galeriích. Vedle hudební přitažlivosti tak tato místa začala nabízet improvizaci živě hraného videa doprovázejícího rytmus hudby vytvářené DJem.“2

VJ však nemusí být jen zkratkou pro video jockeye. Druhou variantou je video jammer. „Toto označení vytváří spojení s hudbou a může být dokonce přesnější, neboť podobně jako při jam session, je improvizace jedním ze základních prvků VJské performance.“3 Takto vzniká během hudební a obrazové performance ve spojení s interakcí s publikem jedinečná, improvizovaná a nepředvídatelná událost. VJ je tedy ten, kdo improvizovaně a s citem skládá k sobě vizuální složky tak, že vzniká jedinečná projekce navazující na hudební složku představení.

VJe lze rozdělit do několika kategorií podle toho, jakým způsobem pracují s videem: vizuální umělci, audioviuální projekty, ve kterých jedna či více osob vytváří hudbu i obraz v permanentní spolupráci, ti, jejichž práce je založena spíše na softwaru než hardwaru, ti, kteří spíše používají postprodukci a ti, kteří videa pro projekci nijak neupravují. Těchto dělení by samozřejmě mohlo být mnohem více, například na ty, kteří vytvářejí projekce pro klubovou scénu a ty, jejichž přístup je spíše umělecký. Toto dělení souvisí především s tím, jaký hudební žánr je VJovi blízký, tedy pro který vytváří své projekce. S tranceovou hudbou jsou spojené jednoduché barevné abstraktní vizualizace, jejichž tvůrci se věnují výhradně klubovému VJingu. Naproti tomu VJové, kteří doprovázejí obrazem hudební žánry jako electro a minimal, se často věnují také malbě, grafice či designu. Pravdou je, že s VJingem se nejčastěji pojí elektronická hudba.

David Beránek uvádí v dokumentu pro Českou televizi4 jiné členění. Pro něj je VJing na jedné straně čisté míchání předpřipraveného obrazového materiálu jako doprovod k hudbě a na druhé straně jej chápe jako uměleckou aktivitu vyskytující se v prostoru galerií. Dodává, že tedy nelze VJing jasně definovat jako jedinou aktivitu, je složen z těchto bipolárních definic a tvorba většiny VJů se pohybuje někde uprostřed mezi nimi.

Přístupy VJú k vizuálním projekcím jsou velmi různorodé. Mění se v závislosti na používání techniky od velmi složitých a propracovaných vizualizací k jednoduchým výtvorům. Přes tuto různorodost však lze rozeznat několik kategorií podle způsobu užití obraznosti, tématu a techniky5 . Rapidní růst VJské komunity byl z velké části způsoben především dostupnostívýkonných a levných nástrojů a realtimových počítačových aplikací a také proměnou analogového prostředí v digitální. Jestliže dříve s sebou musel VJ na vystoupení přivézt videopřehrávač, mixážní pult, monitory a projektory, dnes mu stačí jen jeden laptop (také díky tomu, že většina klubů má vlastní technické zázemí pro projekce).

Cílem VJovy produkce je vytvořit smysluplný vizuální celek, který je v souladu s hudbou a podporuje a zesiluje divákův dojem z ní, avšak nepřebíjí ji a zároveň je s to fungovat i samostatně. K tomu využívá určité prostředky, jejichž kombinací a množstvím docílí žádoucího výsledku. K těmto prostředkům lze zařadit například intenzitu, která vyjadřuje energii obsaženou v projekci. Různou intenzitu lze při performance vytvořit různou silou zvuku, světel, použitím barev a kontrastů v projekci a podobně. Takto intenzita vytváří napětí a udržuje pozornost diváka. Dalším prostředkem může být rytmus. Právě rytmickým střídáním stopáží, barev, obrazů a vůbec použitých prvků, je projekce akcelerována, nabývá živosti a je udržována v kontextu s hudební složkou produkce.

Pro mnoho tvůrců má VJing blíže k malbě nežli k filmu. Někteří z nich malbu přímo studovali, než se k VJingu dostali. Například britský VJ Stuart Crundwell studoval malbu a fotografii, nechtěl vytvářet animované filmy, ale možností pohybovat statickými obrazy byl fascinován. „Vidím více paralel s malbou než s filmem, je to druh vizuální poezie v protikladu k médiu vyprávějícímu příběh.“6 I další VJové dávají přednost abstraktní povaze projekcí, nechávají diváka, aby si příběh z obrazu a hudby složil sám. Podobnost VJingu s filmem chápu tak, že i projekce, ač má abstraktní povahu, se vyvíjí v čase, podle toho, jak probíhá představení. Může to být patrné hlavně u takové projekce, která je součástí například taneční performance nebo divadla.

VJing je založen na živé bezprostřední kontrole média, s nímž pracuje. Výsledkem této kontroly je mix, který vidí divák na plátně. Tento mix může být složen z omezeného množství obrazů, VJ však pomocí filtrů může docílit toho, že bude mix vždy vypadat jinak. Filtr je například klíčování, měnění barevnosti, jasu, kontrastu, zvlnění, zrcadlové obrácení obrazu a další. Podobných nástrojů nabízí VJské softwary mnoho.

Z bakalářské diplomové práce Moniky Nevrlé vybrala a s laskavým svolením autorky upravila Marie Meixnerová.

NEVRLÁ, Monika. VJing v kontextu nových médií. (Bakalářská práce). Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Katedra mediálních studií a žurnalistiky. Vedoucí práce Mgr. David Kořínek. Brno 2010. 52 stran

Literatura:

BLOCK, René. 1995. Fluxová hudba: Všední událost. In Dlouhý příběh s mnoha uzly. Fluxus v Německu 1962 – 1994: texty. Stuttgart: Ostfildern-Ruit.

COVER. Rob. 2006. Audience inter/aktive: Interaktive media, narrative control and reconceiving audience history. pp. 139-158 In New Media and Society r. 8. Překlad Jakub Macek: 2007. Inter/aktivní publikum: Interaktivní média, narativní kontrola a revize dějin publika

FAULKNER, Michael. 2006. VJ : audio-visual art + VJ culture. London: Laurence King.

MAKELA, Mia. 2006. Live Cinema: Language and Elements. Helsinki: University of Art and Design.

MOMUS. 2009. VJ Culture. http://www.adobe.com/designcenter/thinktank/vjculture/. (nedatováno)

RUSH, Michael. 2003. Video Art. London: Thames&Hudson.

RUSNÁKOVÁ, Katarína. 2005. V toku pohyblivých obrazov : antológia textov o elektronickom a digitálnom umení v kontexte vizuálnej kultúry. Bratislava : Vysoká škola výtvarných umení.

TORDINO, Daniela. 2007. Musical language in the VJing Art. http://www.vjtheory.net/web_texts/text_tordino.htm. ( 16. 1. 2007)

Fotografie: Vystoupení slovenské kapely Puding Paní Elvisovej v olomouckém Jazz Tibet Clubu, listopad 2011.