7 dní, které hřeší zmateností

RECENZE: 7 dní hříchů (režie: Jiří Chlumský, 2012) – MIROSLAV LIBICHER –

Poválečný odsun sudetských Němců a s ním spojené násilné excesy jsou ve veřejném diskurzu stále citlivým tématem vyvolávajícím mnoho emocí. Ač tato kapitola českých dějin nebyla zdaleka tolik krvavá jako mnohé události, do nichž se v nedávné minulosti zapletly jiné evropské státy, poukazování na její morální problematičnost je stále vnímáno jako nedůstojné sebemrskačství vycházející z nedostatku národní hrdosti a pokusu zalíbit se státu, který se na Češích dopustil mnohých příkoří. V národní paměti se udržuje obraz, podle kterého Češi v době 2. světové války sehráli pouze roli nevinných obětí či hrdinných bojovníků proti nacismu, a události, které by je mohly ukázat také jako viníky – ať už jde o problematiku sudetských Němců nebo třeba jistou spoluúčast Čechů na holokaustu Romů – se z veřejné debaty vytlačují.

Při práci na novém českém filmu 7 dní hříchů se přitom sešli dva tvůrci, kteří se už dříve odvážili zpochybnit iluzi, že český národ vyšel z bojů s nacistickým Německem morálně neposkvrněný. Scenárista (a v tomto případě také producent) Josef Urban napsal předlohu i původní verzi scénáře k rozporuplnému Habermannovu mlýnu (2010), s nímž se k sudetské otázce vrátil Juraj Herz, a režisér Jiří Chlumský zase o rok dříve na Slovensku natočil poměrně zdařilý a u nás neprávem přehlížený snímek Nedodržený slib (Nedodržaný sl’ub, 2009), v němž představil antisemitismus jako celoevropský fenomén neomezující se zdaleka jen na „zlé“ nacisty a opřel se i do partyzánského mýtu, který pochopitelně hraje větší roli na Slovensku než u nás, neboť pomáhá tamní obyvatele udržovat v přesvědčení, že i oni (nebo jejich předci) stáli na té správné straně. Ze spolupráce obou filmařů ovšem tentokrát vzešel snímek, jenž je namísto provokativnosti spíše mdlý a zmatený a do diskuze o pohnuté národní minulosti nic podnětného nepřináší.

Urbanův scénář, údajně vycházející z autentických svědectví pamětníků,  se soustředí na prvních sedm dnů po skončení války tak, jak je prožívalo smíšené česko-německé obyvatelstvo horských vesniček v okolí Šumperka. Za jeho hlavní motiv lze přitom považovat prolínání identit – nejen národních, ale především těch hodnotových. Hlavním protagonistou je lesník Olšan (Ondřej Vetchý), který v době války přijal německé občanství, aby mohl dál vykonávat svou práci, a jeho německá manželka Agnes (Vica Kerekes). Oba se nakonec záhy ztratí v turbulencích násilí, podrazáctví a oplácení dřívějších křivd. Na těch se krom civilistů a prchajících německých vojáků podílí i příslušníci Revolučních gard – dobrovolnických polovojenských oddílů, v nichž se – jak ve filmu, tak nezřídka i ve skutečnosti – nejvíce angažovali lidé pohánění chamtivostí, závistí či snahou pořídit si relativně bez rizika pověst srdnatých bojovníků.

Postavy a jejich vzájemně popletené vztahy a konflikty mohly filmu posloužit jako jeden z hlavních opěrných bodů, kdyby jim ovšem tvůrci věnovali více pozornosti a nepředstavily je jen jako ploché, přímočaře vykreslené figurky. Tak třeba Agnesin nesnášenlivý bratr Jürgen (Jarek Hylebrant), jenž je shodou okolností donucen skrývat se s Olšanem před pomstychtivými gardisty, naplňuje komicky stereotypní představu frackovitého německého vojáka přesně v té podobě, jakou zpopularizovaly stovky starších filmů a která se nejvíce hodí do zjednodušených exploatací. Taktéž gardistický vůdce Brachtl je v podání Attily Mokose člověkem, jemuž od začátku zlá povaha vyloženě kouká z očí.

Silná typizace postav především činí zbytečnou otázku, kterou ke konci snímku nepřímo vznese Olšan: Proč se z někdejších sousedů a kamarádů najednou stali mstiví nepřátelé? Z celého vyprávění není možno vyčíst jinou odpověď, než že někteří lidé jsou zkrátka zlí už tak nějak od přírody. V rovině explicitního významu se tak 7 dní hříchů dokáže dopracovat jen k povrchní a nicneříkající floskuli o darebácích na obou stranách sporu. Na tom, aby bylo padoušství  mezi všechny zúčastněné strany rozeseto co nejrovnoměrněji, si tvůrci dali skutečně záležet, a této snaze o jakousi pochybnou objektivitu obětovali i věrohodnost charakterů, což se projevilo zejména v rázném a nepřesvědčivě motivovaném zlomu v jednání umolousaného Němce Ditricha (Jiří Schmitzer). Jedinou skutečně zajímavou postavou zůstal charismatický ruský major Uvarov (Fjodor Bondarčuk), zemitý a autentický člověk znavený válečným utrpením, jehož role slouží jako kontrast k papírovým hrdinům z řad samozvaných českých odbojářů.

Režisér Chlumský se pokusil zúročit opravdu kvalitní zvuk (bohužel, postsynchronů se pochvala netýká) a tradičně malebnou kameru Jána Ďuriše v několika žánrových momentech, které však naneštěstí z širšího celku příliš vyčuhují a působí jako neopodstatněné, lacině efektní divácké atrakce. Řeč je zejména o nadbytečné přestřelce v kamenolomu či scéně, v níž si Agnes a její kamarádka uprostřed zběsilého úprku před gardisty vyhradí trochu času na omytí ňader v potoce. Nicméně sekvencí, kdy skrývající se hrdinové upřednostní estetiku před pudem sebezáchovy a vyběhnou na nějaké vyvýšené, otevřené místo, odkud je pěkný výhled na permanentně podmračenou jesenickou krajinu, je ve filmu vícero.

Ukazuje se také, že Chlumský povážlivě špatně zvládá organizaci času a prostoru, a to zejména v případě, kdy se snaží pracovat se dvěma paralelně probíhajícími ději. Tento nedostatek byl pozorovatelný už v jeho Nedodrženém slibu, nicméně tehdy jej částečně zakryla skutečnost, že hrdina víceméně lineárně putoval na stále nová místa. V 7 dnech hříchů se ovšem postavy křížem krážem pohybují mezi několika domy obehnanými lesem a velmi brzy vznikne naprostý zmatek ohledně toho, jak jsou od sebe jednotlivá místa ve fikčním světě daleko, jakým způsobem se mezi nimi postavy přepravují a jak dlouho jim to může trvat.

Na výsledné chaotické podobě snímku se nejspíše podepsalo i dodatečné přestříhávání po testovacích projekcích. Verze promítaná v kinech se ostatně v několika momentech liší i od sestřihu, který byl uveden na letošní Letní filmové škole. Ten se toho času od publika nabuzeného přítomným Ondřejem Vetchým, jenž  svou nespokojenost s dosavadním výsledkem nehodlal tajit, dočkal trochy posměchu a laviny (většinou docela trefných) kritických poznámek. Ač poslední dramaturgické zásahy nebyly nikterak převratné, přece jen se jim podařilo trochu zpřehlednit fabuli, eliminovat naprosto matoucí epilog a podat závěrečné rozuzlení o něco méně absurdním a komickým způsobem. I tak množství vysvětlivek, titulků, redundantních voiceoverů a zejména přítomnost důležitého flashbacku prezentovaného nelogicky z hlediska postavy, která není vypravěčem, nemilosrdně zviditelňuje zásadní neujasněnost vypravěčské strategie.

Urbanův ambiciózní a nikterak levný producentský debut s rádoby provokujícím námětem se zkrátka dopouští tolika hříchů proti zásadám kvalitního filmařského řemesla, že se sám odsuzuje do role díla, jehož význam pro současnou českou kinematografií lze bez rozpaků okomentovat mávnutím ruky.

7 dní hříchů

Režie: Jiří Chlumský
Scénář: Josef Urban
Kamera: Ján Ďuriš
Střih: Vasilis Skalenakis
Hrají: Ondřej Vetchý (Olšan), Vica Kerekes (Agnes), Jarek Hylebrant (Jürgen), Attila Mokos (Brachtl), Jiří Schmitzer (Ditrich) a další
Česko, Slovensko 2012, 107 min.
V kinech od:  1. 11. 2012 (Blue Sky Film)