K osobnímu filmu Jane Campion

Anglická verze recenze je dostupná zde / English-language version of the review is available here

Jane Campion je jednou z nejrespektovanějších režisérek současnosti. Mezinárodní pozornost si vydobyla zejména Pianem (1993), které kromě Zlaté palmy v Cannes získalo tři Oscary a řadu dalších ocenění. Za poslední dekádu se režisérčina osobnost a dílo pochopitelně staly centrem pozornosti hned několika filmových badatelů. Poté, co byla v roce 1999 v University Press of Mississippi publikována kniha rozhovorů s Jane Campion, přišla v roce 2001 na řadu první komplexní reflexe její filmové dráhy od Dany Polana vydaná v rámci série World Directors Britským filmovým institutem. O tři roky později následovala publikace Films of Jane Campion Australanky Sue Gillett, v roce 2007 byla do ediční řady Contemporary Film Directors vydávané University of Illinois zařazena monografie o Jane Campion od Kathleen McHugh a o dva roky později přišla na trh další publikace od Deb Verhoeven vydaná britským nakladatelstvím Routledge. Pole odborné reflexe díla Jane Campion loni v březnu obohatil profesor z novozélandské University of Otago Alistair Fox publikací Jane Campion. Authorship & Personal Cinema.

Fox, který v Otagu přednáší o moderní anglické literatuře, renesančním humanismu a mimo jiné se zaměřuje na současnou literaturu a kinematografii Nového Zélandu, již v roce 2009 figuroval jako jeden z trojice editorů sborníku Jane Campion: Cinema, Nation, Identity (2009), kam například přispěl článkem nazvaným „Puritanism and the Erotics of Transgression: the New Zealand Influence in Jane Campion’s Thematic Imaginary“.

Výchozí premisou Foxovy publikace Jane Campion. Authorship & Personal Cinema jsou na první pohled zřetelné spojitosti mezi autorčiným osobním životem a tematickým zaměřením jejích filmů, které se ve vysoké intenzitě autobiografických odkazů projevují již od jejího raného krátkometrážního snímku Cvičení disciplíny – Kůra (An Exercise in Discipline – Peel, 1982) až po zatím poslední celovečerní režijní počin Jasná hvězda (Bright Star, 2009). Autobiografické motivy a záměry ve svých filmech režisérka ostatně opakovaně přiznává v rozhovorech, které jsou pro Foxův badatelský záměr stěžejní. Kromě nich vychází také z rozhovorů s režisérčinou starší sestrou Annou, rovněž režisérkou, a z osobních písemností jejich matky, spisovatelky Edith Campion. Pro Foxův výzkum je klíčová jeho vlastní teorie osobního prvku v autorství, pro kterou si, jak podotýká v úvodní kapitole, osvojil termín „personal cinema“ francouzského filmového badatele Francise Vanoye.

Alistair Fox ve své studii, rozdělené do devíti kapitol, jimiž chronologicky odděluje analýzy jednotlivých filmů, sleduje tematické spojitosti a společné motivy v rámci celého režijního díla Jane Campion a přitom zohledňuje její osobní zázemí. Usiluje objasnit prvotní impulsy, které ji vedly k realizaci toho kterého snímku a její důvody výběru literárních děl, jež posloužily jako předlohy k většině jejích celovečerních filmů.

V první kapitole autor představuje rodinné zázemí Jane Campion a její původ (oba její rodiče byli slavní novozélandští divadelníci), přičemž rozebírá autobiografické odkazy v díle její matky Edith. Poukazuje na režisérčino zaujetí sourozeneckými postavami, nevěrnými muži, neodolatelně svůdnými otcovskými figurami spjatými s až incestní touhou a trvalým sentimentem vůči matce, který dle Foxe pramenil z režisérčina vědomí otcovy nevěry a jejího dopadu na matku (Richard Campion byl proslulý záletník, existence režisérčiny nevlastní sestry byla dlouhá léta rodinným tajemstvím). V dalších kapitolách autor demonstruje intenzivní zájem filmařky o vztahy v dysfunkční rodině, erotismus a perverzní sexualitu, přičemž poukazuje na symboly a substituce, které spojují příběhy jejích filmů s příběhem jejího života. Zatímco na raném snímku Sweetie (1989) zkoumá téma rivalského vztahu sester, v následujícím Andělovi u mého stolu (An Angel at My Table, 1990) spatřuje určující vliv matčina celoživotního boje s depresemi, který pro Jane Campion představoval velmi traumatickou zkušenost. Přestože je snímek adaptací autobiografie renomované novozélandské spisovatelky Janet Frame, Fox v jejích osudech rozpoznává explicitní paralelu s životem Edith Campion – podobně jako v pozdějším Portrétu dámy (A Portrait of a Lady, 1996). Režisérčina zvídavost ohledně vztahu k matce, který se podle Foxe zrcadlil i v oceňovaném Pianu, se dle jeho názoru právě v Portrétu dámy, jejž vnímá jako klíčový obrat v její kariéře, vyčerpala. Jako dým (Holy Smoke, 1999) a Piková trojka (In the Cut, 2003) opět obracejí pozornost k otcovské figuře a variují motivy sesterských vztahů, incestních fantazií a potlačovaných sexuálních tužeb. Jasná hvězda pak podle autorova mínění vzbuzuje dojem retrospektivy, neboť se zde objevují téměř všechny režisérčiny osobní symboly. Naopak se v ní ale režisérka distancuje od explicitní erotiky na úkor velebení čistoty a nevinnosti lásky.

Alistar Fox ve své publikaci nachází a objasňuje spojitosti mezi diegetickým světem a životem „novozélandské Australanky“ Jane Campion. Za povšimnutí a úvahu rovněž stojí jeho závěrečné srovnání režisérky s Françoisem Truffautem, jehož snímky údajně prokazují totožný typ osobního vkladu, potažmo k Truffautovu následovníkovi, taiwanskému auteurovi Tsai Ming–Liangovi. Foxova publikace rozhodně stojí v záplavě auteursky zaměřených studií o Jane Campion za povšimnutí. Nabízí pozoruhodný a obohacující pohled na osobité dílo nejdůležitější filmařky své doby.

Jane Campion. Authorship  & Personal Cinema

Alistair Fox
Indiana University Press, 2011
269 str.
kniha je k dostání na webových stránkách vydavatele