Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » DVOJRECENZE: Caesar musí zemřít

DVOJRECENZE: Caesar musí zemřít

DVOJRECENZE: Cesare deve morire (režie: Paolo Taviani, Vittorio Taviani, 2012) – MARTIN KUDLÁČ, DANIEL SZABÓ 

Vykúpenie za proscéniovým oblúkom

V ostatných rokoch sa talianska kinematografia prebrala k životu. Nevedno, či k tomu napomohla Berlusconiho krutovláda, podobne ako sa hovorí, že grécke filmy stimuluje práve ekonomická kríza. Len od minulého roka sa na európskych plátnach objavili snímky obnovujúce tradíciu talianskych komédií (Kryptonite! [2011]; A Flat for Three… [2012]), resuscitujúce žánrové filmy (The Arrival of Mr.Wang [2011]), žánrové komédie (The Last Man on the Earth [2011]) či provokatívne diela rozkročené medzi avantgardou a mainstreamom (Legenda o Kašparu Hauserovi [La Leggendia di Kaspar Hauser, 2012]). Tento druhý dych už má podobne ako grécka New Weird Wave aj svoj vlastný label, New Italian Cinema. No aj napriek prudkému a toľko potrebnému zjaveniu mladých a dychtivých tvorcov zviditeľňujúcich národnú kinematografiu, v Taliansku ešte nevymreli tvorcovia -veteráni. Podobným statusom sa môže pýšiť súrodenecké duo Paolo a Vittorio Taviani, ktorý sa tohto roku v Berlinale ohlásili titulom Cézar musí zomrieť (Cesare deve morire, 2012). Relatívne jednoduchý námet väzňov inscenujúcich Shakespearovu hru sa podarilo pretaviť do komplexnejšieho filmového diela. Väzenská dráma o inscenovaní drámy o rímskom politikovi v útrobách nápravného strediska Rebibbia začína in medias res farebnou finálnou scénou a po vášnivom aplauze odchádzajú herci do svojich ciel. Tavianovci nás prevedú predprodukčnými prácami ako aj samotným procesom nacvičovania jednotlivých výstupov. Naštudovanie natočené v čiernobielo a v statickej kompozícii vždy pripomína divákom koho a kde sledujú. V každom zábere explicitne figuruje časť väzenského milieu vytvárajúceho genius loci snímky. Memento pre divákov, no predovšetkým pre protagonistov.

Príprava začína castingom, kedy sa protagonisti krátko a výstižne predstavia, miestami nechýba aj humor. Okrem mena, či pôvodu, zostáva ešte jedna relevantná informácia, delikt a výška trestu. Obyvatelia Rebibbie sa väčšinou môžu pýšiť dvojcifernými číslami. Medzi nádejnými hercami sa nachádza aj ich bývalý kolega, Salvatore Striano (v úlohe Bruta). Jeho životný príbeh sa stáva nepriznanou paralelou aj pre posolstvo pertraktované Tavianovcami, kedy po splatení dlhu spoločnosti a opustení nápravného zariadenia Striano rozšíril rady profesionálnych hercov. Nie je ani nutné priznávať túto inšpiráciu, nakoľko režisérska dvojica kategoricky odhalí o čom snímka pojednáva v poslednej scéne tak, aby z potenciálneho omylu vyviedli všetkých divákov. Pre tvorcov sa kľúčovými stali objekty ich záujmu a analógiu utvárajú medzi ich osobným životom a postavou, ktorú zosobňujú v inscenácii. Maličkosť, ako podporovanie väzňov, aby hovorili vo svojom dialekte len ešte viac rozmazáva hranicu medzi skutočnosťou a fikciou. Väzni sa odstávajú do svojich úloh relatívne rýchlo, zdanlivo hrajú, aj keď práve neskúšajú. Alebo sa do úloh tak vynikajúco vžili vďaka neodškriepiteľnej podobnosti a svoje repliky prednášajú aj počas bežných aktivít. Ba čo viac, pomedzi Shakespearove sentencie trúsia bežné poznámky. Pomedzie medzi realitou a skutočnosťou bledne práve kvôli tomu, že väzni zdieľajú podobné vlastnosti ako ich divadelný pendant?

Tvorcovia neustále testujú silu rozhrania medzi skutočnosťou a fikciou aj inscenovaním výstupov vyvolávajúcich v recipientoch otázky, či ide o hru alebo väzenskú rutinu. Neustále pretkávanie charakterov divadelných postáv a odsúdencov zase generuje paralelu medzi životom a umením. Ešte nenadišiel ten správny moment odhaliť ono posolstvo súrodencov Tavianových o dôležitosti umenia a zmysle života nadobudnutom prekvapivo aktívnou participáciou na naštudovaní Júlia Caesara. Keďže najčastejšie spomínanými termínmi sú hranica a paralela, povenujeme sa im dlhšie. Prekrývanie skutočnosti a fikcie (v tomto prípade „umenia“) bolo explicitne pomenované vyššie, o čom nasvedčuje aj výber práve bardovej politickej drámy, kde „rímsky generál podľahne pokušeniu despotizmu a preto musí byť zavraždený…“ ako napovedá jedna z postáv filmu. Viacero predstaviteľov v snímke Cézar musí zomrieť podľahlo pokušeniu, väčšina zvodom neslávnej Camorry. Zomrieť za to nemuseli, ale ekvivalentom sa im stáva vyprázdnená existencia. Ju sa napokon po katarznom finále bitky pri Fillipi snažia trestanci naplniť.

Pri sledovaní talianskej metadrámy a jej kontemplácii nad umením v živote a teda aj demonštrácie samotného procesu kontaminácie „umením“ pri naštudovaní väzenskej drámy a jej blahodarných existenciálnych účinkov príde človeku na um arteterapia. Prednedávnom sa objavil v slovenských kinách pseudodokument (vlastnými slovami tvorcov „dokumentárna hra“), Zvonky šťastia (2012). Prostá premisa, dať kameru ostrakizovanej etnickej minorite a pozorovať výsledok. Po vykúpení kamery zo záložne a kontrole záznamu sa začalo rysovať kolektívne dielo, z časti spoluvytvorené protagonistami, z časti samotnými autormi projektu. Temer sociologický experiment preukázal, že ľudia bez jasného zmyslu života a v žalostných podmienkach sa utiekajú ku hre. Filozofické dielo Hra ako symbol sveta od Eugena Finka ponúka zaujímavé vodítko, rovnako ako výrok Friedricha Schillera, že človek je slobodný, iba keď sa hrá (zavádza do estetiky tzv. hravý pud), teda (dočasne) oslobodiť ho môže iba umenie. A práve Schillerov postulát poslúžil ako interpretačný kľúč nielen k snímke, ale i k jej protagonistom. Prirodzene, umenie sa nachádza na omnoho vyššej úrovni ako iba nástroj psychohygieny.

Podobne ako tvorcovia/protagonisti prelomili už vyššie spomínané hranice vynášaním Shakespeara a Cézarovej kompánie za hranice proscéniového oblúka, do „všedného života“, medzi šedé múry rutiny sa podarilo režisérskemu duu prelomiť hranice aj formou. Site-specific vystúpenia starostlivo vybraných fragmentov z divadelnej hry nám sprostredkúvajú virtuálnu exkurziu po nápravnom zariadení Rebibbia, posilňujúc tak autentickosť výpovede. Dominantné použitie detailov a polodetailov s ojedinelým zjavením celku spoludotvára klaustrofobickú atmosféru, akou Rebibbia na svojich návštevníkov pôsobí a čo je zrejme aj jej ontologickým účelom. Tvorcovia siahli po arzenáli dokumentárneho filmu, vďaka čomu si ich snímka vyslúžila obskúrne označenie ako semidokument. Podobne ako vyššie uvedené Zvonky šťastia, aj Cézar musí zomrieť! miestami pripomína skôr psychosociologický experiment, čo len potvrdzujú autentické kulisy a neherecký ansámbel. Tavianovci sa filmovému remeslu venujú od roku 1954 a k filmovému umeniu ich inšpirovala Rosselliniho Paisà (1946). Vyššie uvedené prvky nespadajú len do množiny dokumentárnych aspektov, ale v talianskej kinematografii sa zakorenili v hnutí neorealistov. Cézar musí zomrieť! Do určitej miery predstavuje apoteózu neorealizmu. Podobne ako protagonisti snímky voviedli večného Shakespeara do netradičných priestorov vzhľadom na predlohu, Tavianovci vnášajú neorealizmus do 21. storočia.

„Až keď som spoznal umenie, stala sa mi cela väzením,“ je výrok prenesený jedným s odsúdencov na doživotie, ktorému som sa snažil vyhýbať. Za iných okolností by išlo o pôsobivý excipit, ale režisérskemu tandemu sa toto „posolstvo“ podarilo výstižne demonštrovať v predchádzajúcich 76 minútach. Táto sentencia sa stala najčastejšie citovanou, dokonca by sa mohlo povedať, že jej informačná hodnota ju povýšila na slogan snímky. Vzhľadom na obsah filmu pôsobí akosi nepatrične, zdôrazňuje už zdôraznené, no vzhľadom k pseudodokumentárnej povahe diela sa snaží pôsobiť úprimne. Zostáva na divákoch, čo si zo snímky zoberú, či oslavu umenia ako cesty k spáse alebo formálnu invokáciu neorealizmu. Netreba zabúdať ani na leitmotívy hranica a paralela, nemenej významné impulzy stimulujúce reflexiu nad snímkou.

Martin Kudláč

 

Caesar musí zemřít aneb „pojďme zkoušet, ať neztrácíme čas“…

Tak zní jedna z replik postavy, která vystupuje v posledním filmu bratrů Tavianiových Caesar musí zemřít (2012). Pronese ji režisér vězeňského amatérského divadla Fabio Cavalli. Doživotně odsouzený člověk, který ztvárnil jednu z hlavních postav v dramatizaci Shakespearova textu, mu odpovídá ironickým tónem, že „není kam spěchat, když jsem tu na doživotí“. Svůj trest si odpykává (stejně jako další nebezpeční zločinci) v římské věznici Rebibbia. Tavianiové v ní sledují skupinu vězňů, kteří zkouší tragédii Julius Caesar, pojednávající o zavraždění římského vládce skupinou jeho přátel v čele s jeho adoptivním synem Brutem. Film získal Zlatého medvěda na letošním Berlinale a stal se jednou z hlavních filmových událostí roku 2012. Tavianiové jako klasici světové kinematografie tak navázali na své nejlepší filmy jako Alonzanfán (Allonsanfan1973), Padre padrone (Zlatá palma v Cannes 1977), Noc svatého Vavřince (La Notte di San Lorenzo, 1982), Kaos (1984) a Slunce i v noci (Il Sole anche di notte, 1990).

Tavianiové původní hře Shakespearův text zkrátili a upravili, ale jeho hlavní myšlenky a síla nezmizely, ale naopak se ještě umocnily. Přispívá k tomu i zhuštěná stopáž filmu (76 minut, bez úvodních a závěrečných titulků jen 70), která ale jen potvrzuje, že nezáleží na délce filmu, ale na sdělení, formě, obsahu a myšlence díla. Caesar  musí zemřít by se dal považovat (a bývá tak nejčastěji označován) za dokumentární drama, ale po jeho zhlédnutí bych žánr dokumentu z jeho označení vypustil. Definoval bych film jednoduše jako psychologické drama. Dokumentárního není na filmu prakticky nic. Začátek filmu nám ukazuje inscenační provedení Julia Caesara a pomocí střihu s titulkovým komentářem sledujeme vězně (herce) na inscenovaném castingu, kde si režisér vybírá typy pro jednotlivé postavy dramatizace Julia Caesara. Forma jednoduchých monologů a černobílého obrazu nám navozují pocit určité přímočarosti vyprávění, která v další hodině filmu bude postupně gradovat. Tavianiové od začátku strhnou diváka na svoji stranu použitím černobílé sugestivní obrazové koncepce, nadčasovým textem přizpůsobeným současnosti, emotivní hudbou a nečekaně dobrými hereckými výkony neherců. Není určitě bez zajímavosti, že představitel Bruta Salvatore Striano po svém propuštění hrál ve významném italském filmu poslední doby Gomora (Gomorra, 2008).

Klíčem k pochopení (a uchopení) podstaty filmu Caesar musí zemřít může být prostředí, ve kterém se odehrává. Chlad, syrovost a realita věznice dávají hercům (a ještě více Tavianiům) možnost neustále sledovat psychologii svých postav a nutit sebe i diváky k přemýšlení o nich. Typologicky si tvůrci nemohli vybrat lepší představitele Caesara, Bruta, Marca Antonia nebo Cassia. Uvěřitelnost postav, jak je ztvárnili nejtěžší zločinci, je až fatální. Divák ani na chvíli nezapochybuje, že vidí římské bojovníky, kteří v sobě skrývají hrdost a podlost zároveň. Každý z vězňů (herců) si nese svůj životní příběh, který v souvislosti s textem Shakespearovy hry nabývá až existenciálních rozměrů. Osobní zrada, zneužití moci, přátelství, trest, vina, pokání – to všechno jsou otázky, které nacházíme v textu Julia Caesara, ve filmu (obrazu) bratrů Tavianiových i v expresivním herectví a osobních výpovědích jednotlivých vězňů (herců).  Film citlivě a bezprostředně stírá hranice mezi člověkem, hercem (nehercem) a vězněm. Trpkost a bolest vlastního bytí umožňuje vězňům (hercům) prostřednictvím shakespearovských dialogů hlubší vhled do podstaty jejich existence.

Samotné provedení představení ve vězeňském divadle je nasnímáno barevně, ale převážná část filmu (průběh zkoušení hry) je černobílá. To svádí k metaforickému výkladu štěstí vězňů, když hrají představení (barevnost) a denní černobílé rutině, která je ozvláštněna zkouškami Julia Caesara. Zároveň musíme ocenit i nadhled a lehkost, s jakou bratři Tavianiové proces zkoušení hry pozvedli na úroveň samotné inscenace a velmi citlivě a přirozeně s ním pracují jako s hlavní narativní linií filmu. Film působí jako celek neuvěřitelně soudržně a zároveň na zjevných příkladech dokáže bez patosu a banality vyjevovat základní lidská témata bytí, na která se jen složitě hledají odpovědi. Tavianiové nám ukazují sílu a nadčasovost textu anglického dramatika, který sám o sobě obstojí i dnes. Často se stává, že různé dramatizace Shakespearův text znehodnotí svou snahou o pompéznost. V případě filmu Caesar musí zemřít se tak nestalo a bratrská režisérská dvojice se zařadila po bok Kurosawova Krvavého trůnu (Kumonosu jô, 1957), Wellesova Othella (1952) nebo Wajdovy Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (Sibirska Ledi Magbet, 1962).

Daniel Szabó

Cesare deve morire

Režie a scénář: Paolo Taviani, Vittorio Taviani
Kamera: Simone Zampagni
Střih: Roberto Perpignani
Hudba: Guliano Taviani, Carmelo Travia
Hrají: Cosimo Rega, Salvatore Striano, Giovanni Arcuri Antonio Frasca, Fabio Cavalli a další Itálie, 2012, 76 min  
Česká premiéra: 27. 9. 2012 (Artcam)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 43

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

sex toy in india
Zpět nahoru