Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Cestování po maďarské kinematografii (LFŠ 2012)

Cestování po maďarské kinematografii (LFŠ 2012)

Cestování po maďarské kinematografii (LFŠ 2012)
REFLEXE: Maďarský film v sekci Fokus na 38. Letní filmové škole – MILAN CYROŇ –

Plody maďarské kinematografie mají již po léta v programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti své pevné místo. Tradičně se zde prezentují nejnovější snímky současných tvůrců (György Pálfi, Szabolcs Hajdu, Kornél Mundruczó ad.) i retrospektivy uznávaných režisérů (Béla Tarr). Letošní ročník tak přinesl pomyslný vrchol tohoto úsilí, jelikož sekce Fokus, orientující se vždy na jednu národní kinematografii, se tentokrát zaměřila právě na Maďarsko. Díky tomu se v Uherském Hradišti představilo českému divákovi celkem 34 titulů. Programová skladba sekce byla přitom navýsost pestrá, neboť obsáhla snímky napříč dějinami i žánry maďarského filmu. Základní přehled tvůrců a tendencí jeho současného vývoje pak poskytl na své přednášce Mircea Dan Duta, jenž řadu titulů rovněž doprovodil průvodním slovem v lektorských úvodech.

Sekce se skládala ze tří podsekcí, němého filmu a filmu 30. let, maďarského modernistického filmu let 60. a podsekce věnující se vývoji maďarské komedie, a dvou retrospektiv. První z retrospektiv se přitom soustředila na jednoho z nejvýznačnějších tvůrců maďarského filmu vůbec a druhá pak na mladého režiséra, jehož dílo se setkává s řadou kladných ohlasů u odborných kritiků i na filmových festivalech. Oba režiséři se festivalu zároveň zúčastnili jako hosté. Tím prvním byl István Szabó, tím druhým Bence Fliegauf. Ve Fliegaufově případě retrospektiva obsáhla téměř celé jeho dílo, včetně nejnovějšího snímku Je to jen vítr (Csak a szél, 2012). Výjimku (na přání samotného autora) tvořilo pouze Lůno (Womb, 2010), jež se ovšem promítalo na Letní filmové škole roku 2011 v rámci Cinepur Choice.

Naopak u Istvána Szabóa pochopitelně nebylo možné obsáhnout celou tvorbu. Avšak i přesto se podařilo sestavit reprezentativní průřez jeho dílem od jednoho z jeho prvních filmů Otec (Apa, 1966), spadajícího do období maďarského modernistického nebo též nového filmu 60. let, po nejnovější počin Za zavřenými dveřmi (Az ajtó, 2012). Divákům se představily dvě části režisérovy volné trilogie věnující se dějinám střední Evropy, a to oscarová adaptace stejnojmenného románu Klause Manna Mefisto (Mephisto, 1981), odehrávající se v nacistickém Neměcku, a Plukovník Redl (Redl ezredes, 1984), zasazený do Rakouska-Uherska před první světovou válkou. Závěrečného Hanussena (Hanussen, 1988), rozpínajícího se mezi první a druhou světovou válkou, uvedla Letní filmová škola již dříve (roku 2008). Společným tématem těchto tří filmů je osud výjimečného jedince, který se díky svým schopnostem dostává na vrchol, ale následně jej právě kvůli nim doslova „rozdrtí“ soukolí panující moci (nacistické, habsburské). Režisérův pohled na dějiny Maďarska od období Rakouska-Uherska až po totalitární zřízení dvacátého století, fašismus a komunismus a vztah umění a politiky odhalily i jeho další uvedené snímky, Sluneční jas (Sunshine, 1999) a Na miskách vah (Taking sides – Der Fall Furtwängler, 2001). O dopadu zhroucení se komunistického režimu a nového politického zřízení v postkomunistických 90. letech na „obyčejného člověka“ vypráví Szabó na příkladu dvou mladých učitelek ruštiny ve filmu Milá Emo, drahá Bětko (Édes Emma, Drága Böbe – vázlatok, aktok, 1992) a vážnému tématu se režisér věnuje i v dalším promítnutém titulu Schůzka s Venuší (Meeting Venus, 1990), kde ho však nezvykle pojednává v komediální poloze. Jeho surrealismem a francouzskou novou vlnou ovlivněné tvůrčí období poodhalily krátké snímky Sen o domě (Álom a házel, 1972) a Mapa města (Várostérkép, 1977).

Podsekci němého filmu a kinematografie 30. let reprezentovaly tři tituly, dokumentární a fikční prvky kombinující dokument Hortobágy (Hortobágy, 1936) Georga Hölleringa, nejpopulárnější maďarský film první půle 30. let Manévry lásky (Rákóczi induló, 1933) Istvána Székelyho, a středometrážní film Zmrzlé dítě (A megfagyott gyermek, 1921) Bély Balogha a Gézy von Bolváryho, který byl při projekci doprovázen živou hudbou. Žánr komedie se představil prostřednictvím 6 titulů napříč dějinami maďarské kinematografie. Nejstarší z uvedených filmů tohoto žánru, satira Pan profesor Hannibal (Hannibál tanár úr), vznikla roku 1956 v režii Zoltána Fábriho. Nejnovější produkci představily Kominická štětka (Fekete Kefe, 2005) Rolanda Vranika a divácky velmi úspěšná kriminální komedie Konec (Konyec, 2007) Gábora Rohonyie. Divácky atraktivní byl rovněž snímek z 90. let Nikdy nezemřeme (Róbert Koltai, Sose halunk meg, 1993), vyprávějící o putování strýce Gyuly a jeho synovce po maďarském venkově počátkem 60. let. Zbývající dvě komedie se pak pojily s modernistickým filmem. Satira Svědek (A tanú) Pétera Bacsóa kritizující komunistický režim vznikla v roce 1969 a ihned putovala do trezoru (do distribuce se dostala až koncem 70. let). Fotbal starých časů (Régi idök focija, 1973) je čtvrtým filmem zástupce druhé generace maďarské nové vlny Pála Sándora. Režisér v této grotesce odehrávající se ve 20. letech vedle fotbalu tematizuje i němý film a využívá některých jeho stylových prostředků.

„Největší“ z podsekcí se věnovala maďarskému modernistickému filmu a seznámila obecenstvo s díly nejvýznamnějších maďarských tvůrců. Vedle již zmíněného Szabóova Otce, v němž se mísí hrdinovy představy o jeho otci se skutečností, se zde objevil ještě další autorův snímek orientující se na mladé hrdiny, Sázka na iluze (Szerelmesfilm, 1970). Mladého člověka na pozadí tragické události reflektoval rovněž István GaálProudu (Sodrásban, 1963). Naopak stárnoucím bonvivánem se zabýval Zoltán Huszárik v poezii připomínajícím Sindibádovi (Szindbád, 1971), v němž se asociativně střetávají protagonistovy vzpomínky na požitkářskou minulost s blížící se smrtí. Károly MakkDnech čekání (Szerelem, 1971) vykreslil vztah manželky politického vězně s jeho matkou, již, pečuje o ni, přesvědčuje, že její syn se stal ve Spojených státech úspěšným filmařem. Represivními mechanismy autoritativního režimu se zaobíral Miklós JancsóBeznadějných (Szegénylegények, 1966), Tichu a křiku (Csend és kialtás, 1967) a ve Hvězdách na čepicích (Csillagosok, Katonák, 1967) poukázal na to, že ve válce se dopouštějí zvěrstev všichni bez ohledu na to, k jakému táboru přísluší. Individuální i kolektivní zodpovědnost za zločiny spáchané ve jménu společnosti se stala tématem Chladných dní (Hideg napok. 1966) Andráse Kovácse, vyprávějících o vraždění židovského obyvatelstva a srbských partyzánů maďarským vojskem během druhé světové války roku 1942 u Nového Sadu. Poválečné dvacetiletí bilancovalo další z promítaných děl Zoltána Fábriho Dvacet hodin (Húsz óra, 1965). Mimo kteroukoli sekci se pak na Letní filmové škole za přítomnosti režiséra Marcella Jankovicse promítal celých 23 let realizovaný animovaný snímek  Tragédie člověka (Az ember tragédila, 2011), odkrývající historii lidstva na příkladu Adama a Evy.

Letní filmová škola tak českému divákovi skutečně představila reprezentativní výběr z maďarské kinematografie, jež si už po několik desetiletí získává uznání po celém světě. A zaujmout diváckou i kritickou obec se jí, jak ostatně ukazuje i zaplnění sálů na LFŠ, daří také dnes, a to i navzdory nepříliš příznivým krokům současné maďarské vlády směřujícím do oblasti kultury. Doufejme však, že ačkoli úsilí mapovat maďarský film vyvrcholilo právě na letošním ročníku uherskohradišťského filmového festivalu, budou se zájemci o něj s jeho výsledky setkávat i v následujících letech.

38. Letní filmová škola
21. – 28.7. 2012 Uherské Hradiště
http://www.lfs.cz/

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru