No nejsme my krásné?

Crime d’amour (2010) je posledním filmem francouzského režiséra a hudebníka Alaina Corneaua. Snímek je kriminální tečkou za režisérovou rozmanitou tvorbou, ve které vždy důsledně akcentoval své hudebnické začátky skrze precizní zvukovou složku.

Corneau vystudoval střih a režii na IDHEC v Paříži a po asistování u Marcela Camuse, Nadine Trintignant či Costy-Garvase debutoval celovečerním filmem France société anonyme (1974). Jeho režisérská dráha byla rozličná. V 70. letech se uvedl několika kriminálními dramaty v čele s Černou řadou (Série noire, 1979), natáčel ale i kostýmní snímky a literární adaptace. Jeho historický portrét Sainta Colombea, jednoho z největších hráčů na violu v 17. století, s Gérardem Depardieuem v hlavní roli, Všechna jitra světa (Tous les matins du monde), získal v roce 1992 rovnou sedm Césarů. Českému publiku je znám i jeho film Strach a chvění (Stupeur et tremblements, 2003), sarkastická komedie o hledání sebe sama a střetu dvou kultur v zemi vycházejícího slunce. Téma lidské identity a jejího hledání se prolíná celou Corneauovou tvorbou, přičemž nejvíce zmiňované je v souvislosti s jeho filmem Indické nokturno (Nocturne indien, 1989), v němž musí hrdina projít cestou sebepoznání a rozpomínání se, vše za famózního doprovodu smyčcového kvartetu Franze Schuberta.  

Osou Corneauova posledního snímku Crime d’amour je napjatý vztah mezi Christine (Kristin Scott Thomas), úspěšnou manažerkou nadnárodní společnosti Barney Johnson, a snaživou asistentkou Isabelle (Ludivine Sagnier), která svou svědomitostí a originálními nápady ohrožuje její nezpochybnitelnou pozici. Film si ze začátku velmi komorně vystačí s ústřední dvojicí, které jen občas sekunduje muž, buď jako doplněk postele, nebo jako jiná marginální postava v pozadí, která se objeví jen proto, aby byla později využita k svědectví, jež si Isabelle nedokáže sama opatřit. V tomto snímku se zdá, že ženy vládnou světem. Ale i zdání může klamat!

Isabelle zpočátku působí jako lehce naivní a zakřiknutá osoba, z jejíž pracovitosti těží především druzí v čele s Christine, ďábelsky egoistickou šéfovou celé pobočky. Sebejistota, s níž se orientuje v typicky mužském světě, je pro tichou Isabellu ideálem, ke kterému se touží přiblížit. V mnoha ohledech však Christine jedná až nepřirozeně mechanicky: vše je do detailů naplánované a pod kontrolou, sex a ranní vstávání nevyjímaje, rtěnka je pokaždé na svém místě. Ohrožuje-li ji okolí, vše zařídí tak, aby se hrozbou stala ona sama. Christinin vliv je patrný od první scény, v níž asistentce daruje obdivovanou šálu. Později se z Isabelle stane jakási panenka na hraní, jež si nechá vnutit dokonce i cizí slova. Žárlivá nadřízená si nejprve vynutí vyznání lásky a následně ji přede všemi zesměšní. Šála se stane nejen připomínkou bývalého „vyváženého“ vztahu dvou žen, ale i nástrojem chladnokrevně promyšlené pomsty, jež diváka přinutí sympatizovat snad s kýmkoli krom hlavní postavy. Té moc nepřidá ani výkon Ludivine Sagnier, která jí propůjčuje svůj uniformní pohled. Ačkoli je film rozdělen několika dějovými zvraty, hloubka Isabelina charakteru zůstává po převážnou část snímku takřka neměnná. Kristin Scott Thomas si musí vystačit s poměrně menší plochou. Christine se v jejím podání stává nemilosrdně chladnou inteligentní bytostí, do detailu pravým opakem citlivosti své sokyně. Je to také ona, kdo dává do pohybu příběh a obsazuje hlavní postavy.1

Corneau přistupuje k tématu hledání vlastní tváře z opačné strany než v Indickém Nokturnu. „Iniciační cesta“ nevede k poznání sebe sama, místo toho je založena na přebírání zvyků, pozic i chování milované předlohy. Zprvu spontánní Isabelle objeví sebe sama skrze napodobení nejvhodnější předlohy, Christine. Ta ostatně sama ochotně nabízí zkušenosti a uvede ji do svého světa, v němž se Isabelle touží zorientovat. Paradoxně je snaha o začlenění se počátkem osamocení: posilovna, v níž běhá, se vyprázdní, cesty na firemní schůzky obstará limuzína s tmavými skly. Isabelle přebírá Christininu „mechaničnost“. Zcizování identit však pokračuje dále. Roli zodpovědného asistenta se všemy atributy (včetně antidepresiv) zastane další osoba v hierarchii společnosti, Daniel (Guillaume Marquet).

Na závěr nelze nezmínit zvukovou složku celého snímku. Alain Corneau se v ní vrátil ke svým jazzovým začátkům. O hudbu se postaral saxofonista Pharoan Sanders a je využita takřka ve všech klíčových scénách filmu. Postavy povýší či sestoupí v hierarchii firmy za zvuku cinkajících zvonků. Ty lehce ironizují celé dění na plátně. Kruté scény jsou doprovázeny jazzovými variacemi, které zmírňují jejich nakročení k naturalismu. „Tiché dusno“ v Crime d’amour takřka neexistuje. Pokaždé, když se nabízí, je nemilosrdně zaplněno. Postavy následně díky tomuto zvukovému komentáři působí jako jedna obrovská karikatura krutého světa byznysu, kterému upsaly svůj život.

Crime d’amour je filmem s velkým potenciálem, který však nebyl využit. Snímku chybí výraznější hlavní hrdinka a větší důraz na milostné pouto Isabelle s Christine, které Corneau ukázal pouze v jediné krátké scéně „je vous aimez, Christine“ a které mohlo být pramenem větších morálních dilemat před osudovým činem. Zjevná „impotence“ mužských postav je to nejmenší zlo. (Nejvíce je patrná v postavě Phillipa, ale i američtí obchodníci jsou zobrazeni jako povrchní lidé s úsměvem pro všechny.) Napravit nedostatky se však už brzy vynasnaží americký remake snímku pod názvem Passion v režii Briana De Palmy s Rachel McAdams a Noomi Rapace v hlavních rolích. De Palma záměrně obsadil dvě herečky podobného věku, což má zajistit větší dynamiku a vyrovnanost vzájemných vztahů, a údajně už se těší, jak zkombinuje erotiku, napětí, hádanku a vraždu do jednoho strhujícího filmového zážitku.2 Natáčení začalo v březnu v Berlíně.

Crime d‘amour

Režie: Alain Corneau
Scénář: Alain Corneau, Nathalie Carter
Kamera: Hoyte Van Hoytema
Střih: Dino Jonsäter
Hudba: Alberto Iglesias, Pharoan Sanders
Hrají: Ludivine Sagnier, Kristin Scott Thomas, Patrick Mille, Guillaume Marquet ad.
Francie, 2010, 104 min.